facebook instagram goodreads pinterest bloglovin

uneseni

  • moje mapa
  • můj seznam
  • kontakt
  • Kategorie
    • cestování s dítětem
    • Unesco
    • jídlo

Srí Lance už jsem pár článků věnovala (jako doslova pár – tuhle a támhle), ale k tý jediný UNESCO památce, kterou se mi tam podařilo navštívit, městu Kandy, jsem se ještě nedostala. A to už jsme tam byli před lety. Fakt jsme se teď o sobotnim večeru při prohlížení fotek doma nasmáli. No, ale když už se Srí Lanka objevila v článku s top destinacemi roku 2019, je načase s ní srovnat účty. A jelikož už mi paměť zas tak neslouží a o historii a dějinách umění Srí Lanky mám dost mlhavý představy, hodim sem prostě pár míst, který bych vám v Kandy doporučila neminout.


Chrám Buddhova zubu


Tahle položka je jasná. Díky Buddhovu zubu je Kandy tam, kde je. Mít Buddhův zub je něco jako mít Kristovu krev (že jo Bruggy). Přitahuje to hodně lidí, hodně se staví a vznikají tak parádní věci. Samozřejmě nepočítejte s tím, že Buddhův zub uvidíte. Je ukrytý ve zlatý schráně a i ta zlatá schrána se ukazuje jen někdy a tehdy taky očekávejte pěknou tlačenku. Při vstupu do samotného chrámu počítejte s bezpečnostními kontrolami, jelikož se tu v roce 1998 odehrál teroristický útok. Taky počítejte s tim, že si před vstupem do chrámu musíte sundat boty. Kdysi mi takový sundavání a odkládání bot přišlo jako vysoce traumatizující záležitost (víte, jak Carrie takhle přišla o fungl nový boty od Blahnika), dneska už jsem zocelená koberci dětských koutů. V každym případě tam maj na boty za poplatek šatničku. A vůbec počítejte s tim, že na Srí Lance prostě musí boty občas dolu, takže Blahnika si tam radši neberte.


Jezero a ostrov na něm


Hned vedle chrámu Buddhova zubu a královskýho paláce je jezero, které nechal vybudovat roku 1807 král Šrí Vikrama Rádžasinha. Uprostřed jezera je ostrůvek, kde měl údajně mít svůj harém. Aspoň tak praví legenda, kterou si pamatuju. Další legenda praví, že byl ostrov spojen s královským palácem tunelem. No, dneska se na něj můžete dostat lodičkou, ale nebyli jsme. V každym případě je to kolem jezera pěkná procházka.


Batika


Ke sbírání informací o Kandy a Srí lance vůbec mi tehdy posloužil průvodce Lonely Planet a jako vždy i server Tripadvisor. Právě tam jsem taky našla Jaymali Batiks Studio. Abychom si rozuměli, jedním ze suvenýrů, který si ze Srí Lanky můžete odvézt, je batika. Ale jako ne takováta hnusná batika, kterou si vaše teta kdysi krášlila oblečení. Na Srí Lance jsou s batikou schopný fakt čarovat. Kandy je takovym batikovym centrem a obchodů, dílen i továren na batiku je tu dost. Některý se daj i navštívit a můžete se tu s celym výrobnim procesem seznámit. Kdybych sem někdy v budoucnu zavítala, zrovna tu výrobu bych obhlídla ráda.

Pokud byste měli čas, zkuste obchodů a dílen obejít víc, ať můžete srovnat ceny a kvalitu. Možná nakoupíte levněji než u Jaymaliho. Ceny byly dost evropský, ale zas na druhou stranu bylo evropský i chování majitele, který nám nic nevnucoval a netlačil na nás (na Srí Lance věc nevídaná). Jaymaliho obchod je navíc v kandyjský tržnici a to byl sám o sobě docela zážitek. Což mi připomíná, že bych konečně ten obraz mohla nechat zarámovat a pověsit.


Hotel Helga’s Folly


No, a ještě jeden podnik západního nebo spíš trochu psychedelickýho střihu. Při placení se vám z evropských cen budou kroutit prsty, ale když jsem si v Lonely Planet přečetla o tomhle podniku, musela jsem tam jít. Trochu ujetá paní Helga da Silva (představuju si ji jako Cruellu de Vil ze 101 dalmatinů), která vyrostla ve světě koloniálních čajových konviček, hollywoodských drbů a marxistických revolucí (jo, tak to stojí na webu hotelu), v Kandy vytvořila tajný útočiště pro umělce a celebrity. Nebo aspoň tak se to prezentuje. No, minimálně Stereophonics tam byli a složili o tom píseň Madame Helga. A tajný to místo taky je, protože tuktukář, kterýho jsme si najali, aby nás tam dovezl, se po cestě ztratil. No, prostě na ubytko bych to nedoporučovala (ty ceny), ale pokud máte chuť si dát drink v lehce surrealistickym baráku jednoho z členů Adamsovy rodiny, jste u Helgy správně.


Botanická zahrada a turistolapky


Když to vezmu kolem a kolem, tak botanický zahrady asi potkáte jinde vyprděnější, ale měli jsme čas, takže jsme si šli prohlédnout tu v Kandy. Zase tady to bylo s plno exotickýma rostlinama a opicema k tomu. V každym případě to doporučuju víc než různý Spice Garden, na který se vás bezpochyby budou snažit v Kandy utáhnout. Vstup je sice zadara, ale pak se vám budou snažit narvat množství zázračných ajurvédskejch produktů a tak. Nás do jedný nakonec zatáhl řidič, kterého jsme si najali, aby nás odvezl z Kandy do Colomba na letiště, a myslim, že za to, že jsme si žádnou ajurvédu nekoupili (a on byl bez provize), nás chvíli nenáviděl. Vynahradili jsme mu to teda v krámu s dřevěnýma věcma a u slonů. Jako podobná turistická past fungujou i různý představení tradičních kandyjských tanců. Samotný tance by měly bejt fakt pěkný, ale provedení je prý často dost nevalný kvality. Prostě jde jen o to zkásnout turisty.

A tím bychom byli se Srí Lankou prozatím vyrovnaný. Prozatim, páč dost UNESCO památek tam na mě pořád čeká. A co vy? Chystáte se, byli jste, co se vám líbilo nejvíc?




















Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů


Uteklo to, ale už je to tak. Blog píšu už tři roky a za ty tři roky jsem se kolikrát sama sebe ptala, proč to jako vlastně dělám. Stojí to totiž mraky času a energie. Focení, psaní, přemýšlení, vymýšlení, snaha o nějakou propagaci. Jako jo, fakt to není sranda. I když článek píšu rychle, stejně mi minimálně hodinu dvě čistýho času trvá ho napsat. Další hodinka na fotky, další na vložení na web a dodání veškerých odkazů…

Otázka proč se prostě nabízí. Ale není jednoduchý na ni odpovědět. Začala jsem vlastně trochu náhodou. Když se narodila Tonička, dostala jsem nabídku, abych jela do Frankfurtu na jednu výstavu a napsala o ní článek. A mě došlo, že tohle mě vlastně hrozně baví. Cestovat za kulturou a psát o tom. A že už jsem byla na mnoha místech, o kterých bych mohla napsat. Že třeba opevněný kostely v Rumunsku tu skoro nikdo nezná a česky toho o nich moc napsáno není. Nebo o dáckých pevnostech. A že by se lidi mohli inspirovat a místo Paříže jet příště do Skopje.


UNESCO památky jsem začala sbírat už dřív. Nebo ne nějak programově, ale když jsem sestavovala itinerář naší první cesty s Davidem, ukázaly se tyhle památky jako dost dobrej nápad. A pak když už jsme někam jeli, koukala jsem, kde co je, a upravovala cesty a trasy. A čim víc jsem jich viděla, tim víc jsem jich vidět chtěla.

Začala jsem teda psát blog. Prvně jsem teda několik měsíců přemýšlela o názvu, jak do toho nacpat to UNESCO, cestování, krásu a tak, až jsem to nakonec vymyslela. Začala jsem psát, protože jsem si na mateřský potřebovala nějak zaměstnat hlavu a věnovat se tématům pro dospělý. Mít vlastní koníček, kterym se můžu bavit, když jdou děti spát. Trénovat si psaní. Dělat vlastně takový rodinný fotoalbum. Jak jsem pak poznala, jak to v blogování chodí, samozřejmě jsem i doufala, že by mi blog občas mohl něco přivydělat. Což by asi mohl a něco i přivydělal, ale aby to za něco stálo, musela bych z toho dělat trochu teleshopping a to nechci. Ale píšu ráda a občas píšu i pro jiný. Třeba mě najdete tady, tady nebo tady a dokonce jsem se loni objevila ve Vlastě. Kdybyste chtěli něco napsat, dejte vědět a domluvíme se.


Tenhle článek jsem ale chtěla napsat kvůli něčemu jinýmu. Kvůli věcem, který mi blogování přináší a se kterýma jsem vůbec nepočítala. Třeba lidi. Díky blogu jsem poznala plno jiných blogerů, který ráda čtu, se kterýma si ráda píšu a který jsem měla tu čest poznat osobně. Nebo jsou tu lidi, který znám už dlouho, ale nevídáme se a díky blogu mi zase aspoň na chvíli prolítli životem. Nebo jsme prostě v kontaktu, ve kterym bychom nebyli, kdyby nebylo blogu. Takže jo, ono to blogování vlastně sbližuje. A inspiruje. I když prapůvodní idea byla inspirovat vás – čtenáře, vrací se mi to mírou víc než vrchovatou. Už mám takových tipů, kam jet/jít/kde se najíst, že to stejně do konce života neobejdu. Díky vám za ně a přidávejte další! Vůbec jsem vděčná za jakýkoli koment či zpětnou vazbu.

Ale nejvíc mě stejně v souvislosti s blogem dojalo, když jsem dostala k narozeninám poukázku na přenocování ve Winternitzově vile. Kdysi jsem to tu dávala do vánočních tipů a jelikož mě moji blízcí čtou, správně usoudili, že to pro mě bude fakt krásnej dárek. Blogy totiž taky plní přání. Zvlášť když vaši blízcí umí číst mezi řádky. Díky za to a vzhůru do další tříletky.

PS: A taky díky za ten Ještěd k Vánocům, mami!
PPS: Jelikož už opravdu opravdu a doopravdy musim napsat dizertaci, v psaní blogu musim trochu polevit, což mě mrzí, protože mě to psaní baví a námětů na články mám celý oceány, ale s tou dizertací už je to trapný. Ale minimálně jednou za 14 dní článek bude.

Na jednu noc jen pro nás



Vínečko na terase

A vzhůru na další tříletku


Share
Tweet
Pin
Share
8 komentářů


Miluju film V Bruggách. Patří mezi moje nejoblíbenější filmy. Tenhle a Anglický pacient, což je možná zvláštní kombinace, ale to je vedlejší. Bruggy představujou v tomhle filmu hodně zvláštní místo. Všechny ty kanály, středověký domy a celý příběh tu působí tak, že nevíte, jestli jste se neocitli v očistci nebo na prahu samotnýho pekla. Město tu doslova hraje jednu z hlavních rolí a já hrozně chtěla vědět, jaký je ve skutečnosti.

Ve zkratce pro ty, kdo film neznaj. Máme tu dva nájemný vrahy, který jsou po jednom kšeftu odlifrovaný do Brugg, kde mají čekat na další rozkazy. A jednomu z nich se v Bruggách dvakrát nelíbí, páč je z Dublinu a miluje Dublin. Film je co do slovní zásoby poměrně sprostej. Anglický slovíčko „fuck“ se tu objeví mnohokrát ve všech možných variacích. Wikipedia uvádí, že ve filmu zazní celkem 126 krát, ale z úst Colina Farrella a s tim jeho irskym přízvukem je to prostě neodolatelný (nevim teda jak pro kluky).


„Bruggy jsou prdel světa.”

„Bruggy nejsou prdel světa.“

„Bruggy jsou prdel světa.“

„Teprve jsme vylezli ze zasranýho vlaku. Nenecháme si ty soudy na pozdějc? Až něco kurva uvidíme?”

„Vím, že to bude prdel světa.”


Tak jak to teda vlastně je? Trocha historie na zahřátí. Od ranýho středověku Bruggy sloužily jako námořní přístav. A kde jsou lodě se zbožím, tam je i obchod. A kde je obchod, tam jsou i prachy. Prachy na to vybudovat výstavní středověký město se všema těma zdobenýma barákama, dlážděnýma uličkama a logicky taky kanálama, který Bruggy spojovaly s mořem. Od 11. století pak Bruggy platí za obchodní centrum celoevropskýho významu. No, stačí se tu projít a vidíte, že peněz tu bylo opravdu hodně. Ne prdel, ale pupek světa. Jenže nic netrvá věčně. Koncem 15. století došlo k postupnému zanesení kanálu, který město spojoval s mořem, a bylo po legraci. Z Brugg se postupně stalo provinční město, kterýmu se ekonomicky moc nedařilo. Prdel světa, ve který se nikomu moc nechce bejt a už vůbec tu něco stavět. A tady dobře pro nás, protože jen díky tomu si Bruggy zachovaly komplexní středověký ráz. Město zakonzervovaný chudobou.


Vždyť je to kurva pohádkový město, nebo snad ne? Jak to může někoho nebavit? To mi teda kurva řekni jak všechny ty kanály a mosty a dlážděný uličky a kostely a všechny ty kurva pohádkový věci, můžou někoho kurva nebavit!


A ještě labutě. Jak tohle někoho může nebavit? Nemůže, proto jsou taky Bruggy plný turistů. Jezdí na lodičkách po kanálech, pijí pivo v restauracích, kupují pralinky v jedný z milionu pralinkáren. Jsou všude. Bruggy jsou opravdu takový Benátky severu. A nejen kvůli těm kanálům, ale taky kvůli tomu, že tu je prostě přeturistováno. Podle tohohle článku město navštíví skoro devět milionů lidí za rok a v sezoně je tu často třikrát víc turistů než obyvatel historickýho centra. Trochu jsem doufala, že se tomu v zimě vyhnem, ale zřejmě v době kolem vánočních svátků to tu přitahuje davy taky. A není se čemu divit. Domy a ulice jsou krásně nazdobený, na hlavnim náměstí se bruslí, prostě hotová pohádka.

Bohužel pro nás to mělo za následek to, že upíchnout někam na jídlo tři dospělé, dvě děti a jeden kočár, se zdálo jako nadlidskej výkon. Jako rozhodně se na cestách snažíme jíst místní kuchyni, protože proč jíst čínu ve Vídni, ale tady to vypadalo, že nás čeká pizza nebo Burger King. Středověký domečky nebejvaj zrovna prostorný, takže i když je v centru restaurace na každym rohu, s kočárem jste tu dost…no, v prdeli. Nakonec se nám povedlo zakotvit v bistru Jan van Eyck na náměstí pojmenovanym po tomhle slavnym malíři. Doporučuju vlámskej guláš na pivu. Epesní. Jo, a číšník tu miluje Prahu a Kunderu. Prvně si vás asi splete s Rusy, ale až se provalí, že jste z Čech, budete za hvězdy.


A co v těch pitomejch Bruggách vlastně vidět?


Na tohle film V Bruggách poskytne dobrou odpověď. Vlastně dobře poslouží i jako průvodce (seznam filmových lokací tu). Až na ty turisty. Těch ve filmu moc není. Vzhledem k zachovalosti centra, si vlastně Bruggy nejlíp užijete, když budete zevlit po ulicích s pralinkama a sklenicí piva (mimochodem belgický Leffe teď patří mezi moje absolutní favority). Pokud mám ale vypíchnout pár věcí, tak by to byla věž Belfried, Groeningemuseum (protože tu najdete Poslední soud od Hieronyma Bosche) a bazilika svaté Krve. Protože děti, čas a kočárek, navštívili jsme jen tu baziliku což je velmi fascinující místo. Je tu totiž ve skleněné ampuli uložena Kristova krev a opečovávána jako drahocenná relikvie. Místo je to tak posvátný, že i když ve filmu V Bruggách figuruje, filmaři tu točit nemohli a museli si najít náhradu (točilo se v Jeruzalémském kostele). My měli velkou kliku. V době naší návštěvy tu byl i kněz a mohli jsme si na ampulku dokonce i sáhnout. Musim říct, že pro Toničku byl tohle zážitek nad zážitky. Co dětský atrakce, Ježíškova krev byla prostě nejvíc.

Ve filmu chybí (nebo jsem si nevšimla) dvůr bekyní neboli bekináž, která by nám unikla taky, kdybychom s sebou nevzali mámu a ta neudělala důkladnou domácí přípravu (to jsou ty učitelky). Bekyně byly vlastně takový jeptišky, co nechtěly tak úplně být jeptišky (víc si přečtěte třeba tady). Pokud budete chtít tlupám turistů zdrhnout, tenhle klášter neklášter je přesně to místo. Na rozdíl od zbytku historickýho centra, tady byl božskej klid.

A stejně jako mi kdysi v Benátkách nevyšla ta gondola, nevyšla mi ani projížďka po kanálech v Bruggách, protože děti a kočár. Ale víc mě stejně mrzí ten Hieronymus Bosch. Prostě mám asi milion důvodů, proč se do Brugg vrátit. Je to fakt pohádkový město.

Lidu tu je dost

Ale stojí to za to


Belfried

Kdo viděl film V Bruggách, tak tohle určitě zná


Náměstí Jana van Eycka - taky se tu kus filmu odehrál a my se tu skvěle najedli

Před bazilikou svaté Krve

A vevnitř



We are family...a Stáziště spí v kočáru


Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů

Vždycky se domu vrátim nadšená. Odkudkoli. A hledám recepty, obchody, restaurace, prostě možnosti, kde si všechny ty skvělý věci, který jsem na cestách ochutnala, dopřát i doma. Po návratu z Belgie jedu ve vaflích a pralinkách. Nejsem moc čokoládová, ale pralinky od firmy Neuhaus jsou totální čokoporno. Absolutní slast. A žádná čokoláda, kterou jsem za svůj život ochutnala se tomu nevyrovná. Ok, možná švýcarský pralinky Teuscher, který jsem kdysi prodávala, byly podobně dobrý, ale k čokoládě se ještě dostaneme.

Do Bruselu mě nalákaly levný letenky od ČSA. Nebo teda levný. Zpáteční letenka s příručákem stála 2000, což asi v dnešní nízkonákladovkový éře žádná super láce není, ale mě ta cena přijde fér a Ryanair bojkotuju. Inu, takže letenky za fajn cenu. Já zjistila, že v Bruselu jsou hned tři památky UNESCO a k tomu bychom mohli jet do Brugg. A Bruggy ve vánočnim období to je něco, co chci zažít od tý doby, co jsem viděla film V Bruggách. Mimochodem skvělej film, který musíte vidět, pokud jste ho neviděli. A pokud jste ho viděli, koukněte se znova. No, prostě jelo se. K Bruggám jsme přidali ještě Antverpy a do kufru přihodili mámu.


Ale nečekala jsem, že mě tenhle výlet tak nadchne. David mě vyděsil, že je v Belgii šíleně draho a ceny ubytování tomu i napovídaly. Nakonec to nebylo tak strašný, takže i když jsme dovolenou chtěli pojmout tak nějak víc budgetově, nakonec jsme stejně skončili v restauraci na bruselskym hlavnim náměstí a dávali si mušle a humra. Když se dítěti chce čurat, tak prostě musíš.

A u Grande-Place neboli Grote Markt a toho čurání ještě zůstaneme. Protože Grande-Place je na seznamu UNESCO a čurající sochy, to je prostě Brusel. Pokud se vydáte na prohlídku Bruselu, Grande-Place určitě nevynecháte. Je to historický jádro města, starý náměstí, kterýmu dominuje gotická radnice z 15. století a k tomu tu najdete množství krásných cechovních domů. Nesmim taky zapomenout na Králův nebo Chlebový dům (Maison du Roi či Broodhuis – to je tak když si král vybuduje barák na místě trhu s pečivem), kde je momentálně bruselský muzeum, ve kterym můžete vidět asi tak milion dvě stě třicet dva oblečků, do kterých tu oblíkají toho malýho kluka čurajícího na veřejnosti.


Mít za symbol města a hlavní turistickou atrakci čurajícího kluka je poměrně zvláštní. Až ujetý řekla bych. A jako Manneken Pis (jak zní název v originále) je fakt všude. Čurá v každý druhý vitríně. Třeba i na vafle, což mi přišlo trochu hegeš, ale jsem prostě asi úzkoprsej Pražák a když vám dle legendy čurání vyhraje bitvu, jako se o stalo Bruselanům, asi k tomu máte jinej přístup (na podrobnosti čurající legendy koukněte na Wikipedii). Manneken Pis je takovej hit, že mu časem přibyli i kamarádi – čurající holčička (Jaenneke Pis) a čurající pes (Zinneke Pis). Atrakce to jsou tak bizarní, že jsme ty sošky museli obejít všechny. Navíc je to typ soch, co děti ocení. Zvlášť toho psa.

 A čokoládu děti ocení taky. Když se to vezme kolem a kolem, je Brusel vlastně výborný místo pro rodinný výlety. Jsou tu taky šmoulové a komiksový obrázky na barácích, ale pojďme do čokoládovýho ráje. Pralinky najdete v Bruselu na každym rohu. Vlastně nechápu, jaktože v zemi s tak šílenou koncentrací pralinkáren, wafláren a hranolkáren nechodí po ulicích samý bečky sádla. Nejlepší pralinky najdete ovšem v obchodech Neuhaus, u firmy, která se pyšní tím, že belgický pralinky vynalezla.


Nebo takhle. Podle mýho netovýho pátrání vznikla pralinka už někdy v 17. století a název dostala podle francouzskýho vévody Plessis-Praslin. Ovšem tehdy to bylo jen něco obalenýho v čokoládě, čokoláda naplněná jemnym krémem vznikla až u Neuhause. A může se to zdát divný, ale zakladatel firmy Neuhaus, Jean, byl původně lékarník, co provozoval lékárnu. Aby jeho medicíny byly lepší, dával na ně čokošku. Jeho vnuka pak napadlo, že by možná stálo za to zkusit tu čokoládu plnit něčim jinym než ibalginem a úspěch byl na světě. Ovace ve stoje, poklona až na zem. Jo, přesně tohle se vám stane, až pralinky u Neuhause ochutnáte. Fakt nejlepší věc, co jsem kdy jedla. Určitě jděte do jejich obchodu v Galeries Royales Saint-Hubert. Tady to všechno začalo, byla tu ta první lékárna a kromě pralinek tu mají taky exkluzivní čokoládový mousse a horkou čokoládu. Navíc tohle krásný obchodní centrum z 19. století nesmíte při návštěvě Bruselu tak jako tak vynechat. Je to něco podobnýho jako mnohem známější Galerie Viktora Emanuela II. v Miláně.

V Bruselu toho samozřejmě najdete mnohem mnohem víc. Sama jsem při sestavování itineráře byla překvapená, kolik tam je věcí k vidění. Určitě časem čekejte jeden samostatný článek o Atomiu, Expu 1958 a bruselskym stylu a další dva články o bruselských secesních památkách (palác Stoclet a domy od Victora Horty).

Jo, a každýmu doporučuju vzít s sebou na dovolenou učitelku češtiny. Rozšíří to obzory. Bez mojí mámy bychom se totiž nedozvěděli, že na Grande-Place žil nějakou dobu Victor Hugo (a má tu na domě vedle tý naší hospody s humrem pamětní desku) a že když se z náměstí vydáte k čurajícímu klukovi, možná půjdete přes místo, kde kdysi Verlaine postřelil Rimbauda. Ach ti prokletí básníci.

Grande-Place neboli Grote Markt - v tom kusu chajdy, co kouká vlevo, byl postavenej betlém


I vánoční strom byl

Moje mušle a v pozadí Davidův rozmazaný humr

A jedna zeď s komiksovou malůvkou. V Bruselu se můžete vydat na celou komiksovou výpravu (pokud vás to zajímá, koukněte sem)

V tom autě vzadu měli naprosto luxusní vafle. Jestli na něj narazíte, neváhejte a dejte si!



Ócéčko devatenáctýho století

A ráj u Neuhause


Tyhle pralinky byly vytvořený u příležitosti Expa 1958

A tohle už neni Neuhaus. U Neuhause ve vitríně nikdo nečurá. Ten kluk je fakt všude

Originál

Tonička se od kluka nemohla odlepit

Takovejch lidí se na čurajícho kluka chtělo podivat

Čurající pes aneb když řekneš dítěti, aby zapózovalo

Čurající holka za mřížema 

Holčička se nachází na nejideálnějšim místě v celym Bruselu, u kultovního podniku Delirium, který nabízí víc jak 2000 druhů piva.. Bez mříží by asi dlouho nevydržela...


A hele Van Gogh! Tak tam jsme nebyly. Ale viděly jsme s mámou jeho výstavu kdysi v Albertině, teď nám stačil svařák


Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O mně




Jmenuji se Katka a mým snem je navštívit všechny památky ze seznamu UNESCO, což je sen těžko splnitelný, ale od toho sny jsou. Píšu tu o tomhle snění, o jídle, knihách, zážitcích a o všech krásách světa, kterými jsem unesena (a se mnou i zbytek rodiny).

najdete mě taky tady

  • facebook
  • goodreads
  • instagram
  • pinterest
  • bloglovin

ŠTÍTKY

Unesco (57) cestování s dítětem (38) architektura (28) ČR (28) jídlo (24) USA (17) Itálie (12) knížky (10) výlet (10) Polsko (9) baroko (9) Vysočina (8) příroda (8) road trip (8) Portugalsko (6) Rakousko (6) Rumunsko (6) alkohol (6) hory (6) hotely (6) klášter (6) kostel (6) lidové umění (6) zvířata (6) zámek (6) galerie (5) středověk (5) Louis Sullivan (4)

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive

  • ▼  2019 (4)
    • ▼  února (1)
      • Co vidět ve městě Buddhova zubu kromě Buddhova zub...
    • ►  ledna (3)
      • Proč to jako píšu?
      • A já ani nevěděl, kde ty pitomý Bruggy jsou…
      • Čurající sochy a čokoládový ráj (Brusel)
  • ►  2018 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (4)
    • ►  září (3)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (4)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (4)
  • ►  2017 (32)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (2)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2016 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (2)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (1)
Facebook Instagram goodreads pinterest kontakt