středa 24. srpna 2016

Jaroměřice nad Rokytnou – moravské Versailles a moje srdcovka


            Určitě máte taky nějaký ten zámek, kde jste byli za svůj život nejmíň padesátkrát. Někam do okolí jste jako děti jezdili na prázdniny k babičce nebo tetě nebo k nějakému jinému příbuzenstvu a návštěva téhle pamětihodnosti se na program dostala skoro vždycky. Možná jste v tom zámku byli tolikrát, že už ho nemůžete ani vidět, a komnata plná loveckých trofejí či portrét zámeckého pána, který vás sleduje všude, kam se hnete, vás už k smrti nudí. Navíc se cítíte podvedeni tím zrcadlem, které vám mělo zajistit věčné mládí, když se do něj podíváte. Řekněme si upřímně, návštěvy zámků bývají plné takových klišé a prohlídky se časem zas až tolik nemění, takže vás toho zpět (kromě nostalgických vzpomínek) už moc netáhne. Přidejte nudné průvodce a nepříjemný personál a může z toho vyjít třeba taková lednická tragédie. To ale není případ Jaroměřic nad Rokytnou. To je jeden ze zámků, kam se budete vracet rádi. Nebo aspoň já se tam ráda vracím a to z několika důvodů.

středa 17. srpna 2016

Plánovací super(ne)schopnost

            Konečně jsme byli ve vile Tugendhat. Ale o tom někdy příště. Popravdě jsem si myslela, že se tam nikdy nedostanu. Návštěva totiž předpokládá, že si lístky koupíte nebo rezervujete předem. A to dost předem nebo musíte mít dost kliku. Ona by to nebyla žádná zásadní výzva, kdyby se na to člověk trochu soustředil, ale mně tohle moc nejde. Možná v rámci svého okolí ještě patřím k těm lepším, ale v globálu to není žádná sláva.

            Když někam jedeme, nevedu podrobné dokumenty s informacemi týkajícími se tamní dopravy a MHD. Možná proto se nejradši všude vydáváme autem, protože jinak bychom se daleko nedostali. O cenách mám přehled tak maximálně, jestli je tam dráž nebo levněji než u nás, a co hůř ani po dovolené nemíváme moc přehled, kolik jsme tam vlastně utratili. Rámcově nám něco prozradí stavy našich účtů, ale vždycky na nich zůstává míň, než jsme doufali.

            Někdy ani nevíme, kde budeme spát, ale na road tripech mám ráda právě to, že nemusíte nutně dojet do bodu B. Když se vám někde bude hodně líbit, tak se tam prostě můžete zdržet a cestu klidně upravit. Samozřejmě to s sebou nese jisté nevýhody jako, že objedete půl města v jedenáct večer a v každém motelu bude plno a vy už si začnete malovat noc v autě, kde se vám po X hodinách fakt už být nechce.

úterý 2. srpna 2016

Brescia, město turisty nepolíbené


         
  Nejpříjemněji překvapeni jste, když nic moc nečekáte. To jste potom doopravdy uneseni a divíte se, že jste o takových krásách nic netušili. Tak nějak jsme to měli s Brescií během naší italské dovolené. Na můj seznam míst, která musíme vidět, se dostala tak nějak na poslední chvíli. Přece jen to bylo město nejblíže našemu dočasnému italskému bydlišti a to jméno mi něco říkalo, ale představit jsem si pod ním nedovedla nic. Lehce jsem zapátrala na tripadvisor, abych se tak dozvěděla, co se tam turistům líbí nejvíc, a zjistila, že je tam prý pěkný castello a duomo, což řekněme si upřímně, je v těchto končinách snad v každé vsi (minimálně jedno z toho). Víc mě ovšem zaujalo, že v Brescii se nachází i památka UNESCO do mé sbírky. Je společně s dalšími šesti místy součástí skupinového zápisu, který představuje kulturu Langobardů a jejich mocenská střediska v Itálii.

            A kdože to byli ti Langobardi? Nebyla jsem na tom o nic líp než zbytek skupiny a ze školních lavic mi v hlavě utkvěla tak akorát mlhavá vzpomínka na nějaké ty germánské kmeny, jako byli ještě ti Vizigóti, Ostrogóti a Markomani, stěhování národů a pád Říma. Nutno říct, že tyhle vstupní znalosti vám úplně nezapomenutelný kulturní zážitek neslibují a i v té kultuře marketing dělá hodně (pro takovou Veronu udělal už Shakespeare tolik, že mi to přineslo jisté zklamání). Zbytek skupiny se tedy na Brescii dvakrát netvářil, ale když je to teda to UNESCO, tak by se to vidět mělo, takže jedem.