Požehnání u vodopádu (Medžugorje a Kravica)

by uneseni - 29.12.16

Věřící sice nejsem, ale podívat se na jedno z nejnavštěvovanějších katolických poutních míst současnosti, Medžugorje v Bosně a Hercegovině, jsem chtěla hodně. Stejně tak ráda bych se podívala do Lurd nebo Santiaga de Compostela. Přece jen i když si to vezmeme z naprosto racionálního a přízemního pohledu, je naprosto fascinující, že báchorka o zjevení Panny Marie sem dokáže přitáhnout takové množství lidu.

Inu, tedy Panna Marie se v Medžugorji zjevuje a dává svá poselství od 24. 6. 1981. Tehdy šestice dětí uviděla ženu s dítětem v náručí. Druhý den se děti na místo vrátily, s Pannou Marií se modlily a rozmlouvaly a pokračovaly v tom i nadále. Samozřejmě vše se odehrávalo v době komunismu, kdy víra nebyla zrovna populární, takže děti prý byly vláčeny po doktorech a byl jim i jiným lidem zakazován vstup na místo zjevení. Panna Marie se ale zjevovala i přes zákazy státní moci a z Medžugorje hlásí svá poselství s železnou pravidelností i skrze jiné vizionáře dodnes. Pokud se podíváte na web věnovaný jejím poselstvím, zjistíte, že rozhodně nezahálí. Cítím se proti ní s jedním upocenym blogopříspěvkem za dva týdny jako pěkný břídil.

Panna Marie všude, kam se v krámě podíváš

V každém případě pro mě Medžugorje představuje spíš takovou raritu než něco krásného ke koukání. Jelikož jde o vcelku nové poutní místo, tak tu krásnou historickou architekturu nenajdete a na ty moderní verze křížových cest jsem si ještě moc nezvykla. Medžugorje ale hlavně připomíná velkej katolickej supermarket. Panna Marie na klíčence, podložce pod myš, na tričku, na tašce (možná tu mají i spodní prádlo), růžence na tisíc způsobů, najdete tu prostě všechno včetně hromady zpovědnic. Až z toho máte dojem, že zpověď tu probíhá, jak když si objednáte Big Mac menu u McDonalda.

Prošli jsme to tam, udělali nějaký fotky, dali si oběd a vydali se k nedalekým vodopádům Kravica. Mnoho z těch poutníků, které vyplivnou autobusy v Medžugorje, později vyplivnou autobusy i u vodopádů, páč je to tam hezký a je to kousek. Chci tím říci, že koncentrace Božích stvoření je tedy v okolí značně zvýšená.

Nechali jsme auto na parkovišti a vydali se cestou k vodopádu. Jdeme, jdeme, klesáme po cestě dolů, naskytne se nám krásný výhled na vodopád, cvak, cvak, jdeme dál, když tu najednou po cestě za námi běží bába s ratolestí v ruce a něco vykřikuje. Asi jsem ztratila klíče, mobil, něco, že jo…a ta dobrá paní se mi to chystá vrátit. Tak tedy zastavíme, paní nás doběhne, začne něco říkat a šermovat mi tou ratolestí kolem břicha. Klíče, mobil ani nic jinýho mi evidentně dát nehodlá, takže se nějak snažíme najít společnou řeč. A pak mi to dojde. „Bambino, bambino…!“ Paní si zřejmě myslí, že jsem těhotná a chce požehnat mýmu nenarozenýmu dítěti, což by od ní bylo moc hezký, kdybych tehdy těhotná byla. Ve stejný chvíli to došlo i Davidovi, který dostal asi největší záchvat smíchu, co jsem u něj kdy zažila. Vysmál se mi nehorázně. To, že holku po bohatším obědě někdo pokládá za těhotnou a pustí ji v tramvaji sednout, se stalo asi leckomu. Skoro každá holka podobnou historku má, ale vsadim se, že nikoho z vás nehonila bába s větví, aby vám požehnala. Ale tak děti se nám povedly, takže to třeba tehdy nějaký účinky mělo.