Americký sen skrze český brejle

by - 5.12.18



Vždycky jsem si přála vyzkoušet si život někde v cizině. Je to takový moje nesplněný přání. I když ne až tak velký, abych měla nějaký násilný tendence hledat nám nový práce, školky a dobrý zdravotní pojištění. Ale o to radši čtu příběhy jiných. Expatská literatura je můj oblíbený žánr, zvlášť pokud ji píšou Češi. Jasně Angličan v Paříži je taky legrace (Stephen Clarke a jeho série Merde), ale český oči jsou český oči.

Takových knížek přece jen tolik nevychází, ale v době internetu, je vcelku jednoduchý najít lidi, kteří střípky svého expatského života v cizině hází na sociální sítě. Třeba českou novinářku Janu LeBlanc, která žije v Americe (kuk na její Instagram a blog; vlastně Jana žila v Americe, protože nedávno začala expatský dobrodružství v Turecku). Když se začaly objevovat zmínky, že jí bude vycházet knížka Moje bejby Amerika, začala jsem se těšit. Dokonce tak, že jsem se chtěla vydat na pražský křest knihy, ale David jel zrovna na služebku a já byla líná hledat hlídání. Místo křtu píšu aspoň tenhle článek.


Miluju Ameriku. I když se to u nás asi moc nenosí, protože Američani jsou přece tlustý, hloupý, patetický, namyšlený a tak vůbec. Já to tam mám ráda. Úsměvy, jídlo, přírodu, pozitivní naladění, vysokou úroveň služeb (žádný zpruzelý číšníci), prostě mám pro tu zemi slabost. Mám pár amerických přátel a dřív jsem se pohybovala v prostředí amerických expatů žijících v Praze, takže mám i poměrně slušný přehled o různých kulturních rozdílech. Je to téma, které přijde na řadu vždy, i když konkrétní náměty se mění. Zatímco dříve byl zdrojem největšího amerického úžasu náš levný a všudypřítomný alkohol a funkční MHD, která vás dostane z hospody domu v kteroukoli denní i noční hodinu, dnes je to spíš délka a výše český mateřský dovolený. Inu, zestárli jsme.

Kulturní rozdíly jsou ale hlavně drobností všedního života, který jako expat dennodenně musíte žít. Můžou vás vytáčet, můžete se jim smát, ale nevyhnete se jim. Když si jich začne bedlivě všímat novinářka a začne v nich šťourat, je z toho na papíře zajímavý a zábavný čtení. Když se té novinářce navíc ve Státech narodí dítě, dostáváme se ještě o level výš, protože tam už nejde jen o humorné rozdíly, ale vlastně o život. Jak budeme vychovávat dítě, česky, anglicky, budeme mít Ježíška nebo Santu a jsi ochoten mě na Velikonoční pondělí mlátit pomlázkou? A vlastně i ty teplý večeře a opečovávání domácího krbu, na který jsme tu my holky chtě nechtě zvyklý, je za oceánem úplně jinak.


I když mě popis americký verze plavání s dětmi dost pobavil a celá knížka Moje bejby Amerika je hodně zábavná a překvapivá (třeba cena porodu – částka je v obou zemích podobná, ale v Americe jde o dolary), je hlavně o tom, jaký to je v cizině opravdu žít (neděste se zavádějícího názvu, dětských témat knížka plná není). Navždycky. Když vlastně nevíte, čí jste, kam patříte a co vlastně budete dělat. Když vám začnou chybět věci, který byly dřív tak samozřejmý, že jste ani netušili, že jsou a že je máte rádi. Když vám chybí rodina a přátelé a netušíte, kde a jak se s někým spřátelit v nové domovině.

Musím přiznat, že prvně mi knížka přišla jako oddechový čtení ke kafíčku. Po přečtení ji ale doporučuju každýmu, kdo o životě v cizině uvažuje. Nebo si třeba jenom myslí, že jinde je tráva zelenější. I když bych si v cizině pořád přála vyzkoušet žít, knížka Moje bejby Amerika vlastně shrnuje důvody, proč bych nechtěla odejít do ciziny na trvalo. Doma je prostě doma. I když znáte to, člověk míní, život mění.

A jestli jsem vás pořád nepřesvědčila, že to stojí za přečtení, tak v části o jídle najdete recept na skvělý banánový chleba, který se prý vždycky povede. Mně se teda povedl. Hodně se mi povedl.

PS: Nikdy nezapomenu na svůj první návrat z USA. Byla jsem tam skoro tři týdny jen s americkými přáteli (žádný rušivý český elementy). Bylo to v předvánoční době, ale i když je Amerika země konzumu a já tehdy nakupovala poměrně dost, kromě hezký vánoční výzdoby, bylo všechno tak v klidu, bez stresu, s úsměvy a příjemnym klábosenim s prodavačkama. Pravý kulturní šok nastal po návštěvě obchodů v Praze. V Bille jsem se málem rozbrečela, když na mě pani u lahůdek vyštěkla: „Co to bude?“ Žádný „dobrý den, jak se máte, to je dneska hezky“. Bylo to, jak kdybych jí zavraždila pudla. Pravá apokalypsa pak přišla v Tescu uprostřed souboje nákupních košíků, ve kterých sedělo asi deset kilo mouky, pytel prášku do pečiva, dvě flašky rumu, pět kilo cukru moučka, tři kila strouhanýho kokosu… Tehdy mi došlo, že jsem zase v Čechách a Vánoce jsou za dveřma. Přežijme i letos tu předvánoční apokalypsu ve zdraví.


Amerika je země fast foodů. Tam maj i svůj smysl, protože jídlo tam je opravdu levnější než v normální restauraci (na rozdíl  od Čech, kde souboj McMenu vs. polední meníčko v hospodě vyhrává...)

Amerika je země hamburgerů a hranolek

Amerika je země gigantických rodinných menu...ano, najedla by se z toho i tetička z pátýho kolene a jejích pět sester

Amerika je země, kde se kalorií nebojí. Tenhle shake v sobě má tak denní dávku, ale byl tak dobrej!

Amerika je země, kde skoro v každý restauraci maj omalovánky a pastelky pro děti. Dětský židličky a přebalovací pulty snad úplně všude.

Amerika je země, kde věci, co znáte jen z filmů (běž Forreste!) opravdu existujou.

Amerika je země kovbojů a indiánů

Amerika je země nikoho

Amerika je země, kde auto můžu řídit i já aneb automatická převodovka a široký, rovný silnice bez aut

Amerika je země duchů

Amerika je země, kde vám barák přiveze kurýr

Amerika je země motelů

Amerika je země krásný přírody,...

...kam nikdo neodhazuje odpadky

Amerika je země, kde je všechno. I Eiffelovka

Amerika je země, kde vám občas v restauraci přinesou pivo v papírovym pytlíku


Může se vám líbit

0 komentářů