Kostnice v Sedlci u Kutné Hory a v polské Čermné
Kromě
klasického turisty – veselého výletníka, který v baťůžku na zádech
schovává obložený chleba v rozmočeném ubrousku, existuje také takzvaný
temný turista. Vyhledává místa různých tragédií, katastrof a neštěstí, místa
spojená se strachem, bolestí či smrtí, prostě cokoliv s temným přídechem. Velkým
lákadlem pro tyto turisty je i kostnice v Sedlci u Kutné Hory se svojí
výzdobou z téměř 40 000 mrtvých. A samozřejmě platí, čím více mrtvol, tím
lépe pro temného výletníka. Pro mnohé opravdu je návštěva kostnice děsivým
zážitkem – doslova se tu můžete podívat smrti do očí, ale vlastně nám má připomínat,
že máme žít svůj život tak, abychom si na jeho konci nemuseli nic vyčítat.
Poměrně
do nedávna byla smrt všední součástí lidského života. To změnil rozvoj medicíny
a s ním zásadní prodloužení délky lidského života, včetně snížení
kojenecké a dětské úmrtnosti. Smrt byla vytlačena na okraj a moc se o ní dnes
nemluví. Dříve heslo „memento mori“, tedy pamatuj na smrt, připomínalo člověku
konečnost jeho existence a fakt, že skutky na tomto světě rozhodují o posmrtném
životě. Ve výtvarném umění byl oblíbený také motiv tance smrti, kdy mrtví
tančili se živými, což odkazovalo na fakt, že před smrtí (Bohem) jsou si
všichni rovni.
Kostnice
ale vznikaly hlavně z praktických důvodů jako taková skladiště kostí ze
zrušených pohřebišť a výzdoba byla až na druhém místě. Kostnice v Sedlci
vznikla patrně již ve 13. století a podle legendy kosti poprvé sestavil do
několika pyramid v 16. století slepý mnich právě jako takové memento mori.
Asi za odměnu se mu po tomto skutku vrátil zrak. O dvě století zkusil tenhle
zázrak zopakovat i od narození částečně chromý architekt Jan Blažej Santini-Aichel.
Hřbitovní kostel Všech Svatých přestavěl, vytvořil výzdobu kostnice, ale zázrak
se nekonal a Santini chromý zůstal. Možná jsou ovšem sedlecké kosti příčinou jeho
magických architektonických schopnosti. Všechny jeho stavby jsou totiž nádherná
místa a rozhodně stojí za návštěvu. Santini je mimo jiné autorem poutního
kostela na Zelené Hoře, zapsaného na seznam UNESCO. Tam je zapsán i hřbitovní
kostel Všech Svatých s kostnicí. Kostel byl součástí klášterního areálu
cisterciáků, který Santini přestavěl v duchu barokní gotiky. Nezapomeňte
tedy navštívit i nedalekou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana
Křtitele.
Proti
té dnešní byla ale santiniovská výzdoba poměrně střízlivá. Opulentní lustr,
který je údajně sestaven ze všech kostí lidského těla, či Schwarzenberský erb
má na svědomí František Rint a jeho práce pochází až z roku 1870. Za
Josefa II. byl klášter zrušen a odkoupili ho Schwarzenbergové, jejichž stavební
mistr Rint pak vytvořil výzdobu, kterou můžeme vidět v kostnici dnes. Také
dal vydezinfikovat a vybělit chlorovým vápnem všechny kosti, které použil.
Sedlecká
kostnice samozřejmě není jedinou, která se zachovala, ale jen málokterá zaujme
tak bohatou dekorativní výzdobou. Pokud se budete nacházet poblíž Náchoda nebo
budete třeba na cestě do Vratislavi, zastavte se v kostnici v Čermné.
Je kousek od hranic hned u města Kudowa-Zdrój, kam Češi dodnes podnikají
nájezdy na polská tržiště, i když v mnohem menší míře než ve zlatých
devadesátých letech. Kostnice v Čermné je menší než ta v Sedlci, vlastně
jde o malou kapli, která má všechny stěny pokryty kostmi. Pokud tedy trpíte
klaustrofobií, návštěvu moc nedoporučuji.
A
když už budete v těchto končinách, tak jeden tip na závěr, který už
s lidskými kostmi nemá nic společného. V okolí je značné množství
smažíren pstruhů (smazalnia pstraga), kde se výborně najíte. V některých
si dokonce pstruha, co vám usmaží, můžete ulovit v malém jezírku. Vlastní
prut, ani zvláštní rybářské schopnosti netřeba a čerstvý smažený pstruh je
vážně delikatesa.
0 comments