Na Brno dobrý (Vila Tugendhat) - uneseni

Na Brno dobrý (Vila Tugendhat)

by - 26.9.18



Vzájemná nevraživost mezi Prahou a Brnem je známá věc. A asi přirozená. Být druhý vždycky nasere. Takže Pražáci Brnu posměšně říkají hustě osídlená zatáčka mezi Prahou a Vídní a moravský patrioti na oplátku posílaj do Prahy místo vína chcanky. Ona i ta dálnice mezi těmi městy je dost za trest. Taková highway to hell. Směr si vyberte sami. Minimálně v jedný disciplíně je ale Brno první. Je tu nejvýznamnější památka moderní architektury v ČR.

V Praze sice máme Müllerovu vilu od Adolfa Loose, mimochodem rodáka z Brna, která je naprosto nádherná a okouzluje svou funkčností, materiály, vybavením a prostorovým uspořádáním. Dokonce tu je i její mladší sestra Winternitzova vila (o mojí náštěvě Winternitzovy vily si můžete přečíst tady), ale brněnská vila Tugendhat má prostě trochu navrch. Je samostatně zapsaná na seznam světovýho dědictví UNESCO, ve světovym měřítku je její autor, Ludwig Mies van der Rohe, známější architekt jak Loos, a k tomu má vila tak pohnutou historii, že to vydalo na román. Z románu se stal bestseller a nakonec i film, který prý ale za moc nestojí (po tak blbých recenzích jsem si netroufla se na to podívat). A je fakt, že když ve vile jste, velmi silně ducha tohohle místa se všemi jeho vzlety i pády, cítíte. Pojďme se na ten příběh trochu podívat.


Za dob Rakouska-Uherska mělo Brnéčko blíž k Vídni jak k Praze a ostatně i budování města tu probíhalo v 19. století po vídeňskym vzoru. Strhly se hradby a postavila okružní třída. Prostě jako Ringstrasse ve Vídni. Současně s budovánim moderního velkoměsta a vyspělym textilnim průmyslem začaly vznikat dělnický kolonie a taky rezidenční vilové čtvrti pro ty bohatý. A Černé Pole, kde vila Tugendhat stojí, platily za velmi prestižní lokalitu.

Roku 1913 koupil textilní průmyslník Alfred Löw-Beer secesní vilu po továrníku Morizi Fuhrmannovi a přilehlý pozemek k tomu. Tady se začíná psát historie vily Tugendhat. Löw-Beerova dcera Greta, která si vzala (dalšího továrníka) Fritze Tugendhata, dostala horní část pozemku jako věno. Manželé nelenili a začali se poohlížet po architektovi, který jim postaví domeček snů. Dostali se k Ludwigu Mies van der Rohe, nadchli se pro jeho dosavadní tvorbu a pak už to šlo ráz naráz. Do konce roku 1928 byl hotový projekt a v průběhu let 1929 a 1930 stála i vila. Stavba to byla unikátní i s ohledem na prvotřídní použité materiály. Architekt tu dostal od Tugendhatů velkou finanční svobodu a mohl realizovat své představy. Žádné přiškrcené rozpočty, aby zbylo ještě na zahradní domek. Taky se cena stavby vily Tugendhat vyšplhala údajně na na pět milionů, za což se tehdy dalo postavit 30 běžných rodinných domů.


Tugendhatovi si ale svůj palác dlouho neužili. Druhá světová válka byla na spadnutí a rodina raději roku 1938 opustila Československo. O rok později dům zkonfiskovalo gestapo. Za jeho působení došlo k mnoha škodám. Zmizela například kruhová stěna z exotického makasaru, která zdobila jídelnu. Ta byla dlouho pokládána za ztracenou a byla nalezena až poměrně nedávno v menze brněnské právnické fakulty. Gestapáci v menze mívali svůj bar, tak si to tam prostě chtěli udělat hezký.

Po Němcích přišli Rusové, kteří si z vily udělali kůlničku na dříví, přesněji stáj pro koně, nábytkem zatopili a tak obecně zapracovali na tom, aby zničili vše, co ve vile ještě zbylo. Po odchodu Rusů byl velký prostor využíván taneční školou Karly Hladké a později vila sloužila jako rehabilitační středisko. Teprve v šedesátých letech byla vila patřičně oceněna a osmdesátá léta přinesla její velkou rekonstrukci. A ještě jedné zásadní události byla vila svědkem. Právě tady totiž roku 1992 jednal Vladimír Mečiar s Václavem Klausem o rozdělení Československa. Tady se to všechno upeklo.


Nechci tu zabíhat do detailů, pokud jde o půdorys a vybavení, tak jen pár poznámek. Z ulice vypadá vila Tugendhat poměrně nenápadně. Vstupujete do patra s terasami, ložnicemi, bytem správce a garáží. Ta největší paráda se nachází o patro níž, kde je velký obývací prostor, který otevírají obrovská okna do zahrady. Nebo okna….ze skla jsou vlastně celé stěny a prostor plynule přechází z interiéru do exteriéru. A to světlo tam. A když slunce prozáří slavnou onyxovou stěnu, která jako zázrakem všechny ty dějinné kotrmelce přečkala na svém místě, to je teprve koncert barev.

Jelikož vila Tugendhat patří k nejslavnějším vilám světa, zájem o ni je obrovský a dostat se na prohlídku neni úplně jednoduchý. Mně to trvalo snad dva roky naprosto náhodné a nesystematické práce. Vždycky, když jsem nakoukla do rezervačního systému, bylo všechno beznadějně vyprodaný. Nebo přesněji – bylo vyprodáno na rozšířený prohlídkový okruh, kde uvidíte i technické zázemí domu. Až jednou jsem se pravděpodobně trefila do chvíle, kdy se v systému otevřel nákup vstupenek na několik dalších měsíců dopředu (vypadá to, že to pouští vždy po čtyřech měsících?) a já si kupodivu mohla i vybírat. Tak snad se na vás taky usměje štěstí. Základní okruh bývá dostupnější a pokud jste jazykově vybaveni, můžete zkusit prohlídku třeba v němčině. Jojo, rezervace prohlídek do vily Tugendhat je běh na dlouhou trať. Tak hodně štěstí. A kdybyste jeli kolem, tak bez rezervace se dá navštívit aspoň zahrada. A bonus na závěr: na youtube je pěkný dokument o vile Tugendhat s MirkemTáborskym.

PS. Ty skleněný stěny dotáhl Mies k dokonalosti v jedné ze svých poválečných amerických realizací. Kousek od Chicaga najdete víkendovou chatičku Farnsworth House. Chtěla jsem se tam stavit během našeho letošního road tripu, ale asi to patří k jedný z věcí, co s dětma nejsou úplně nej, takže si to nechám na jindy. Články o jiných architektonických klenotech v Chicagu najdete tady a tady.













Může se vám líbit

5 comments