uneseni: června 2016

Víte co má společného dezert banana split a chorvatské město Split? Vlastně nic. Dezert se jmenuje podle rozpůleného banánu (anglické slovíčko split) a chorvatské město podle jakéhosi žlutě kvetoucího keře, který v oblasti všude roste a česky se mu prý říká čilimka. Botanik zrovna nejsem, takže o téhle kytce slyším poprvé, a snad jsem to česky našla správně. Mnohem víc se mi líbila představa Splitu, jeho pobřežní promenády a kavárniček, ve kterých si všude dáte rozpůlený banán s kopcem zmrzliny, šlehačky a ovoce. Chorvati by ten dezert mohli aspoň zkusit domestikovat, když už ho nevymysleli. Ale tak hlavně že zmrzliny tam mají dost.

Prázdninová klasika

Chorvatsko je asi nejoblíbenější dovolenkovou destinací Čechů a asi jen málokdo ho někdy nenavštívil. Autem je to relativně blízko, moře je čisté a příroda krásná. Mezi moje favority ale moc nepatří. Osobně ho mám zařazené jako jednu z nejhorších zemí pokud jde o poměry cen a kvality služeb. Nikde jinde se mi nestalo, že bych si v restauraci u moře objednala rybu a dostala mražené filé. Nikde jinde jsem nenarazila na takovou koncentraci turistických pastí, restaurací, kde vám s úplně vážnou tváří naservírují mražený nebo sušený polotovar, protože turisti přece vždycky nějaký budou, tak proč se snažit. Možná jsem měla jenom smůlu. Ale případ Splitu tohle nebyl. Jídlo bylo normální a vstupy do památek až neuvěřitelně levné. Split je naprosto překrásný a má báječnou a neopakovatelnou atmosféru.

Opuštěný palác

Město totiž vzniklo na místě někdejšího Diokleciánova paláce a je s ním absolutně propleteno. Můžete si to představit nějak tak, že by Pražský hrad byl najednou opuštěn, chátral a postupně se do něj stěhovali lidé, stavěli by si uprostřed hradeb domy a zabydlovali se zde, až by se staré zdi staly součástí nového města. Tak nějak to v centru Splitu vypadá. Nový život ve starých ruinách. Samozřejmě město se nadále rozrůstalo a samotný palác po čase přerostlo, ale v jeho zdech pořád žije na tři tisíce obyvatel, což není málo a hodně napoví o velikosti paláce samotného.

Palác si vystavěl římský císař Dioklecián jako svojí vilku na důchod a jako první římský císař odešel z úřadu v roce 305 dobrovolně. Paláce a důchodu si ovšem moc dlouho neužil a jeho stáří prý rozhodně nebylo klidné. Dioklecián byl totiž zuřivý pronásledovatel křesťanů a za jeho vlády bylo mnoho členů mladé církve umučeno a popraveno. Podle raně křesťanských autorů císaře na stará kolena zřejmě dostihlo svědomí a po paláci ho pronásledovaly stíny všech zavražděných a umučených. Sám se bál, že všichni usilují o jeho život, až se z toho naprosto zbláznil. Ale věřte tomu. Třeba se měl jako prase v žitě a pouze přání bylo otcem myšlenky, že Boží mlýny melou i pro císaře.

Kostel místo mauzolea

Dioklecián byl pohřben ve svém mauzoleu a tady už Boží mlýny zamlely jistojistě, protože z jeho vlastní hrobky ho vykopl svatý Domnius, patron Splitu, který zemřel mučednickou smrtí právě během Diokleciánova pronásledování křesťanů. Z mauzolea se stala katedrála Svatého Domnia, která se postupem času proměnila i architektonicky a třeba zvonice přibyla až ve 13. století. Pokud se nebojíte výšek, určitě se dojděte podívat až nahoru. Pokud výšky rádi nemáte, rozhodně to nezkoušejte. Ty schody mi přišly lehce děsivé, ale výhled na Split stojí za to. Kromě toho nevynechejte procházku na zdejší promenádě Riva nebo někdejší Jupiterův chrám.

Pokud máte rádi architekturu Benátek a jejich křivolaké a úzké uličky, budete jako doma i ve Splitu, který byl po několik století pod nadvládou benátské republiky. Pokud chcete poznávání antické historie spojit s válením u moře, tak se ze Splitu můžete vydat lodí na nedaleký ostrov Brač, ze kterého pochází slavný mramor, použitý i na výstavbu Diokleciánova paláce. Akorát si tam dejte pozor na filé. A pokud jste fanouškové seriálu Hra o trůny, srdce vám ve Splitu také zaplesá, protože část seriálu se tady natáčela. Pokud byste se chtěli vydat po filmových lokalitách Game of Thrones, určitě se podívejte na tento článek, kde najdete spoustu inspirace na svoje další cesty.

No komentářů

2 komentářů

Vlastně spíš pod Karlštejnem. Sice by se hodilo přidat ještě nějaký ten zážitek z Polska, ale rozhodla jsem se nechat si to na později. V sobotu 14. 5., tedy přesně ten den, kdy jsme se prodírali frontami v solném dole Wieliczka, slavil své 700. narozeniny Karel IV., takže jsem se rozhodla přispět i svojí troškou do mlýna. Navíc noc na Karlštejně byla jedním z dárků mojí ségry a v tom se vyplatí pokračovat. Ten nejlepší dárek si nechávám na příště a upřímně doufám, že za odměnu nic lepšího nedostanu.

Noc v hotelu pod Karlštejnem si klidně ráda zopakuju. Hezký výhled a docela dobrá snídaně. A hotelové snídaně já mám hrozně ráda. Jediná vada na kráse byla, že to bylo mimo sezonu, takže byla zima a na takovém hradě je během prohlídky zima ještě větší. Ale zase jsem ráda, že nás to aspoň donutilo Karlštejn navštívit. Škoda ovšem byla, že v tu dobu se nedělaly prohlídky Kaple svatého Kříže. To je jedna z takových mých mezer, kterou bych si potřebovala doplnit, a za to, že jsem tam nebyla, se upřímně stydím. Možná jsem tam byla jako malá, ale co si nepamatuju, se nepočítá.

Vždycky hrozně fascinoval kult ostatků. Z mého dnešního a nevěřícího pohledu mi přijde poněkud zvláštní, jakou hodnotu měl takový prst svatého nebo v podstatě cokoliv, co se dotklo Krista. Nehledě na to, že ten prst byl pravděpodobně obchodníkova souseda než konkrétního dávno zemřelého svatého. S relikviemi se totiž čile obchodovalo a samozřejmě se množily i falzifikáty. Je to trochu jako dnes s luxusními kabelkami. I k těm kolikrát dostanete zaručený certifikát pravosti, stejně jako kdysi k něčí lebce. A stejně tak si luxusní kabelkou od Hermès kupujete určitý společenský statut. Dříve jste byli bůh, když jste koupili to správné rameno. Ve finále tahle posedlost dopadla tak, že hřebů z Kristova kříže po světě běhá dvacet a svatý Vojtěch měl podle dochovaného počtu lebek tři hlavy.

Karel IV. se na získávání relikvií dost soustředil a právě Karlštejn byl vybudován mimo jiné pro jeho „sbírky“. Inu, někdo je na známky, jiný na kosti. Kaple svatého Kříže potom byla zamýšlena jako pokladnice korunovačních klenotů Svaté říše římské. Tento poklad v kapli střežilo nebeské vojsko, tedy obrazy svatých od Mistra Theodorika na stěnách, v jejichž rámech jsou uloženy ostatky.

Kaple svatého Kříže, repro: https://www.hradkarlstejn.cz/cs

I Karlštejnu ale slavné časy jednou skončily a potom chátral a chátral. Pro Čechy se potom v devatenáctém století stal jakýmsi ztělesněním „zuboženého“ českého národa pod německou nadvládou a připomínkou dávných a slavných časů Karla IV., kdy „Češi vládli Evropě“. Karel Hynek Mácha Karlštejn v jedné své básni označil za slávy stín a slávy hrobku. Vcelku intenzivně se proto usilovalo o opravu hradu, která symbolizovala i jakousi cestu k nové slávě Čechů. Nutno poznamenat, že opravy památek tehdy samozřejmě probíhaly trochu jinak než dnes, takže se Karlštejn opravil dle předpokladu, jak vypadal kdysi, a už se tolik nevycházelo z aktuálního stavu. Také za to byl architekt Josef Mocker poměrně brzy kritizován a stále má nádech trochu kontroverzní persony. Jak dalece Mocker do tehdejší podoby hradu zasáhl, můžete porovnat podle veduty Carla Würbse, která vyšla roku 1842 v knize o českých hradech. Asi je to tím, že jsem na Karlštejn takhle zvyklá (a tím, že mám ráda romantické stavby 19. století), ale mně se Mockerův Karlštejn líbí víc.

Carl Würbs, Karlštejn, veduta z knihy: Wolfgang Adolph Gerle, Bilder aus Böhmens Vorzeit, Prag 1842

No komentářů

Prázdninová klasika

Opuštěný palác

Kostel místo mauzolea

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive