Neděle plná parádního jídla

by uneseni - 30.8.17

Mám ráda food festivaly. Všichni mají rádi food festivaly. A podle toho to na nich vypadá. Což je samozřejmě skvělý pro pořadatele a pro všechny, co dělají skvělý jídlo, ale horší už to bývá pro návštěvníka, který půlku času stráví ve frontách a další kus soubojem ostrých loktů o kus stolku. Když si k tomu připočtete ještě dítě, který už nejde připoutat ke kočáru a zároveň není dostatečně mentálně zralý a velký, aby mělo šanci se neztratit, nevychází vám z toho zrovna hezký odpoledne.

A to jsem k tomu ještě zapomněla připočíst prorážení davů kočárem. Takže tyhle tipy akcí většinou monitoruju, řikám si, že bychom tam mohli zajít, už se vidim, jak tam všechno ochutnám, popiju, popovídám si s kamarády…a pak mi nějak dojde ta realita. Upřímně mi stačily jedny sobotní trhy na Kulaťáku, kdy jsem v jedný ruce držela jídlo, v druhý pití a snažila se od stánku někam domanévrovat golfáče, aniž bych u toho někomu přejela nohu nebo ho ohodila jídlem či pitím. Festival Foodparade jsem tedy „plánovala“ navštívit, ale nakonec vlastně neplánovala. Děti nás ovšem v neděli od rána začaly tak prudit, že být s nima doma vypadalo ještě hůř než návštěva food festivalu. Navíc jsem viděla pár idylických obrázků ze sobotního dne na instagramu (hezký lidi a jídlo na piknikových dekách), takže když to David navrhl, bylo rozhodnuto. A když jsem zjistila, že pro děti tam hračkářství Hamleys vypravilo autobus plný hraček, měla jsem i naději, že o dítě bude postaráno a my bychom si nějaký to jídlo dát mohli.

Nakonec jsme si ho dali víc než dost a byl to naprosto úžasný den. Věděla jsem, že Trojský zámek, v jehož zahradách festival probíhal, patří k nejkrásnějším barokním stavbám u nás, protože architekt Jean Baptiste Mathey (jehož takovým pokračovatelem a překračovatelem byl Jan Blažej Santini-Aichl), ale stejně mě ta krása překvapila. Snad se tam brzo vypravím užít si jen tu architekturu (a případně nafotit i nějaký materiál na článek). Ale teď k tomu jídlu.

Hodně jsem ocenila širokou nabídku. Tím jako myslím, že tam byly zároveň fakt „hoch“ restaurace jako olomoucký Entreé, street food jako Spicy Mama, módní cronuty, co hýbou pražskym světem, i klasická zmrzlina. Samozřejmě pitíčka, vínečka, kafíčka, Aperolky. Stejně tak byly zastoupený různý kuchyně od český, přes italskou, francouzskou až po Asii. Prostě od všeho něco.

My se jako první vrhli k Bruxx na belgický hranolky, protože pořádný poctivý hranolky milujeme. Ty nás ale poněkud zklamaly. Takový Funny Fries, co jsem letos měla ve Žlutých lázních, jsem si užila mnohem víc. Zbytek z menu (slávky, vepřový bok a wafle) nás ale přesvědčil, že do Bruxx nevyrazíme na hranolky, ale na ty slávky. Ty chutnaly i Davidovi, který je jinak jejich zapřisáhlý nepřítel.

Zklamáním pro mě byl taky cronut. O týhle legendární pochutině, kříženci croissantu a donutu, už mi kdysi vyprávěla kamarádka, když jsme byli ve Vegas. Tehdy to prý byla žhavá newyorská novinka, o tři roky později to jí celá Praha. Já jsem asi konzerva, ale za mě to líp vypadá, jak chutná. Radši zůstanu u toho croissantu nebo donutu. A dokonce tím pohrdla i Tonička, která prostě zůstane milovník klasických českých koblih.

Nezapomenutelný jídlo jsme měli v Café Buddha. Přiznám se, jsem už použitá matka na mateřský, takže když je na meníčku nápis „bourec morušový“, nějak mi nedojde, že půjde o smažený larvy (stejně tak, když mi někdo řekne, že jde na oslavu, myslim si, že na tu dětskou s klaunem a rychlýma špuntama…). Na druhou stranu se můj práh nechutnosti s dětmi snížil, takže mi nepřijde nijak hnusný ty larvy sníst. A řeknu vám, že byly dobrý. Mohli by to začít prodávat jako zdravou alternativu chipsů.

Nejvíc jsem si asi užila asijskou kuchyni, protože pálivý jídlo jaksi na dennim dětskym meníčku nemám, takže to pro mě je svátek, a nejvíc se mi do chuti trefili v Siddharta Café se svými rýžovými závitky a indonéskou polévkou. Mušle svatýho Jakuba z Entreé nás přesvědčily, že si musíme udělat výlet do Olomouce a restauraci navštívit. Vypadá to jako zážitek nad zážitky. A pak tu byla taky Le Pizze di Frankie a jejich fenomenální neapolská pizza, dim sum knedlíčky z Tamarind Tree a samozřejmě zmrzlina z Créme de la Créme.

Víc už jsme toho sníst nezvládli. Příští ročník Foodparade si tedy nenechte ujít. I když timhle článkem riskuju, že budu muset absolvovat ostroloktový souboj o stolek a kus žvance, zas nejsem taková sketa, abych si tak vydařenou akci nechala pro sebe.