uneseni: 2019

Mám v životě velký štěstí, že kolem sebe mám plno lidí, který mám ráda a který maj rádi mě. Rodinu, která je poměrně rozsáhlá, kamarády, který jsem za ty léta nastřádala, prostě plno lidí, se kterýma bych chtěla trávit dost času. Bohužel den má jen 24 hodin, rok 365 dní (většinou) a jeden lidskej život je vlastně pěkně krátkej. Pokud bych se se všema vídala tak, jak bych chtěla, nezbyde mi čas na nic jinýho.

Přijde mi ale hezký, dát všem aspoň jednou za čas vědět, že na ně myslíme. Přiznám se, že vánoční přání jsem dřív neposílala. Přišlo mi to takový starosvětský a o ničem. Zvlášť ty s předepsanym textem „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“, vlastnoručnim akorát tak podpisem a šlusíček. O to víc jsem ale obdivovala svoji americkou kamarádku P., která v předvánočnim čase nakoupila nádherný vánoční přání a pak si sedla a psala a psala. Vlastnoručně. Příbuznejm, kamarádům…přišlo mi to hrozně hezký.

Loni jsem na akci Meetpapír (takový setkání milovníků papírových věcí, doporučuju!) objevila úžasnou Blanku Kučerovou a její vlastivědné omalovánky. Kromě nich ale měla i vánoční pohledy k vymalování, což mi přišlo skvělý. Vymalujem je s Toničkou, pošlem po příbuzenstvu a všichni budou šťastný. Idea dobrá, ale vymalovávání jsem měla po nějaký době plný kecky a letos jsem usoudila, že jednodušší bude vánoční přání od základu vyrobit.

Na Pinterestu je inspirace moře (stačí zadat „christmas cards“). Já vybrala a pro naše účely upravila tři přáníčka tak, abyste je mohli vytvořit s dětmi. Nebo abyste je mohli vytvořit, i když nejste tak úplně šikovný. Prostě dejte do toho kus srdíčka a jedem!

Stromeček

Potřebovat budete: čtvrtku A4 přeloženou na půl, barevný papíry v různých odstínech zelený, samolepící kamínky nebo jiný ozdoby, případně ozdobný vánoční lepenky.

Barevný papíry tužkou rozdělte na centimetr široký proužky a nechte děti, ať je vystřihnou. Proužky pak zkracujte na potřebnou délku a lepte na čtvrtku tak, abyste z nich vytvořili trojúhelník – strom. Strom pak polepte barevnými kamínky. Seženete tady. U holek naprosto nejoblíbenější přání. Lepily by do nekonečna.

Sněhulák

Potřebovat budete: čtvrtku A4 přeloženou na půl, světle modrý barevný papír, klasický bílý papír, tužku nebo fixy, sněhový vločky na ozdobu.

Světle modrý papír velikosti A4 rozpulte, odstřihněte po šířce i dýlce tak jeden, dva centimetry a nalepte na titulní stranu přeložené čtvrtky. Pak si vemte kružítko a na bílý papír narýsujte čtyři velikosti kružnic od nejmenších po největší, tak abyste z nich mohli sestavit sněhuláka (tři, pokud se obejdete bez rukou). Pokud nevedete kružítko, najděte nějaký kruhový tvary na obkreslení doma – skleničky, hrníčky, lepenku, lepidlo... No a pak už jen vystřihnete, sestavíte a nalepíte sněhuláka. Nakreslíte (nebo teda děti nakreslí) knoflíky, pusu a nos a dozdobíte nalepovacíma sněhovýma vločkama nebo si pomocí ozdobný děrovačky udělejte vlastní. Jestli chcete fešný sněhuláky, klidně lepte i kamínky ze stromečku.

Věnec

Potřebovat budete: čvrtku A4 přeloženou na půl, vodovky a prsty, případně mašli, lepidlo nebo tavnou pistoli.

Tady počítejte s bordelem, protože vodovky a prsty, prsty a vodovky, ale postup je jednoduchý. Narýsujte na přední stranu čtvrtky kruh a nechte děti, ať kolem kruhu dělají otisky prstů v různých odstínech zelený a případně i troškou červený. Až bude pařičně oďubkováno, můžete dolepit nebo domalovat mašličku.

A jestli to chcete ještě trochu vylepšit, děti určitě potěší nějaký ty razítka. My nápisy daly dohromady pomocí těchto razítek, velkou parádu by ale mohly udělat i tyhle vánoční. Všechny věci na tvoření (kromě razítek) jsem koupila v bohatě zásobenym papírnictví u nás na sídláku. Pokud nic takovýho poblíž nemáte, poslouží třeba eshop Thinkcreative.cz.

A až to všechno vytvoříte a napíšete, čeká vás nejsložitější část úkolu. Vystát frontu na pobočce Český pošty. Hodně štěstí.

4 komentářů

Proč jsme se kdysi při cestě na Balkán rozhodli podívat i do Kosova, si vlastně ani moc nepamatuju. Asi jsme byli tupě zvědavý, jak to vypadá v zemi, kde ještě nedávno naplno hořel válečný konflikt. Na to, abychom se zde zdržovali nějak více, jsme byli ale jaksi srabi, takže náš plán byl zemí jen projet a rozhodně tam nepřespávat. Ostatně, co bychom tam dýl dělali. Kosovo není moc velký, turisticky atraktivní taky úplně ne a asi jsme se taky chtěli posunout směrem k moři. Takže hrubý plán byl vyjet ráno ze Skopje, dojet do Kosova, navštívit památku UNESCO – pravoslavný klášter Gračanica, okouknout Prištinu z auta a hurá do Albánie, kde přespíme, což jsme teda nakonec nepřespali, protože šílený sebevražedný řidiči a ukrutný množství komárů ve mně úplně důvěru v tento národ nevzbudilo.

Výlet do Kosova byl taky důvod, proč jsme při svý někdejší balkánský cestě komplet vynechali Srbsko, páč jaksi Srbové Kosovo neuznávaj, maj ho furt za součást svýho státu, takže jim úplně nedělaj dobře kosovský razítka v pase. Nebo aspoň v roce 2012 nedělaly, podle stránek Ministerstva zahraničí už dneska můžete Srbsko i Kosovo zařadit na jedno menu. Tehdá byl jedinej rozumnej a bezproblémovej vjezd a výjezd ze země přes Albánii a Makedonii. Jo, a taky tehdá v Kosovu neplatily stejný zelený karty jak ve zbytku Evropy. Za nekřesťanský i nemuslimský peníze jsme si museli koupit pro vjezd do státu jednu speciální, ale tak nějak si ty peníze na provoz vydělat museli, tak jsme to mladýmu státu i přáli.

Ani hotel Emerald nás nepřesvědčil, abychom v Kosovu strávili noc. A klasický dvojjazyčný cedule se začmáranýma nápisama...těch bylo v roce 2012 na Balkáně plno

Do Gračanice jsme se dostali někdy kolem poledního, sedli jsme si na oběd před jedno občerstvení a koukali na zeď kláštera obehnanou ostnatym drátem. Já si v rámci oběda tak třikrát odskočila na překvapivě použitelnej záchod, protože jistý cestovní problémy, a pak jsme vyrazili podívat se za ceduli „Se zbraněmi vstup zakázán.“ Za zdí nás čekal pohled na poměrně malý a velmi střízlivý pravoslavný kostel. Opravdová krása nás čekala uvnitř, kde bylo stejně jako v mnoha jiných pravoslavných kostelech zakázané focení. Celý zdi od shora až dolů byly pokrytý nádhernými freskami s biblickými příběhy a obrazy svatých. Těm svatým ovšem někdo vyškrábal oči.

Gračanica je velmi starý pravoslavný klášter, který byl ve 14. století vybudován na ruinách křesťanské baziliky ze století šestého. Neboli tady šla historie. Ovšem šly tady taky války. Klášter byl ještě ve 14. století několikrát poškozen Turky, další škody utrpěl během bitvy na Kosově poli roku 1389 a těch válek ještě bylo. Poslední byla ta v Kosovu. Jako významný duchovní a kulturní centrum kosovských Srbů byl klášter samozřejmě trnem v oku kosovských Albánců, protože když vymažeš památky, vymažeš vlastně i národ. Záměrný ničení památek národů, jichž se někdo chtěl zbavit, byla za války v bývalý Jugoslávii (a bohužel ve světě stále je) standardní vojenská strategie. Takhle vyhodili Srbové do povětří minarety v Bosně, Chorvati zničili most v Mostaru a bosenští Srbové nechali shořet sarajevskou národní knihovnu, ve který byly uložený tisíce starých svazků. Jestli oči a často i ústa svatých byly záměrně poškozený během poslední války nebo už dříve, netušim, ale byly poměrně jasnou zprávou o tom, jak šílenej tenhle národnostní a náboženskej fanatismus je a že ve válkách nevyhrává nikdo.

Já fotky zevnitř nemám, ale podle těch internetů to vypadá, že už se tam dneska fotit může. Repro dle: http://www.wolffchronicles.com/2015-2/april-2015/april-19-2015/

S ohledem na historii Balkánu je až s podivem, že fresky ze 14. století přečkaly, i když bez očí, až do dneška, ale myslim, že v těžkých dobách byla Gračanica takový ostrůvek naděje. Ona tak vypadala vlastně i tehdy v roce 2012. Všude bordel, naproti tomu za zdmi kláštera čisto, zelenej udržovanej trávníček a „Monastery shop“ se suvenýry, úplně jako by se nechumelilo. Jestli tam někdy budete, zkuste klášterní ostružinový víno. Skvělá věc.

A jestli máte rádi dobrý čtení, sáhněte po knížce Totál Balkán od Blanky Čechový, která v Kosovu strávila rok na mírový misi ve věhlasný mezinárodní organizaci neboli tam dělala demokratizaci. Je to celý absurdní, vtipný a vlastně hrozně smutný. No a taky mě to konečně přinutilo napsat tenhle článek. Jestli byste si měli přát pod stromeček jenom jednu knížku, tak rozhodně tuhle!

Zakladatel kostela a vyškrábaný oči. Ty byly v dosahu člověka vyškrábaný fakt všude. Repro dle: https://en.wikipedia.org/wiki/Gračanica_Monastery

No komentářů

Chodit po památkách, který najdete v každym průvodci je pro amatéry. Sice si s sebou vezu magazín Lonely Planet s tipy na Lublaň, ale nakonec jsem si řekla: ne, půjdu na to jinak. Vlastně to rozhodla jedna věta. „Vzala jsi holkám pasy?“

Normálně bereme pasy dětem vždycky. I když jedem jen kousek za hranice, protože kdo by se chtěl v případě „náhoda je blbec“ dohadovat, čí že ty děti vlastně jsou. Nevim, jestli za to mohlo, že jsme prvně jeli na Moravu do vinnýho sklípku (a v duchu se tam už viděli), že David jel pracovně, že jsme balili dost na poslední chvíli nebo že prostě, jak je Schengen, už ani nevnímám, že jedu do ciziny. Prostě jsme se ocitli v Lublani bez dokladů dětí a potřebovali za pár dní pokračovat do Chorvatska. Takže tak.

Volám na velvyslanectví. Paní sekretářka je moc milá. Dokonce mě pochválí, že máme holek pasy a rodný listy vyfocený (dík, mami, žes to zařídila). Dostávám instrukce, z nichž hlavní je obstarat dětem pasový fotky. Radí mi, kde najdu dvě fotobudky. Až splnim misi, mám se ozvat. Tady orel, přepínám.

Fotobudku náhodou najdeme kousek od našeho ubytování. Mám drobný přesně na dvoje focení. Cajk. Začnu s Toničkou, že to natrénuju. Zkoušim umístit její hlavu do vyznačenýho oválu, ale je moc nízko, malá, mimo… zkus si na to stoupnout, kleknout, lehnout…snažim se jí držet tak, abych tam nebyla vidět. Hotový artistický vystoupení. Cvak, cvak, cvak. Vybírám ze tří pokusů ten nejlepší. Bohužel stroj to naprosto nepoužitelně ořízne. Tak nic. Musim jít někam rozměnit prachy. Tuhle fotku mi na pas nedaj. Prší.

V blízkym baru nemaj ráno na rozměnění stoeurovky. Kašlem na budku, ať se stará jinej. Na mapě najdu fotolab vzdálený asi kilák a jdem. „Usměj se, bradičku nahoru, zavřít pusu.“ Tady je vše v nejlepšim pořádku. O 30 euro chudší se jdem naobědvat do McDonalda, kterýho si děti vyprosily stejně jako fotorámeček se žirafou.

Píšu na velvyslanectví, že teda máme. Můžeme prý přijít hned. Jako dezert si dáváme skoro kilák a půl v dešti. Jsme tu a já dostávám papíry k vyplnění, takže já vyplňuju, konzul mizí, holky si hrajou s poníkama z Happy Mealu a snaží polít sebe a případně i něco okolo džusem. Konzul přichází, dávám mu papíry, který jsem posrala, protože „nehodící se škrtněte“ je prostě chyták. Konzul mi dává nový papíry, zase mizí, já vyplňuju dál, venku se zatím rozpršelo ještě víc.

Mám vyplněno, konzul se nevrací. V nastalé dlouhé chvíli si všimnu, že postrádáme Toničky olezlýho pavouka (takovýho toho pouťovýho). Nenápadně ho hledám plus dávám bacha, aby na sebe dámy nelily džus. Po chvíli musím konstatovat, že pavouk je v prdeli. Nic neřikám, páč jinak bude scéna. V další prodlevě přemýšlim, kam dám v týhle sklepní místnosti v případě nouze děti čurat. Asi květináč venku přede dveřma, na trávu za plot se nedostanem. Ale když vyjdeme ven, dostaneme se zpátky? „Mami, mě se chce čurat.“ Ten džus. Já to věděla. Prší.

Čurat se naštěstí chce Toničce, která disponuje potenciálem chvíli vydržet. Po chvíli se vrací i konzul a s politovánim nám oznamuje, že správní poplatek musíme zaplatit takhle mimo úřední hodiny přesně. Na stoeurovku nám nevrátí, musim někde splašit třicet, což znamená jít někam do obchodu. Bohužel jsme ve vilový čtvrti, kde nic není, musíme jít trochu dál. Nechávám mu tam kočár a batoh (nejradši bych mu tam nechala i děti, ale jsem srab a navrhnout se to ani neodvažuju), beru jen to nejnutnější a běžíme. Jo, na čurání jsme zapomněly. Tak stromečky. Prší poměrně intenzivně.

Najdeme potraviny, koupíme nějaký jídlo domu, získáme 30 euro na zaplacení a můžeme postoupit do dalšího levelu. Vracíme se na velvyslanectví už poměrně mokrý, dostáváme náhradní pasy a vydáváme se v dešti domu. Tonička má mokro v botech a já jí opatrně sděluju, že pavouk není. „Můžeme ho zkusit jít hledat.“ Už má dost, takže se spokojí s tim, že koupíme novýho, naskočí ke Stázce na golfky a běžíme v dešti domu. Příjemně strávených šest hodin, ale tak zažily jsme Lublaň jinak.

PS: V suchu na Toničku ztráta pavouka samozřejmě dolehla. Kdyby měl holky kdo pohlídat, šla bych ho do toho deště ještě hledat. A díky velvyslanectví, že bylo rychle schopno reagovat na naši debilitu.

No komentářů

3 komentářů

Stromeček

Sněhulák

Věnec

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive