uneseni: historie

kostel moravských bratří v dánském Christiansfeldu

Málo se to ví, ale největší moravskou památku, která to dotáhla až na seznam UNESCO, překvapivě najdete v Dánsku. Zdejší město Christiansfeld založili v roce 1773 moravští bratři a celý unikátní urbanistický koncept je věrný jejich ideálům. Dovezli sem také výborný moravský perník a původní recepty na něj si můžete prohlédnout a případně opsat v místní kavárně. K pečení podle nich už ale budete potřebovat znalost němčiny nebo aspoň Google překladač.

Kdo jsou moravští bratři?

Zjednodušeně lze říci, že moravští bratři jsou pokračovatelé jednoty bratrské. Tu si pravděpodobně pamatujete ze školních lavic, včetně jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského (1592–1670). Taky si určitě pamatujete, že Jan Amos neměl v životě zrovna na růžích ustláno a kvůli své víře musel odejít do exilu.

Podobný byl i osud jeho bratří. Stoupenci jednoty bratrské museli po porážce na Bílé hoře přestoupit na katolickou víru, skrývat se nebo odejít. Právě uprchlíky pro víru ze severní Moravy začal na svém panství ve 20. letech 18. století přijímat hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf. Bylo založeno město Herrnhut a jelikož podstatnou část příchozích tvořili německy mluvící Moravané, novému církevnímu společenství se začalo říkat po nich.

interiér bratrského kostela s beránkem božím

Myšlenkově moravští bratři navazovali právě na jednotu bratrskou, k jejímž hodnotám se hlásili. Proto je tato církev známá také jako Obnovená jednota bratrská. Moravští bratři postupně rozšířili svá působiště a provozovali poměrně intenzivní misijní činnost. Už ve 30. letech 18. století vyslali své misionáře do Surinamu a do severní Ameriky, kde založili bratrské město Bethelem. Svá města budovali moravští bratři velmi jednoduše a funkčně. Jejich um a pracovitost okouzlily dánského krále Kristiána VII., který je pozval do Dánska a daroval jim půdu k vybudování svého města. Na počest krále město dostalo název Christiansfeld.

Co vidět v Christiansfeldu?

Christiansfeld je malé město, na které vám budou stačit dvě hodinky. Samozřejmě záleží, jak dlouze a důkladně ho budete chtít zkoumat, protože je zde i možnost organizovaných prohlídek s průvodcem, kde se dozvíte leccos o jeho historii i současnosti. Do takových větších akcí, navíc v cizím jazyce, se ale s dětmi zatím nevrháme.

Srdcem města je kostel, u kterého svoji procházku začněte. Možná budete mít problém ho identifikovat, protože bratrský kostel rozhodně nepřipomíná to, co si pod kostelem představujeme, ale spíš vypadá jako taková parádní stodola. Podobu tu hledejte spíš s polskými kostely Míru, které ovšem když už musely rezignovat na zdobnost exteriéru a nesměly připomínat katolické kostely, vevnitř si to vynahradily vrchovatě. To moravští bratři ne.

strohý interiér kostela moravských bratří

Jednou z hodnot jednoty bratrské i moravských bratří je prostota. Obecně církevní reformátoři kázali proti přepychu církve a požadovali umírněnost. Evangelické kostely tak mívají proti těm katolickým o dost minimalističtější výzdobu interiéru, ale v případě bratrského kostela v Christiansfeldu je to vyloženě minimalismus nejminimalističtější. Tak strohý kostelní interiér jsem v životě neviděla. Jedinou ozdobu zde představují varhany, krásné ručně kované lustry z roku 1777 a výšivka s beránkem božím na oltáři.

Od kostela se můžete vydat dál a obdivovat přísný urbanistický plán i zachované ikonické domy ze žlutého kamene. Určitě dojděte ke Comeniushaven neboli Komenského útočišti, zahradě, kde si můžete odpočinout i v klidu rozjímat. Je to taková oáza klidu s černým, červeným i bílým rybízem, prostě skoro jak u babičky na zahradě.

keřík s bílým rybízem v Komenského zahradě v Christiansfeldu

Nejlepší moravský perník v Dánsku

Moravští bratři byli skvělí řemeslníci, proto je taky král Kristián do Dánska pozval, aby pomohli téhle části jeho země rozkvést. Jedním z těch řemesel bylo i pekařství a s ním recept na ten nejlepší medový perník. Ten tu rozhodně nevynechejte, protože tak dobrý perník jsem v životě nejedla. Pěkně nadýchaný, medový a s nakyslou marmeládou. Christiansfeldu se taky říká město perníku.

My zamířili do podniku Xocolatl, který tu funguje už od roku 1783 a je to také čokoládovna. Měla jsem tu takový hodně upgradovaný perník s višňovou marmeládou a smetanovym krémem. Totální gastronebe, jeden z těch dezertů, které se vám trvale uloží do chuťové paměti. Kromě toho tu měli skvělou zmrzku, pralinky, spoustu regionálních dobrot a perník na všechny způsoby. Přesně typ obchodu, kde bych utrácela, až bych brečela.

Moravští bratři na seznamu UNESCO

Jako unikátně dochované město postavené podle myšlenek moravských bratří se Christiansfeld dostal v roce 2015 na seznam UNESCO. Není mezi těmi bratrskými městy osamělý, ale je považován za nejkrásnější. V každém případě v roce 2024 byl tenhle zápis rozšířen a na seznam ke Christiansfeldu přibyl ještě již zmiňovaný Herrnhut a americký Bethelem.

Komenského útočiště

Kromě klidu a rybízu je tu i wifi...co by na to Komenský?

No comments

podvečer na hlavním náměstí v Quedlinburgu

Začínám preferovat důchodcovský destinace. Takový ty klidný místa, kde se nespěchá, nedoběhl sem overturismus, lidi ve službách jsou milí, neopotřebovaní a celkově to tu není žádná velká party, ale spíš taková nedělní dechovka. Německý Quedlinburg přesně takový místo je. Nečekejte tu žádný hipsterský bistříčka, najdete tu ale plno kavárniček s käsekuchen podle babiččina receptu a schwarzwalskym dortem s kopcem šlehajdy. A přesně tohle tu (nejen) s dětmi oceníte.

Historie a památky

Sláva Quedlinburgu je spojena se zlatými časy německého národa. Právě v Quedlinburgu se totiž na lovu ptáků pod quedlinburským hradem měl Jindřich Ptáčník dozvědět, že byl zvolen králem. Jindřich byl zakladatelem tzv. otonské dynastie, jeho syn Ota I. Veliký byl roku 962 korunován císařem a stal se zakladatelem Svaté říše římské (národa německého). Mimochodem právě Jindřichu Ptáčníkovi se podrobil náš svatý Václav a na důkaz nově uzavřeného přátelství pak dostal paži svatého Víta. To jen tak pro kontext, že díky Jindřichovi máme i u nás v Praze na Hradě to, co máme, a vlastně díky němu taky slavíme 28. září státní svátek, ale to už je jiná historie.

Klášter v Quedlinburgu byl s otonskou dynastií úzce spjat, byl tu pohřben Jindřich Ptáčník i jeho manželka Matylda, a díky tomu se zde podařilo nashromáždit množství drahocenných uměleckých předmětů, zvláště z dob tzv. otonské renesance, tedy z 10. a 11. století. Poklady můžete dnes vidět v kostele svatého Serváce na zámku (bývalý klášter), ale nejkrásnější jsou ve městě stejně všechny ty uličky s křivými hrázděnými domečky. Není třeba nikam spěchat, stačí se jen tak procházet, sednout si na kafe, do parku nebo na hřiště a kochat se.

zámecké návrší a kostel svatého Serváce v Quedlinburgu

Nacistická svatyně a ukradené poklady

Teď trocha bulvární historie. Schválně si zkuste do vyhledávače zadat slova Quedlinburg a Himmler. Pohledem nacistické historiografie byl právě Jindřich Ptáčník zakladatelem první říše národa německého, na kterou později navazovala Hitlerova třetí říše. Kostel svatého Serváce v Quedlinburgu, kde byl Jindřich Ptáčník pohřben, se tak pro nacisty stal jakousi svatyní a roku 1936 se tu odehrávala velkolepá oslava tisícího výročí od Jindřichova úmrtí. Himmler tehdy pronesl řeč, kterou přenášela všechna radia v Německu.

Pokud jste si zadali ta výše zmíněná slova do vyhledavače, nejspíš na vás vypadly odkazy o tom, jak se kostel svatého Serváce stal centrem nacistického okultismu, jak se hledaly Jindřichovy ostatky, jak Himmler sám sebe viděl jako Jindřichovu reinkarnaci a jak se mu v Quedlinburgu legendární vládce dokonce i zjevil.

interiér kostela svatého Serváce v Quedlinburgu

Pád nacismu a osvobození Američany přineslo do historie města další poměrně zajímavý zvrat. Jeden americký voják rozpoznal hodnotu pokladů z otonských dob a část z nich poslal pěkně rodičům do Texasu poštou. Nalézt a vrátit se je podařilo až v roce 1993 a dnes jsou opět k vidění v kostele svatého Serváce. Fotit se nesmí, ale jsou to neuvěřitelně krásné kusy plné zlata, drahého kamení a precizní práce. Něco takového se jen tak nevidí.

I když město osvobodili Američané, nakonec spadlo do ruské zóny vlivu a časy DDR se na něm poměrně silně podepsaly. Naštěstí komunismus padl dřív, než se stihly kompletně rozpadnout quedlinburské hrázděné domky a posléze se investovalo hodně peněz do jejich obnovy. V našem ubytování byla na chodbě poměrně výmluvná fotka, jak dům vypadal před rekonstrukcí a jak po ní.

lanovka z údolí Bodetal na Hexentazplatz

Čarodějnický Hexentanzplatz a údolí Bodetal

Na náhorní plošině Hexentanzplatz nedaleko Quedlinburgu se každoročně na jaře konala už od pradávných dob slavnost k poctě bohyní lesa a hor. S příchodem křesťanství byla tahle pohanská slavnost zakázána a plošinu strážili vojáci. Místní si ale svůj svátek vzít nenechali a strážce prý provokovali v převlečení za čarodějnice na košťatech. Tenhle více či méně pravdivý příběh dal vzniknout velké slavnosti a každoročně tak na Hexentazplatz čarodějnice slaví kolem 10 000 lidí. Už během naší návštěvy koncem března jsme všude naráželi na plakátky zvoucí na Valpuržinu noc. Pokud chcete slavit čarodějnice ve velkém stylu, tohle je to pravý místo.

Turisticky atraktivní je to tu ovšem i mimo čarodějnice. Z údolí Bodetal jede na Hexentanzplatz lanovka. Když jsme se k ní blížili a já viděla tu frontu, měla jsem mnohem větší chuť vyšlápnout si ten kopec pěšky než trávit mládí čekáním. Naštěstí jsem k této akci přesvědčila jen půl výpravy, protože jsem záhy zjistila, že ač je fronta nehorázně dlouhá, postupuje poměrně rychle a to navzdory faktu, že do kabiny lanovky, kam se vejde pohodlně minimálně šest lidí, místní nastupují klidně po dvou, hlavně se o prostor nedělit s nikým cizím. Prostě tu mají rádi svoje pohodlíčka a komfortní zóny a já neprotestuju.

dům vzhůru nohama v čarodějnickém zábavním parku

Lanovka vede z údolí Bodetal, kde najdete ještě dětský zábavní park, který jsme nestihli, minigolf, kde jsme taky nebyli, další lanovku na jiný vrchol, kam jsme taky nedojeli, a nakonec ještě termální lázně, kde jsme si to užili další den velmi a velmi doporučuji. Ta voda i ten výhled, špičkový prostě.

Plno atrakcí najdete i na samotném Hexentanzplatz. Je tu čarodějnický park s domkem obráceným vzhůru nohama, zoopark a bobová dráha. Jako program na odpoledne s dětmi nám to bohatě stačilo. Pokud budete mít víc času, můžete to vzít například jako startovní bod do pohoří Harz a vyjít si odtud na nějakou pěknou túru.

Ďáblova zeď a blízká farma

Mezi údolím Bodetal a Quedlinburgem leží ještě Ďáblova zeď (Teufelsmauer) neboli tajuplná skalní formace, která vypadá jako plot a legendu jejíhož vzniku zaznamenali ve svých sesbíraných pohádkách samotní bratři Grimmové. Ke zdi jsme se podívat nestihli, stavovali jsme se jen kousek od ní na farmě Marienhof, která mně osobně trochu připomínala české Vraňany. Jahody tam sice neměli, ale kromě restaurace, občerstvení, pekárny a prodejny s farmářskými produkty tu měli poměrně velkolepé dětské hřiště a taky malý kontaktní zookoutek. Moc hezké místo, které stojí za zastávku.

výhled na Quedlinburg ze zámeckého návrší

Další tipy na památky, jídlo a ubytování

V turistickém centru na hlavním náměstí (Marktplatz) se dá koupit pěkný průvodce Quedlinburg in One Day, který vám nabídne příjemnou procházku městem. Pokud vládnete němčinou a nemáte s sebou děti, vyrážejí od turistického centra i pravidelné prohlídky města s průvodcem. Dozvíte se tu případně také, které kostely a památky jsou aktuálně otevřené.

Jelikož je ale město malé, v klidu vše zvládnete i bez toho, prostě se můžete pohybovat mezi zámeckým návrším a hlavním náměstím a necháte se překvapit. My měli štěstí na otevřený kostel svatého Blažeje (St. Blasii) a kostel svatého Benedikta (St. Benedikti). V druhém zmíněném jsme dokonce měli až takové štěstí, že nás přizvali na prohlídku střechy a kostelní věže, takže jsme si celé město mohli prohlédnout pěkně z výšky. Vstup do obou kostelů byl zdarma, samozřejmě jsme ale na oplátku přispěli do kostelní pokladničky.

Vysokou moderní gastronomii, ani výběrovou kávu v Quedlinburgu nečekejte, ale v místních podnicích nám bylo příjemně. Vyzdvihla bych kavárnu Zámecký krtek (Café Schlossmaulwurf) hned pod schody na zámek s božími dorty jak od babičky a retrotelefonem. A potom taky sušenkové království (Keksmanufaktur Keks-Art), kde sice i makronky chutnaly jako sušenky, ale duhový čajovky jsem si koupila i domu.

Na ubytování zase můžeme doporučit Urlaub im Fachwerk. Zrekonstruované apartmány v historických hrázděných domech najdete normálně přes booking. My měli tento apartmán a byl naprosto skvěle umístěný. Parkování ve dvoře, hlavní náměstí i supermarket za rohem.

A poslední tip je na hru Kvedlalové z Kvedlinburku, kde si zahrajete na šarlatány, mastičkáře a alchymisty a budete vařit lektvary na slavném kvedlinburském jarmarku. Tuhle hru doporučujeme, i když se do Quedlinburgu vůbec chystat nebudete. A jestli se sem chystat budete, tak kde jinde Kvedlaly hrát než tady. Popravdě jsem tu hru objevila a koupila jen kvůli našemu výletu do Quedlinburgu :)

zmrlina a sušenky v sušenkovém království v Quedlinburgu

Duhová sušenka, duhová mikina, skoro duhová zmrzlina :)

Krásy kolem zámku

Detail románské hlavice v kostele sv. Serváce

Nejlepší business plán - strčíte na terasu kbelík a turisti se do něj snaží trefit. Zajímalo by mě, kolik to hodí.

Haló, haló aneb retrotelefon v Zámeckém krtkovi

Zvířecí série ze zooparku na Hexentanzplatz

Kostel sv. Blažeje

Kostel sv. Benedikta

No comments

zaniklá osada Königsmühle v Krušných horách

Fascinují mě ruiny, zříceniny a opuštěná místa. Zálibu v tajemných a starých místech ostatně na světlo hodně vynesli už romantici na přelomu 18. a 19. století. Každý určitě vzpomene na Máchu, který se v toulání po zříceninách vyžíval, dost si o tom psal a taky kreslil. Karel Hynek Mácha podle mě taky hezky pojmenoval to, co nás na opuštěných stavbách tak fascinuje.

„Duchové zde druhdy přebývajících, jakoby na temné peruti, obletují nás a o dávných mi vypravují časích; - temná půlnoc zříceniny tyto v bývalý změní zámek a někdejší obyvatelé jeho při slavných se scházejí hodech; a to vše tak živě vidím, procházeje se v zříceninách těchto, tak živě.“

Jako byste se skrze tahle místa mohli dotknout minulosti, letmo ji zažít, prožít, uchopit dávno ztracený čas. Čas, který je nehmotný, neviditelný, ale tady přesto zřetelně cítíte jeho přítomnost. Nejvíc fascinující jsou v tomhle ohledu místa, který lidi opustili najednou a ve spěchu. Oběd, který už nikdo nedojedl, nákup, který už nikdo nezaplatil, rozestlané školkové postýlky. Asi nejprofláklejším turistickým místem tohoto druhu je ukrajinské město Pripjať a celá zóna kolem jaderné elektrárny Černobyl (taky jsem tam byla, na fotky a článek koukněte sem). Tady se z toho už stala vyložená turistika a tyhle stopy času se tu už vyloženě aranžují kvůli hezčím fotkám na instagram. V tomhle článku se můžete dočíst, že některé černobylské panenky neokousal zub času, ale spíš touha postapokalyptickym estetičnu.

pozůstatky mlýna v zaniklé osadě Königsmühle v Krušných horách

V našich končinách podobně masivní balení kufříků proběhlo s vyhnánim Němců po druhé světové válce. Do některých domů se brzy nastěhovali noví obyvatelé. Pokud vaše rodina pochází ze Sudet, možná vaši předci a příbuzní taky bydleli nebo stále bydlí v nějaké té nemovitosti po Němcích. Možná po nich mají věci. Tak to prostě bylo. Některé osady se ale dosídlit už nepodařilo a zvláště v pohraničí řada vesnic zanikla úplně. Tam po jistou dobu kvetoucí vesnice nebyly úplně žádaný, takže je většinou armáda srovnala se zemí.

Jednou z takových zaniklých osad je Königsmühle v Krušnohoří, kde kdysi žila asi padesátka lidí, kteří museli po roce 1945 odejít. V Königsmühle se od roku 2012 koná land artový festival. Díla zdobí osadu po celý rok a připomínají život, který tady kdysi byl a najednou zmizel. Navíc tím, že pozvaní land artoví umělci by měli tvořit jen z materiálu dostupného na místě, tak upevňují ještě více genia loci zaniklé vesnice a upozorňují nejen na její smutnou historii, ale i dějiny celého regionu.

land artová instalace v zaniklé německé obci Königsmühle

Königsmühle bývalo drsné místo k životu. I dnes se sem nedostanete autem, musíte pěkně po svých, což je ale jedině dobře. Přece jen ta pouť, kterou sem musíte vykonat stejně jako lidé kdysi, tvoří velkou součást kouzla místa. Rodačka z Königsmühle, paní Rosemarie Ernst, o vesnici řekla: „Ano. Byl to konec světa. Hlavně v zimě. Lidé byli úplně odříznutí od světa.“ Zřejmě díky tomu, že sem nevedla žádná solidní cesta, aby mohla přijet těžká technika, unikla vesnice zboření. Vnitřky domů sice byly rozebrány, ale obvodové zdi zůstaly.

cesta do zaniklé německé osady Königsmühle v pohraničí

Energie tohohle místa je úžasná. Je to takový zvláštně kouzelný svět, trochu strašidelný, trochu tajemný a vlastně tak nějak neuchopitelný. Každý návštěvník ho asi vnímá jinak. Děti samozřejmě nejvíc vnímaly tu tajuplnost, já zase ty smutné dějiny, ale také sílu odpuštění a smíření. Jak jsem se dozvěděla od @akrasbra na instagramu, k jednomu z torz domů prý stále chodí paní, kterou tehdy vysídlili. Nejspíš paní Rosemarie Ernst. Zasadila u něj růže.

PS: V nejbližší obci Háj se prakticky nedá parkovat. My zde byli obytňákem v době lockdownu, tak jsme za poplatek mohli využít parkoviště prázdného penzionu. Nejbližší veřejné parkoviště je u Skiareálu Klínovec. Do osady je to odtud cca 3 km.