Loňský knížkový článek se
docela líbil, tak jsem se rozhodla napsat pokračování. On tu inspiraci na čtení
potřebuje občas každý, že jo. Já taky koukám tuhle tu a tuhle tam, co si tak
ještě přidat na seznam, který už takhle je dost rozsáhlý. Minule jsem to pojala
jako takový knižní cestování, na tomhle seznamu najdete to nejlepší, co se mi
za poslední rok dostalo do ruky. Ale nakonec z toho to knižní cestování
vychází taky. Kupodivu tři knížky dokonce vyšly v roce 2016. A to mám
neustále pocit, že než se prokoušu k novinkám, začne se na ně prášit. Asi
to se mnou není zas tak hrozný.
Jiří Hájíček, Dešťová hůl
Uznávám, že už jsem
s Hájíčkem dost otravná, protože ho doporučuju snad všude, kudy chodim,
cpu ho do článků i příspěvků na facebooku. Ale když on si to prostě zaslouží a
ty jeho jihočeský knížky jsou prostě skvělý, i když tenhle kraj nepopisují
úplně idylicky. Naopak ukazují, jak se na něm podepsal komunismus, divoký
devadesátky i dnešní spekulanti. Statkáři kdysi museli „dobrovolně“ vstoupit do
družstva pro budování lepších zítřků a když se jim „zvelebený“ majetek vrátil
zpět, mladý už kolikrát nevěděli, jak na něm hospodařit. Dešťová hůl je vlastně
takovym nostalgickym povzdechem nad rozkladem tradiční jihočeský vesnice. Selský
baroko bylo spíš taková detektivka a na Rybí krev se teprve chystám.
Piu Marie Eatwellová, Žáby se přece jedí
Jestli se v létě
chystáte do Francie, tak tohle fakt musíte sbalit do batohu. Knížka uvádí na
pravou míru čtyřicet pět mýtů o Francouzích, z nichž některý jsem ani
neznala. Jakože se nikdy neopijí nebo že hrozně smrdí. V každym případě je
tu plno zajímavých informací, nad kterými budete překvapením krčit obočí.
Přesně ten typ knihy, který David asi nesnáší, protože pak za nim furt chodim a
říkám: „Hele, a věděl jsi, že nejvíc vína se vypije ve Vatikánu? A že nadměrný
pití je nejčastější příčinou smrti mezi francouzskou mládeží. Až tři lidi denně
prej.“ Kupodivu ho tyhle věci moc nezajímají. Ani informace o francouzských
záchodech ho neobměkčily ☹
Sara Gruenová, Na břehu jezera
Tohle je přesně letní
knížka podle mýho gusta, můj šálek ledový kávy. Pokud bych měla zvolit svůj
nejoblíbenější knižní žánr, byla by to asi historická fikce. Tedy příběhy, co
se nestaly, odehrávající se v historii, co se stala. Někdy se i ty příběhy
částečně staly. Prostě si autor v té skutečné historii více či méně vymýšlí,
jak se to mohlo stát. Což bývá kámen úrazu, protože někdy ta historie úplně
neštymuje, někdy je tam té historie moc, prostě někdy to nevyjde. Ale když to
vyjde je to skvělý, protože se člověk ponoří do úžasnýho příběhu a ještě se
něco dozví. Od Sary Gruenové znáte možná knížku Voda pro slony, podle které byl
natočen i film. Ta se mi taky líbila, ale Na břehu jezera se mi líbilo ještě
víc. Možná proto, že je celý příběh kompaktnější, komornější a autorce se
úžasně povedlo vystihnout atmosféru zapadlé vesničky ve Skotsku, kam se trojice
zpovykané americké smetánky uprostřed 2. světové války vydá ulovit proslulou
lochneskou příšeru. Ten příběh mě chytil a nepustil. A měla jsem kliku, že jsem
na něj měla zrovna čas.
Carlos Ruiz Zafón, Stín větru
Loni jsem tu psala o jedný
knížce, která se odehrávala v Barceloně a nebyla moc vydařená. Byla to
přesně ta historická fikce, co trpěla výše zmíněnými neduhy. No, prostě jestli se
chcete toulat Barcelonou, rozhodně sáhněte po Stínu větru. V téhle knížce
je toho tolik, že ani nevím, kde začít s chvalozpěvy. Tajuplná atmosféra,
detektivka a gotický román v jednom, skvělé vykreslení tíživé atmosféry
Frankova režimu. A navíc je to vlastně kniha o knihách a takové miluje deset
z deseti knihomolů. Hlavní hrdina získá na tajuplném pohřebišti
zapomenutých knih román záhadného Juliána Caraxe, rozhodne se autora vypátrat a
vše se začne splétat a proplétat a vy budete víc a víc zvědavý a budete chtít
číst dál a dál.
Jak to tak píšu, nejradši
bych si k tý vodě hned lehla a přečetla si všechny ty knížky znova.
Bohužel to léto vidim tak, že u nafukovacího bazénku budu číst tak maximálně
Medvídka Pú.
Tak vám přeju, ať se vám
všechny plánovaný i neplánovaný dovolený vydaří a pozor, ať nedopadnete jako
tenhle pán, o kterém se píše v té knížce Žáby se přece jedí.
Ale pozor:
V Paris Métro úsměvy vždy nevedou ke kýženému efektu. V roce 2012
jednoho pozdního srpnového dopoledne asi v deset hodin cestující na lince
4 pozorovali spolucestujícího, který se choval podezřele. To podivné individuum
pustilo starší osobu sednout. A nejen to, už když vkročilo do vagonu, radostně
pozdravilo „Bonjour, tout le monde“ a pak se omluvilo, že vrazilo do
spolucestujícího. Ba co hůř, pak někomu věnovalo bezplatně rozdávané noviny.
Napětí ještě vzrostlo, když se zasmálo poté, co mu jedna dívka šlápla na nohu:
„Nic se nestalo, pusťte to z hlavy!!“ Proneslo přívětivě. Ostatní
cestující tato nevídaná dobrosrdečnost vylekala, a proto zavolali bezpečnostní
službu. Muž byl zatčen. Při výslechu přiznal, že se vrátil z letní dovolené
a plný optimismu.
4 comments