Vegas nikdy nepatřilo k mým
vysněným destinacím, ale zase když už jsme byli poblíž, byla by škoda tohle
prazvláštní místo minout. Navíc jsme tam měli dostaveníčko s mojí
americkou kamarádkou, která shodou okolností za celý svůj život ve Vegas nebyla.
A vlastně proč ne. Stavby typu podnikatelský baroko mě nějak zvrhle fascinují. Ve
zlatých časech vietnamských tržnic se říkalo, čím víc proužků, tím víc Adidas.
Podnikatelský baroko je něco jako čím víc sloupů a věžiček, tím větší král nebo
tak něco. A zrovna věžiček je ve Vegas dost.
„Veverka má rezavý nebo černý
kožíšek, malá ouška, veselá očička a dlouhý ocásek. Chvíli nepostojí ani
neposedí…“ Tohle povídání o veverkách už asi odrecituju, i když mě vzbudíte ve
tři ráno. Tonička totiž miluje veverky, takže jí o nich čtu pořád. A pak ještě
tu od Daisy Mrázkové o slonovi a mravenci, která je hlavně o veverce, co bydlí
v jeskyni se slonem a mravencem a má s nimi občas trápení. Veverky
jsou na polštáři, na zdi, v posteli, na oblečení, v batohu, na
narozeninovym dortu, krmíme je a stavíme jim domečky. Jsou prostě všude.
Velikonoční zajíčci k nám
hopkají sedmimílovými skoky, tak při té příležitosti zavzpomínám na jedny
Velikonoce v Itálii. Teda ne že bychom tam běhali s pomlázkami,
barvili vajíčka a tak. Vlastně na tom velikonočního nebylo nic až na to, že se
mi nepodařilo vidět to hlavní, co jsem v Turíně vidět chtěla. Ono přece
jen ty svatostánky nejsvětější jsou o svátcích vyhrazeny věřícím a ne turistům
s foťákem. A ještě když tam mají takovou cennost jako Turínské plátno.