Rilský monastýr

by - 28.3.17



             Lesklý a barevný katalogy s nabídkou letních zájezdů už jsou dávno na světě a Bulharsko je jednou z oblíbených destinací, protože písečné pláže, svítící sluníčko, příznivé ceny, pohodová atmosféra a pohostinné obyvatelstvo. Takhle nějak to ty katalogy inzerují, ale ostatně se vám to snaží namluvit i názvy letovisek jako Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží. U mě takový názvy rozsvítí červenou kontrolku, protože čuchám, čuchám turistickou past a navoněnou bídu. I když zrovna ty Zlaté Písky nejsou dílem nějakýho prohnanýho marketingovýho experta, ale českého archeologa Karla Škorpila, který zde s Archeologickým spolkem začal roku 1922 budovat přímořské letovisko. Asi aby si měli bulharští archeologové kam jezdit odpočinout. Už jsem tu Karla Škorpila zmiňovala v jednom článku a schválně si o tomhle otci bulharské archeologie z Vysokého Mýta něco přečtěte. Je to zajímavý osud a Zlatý Písky jsou teda pro Čechy vlastně osudový.

            Tenhle článek ale zase o plážích nebude. Na žádný jsem totiž v Bulharsku nebyla, i když bychom tenhle stav měli do budoucna změnit. My Balkán rádi na všechny způsoby. Milujem balkánskou muziku (unza unza) a balkánskou kuchyni, kterou by David jedl furt. Taky poměrně často a rád objednává jídlo ze srbský restaurace Jelica. Doporučuju zkusit! A jestli máte nějaký tipy na jiný restaurace, co vařej balkán, sem s nimi. Ale zpátky k věci. V našem plánu tehdy byly jen památky, i když drobná indispozice mi zabránila odškrtat všechno ze seznamu, takže Bojanský kostel jsme vynechali, ale Rilský monastýr jsme zvládli. Nebo taky Rilský klášter. Jak chcete. Mně se Rilský monastýr prostě líbí víc.

            Tenhle monastýr, který dle tradice založil první bulharský poustevník Ivan Rilský, leží kdesi v severozápadní části pohoří Rila a kolem toho moc není. Žádná města a vesnice – tak usadil se tam poustevník, takže by to logicky měl být trochu Bohem zapomenutý kraj – jenom lesy a stromy a moře autobusů. Návštěvnost tu je totiž slušná. Však jde také o největší a nejslavnější klášter pravoslavné církve v Bulharsku a centrum bulharského jazyka a kultury, která zde byla opatrována, opečovávána a oprašována během let cizí nadvlády. Navíc šlo i o skrýš bulharských revolucionářů, jako byl například Vasil Levski.

            Rila je prostě národní poklad a pro dějiny Bulharska má zásadní význam. U nás je symbolem národního sebeuvědomění a obrození Národní divadlo, na které se skládal český národ, a podobně můžeme vnímat i Rilu. Stejně jako naši Zlatou kapličku i monastýr zničil požár (konkrétně roku 1833) a byl znovuvybudován za pomoci lidu. Tedy šlo o bohaté Bulhary, ale vsadím se, že taky kolují báchorky o tom, jak si každý chudák od huby odtrhl, jen aby Rila zase stála.


            Dnešní podoba kláštera pochází z 19. století. Celý komplex zabírá plochu 8.800 metrů čtverečních a obklopuje nádvoří, uprostřed něhož je věž a hlavní kostel. Fresky hlavního kostela byly dokončeny roku 1846 a jsou opravdu fascinující. Výzdoba od shora až dolů, od hlavy až k patě, takový kostelový komiks. Když si s sebou vezmete nějaký ikonografický slovník, můžete si číst klidně celý den. A pokud hledáte nějaký tip na neobrázkový balkánský čtení, zkuste Historičku od Elizabeth Kostova. Tenhle příběh hledání pravdy o Draculovi není žádná vysoká literatura, ale je to docela jízda po Balkáně, takže (nejen) na bulharskou pláž dobrý. A část se odehrává i v Rilskym monastýru.













Může se vám líbit

2 komentářů

  1. To mi úplně vyrazilo dech! A moc krásné fotky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě potěšilo, že se fotky i článek líbí :) Děkuji!

      Vymazat