uneseni: 2019

Uteklo to, ale už je to tak. Blog píšu už tři roky a za ty tři roky jsem se kolikrát sama sebe ptala, proč to jako vlastně dělám. Stojí to totiž mraky času a energie. Focení, psaní, přemýšlení, vymýšlení, snaha o nějakou propagaci. Jako jo, fakt to není sranda. I když článek píšu rychle, stejně mi minimálně hodinu dvě čistýho času trvá ho napsat. Další hodinka na fotky, další na vložení na web a dodání veškerých odkazů…

Otázka proč se prostě nabízí. Ale není jednoduchý na ni odpovědět. Začala jsem vlastně trochu náhodou. Když se narodila Tonička, dostala jsem nabídku, abych jela do Frankfurtu na jednu výstavu a napsala o ní článek. A mě došlo, že tohle mě vlastně hrozně baví. Cestovat za kulturou a psát o tom. A že už jsem byla na mnoha místech, o kterých bych mohla napsat. Že třeba opevněný kostely v Rumunsku tu skoro nikdo nezná a česky toho o nich moc napsáno není. Nebo o dáckých pevnostech. A že by se lidi mohli inspirovat a místo Paříže jet příště do Skopje.

UNESCO památky jsem začala sbírat už dřív. Nebo ne nějak programově, ale když jsem sestavovala itinerář naší první cesty s Davidem, ukázaly se tyhle památky jako dost dobrej nápad. A pak když už jsme někam jeli, koukala jsem, kde co je, a upravovala cesty a trasy. A čim víc jsem jich viděla, tim víc jsem jich vidět chtěla.

Začala jsem teda psát blog. Prvně jsem teda několik měsíců přemýšlela o názvu, jak do toho nacpat to UNESCO, cestování, krásu a tak, až jsem to nakonec vymyslela. Začala jsem psát, protože jsem si na mateřský potřebovala nějak zaměstnat hlavu a věnovat se tématům pro dospělý. Mít vlastní koníček, kterym se můžu bavit, když jdou děti spát. Trénovat si psaní. Dělat vlastně takový rodinný fotoalbum. Jak jsem pak poznala, jak to v blogování chodí, samozřejmě jsem i doufala, že by mi blog občas mohl něco přivydělat. Což by asi mohl a něco i přivydělal, ale aby to za něco stálo, musela bych z toho dělat trochu teleshopping a to nechci. Ale píšu ráda a občas píšu i pro jiný. Třeba mě najdete tady, tady nebo tady a dokonce jsem se loni objevila ve Vlastě. Kdybyste chtěli něco napsat, dejte vědět a domluvíme se.

Tenhle článek jsem ale chtěla napsat kvůli něčemu jinýmu. Kvůli věcem, který mi blogování přináší a se kterýma jsem vůbec nepočítala. Třeba lidi. Díky blogu jsem poznala plno jiných blogerů, který ráda čtu, se kterýma si ráda píšu a který jsem měla tu čest poznat osobně. Nebo jsou tu lidi, který znám už dlouho, ale nevídáme se a díky blogu mi zase aspoň na chvíli prolítli životem. Nebo jsme prostě v kontaktu, ve kterym bychom nebyli, kdyby nebylo blogu. Takže jo, ono to blogování vlastně sbližuje. A inspiruje. I když prapůvodní idea byla inspirovat vás – čtenáře, vrací se mi to mírou víc než vrchovatou. Už mám takových tipů, kam jet/jít/kde se najíst, že to stejně do konce života neobejdu. Díky vám za ně a přidávejte další! Vůbec jsem vděčná za jakýkoli koment či zpětnou vazbu.

Ale nejvíc mě stejně v souvislosti s blogem dojalo, když jsem dostala k narozeninám poukázku na přenocování ve Winternitzově vile. Kdysi jsem to tu dávala do vánočních tipů a jelikož mě moji blízcí čtou, správně usoudili, že to pro mě bude fakt krásnej dárek. Blogy totiž taky plní přání. Zvlášť když vaši blízcí umí číst mezi řádky. Díky za to a vzhůru do další tříletky.

PS: A taky díky za ten Ještěd k Vánocům, mami!

PPS: Jelikož už opravdu opravdu a doopravdy musim napsat dizertaci, v psaní blogu musim trochu polevit, což mě mrzí, protože mě to psaní baví a námětů na články mám celý oceány, ale s tou dizertací už je to trapný. Ale minimálně jednou za 14 dní článek bude.

Na jednu noc jen pro nás

Vínečko na terase

A vzhůru na další tříletku

8 komentářů

No komentářů

Vždycky se domu vrátim nadšená. Odkudkoli. A hledám recepty, obchody, restaurace, prostě možnosti, kde si všechny ty skvělý věci, který jsem na cestách ochutnala, dopřát i doma. Po návratu z Belgie jedu ve vaflích a pralinkách. Nejsem moc čokoládová, ale pralinky od firmy Neuhaus jsou totální čokoporno. Absolutní slast. A žádná čokoláda, kterou jsem za svůj život ochutnala se tomu nevyrovná. Ok, možná švýcarský pralinky Teuscher, který jsem kdysi prodávala, byly podobně dobrý, ale k čokoládě se ještě dostaneme.

Do Bruselu mě nalákaly levný letenky od ČSA. Nebo teda levný. Zpáteční letenka s příručákem stála 2000, což asi v dnešní nízkonákladovkový éře žádná super láce není, ale mě ta cena přijde fér a Ryanair bojkotuju. Inu, takže letenky za fajn cenu. Já zjistila, že v Bruselu jsou hned tři památky UNESCO a k tomu bychom mohli jet do Brugg. A Bruggy ve vánočnim období to je něco, co chci zažít od tý doby, co jsem viděla film V Bruggách. Mimochodem skvělej film, který musíte vidět, pokud jste ho neviděli. A pokud jste ho viděli, koukněte se znova. No, prostě jelo se. K Bruggám jsme přidali ještě Antverpy a do kufru přihodili mámu.

Ale nečekala jsem, že mě tenhle výlet tak nadchne. David mě vyděsil, že je v Belgii šíleně draho a ceny ubytování tomu i napovídaly. Nakonec to nebylo tak strašný, takže i když jsme dovolenou chtěli pojmout tak nějak víc budgetově, nakonec jsme stejně skončili v restauraci na bruselskym hlavnim náměstí a dávali si mušle a humra. Když se dítěti chce čurat, tak prostě musíš.

A u Grande-Place neboli Grote Markt a toho čurání ještě zůstaneme. Protože Grande-Place je na seznamu UNESCO a čurající sochy, to je prostě Brusel. Pokud se vydáte na prohlídku Bruselu, Grande-Place určitě nevynecháte. Je to historický jádro města, starý náměstí, kterýmu dominuje gotická radnice z 15. století a k tomu tu najdete množství krásných cechovních domů. Nesmim taky zapomenout na Králův nebo Chlebový dům (Maison du Roi či Broodhuis – to je tak když si král vybuduje barák na místě trhu s pečivem), kde je momentálně bruselský muzeum, ve kterym můžete vidět asi tak milion dvě stě třicet dva oblečků, do kterých tu oblíkají toho malýho kluka čurajícího na veřejnosti.

Mít za symbol města a hlavní turistickou atrakci čurajícího kluka je poměrně zvláštní. Až ujetý řekla bych. A jako Manneken Pis (jak zní název v originále) je fakt všude. Čurá v každý druhý vitríně. Třeba i na vafle, což mi přišlo trochu hegeš, ale jsem prostě asi úzkoprsej Pražák a když vám dle legendy čurání vyhraje bitvu, jako se o stalo Bruselanům, asi k tomu máte jinej přístup (na podrobnosti čurající legendy koukněte na Wikipedii). Manneken Pis je takovej hit, že mu časem přibyli i kamarádi – čurající holčička (Jaenneke Pis) a čurající pes (Zinneke Pis). Atrakce to jsou tak bizarní, že jsme ty sošky museli obejít všechny. Navíc je to typ soch, co děti ocení. Zvlášť toho psa.

A čokoládu děti ocení taky. Když se to vezme kolem a kolem, je Brusel vlastně výborný místo pro rodinný výlety. Jsou tu taky šmoulové a komiksový obrázky na barácích, ale pojďme do čokoládovýho ráje. Pralinky najdete v Bruselu na každym rohu. Vlastně nechápu, jaktože v zemi s tak šílenou koncentrací pralinkáren, wafláren a hranolkáren nechodí po ulicích samý bečky sádla. Nejlepší pralinky najdete ovšem v obchodech Neuhaus, u firmy, která se pyšní tím, že belgický pralinky vynalezla.

Nebo takhle. Podle mýho netovýho pátrání vznikla pralinka už někdy v 17. století a název dostala podle francouzskýho vévody Plessis-Praslin. Ovšem tehdy to bylo jen něco obalenýho v čokoládě, čokoláda naplněná jemnym krémem vznikla až u Neuhause. A může se to zdát divný, ale zakladatel firmy Neuhaus, Jean, byl původně lékarník, co provozoval lékárnu. Aby jeho medicíny byly lepší, dával na ně čokošku. Jeho vnuka pak napadlo, že by možná stálo za to zkusit tu čokoládu plnit něčim jinym než ibalginem a úspěch byl na světě. Ovace ve stoje, poklona až na zem. Jo, přesně tohle se vám stane, až pralinky u Neuhause ochutnáte. Fakt nejlepší věc, co jsem kdy jedla. Určitě jděte do jejich obchodu v Galeries Royales Saint-Hubert. Tady to všechno začalo, byla tu ta první lékárna a kromě pralinek tu mají taky exkluzivní čokoládový mousse a horkou čokoládu. Navíc tohle krásný obchodní centrum z 19. století nesmíte při návštěvě Bruselu tak jako tak vynechat. Je to něco podobnýho jako mnohem známější Galerie Viktora Emanuela II. v Miláně.

V Bruselu toho samozřejmě najdete mnohem mnohem víc. Sama jsem při sestavování itineráře byla překvapená, kolik tam je věcí k vidění. Určitě časem čekejte jeden samostatný článek o Atomiu, Expu 1958 a bruselskym stylu a další dva články o bruselských secesních památkách (palác Stoclet a domy od Victora Horty).

Jo, a každýmu doporučuju vzít s sebou na dovolenou učitelku češtiny. Rozšíří to obzory. Bez mojí mámy bychom se totiž nedozvěděli, že na Grande-Place žil nějakou dobu Victor Hugo (a má tu na domě vedle tý naší hospody s humrem pamětní desku) a že když se z náměstí vydáte k čurajícímu klukovi, možná půjdete přes místo, kde kdysi Verlaine postřelil Rimbauda. Ach ti prokletí básníci.

Grande-Place neboli Grote Markt - v tom kusu chajdy, co kouká vlevo, byl postavenej betlém

I vánoční strom byl

Moje mušle a v pozadí Davidův rozmazaný humr

A jedna zeď s komiksovou malůvkou. V Bruselu se můžete vydat na celou komiksovou výpravu (pokud vás to zajímá, koukněte sem)

V tom autě vzadu měli naprosto luxusní vafle. Jestli na něj narazíte, neváhejte a dejte si!

Ócéčko devatenáctýho století

A ráj u Neuhause

Tyhle pralinky byly vytvořený u příležitosti Expa 1958

A tohle už neni Neuhaus. U Neuhause ve vitríně nikdo nečurá. Ten kluk je fakt všude

Originál

Tonička se od kluka nemohla odlepit

Takovejch lidí se na čurajícho kluka chtělo podivat

Čurající pes aneb když řekneš dítěti, aby zapózovalo

Čurající holka za mřížema

Holčička se nachází na nejideálnějšim místě v celym Bruselu, u kultovního podniku Delirium, který nabízí víc jak 2000 druhů piva.. Bez mříží by asi dlouho nevydržela...

A hele Van Gogh! Tak tam jsme nebyly. Ale viděly jsme s mámou jeho výstavu kdysi v Albertině, teď nám stačil svařák

2 komentářů

Chrám Buddhova zubu

Jezero a ostrov na něm

Batika

Hotel Helga’s Folly

Botanická zahrada a turistolapky

„Bruggy jsou prdel světa.”

„Bruggy nejsou prdel světa.“

„Bruggy jsou prdel světa.“

„Teprve jsme vylezli ze zasranýho vlaku. Nenecháme si ty soudy na pozdějc? Až něco kurva uvidíme?”

„Vím, že to bude prdel světa.”

Vždyť je to kurva pohádkový město, nebo snad ne? Jak to může někoho nebavit? To mi teda kurva řekni jak všechny ty kanály a mosty a dlážděný uličky a kostely a všechny ty kurva pohádkový věci, můžou někoho kurva nebavit!

A co v těch pitomejch Bruggách vlastně vidět?

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive