úterý 19. září 2017

Palladiův pomníček ve Vicenze


            Některý města jsou takový pomníčky slavných mužů. Asi i žen, ale tady mě nějak nenapadají konkrétní případy. Klidně mě doplňte, jestli někdo víte. To máte Smetanovu Litomyšl, Wagnerův Bayreuth, Jiráskův Hronov, Šrámkovu Sobotku… Ale žádnej z těch kluků nebyl architekt, takže si ten pomníček sám nepostavil. A teď nemyslim jako nějakou hlavu na klacku uprostřed parku, ale prostě velikánský budovy z cihel, mramoru, kamení, dřeva, betonu, skla nebo čehokoliv jinýho, z čeho architekti staví. Mistrem tohohle pomníčkovýho oboru je asi Oscar Niemeyer a jeho Brasília (což je fakt pecka, kterou rozhodně vidět jednou musim…kuk tady). Jeho renesanční kolega Andrea Palladio se ve Vicenze držel ještě dost při zemi.

pátek 8. září 2017

Záchod s nejhezčim výhledem v Náměšti nad Oslavou (Léto s Vysočinou V)


            Z letního sídla už jsme se přestěhovali zpět do Prahy a tak nějak jsem se z toho přesunu, milionu praček a bordelu stihla vzpamatovat. Dokonce natolik, že za chvíli to zas zabalim a pojedem si zapět na Vysočinu takovou labutí píseň. Prostě si užijeme ještě trochu babího léta na vsi. Je tu taky čas na poslední článek o krásách tohohle kraje. A když už jsme u těch letních sídel, tak se pojďte kouknout domu k Benešovi. Jako k prezidentu Benešovi. Renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou totiž po druhé světové válce prodělal přestavbu na jeho letní sídlo. A že to měla být přestavba velkolepá. V rámci všeobecnýho poválečnýho nadšení prý Náměšť málem dostala i nový fresky s námětem „tažení proti Hitlerovi“.

středa 30. srpna 2017

Neděle plná parádního jídla


            Mám ráda food festivaly. Všichni mají rádi food festivaly. A podle toho to na nich vypadá. Což je samozřejmě skvělý pro pořadatele a pro všechny, co dělají skvělý jídlo, ale horší už to bývá pro návštěvníka, který půlku času stráví ve frontách a další kus soubojem ostrých loktů o kus stolku. Když si k tomu připočtete ještě dítě, který už nejde připoutat ke kočáru a zároveň není dostatečně mentálně zralý a velký, aby mělo šanci se neztratit, nevychází vám z toho zrovna hezký odpoledne.

neděle 20. srpna 2017

Chuť a vůně Wachau



           Vlastně těch chutí moc není. Ty nejdůležitější jsou dvě – vína a meruněk. Samozřejmě tu je pak vůně Dunaje, skal, lesů a hub (houbaření tady taky frčí), chuť vídeňskýho řízku a bramborovýho salátu…, ale víno a meruňky jsou víno a meruňky. A toho vína taky není moc. Všude je to samý veltlínský zelený nebo ryzlink. Natrefíte i na jiný, ale tyhle odrůdy jsou signatura zdejšího kraje. A pak ty meruňky. I v takovym supermarketu Spar vás regál přesvědčuje, že bez meruněk se domu vrátit nemůžete.

neděle 6. srpna 2017

Zelenohorská legenda mistra Santiniho (Léto s Vysočinou IV)




          Jan Blažej Santini-Aichel je národní poklad, a kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. To možná přeháním, ale já ho naprosto nekriticky zbožňuju. On je prostě tak nějak obecně přitažlivej, trochu takovej Leonardo da Vinci. Toho má taky každej rád. Santini v sobě kombinuje správnou dávku tajemna, talentu a hlubokýho lidskýho příběhu k tomu. Narodil se totiž s tělesnou vadou, která mu zabránila převzít kamenickou dílnu po otci. Díky bohu za vadu, protože jinak by nevzniklo celé to úžasné Santiniho dílo, které je naprosto nádherné, působivé, ohromující, uchvacující, okouzlující…a dá se v něm číst jako v knížce. Ty odkazy, narážky, možné výklady tak podněcují lidskou fantazii, že by se o Santiniho stavbách dal napsat napínavý román. Počkat, to už vlastně někdo udělal!

pondělí 24. července 2017

Jako Fénix z popela (Léto s Vysočinou III)


          Možná si ještě pamatujete (ti mladší už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá? Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého prince pořád čeká.

úterý 11. července 2017

Za humny leží Třebíč (Léto s Vysočinou II)


           Cestujeme přes půl světa a často zapomínáme na krásy, co máme za humny. Sníme o dalekých krajích a moc toho neznáme ani z těch blízkých. Sice jste třeba viděli pyramidy, Sochu svobody nebo Tádž Mahal, ale kolik z dvanácti českých divů světa jste navštívili? Já osobně v tomhle mám velké mezery, i když z těch českých UNESCO památek už mi zbývá akorát Litomyšl. Ale nejde jen o UNESCO památky. V České republice je plno krásných míst a cítím se trochu jak ostuda, že jsem tam ještě nebyla. A to ani nemluvim o našich sousedech. Pokud jde o Slovensko, tak tam se ze svý neznalosti červenám až na zadku. Jenže ono si říkám, že tam vlastně můžu kdykoli, když je to za rohem, že plánovat musim spíš ty velký cesty na místa, kam se podívám nejspíš tak jednou v životě. Bohužel z toho pocitu, že tam můžete kdykoli, často pramení fakt, že se tam vlastně nekouknete nikdy. Takže bohužel upřímně řečeno z Třebíče znám spíš supermarket Albert a tamější nákupní zónu než židovskou čtvrť.

pondělí 26. června 2017

Léto s Vysočinou startujeme v Telči


            V sobotu se stěhujeme na letní byt k dědovi na Vysočinu (nebo teda já a holky, někdo musí zůstat v Praze a vydělávat korunky na Kinder vajíčka). Co se narodila Tonička a já mám vlastně pořád dovolenou, trávíme tam přes léto podstatně víc času než dřív. Přece jen starej barák vedle zámku je na letní žití poněkud lepší než rozpálenej panelák na sídláku. Na zahradu se dá strčit dětskej bazének, za rohem je pivovar, za dvěma rohy přehrada a když vyběhnu na kopeček můžu se kochat tim, jak sluníčko zapadá za chladicí věže jaderný elektrárny. A velkou výhodou je strategická pozice na různý výlety.

čtvrtek 15. června 2017

Barokní areál Skalka aneb zmrtvýchvstání v praxi


            Takových článků už jsem napsala a zatím ani jeden Dientzenhofer. Tomu se ani nechce věřit, že jsem tyhle dva geniální barokní architekty ani nezmínila. Přitom teda kam šlápl Dientzenhofer, tam to stojí za to, takže jestli hledáte tipy na letní výlety po českých luzích a hájích stačí třeba mrknout na nějaký seznam jejich staveb (kuk Kryštof a kuk Kilián Ignác), a máte výlety minimálně na dvě léta. No, prostě Dientzenhoferové jsou stejně geniální jako třeba Santini, o kterém jsem už psala (třeba tady). A když tak koukám na ty seznamy, tak toho mám ještě hodně co navštívit. Ale dneska začnu jedním drobným výletem kousek za Prahou (ano, blog je trochu pragocentrický, omluva všem nepražským), který zvládnete levou zadní. To místo je hotový háelpéčko (neboli hluboký lidský příběh, pokud se to dá říct o budovách), krásný panoramata a navrch přihodim ještě gastrotip, takže šup na Skalku u Mníšku pod Brdy.

sobota 3. června 2017

Příběhy z Osvětimi




            David pořád říká, že čtu hrozný krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o podobných hrůzách.

úterý 23. května 2017

V létě k vodě jedině s knížkou podruhé (neboli 2017)


          Loňský knížkový článek se docela líbil, tak jsem se rozhodla napsat pokračování. On tu inspiraci na čtení potřebuje občas každý, že jo. Já taky koukám tuhle tu a tuhle tam, co si tak ještě přidat na seznam, který už takhle je dost rozsáhlý. Minule jsem to pojala jako takový knižní cestování, na tomhle seznamu najdete to nejlepší, co se mi za poslední rok dostalo do ruky. Ale nakonec z toho to knižní cestování vychází taky. Kupodivu tři knížky dokonce vyšly v roce 2016. A to mám neustále pocit, že než se prokoušu k novinkám, začne se na ně prášit. Asi to se mnou není zas tak hrozný.

neděle 14. května 2017

Holašovice, vesnička jak z pohádky


            Znáte to, ve filmech a pohádkách je všechno tak nějak hezčí a malebnější. Praha a kulisy v barrandovských ateliérech zahrají Paříž tak pařížovatě, až je turista z té skutečné trochu zklamán. Média a sociální sítě staví Potěmkinovy vesnice ve všech koutech světa, takže místo romantický liduprázdný zátoky, kterou znáte z tolika fotografií, na vás čeká asi taková liduprázdná romantika jak nákup ráno v Lidlu, když je akce na dětský oblečení. Tak samozřejmě  i vy přidáte svojí trošku do mlýna a tu liduprázdnou romantickou fotku tam taky urvete. No, a pak najednou přijedete na místo, který vypadá, jako kdybyste se ocitli uprostřed kulis jedné z těch pohádek, co dává každou neděli po poledni ČT1. Vlastně i tak nějak čekáte, že z tůňky na návsi vyskočí Josef Dvořák a udělá „brekekeke.“ Jo, tak přesně tohle jsou jihočeské Holašovice.

čtvrtek 4. května 2017

Co dělat ve Vegas, když člověk nehraje?


          Otázka je jasná. A taky je jasný, že do Vegas se jezdí hlavně za alkoholem, hazardem a za lehkýma holkama, ale tu poslední položku většinou zamilovaný dvojice ve svém dovolenkovém itineráři nemívají. Takže pokud budete mít těchto tradičních zábav dost a budete chtít vyplnit den něčím hodnotnějším, mám tu dva tipy, kvůli kterým se vyplatí překonat kocovinu a vykopat se z pokoje.

úterý 25. dubna 2017

Viva Las Vegas!


            Vegas nikdy nepatřilo k mým vysněným destinacím, ale zase když už jsme byli poblíž, byla by škoda tohle prazvláštní místo minout. Navíc jsme tam měli dostaveníčko s mojí americkou kamarádkou, která shodou okolností za celý svůj život ve Vegas nebyla. A vlastně proč ne. Stavby typu podnikatelský baroko mě nějak zvrhle fascinují. Ve zlatých časech vietnamských tržnic se říkalo, čím víc proužků, tím víc Adidas. Podnikatelský baroko je něco jako čím víc sloupů a věžiček, tím větší král nebo tak něco. A zrovna věžiček je ve Vegas dost.

neděle 16. dubna 2017

Pohádka o veverkách




            „Veverka má rezavý nebo černý kožíšek, malá ouška, veselá očička a dlouhý ocásek. Chvíli nepostojí ani neposedí…“ Tohle povídání o veverkách už asi odrecituju, i když mě vzbudíte ve tři ráno. Tonička totiž miluje veverky, takže jí o nich čtu pořád. A pak ještě tu od Daisy Mrázkové o slonovi a mravenci, která je hlavně o veverce, co bydlí v jeskyni se slonem a mravencem a má s nimi občas trápení. Veverky jsou na polštáři, na zdi, v posteli, na oblečení, v batohu, na narozeninovym dortu, krmíme je a stavíme jim domečky. Jsou prostě všude.

pátek 7. dubna 2017

Velikonoční Turín


            Velikonoční zajíčci k nám hopkají sedmimílovými skoky, tak při té příležitosti zavzpomínám na jedny Velikonoce v Itálii. Teda ne že bychom tam běhali s pomlázkami, barvili vajíčka a tak. Vlastně na tom velikonočního nebylo nic až na to, že se mi nepodařilo vidět to hlavní, co jsem v Turíně vidět chtěla. Ono přece jen ty svatostánky nejsvětější jsou o svátcích vyhrazeny věřícím a ne turistům s foťákem. A ještě když tam mají takovou cennost jako Turínské plátno.

úterý 28. března 2017

Rilský monastýr



             Lesklý a barevný katalogy s nabídkou letních zájezdů už jsou dávno na světě a Bulharsko je jednou z oblíbených destinací, protože písečné pláže, svítící sluníčko, příznivé ceny, pohodová atmosféra a pohostinné obyvatelstvo. Takhle nějak to ty katalogy inzerují, ale ostatně se vám to snaží namluvit i názvy letovisek jako Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží. U mě takový názvy rozsvítí červenou kontrolku, protože čuchám, čuchám turistickou past a navoněnou bídu. I když zrovna ty Zlaté Písky nejsou dílem nějakýho prohnanýho marketingovýho experta, ale českého archeologa Karla Škorpila, který zde s Archeologickým spolkem začal roku 1922 budovat přímořské letovisko. Asi aby si měli bulharští archeologové kam jezdit odpočinout. Už jsem tu Karla Škorpila zmiňovala v jednom článku a schválně si o tomhle otci bulharské archeologie z Vysokého Mýta něco přečtěte. Je to zajímavý osud a Zlatý Písky jsou teda pro Čechy vlastně osudový.

neděle 12. března 2017

Jedem na slonovi a další zvířátka na Srí Lance


            Nejsem zvláště zvířátkový člověk a v návštěvách zoo se moc nevyžívám. I když samozřejmě s nástupem dětí se frekvence styků se zvířaty značně zvýšila, protože „hele, kravička, bůůůů…a klokan skáče, hop, hop, hop.“ Ale když už se ocitnete na úplně jinym kontinentu a kolem baráku vám běhají úplně jiný zvířata, přece jen vás to zaujme. I v českých luzích a hájích sice fauna doznala v posledních letech značných změn a v rybníku častěji jak vodníka potkáte vodní želvu, ale sloni pořád po návsi neběhají. Takže neomylně hned, jak jsme uviděli na Srí Lance u cesty prvního slona, vyskákali jsme z auta jak malý děcka a fotili zepředu a zezadu a jůůůů a jéééé.

čtvrtek 2. března 2017

Svátek nad svátky – mimořádná prohlídka Winternitzovy vily od Adolfa Loose



          Miluju architekturu přelomu 19. a 20. století. Vlastně i první poloviny 20. století, prostě hlavně tu architekturu, která představuje takzvaný Gesamtkunstwerk neboli totální umělecké dílo, jednoduše řečeno tu, kde architekt navrhl a řešil všechno od celkové koncepce stavby, přes technické řešení až ke splachovátkům na záchodě. Typické je to pro secesní architekty, kteří interiéry řešili pomalu po poslední párátko. Nepřítele secesního ornamentu rakouského architekta Adolfa Loose tenhle přístup vedl až k napsání povídky „O ubohém boháči“ (k přečtení zde). Ubohý boháč si nechá secesním architektem těžce umělecky zařídit byt. Je to ale taková estetická dokonalost, že tam je k nežití. Do každého pokoje patří na nohy ty správně krásné bačkory a takový narozeninový dárek je hotový průser. Nemá tu místo, protože všechnu tu promyšlenou krásu ničí. Z domu se vlastně stane mrtvé muzeum a boháč jedním z exponátů. Loos se sice secesionistům vysmíval, ale sám měl máslo na hlavě, protože jeho realizace byly podobně dokonalé a promyšlené. Kdyby si Müllerovic rodina nad krb vyvěsila nějaký dětský kresby, vsadim se, že by je Loos utloukl těžítkem.

úterý 21. února 2017

Radosti šestinedělí aneb sentimentální vzpomínky na to, kde se nám dobře bydlelo


            Šestinedělí je VOPRUZ. V zimě obzvlášť. Pro ty, kdo netuší, oč jde, tak je to taková příjemná doba po porodu, kdy se vám tělo vrací do původní podoby (v rámci možností), dáváte se tak nějak dohromady, máte doma malý mimino, který chce pořád jíst a se kterym nemůžete moc mezi lidi, aby něco nechytlo, a o pořádnym spánku si můžete nechat jenom zdát. Když je teplo, tak to není tak hrozný, můžete aspoň na procházky a sednout si třeba na zahrádku v restauraci. Ale stejně pro mě během mýho prvního šestinedělí představovala cesta na Stodůlky k veterináři s našim obstarožnim jedenáctiletým králíkem velkou společenskou událost. Teď je pro mě událost, když jdu s malou Stázkou na polikliniku k ortopedovi, který u mimin zásadně nerozlišuje pohlaví (což o to, věřim, že to ulehčí práci). Takže se nostalgicky probírám fotkami a sentimentálně vzpomínám, jak dobře jsme se kdysi měli. Stejně jsem jednou chtěla napsat o nejlepších místech, kde jsme kdy bydleli, tak teď je dobrá příležitost.

neděle 12. února 2017

Dallas – město umění i město duchů


          Jak jsem včera (nebo spíš v minulém článku) slíbila, tak dnes taky činím. Dallas není jen rájem pokleslé seriálové zábavy, ale taky tu je dost toho „vysokého“ umění, prostě kultury na úrovni. Vlastně tu je celá čtvrť, která se honosí tím, že je největší souvislou uměleckou čtvrtí ve Spojených státech. Jak jsem psala minule, Texasani jsou dost líný chodit po svých, takže možná mají všechno na jednom místě proto, aby z výstavy na operu neudělali víc jak deset kroků. Toť moje teorie, ale možná jim křivdím.

pátek 3. února 2017

Dallas, Dallas, nedala



          Jsem dítě devadesátek, takže na všechny ty seriály, muziku a další kusy popkultury, co tehdy letěly, ráda nostalgicky vzpomínám. A přiznávám, že jestli jsem si někdy úplně nejlíp zatancovala, tak to bylo na Planeta Nova Djs, protože ty maj všechny ty správný hity včetně Televize od Chaozzu, ze který jsem si vypůjčila název dnešního článku (ten text je esence českých devadesátek). Ale nebojte, vzpomínat na to, jak jsem byla mladá, krásná a plná ideálů tu dneska nebudu. Dneska pojedeme do Dallasu na Southfork.

neděle 22. ledna 2017

Mosteček v Mostaru


            Teprve, když jsem se rozhodla začít psát příspěvek o Mostaru, mi došlo to spojení Mostar – most. Symbolem a nejznámější památkou Mostaru je právě most přes řeku Neretvu a nikdy mi nedošlo, že vlastně takovému mostu může vděčit Mostar za svoje jméno. No, mám dlouhý vedení, ale tak lépe k podobným poznatkům dojít pozdě než nikdy. Jméno Mostar se objevuje poprvé v dokumentu z roku 1474 a své jméno dostal podle hlídačů mostu – mostari. Česky by to mohli být mostaři. Ale dřevěný most z 15. století neměl s tím dnešním nic společného.

neděle 15. ledna 2017

Mravenci u Stonehenge


          Stonehenge bude asi nejznámější kamení na světě. Aspoň si nějak nedovedu vybavit žádný známější kamení. Ale nutno říct, že zaslouženě. Když se tam dostanete, spadne vám z tý monumentality brada a opravdu nechápete, jak tohle mohli lidé před tisícovkami let postavit a taky proč. Nelze se tedy divit, že Stonehenge přímo přitahuje různé záhadné teorie. Vsadím se, že existuje i nějaká, že je to celé dílo mimozemšťanů.

pátek 6. ledna 2017

Kam se letos vydat s dětmi (nebo i bez nich)


          Je tu nový rok a s ním přišel i nejvyšší čas přemýšlet, kam se letos vypravit na cesty, pokud už jste to tedy nevymysleli. Předpokládám, že i když si nevedete seznamy míst, které byste chtěli navštívit nebo nejste lovci UNESCO památek jako já, určitě máte pár vysněných destinací, tak třeba letos přišel jejich čas. Rozhodně bych vám přála, aby byl rok 2017 rokem splněných cestovatelských snů. A pokud hledáte inspiraci kam se vydat a ještě ke všemu s dětmi, tak vám třeba pomůže dnešní článek.