pondělí 26. června 2017

Léto s Vysočinou startujeme v Telči


            V sobotu se stěhujeme na letní byt k dědovi na Vysočinu (nebo teda já a holky, někdo musí zůstat v Praze a vydělávat korunky na Kinder vajíčka). Co se narodila Tonička a já mám vlastně pořád dovolenou, trávíme tam přes léto podstatně víc času než dřív. Přece jen starej barák vedle zámku je na letní žití poněkud lepší než rozpálenej panelák na sídláku. Na zahradu se dá strčit dětskej bazének, za rohem je pivovar, za dvěma rohy přehrada a když vyběhnu na kopeček můžu se kochat tim, jak sluníčko zapadá za chladicí věže jaderný elektrárny. A velkou výhodou je strategická pozice na různý výlety.

čtvrtek 15. června 2017

Barokní areál Skalka aneb zmrtvýchvstání v praxi


            Takových článků už jsem napsala a zatím ani jeden Dientzenhofer. Tomu se ani nechce věřit, že jsem tyhle dva geniální barokní architekty ani nezmínila. Přitom teda kam šlápl Dientzenhofer, tam to stojí za to, takže jestli hledáte tipy na letní výlety po českých luzích a hájích stačí třeba mrknout na nějaký seznam jejich staveb (kuk Kryštof a kuk Kilián Ignác), a máte výlety minimálně na dvě léta. No, prostě Dientzenhoferové jsou stejně geniální jako třeba Santini, o kterém jsem už psala (třeba tady). A když tak koukám na ty seznamy, tak toho mám ještě hodně co navštívit. Ale dneska začnu jedním drobným výletem kousek za Prahou (ano, blog je trochu pragocentrický, omluva všem nepražským), který zvládnete levou zadní. To místo je hotový háelpéčko (neboli hluboký lidský příběh, pokud se to dá říct o budovách), krásný panoramata a navrch přihodim ještě gastrotip, takže šup na Skalku u Mníšku pod Brdy.

sobota 3. června 2017

Příběhy z Osvětimi




            David pořád říká, že čtu hrozný krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o podobných hrůzách.