Do Prčic!

by - 23.5.18



Dlouho jsem si myslela, že pochod Praha – Prčice se logicky jde z Prahy do Prčic. A jelikož je to pěknejch 70 kilometrů, nijak dál jsem po tom nepátrala, i když mě to furt tak nějak lákalo. Teda furt. Poslední desetiletí třeba. V pubertě mi to asi přišlo jako trapnost pro kotlíkáře. Pak šla ovšem před pár rokama Bára a já najednou zjistila, že všechny trasy vedou do Prčic, že cest je prostě víc a nabídka je i pro lemry. Teda pro lemry. Třicet až čtyřicet kilometrů úplně pro lemry není, ale přišlo mi, že i tak sportem nepoznamenaná osoba jako já, by to ujít mohla. Navíc to ušla Bára. A Lenka.

Holek vyprávění nebylo plný duhovejch poníků a místy to znělo dost děsivě a bolestivě, ale když na mě na facebooku vybafla událost Pochod Praha – Prčice 2018, začala jsem hledat parťáka. Konečně jsem ve fázi, kdy nejsem těhotná, ani nekojim, takže si podobný legrace můžu dovolit.

Představovala jsem si to všelijak. Hlavní roli v těch představách hrál pot, slzy a puchejře. Vybranou jsme měli trasu z Milevska do Prčic, která měla nějakých 31 kilometrů. Prvních deset jsem čekala plno elánu a legrace, dalších deset lehce tuhnoucí úsměv a to finále mělo být ta bolest a utrpení. A pak ten pocit vítězství, když se dobelhám do cíle!

Úvodní nadšení

Celý jsem to chtěla aspoň dokumentovat na instastories, aby byl vidět ten přerod z dívky plné nadšení v přichcíplou trosku. Dokonce jsem si na to vybalila z krabičky i power banku, kterou jsem asi před dvěma rokama dostala (toto dobře dokumentuje můj přístup k technice a novinkám), abych si jako mohla cestou dobít mobil. Pak jsem si tu power banku vzala bez kabelu. A pro jistotu ještě vyrazila s téměř vybitym mobilem, páč jsem čekala, že si ho nabiju v autě po cestě do Milevska. Bohužel jsem zapomněla, že naše auto, ve kterym tu nabíječku mám, je v opravě, páč nám ho před pár týdny nabořila milá pani na výletě v Polsku. V půjčenym autě, který jsme aktuálně měli, žádná nabíječka nebyla. Naštěstí David obětavě zastavil u každý benzinky, kterou jsme potkali, a asi na čtvrtej pokus se mu podařilo koupit mi kabel k power bance. Velká dokumentace z toho nebyla, ale aspoň pár fotek se mi udělat povedlo.

Start!

Co mě překvapilo

Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí se na tenhle pochod každý rok vydává. Jako čekala jsem, že tam někdo půjde, ale že budu neustále obklopená cizíma lidma fakt ne. Ze začátku mi to trochu kazilo náladu, ale po pár kilometrech mi to kupodivu úplně vadit přestalo, takže Prčice jsou zjevně jediná davová akce, kterou snesu. A pozor – podle webovek to letos šlo 24 473 pochodníků (naši trasu Milevsko – Prčice 1578). Stejně tak překvapená jsem byla z toho, kolik lidí z mýho okolí se týhle akce někdy účastnilo a já o tom ani nevim. Podobnej efekt, jako když otěhotníte, tak pořád potkáváte samý těhotný. Když dojdete Prčice, najednou budete mít pocit, že to šli všichni kolem.

Hlavní překvapení ale bylo, jak lehce jsme to ušli. Teda ne že by to ke konci nebolelo, ale čekala jsem, že druhý den se nezvednu. Jako bolela mě kyčel, ale svalstvo úplně v pohodě, puchejře žádný. Žádný zásadní přemáhání, ani scénky typu „nechte mě tady, už nemůžu dál“ se nekonaly. Nenasadili jsme žádný zběsilý tempo, šli v klidu a pohodě, kochali se krajinou a bylo to prostě fajn. A ta česká krajina je fakt krásná. Musíme se víc vydávat po turistických trasách mezi loukama. Z auta člověk vidí prd a ty rozkvetlý louky byly fakt božský.


Pár praktických informací

Teď si tady nebudu hrát na nějakýho profesionála. Jsem naprostý zelenáč, ale pár poznatků, který by se mohly hodit, přece jen napíšu. Užitečný budou zvláště pro lidi nepolíbené jako já. Takže vychází se ráno. Jako fakt ráno. I dřív, než se budí moje děti. Čim víc kilometrů hodláte jít, tim dřív budete muset vstát, abyste v určený čas stihli projít kontrolní stanoviště v určenej čas. Celej den tam na vás nikdo čekat nebude.

Pro vaše pohodlí bude samozřejmě nejjednodušší, když vás na start někdo odveze a z cíle přiveze. Zvláště z cíle přiveze, protože tam dojdete chcíplý a bude tam fakt hodně lidí, který se budou chtít nacpat do jakýkoli formy dopravy. Naopak moc nemusíte řešit jídlo a pití, páč po cestě potkáte nějaký ty stánky s pivem, kofolou a klobásama. Někde byl výběr i širší, ale tahle svatá trojice byla všude. Tak půlku proviantu jsem táhla zbytečně.

A nakonec nejzásadnější otázka: jaký si na pochod Praha – Prčice vzít boty? Když jsem komukoliv řekla, že na ten pochod jdu, zeptal se mě, jestli mám dobrý boty. No, mám tenisky Nike, který jsem asi za tři sta pade koupila v létě v outletu na Hatích. Pokud běžně nechodíte podobně dlouhý trasy, stejně netušíte, jak se vám v papírově sebelepších botech půjde. Prostě si vemte prošláplý tenisky, ve kterých se vám dobře chodí. Ségra na tom byla s botama podobně a taky to měla bez puchejřů.


A zajímavost na závěr

Proč se jako chodí do Prčic? Původním záměrem bylo prý překonat vzdálenost tisíc loktů českých. Hledalo se a hledalo místo, až to jednu dámu už štvalo, že pány poslala do prčic, což se nakonec ukázalo jako ideální místo. Stylovka je, že ta nejdelší trasa se jde z pražských Hájů. Takže jako z Háje do Prčic. A pokud by vás pochody s podobně atraktivními názvy lákaly, tak 16. 6. 2018 si můžete dát pochod Řitka – Pičín.





Už tam budem?

Šlo se i přes ski areál Monínec




Může se vám líbit

2 komentářů

  1. Skvělý článek! Já si zapomněla koupit boty a v pátek jsem letěla do obchodu, takže jsem šla v nových keckách... :D A puchýř pod nehtem je fakt kekel!

    upandy.hys.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Jo, nový boty jsou peklo. Ty nebrat. Ale tak hlavně žes došla, když nebylo zbytí :)

      Vymazat