uneseni: road trip

Jak všichni (včetně mě) furt cestujou, fotí a píšou o tom, rozmohly se na těch internetech různý kompletní průvodce po všech koutech světa. Já jsem k podobným článkům trochu skeptická, protože jen málokdy se čtenář dozví, kolik času autor toho zaručeně kompletního průvodce se zaručeně nejlepšími místy v danym městě vlastně strávil. Když navštívíte ve Vídni pět restaurací, článek „Pět nejlepších restaurací ve Vídni“ se píše lehce.

Ale asi to prostě je o osobním nastavení. Já bych si netroufla sepsat ani kompletního průvodce Prahou a to tu žiju celej život. Věřim si tak na průvodce Barrandovem a úplně nevim, jakej potenciál tohle má někoho oslovit. No, prostě mám pocit, že na pořádnýho průvodce to chce větší partu lidí s různým vkusem. Takže jsem tu s jedním úplně nekompletnim aneb jak jsme si užili Rocky Mountains s dětmi. Jelikož jsem k tomu hledala nějaký ty informace, přišlo mi škoda si je nechat jen pro sebe.

Rocky Mountains, Rockies, Skalisté hory, Skalnaté hory

Tohle všechno jsou názvy pro fakt veliký pohoří na severozápadě Severní Ameriky. Já měla za to, že jsme se ve škole učili Skalistý, ale teďka se tomu evidentně říká Skalnatý. Takový zmatky toto. My se tady ale budeme bavit jen o národním parku Rocky Mountains, který se nachází v Coloradu, poměrně nedaleko (na americký poměry) od města Denver. Pokud sem chcete, kupujte letenky do Denveru. A proč byste sem měli chtít? Protože hory, průzračný horský jezírka a naprosto nádherná panenská příroda. A horama myslim opravdu vysoký hory. Samotný Denver leží 1609 metrů nad mořem a čím blíž k národnímu parku, tím blíž k nebesům. Hor čtyřtisícovek tu máte požehnaně.

Kdy je nejlepší přijet

Samozřejmě nejlepší měsíce jsou červenec a srpen, kdy máte jistotu krásnýho počasí, ale taky jistotu největšího náporu turistů. Pokud se jim chcete vyhnout, zkuste konec května, začátek července a pak září až začátek října. Pokud se jim chcete vyhnout úplně, zkuste duben, ale upozorňuju, velká část parku bude pod sněhovýma závějema (což se může stát ještě v květnu), ale zase tam nebude ani noha. Vyzkoušeno.

Musim říct, že jsem k naší návštěvě začátkem srpna byla trochu skeptická, děsila se davů a turistickýho šílenství. Dokonce jsem dostala i radu, ať tam vůbec nejezdim, že to nemá cenu. Naštěstí kamarádka, která bydlí nedaleko a zná to tam jak svý boty, mě uklidnila, že to až tak horký nebude. Lepší je vyjet brzo ráno nebo pak později odpoledne, vyhnout se víkendům a všechno by mělo být v pohodě. Z Evropy jsem zvyklá na mnohem větší turistický masa.

Estes Park

Vstupní branou do parku pro nás byl Estes Park (2293 metrů nad mořem). Už tohle město a jeho okolí je naprosto nádherný a den můžete strávit klidně jen tam, aniž byste do parku vůbec vjeli. Nebo takhle. Nádherná příroda začíná už ve zhruba hodinu vzdálenym univerzitním Boulderu, kde je také mnoho turistických tras a krásných míst. A odsud už vlastně jedete jen dál a výš do hor a kocháte se.

Velká atrakce Estes Parku je naprosto parádní retro lanovka z 50. let, která vás vyveze na Prospect Mountain (2713 m). Tuhle atrakci jsem vybrala hlavně kvůli holkám a jsem ráda, že jsme to nevynechali. Kupodivu jsme posléze zjistili, že ani řada lidí bydlících v okolí, se kterými jsme se setkali na svatbě (článek o americké svatbě tu), o týhle atrakci vůbec neví, natož aby tam byla. Takže určitě zařaďte do itineráře. Nahoře je kromě nádhernýho výhledu taky obchod se suvenýry a kavárna, kde si můžete koupit buráky a krmit veverky. Zdatnější turisté pak můžou Prospect Mountain sejít po svých (ti ještě zdatnější i vyšlápnout nahoru). Jo, a každý hororový fanda si musí v Estes Park udělat zastávku u Stanley Hotel, který inspiroval Stephena Kinga k sepsání knihy Osvícení.

"All work and no play makes Jack a dull boy." Kdybych se tu ubytovala, asi bych se bála, že se mi do pokoje začne dobývat Jack Nicholson se sekerou v ruce.

Národní park Rocky Mountains

Bránou samotnýho národního parku Rocky Mountains jsme projížděli až někdy po třetí odpolední, kdy už opadly veškerý fronty. Ty tam podle navigace rozhodně ještě dopoledne byly, ale v tuhle dobu už se řada lidí, kteří přijeli ráno, vydávala na cestu zpět. Za mě ideál. Uvnitř parku je několik parkovišť. Samozřejmě čím blíž atraktivním místům, tím nemožnější je zaparkovat. Cestou nás cedule upozorňovaly, že parkoviště uvnitř parku jsou plný a ať auto necháme na kraji a využijeme shuttle bus. S dětmi jsme se to rozhodli risknout a případně se vrátit. A dobře jsme udělali. Pro rodinu s malými dětmi se na plnym parkovišti místo našlo (ale bezdětný či nechromý auta nepouštěli).

Vzhledem k tomu, že Stázce bylo v té době rok a půl a Tonička taky nebyla nějak zdatný chodec, rozhodli jsme se omezit na procházky, které jsou schůdné s kočárkem, což jsou cesty kolem jezer Bear Lake a Sprague Lake. Obzvláště Bear Lake (2880 m) doporučuju. Nádherně průzračná voda a hlavně famózní výhledy na hory. To je fakt jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla. Taky je to nejčastější turistický cíl národního parku. Kromě těchto dvou by měly být sjízdný s kočárkem i Lake Estes Trailhead a Lily Lake.

Samozřejmě tohle jsou procházky pro máčky, který průměrně zdatný jedinec zvládne odskákat na jedný noze. Ale tak s prťatama si nedávám velký cíle. Až přijedem příště, bude to jiný. Vypsaný na hezký procházky s dětmi jsem měla ještě Trail Ridge Road a Alberta Falls. Náročnější pěší túrky pro větší děti najdete v tomhle článku. A prostudujte si i oficiální stránky parku (najdete tam i různá aktuální varování a výstrahy). Zvlášť pokud byste tam chtěli stanovat. Potřebujete povolení a to je nutný vyřídit dost v předstihu.

Na co si dát pozor

Třeba na zvěř, ale ta si spíš dá pozor na vás. Hlavní je ale dostatek tekutin a krému na opalování. Jelikož je vše vlastně pohodlně dostupné autem a neškrábete se po svých, ani vám nemusí dojít, jak vysoko jste. Sluníčko tu je fakt zrádný a i po nevinný procházce kolem Bear Lake vás může bolet hlava jak střep. S tím ostatně může být problém i při pobytu v Denveru. Na tu výšku prostě nejsme zvyklí. Takže pít, pít a pít.

Všechno si vezměte s sebou, Bear Lake není Lipno. Sice jsou u parkoviště záchody, ale stánky s pivem a párkem v rohliku nečekejte. U parkovišť bývají pítka (na ty si Američani potrpí, což se mi líbí), ale to je tak vše. Přijeďte dostatečně zásobeni, ale vše, co přinesete, si zase odneste. To by sice mělo platit všude na světě, ale kromě USA jsem nikde neviděla to do smetíčka dodržovat. V americký přírodě by mi bylo trapný se i vyčurat, jak tam bylo čisto.

My jsme to sice nepotřebovali, ale doporučuje se mít s sebou v batohu pláštěnku, páč přeháňky jsou tu poměrně obvyklý. A ještě důležitější než pláštěnka je dobrý cestovní pojištění s dostatečně vysokým krytím. Doktoři v USA umí být pěkně drahý. My využíváme cestovní pojištění od ČSOB, i když jsme ho zatím naštěstí doopravdy využít nemuseli. Podobný historky bych psala nerada. No, a to jsou asi všechna moje moudra k Rocky Mountains. Víc už toho nemám a přiznávám, že boty jsme tam zrovna neprochodili. On na to v tom našem programu ani nebyl čas (o články o našem road tripu najdete zde – Chicago, cesta Chicago – Boulder, svatba, z Boulderu přes St. Louis zpět do Chicaga).

Cesta z Boulderu do Estes Park - příroda je nádherná i mimo národní park

Lanovka v Estes Park...

...je sen každýho, kdo nesnáší výšky

Ale ten výhled za to stojí!

Opravdovej kolibřík! Moje znalosti jsou ubohý, takže jsem netušila, že tam něco takovýho můžem potkat.

Veverky a buráky

Bear Lake v srpnu

Bear Lake v dubnu

Sprague Lake

No comments

Je plno blogů, kde najdete kupy zaručených rad a tipů na nejlepší stravu, oblečení, obutí, hry, aktivity, výchovu, prostě na ten nejsprávnější rozvoj vašeho potomka. Tak tohle není ten blog. Pokud jde o mateřský dovednosti jsem stejnej amatér jako vy. Pravděpodobně ještě větší. Ale pokud jde o cestování s dětmi autem, k tomu asi mám co říct. V létě jsme s dětmi autem ujeli nějakých 5000 kilometrů, což je hodně času v těsnym prostoru (o našem road tripu si začněte číst tady). A kupodivu jsme za celou tu dobu ani jednou nevytáhli tablet.

Musim přiznat, že mám štěstí na děti. S Toničkou se tak od jejích dvou let (teď jí jsou skoro tři a půl) cestuje vcelku v pohodě. Stázka cestovala v pohodě tak do roka, pak to začalo skřípat (teď jí je přes rok a půl) a přece jen tak šílenou trasu jsme předtím nikdy nejeli (největší voser v tomto ohledu byla asi cesta do Užhorodu, hlavně ty hranice – kuk článek). Takže jsem před plánovanym road tripem po USA trochu pokukovala po těch internetech a hledala nějaký zaručený rady, jak tu cestu s dětmi přežít. Nebo spíš jak si ji i užít, aby to nebylo nějaký šílený martyrium. Protože jinak by bylo lepší vzít to letecky do Ostravy a jít na 14 dní rodinně fárat do dolu. Dost bychom tim i ušetřili.

Inu, koukala jsem po těch internetech a nějaký tipy ohledně cestování s dětmi autem našla, ale pro naše použití to drhlo. Ale jak se říká, nouze naučila Dalibora housti a já nakonec zvládla akční jízdní plán i bez těch internetů. A hodim vám na monitory pár tipů, ať si nemusíte lámat hlavy.

Někdy nejí nic a jindy sežerou skoro všechny zásoby na desetihodinový let ještě na letišti...

Jídlo vždycky zabere, nebo?

Nejskloňovanější a snad nejčastější cestovní rada. Je fakt, že děti bývaj schopný sníst na posezení balení kukuřičných křupek, pak si daj pytlík gumových medvídků a ještě budou vděčný za nášup. S takovýma exemplářema asi můžete jet až na konec světa a budete v pohodě. Bohužel já holky na jídlo moc neutáhnu. Možná čokoláda by šla, ale to je zrovna něco, co malym dětem do ruky v autě nikdo příčetnej dávat nechce.

Potřebujete baviče

Pokud vás čeká dlouhá cesta autem, potřebujete vlastního klauna. Řidič logicky řídí, takže ten toho moc nenaklaunuje a Černý Petr leží na sedadle spolujezdce. Ano, bude to na vás. Takovej stand up comedy maraton vsedě a pro malý publikum. Samozřejmě existuje varianta, že se vám podaří najmout si profesionálního klauna, nacpete ho mezi děti na zadní sedadlo a on bude osm hodin nepřetržitě sypat z rukávu králiky, ale pravděpodobnost, že se tak stane, se blíží nule.

Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte...

Povídejte si

Pokud to vaše děti umí, samozřejmě. S Toničkou už to je dobrý, můžeme probírat, co jsme zažili, co bylo nejhezčí, co největší sranda, a zároveň jí vyprávět, kam jedeme a co uvidíme. A cesta hezky plyne a máme plno času být spolu. Na Stázky mentální kapacity tohle ještě neni. Nebo jako klidně jí to řikám, ale hlubší rozbor z toho nekouká. Ale zase si můžeme povídat, jak dělá kráva, jak pes, kde je ruka a kde ucho. Nějakej čas to taky zabere, i když pro mě ne až tak zábavnej. A jelikož jsem se v Americe zvládla během našeho road tripu narvat mezi zadní sedačky, četla jsem taky knížky (přesněji jednu, Kvaka a Žbluňka furt dokola).

Vodní omalovánky Melissa and Doug, nejlepší věc do auta

Zábava do auta

Dokud jsou děti malý, je to s těma hrama a zábavou do auta složitý. My na cestách využili Povídačky na cesty od Albi, hru Dobble Zoo a vodní omalovánky Melissa and Doug. Cíleně jsem kupovala jen hru od Albi, k těm dalším věcem jsme přišli spíš jak slepý k houslím.

Povídačky na cesty od Albi – Toničku tahle hra bavila, mě už míň. Možná s většíma dětma to bude větší zábava, ale tohle je přesně typ hry, co teoreticky vypadá super a prakticky nefunguje dle mých představ. Části, který mi přišly zábavný, Tonička totálně zakopala do outu. Bavilo jí odpovídat na otázky typu: „Kdo na obrázku má na hlavě kšiltovku? Jakou má kšiltovka barvu?“ A to teda nebavilo mě.

Dobble Zoo – Naopak jsem plně docenila genialitu hry Dobble, kde trénujete postřeh a hledáte dva stejný obrázky na kartičkách. V tomhle případě obrázky zvířátek. Tuhle hru můžou hrát mezi sebou dospělí a stejně tak ji můžete hrát s tříletym dítětem, a když nebudete dávat bacha, klidně vás porazí. V autě si sice plnou verzi úplně nezahrajete, ale Tonička prostě hledala stejný zvířata na kartičkách, co jsem jí podávala. A Stázka prostě jen hledala zvířata. A taky jsme dost řešily, jak který zvíře dělá.

Vodní omalovánky Melissa and Doug – Nejgeniálnější věc. Kdo to vymyslel, by měl dostat Nobelovku. Štěteček naplníte vodou a po vymalování (namočení) se objeví obrázek ukrytý na papíře. Když papír uschne, obrázek zase zmizí. Pokud dětem nespadne štěteček, ani nepotřebují vaši asistenci a navíc nic nezaprasí. Rozhodně věc, která se do auta vyplatí.

Někdy ty zastávky nejsou úplně to vončo

Časté zastávky a jiná nepohodlí

Asi takhle, ta hodinka jde většinou v pohodě. Pak už je to horší. Pokud vás čeká dlouhá cesta autem s dětmi, počítejte, že to bude trvat dýl jak normálně, protože prostě budete víc stavět. Víc jak nějakých osm hodin čistý cesty jsme nikdy neplánovali, protože jinak by to bylo úmorný. Takhle jsme v klidu vstali, nasnídali se a dvě, tři hodinky před obědem jeli. Po obědě holky povětšinou vytuhly, takže byla trocha klidu před odpolední bavicí smrští a do dalšího cíle jsme dojely kolem večeře. Plus jsme se dlouhý přejezdy snažili prokládat nějakýma zajímavýma zastávkama na odpočinek (který ne vždy úplně vyšly jako tehdá v Kansasu, že). Jo, a samozřejmě počítejte s tim, že často vše nejde podle super naplánovanýho plánu. Párkrát děti usnuly v autě už před obědem a nám další dvě hodiny kručelo v břiše, protože jsme je nechtěli vzbudit.

Spievanie mám zo všetkého najradšej

A samozřejmě - a tohle platí i pro dospělý - na dlouhý cesty autem je důležitý mít dobrý playlist. Ten se teď omezil dost na dětský songy a o to víc je ten výběr důležitej. Protože po stopadesátý šmoulí diskošou nebo Baby Sharkovi to budete chtít tak akorát napálit do sloupu. Za mě tipy na příčetný dětský alba jsou: soundtrack k filmu Ať žijí duchové, Písničky z večerníčků a 100 nejznámějších dětských písniček (aneb nikdy jsem nečekala, že budu poslouchat Ivetu Bartošovou, ale ty dětský písničky jí šly hezky).

Mně se chce blinkat!

Věta, kterou v autě slyšet nechcete. I když lepší ji slyšet a mít aspoň malou možnost nějaký reakce. Pro případy nejhorší s sebou v autě vozíme plastovou misku na blinkání, ale podobným situacím se samozřejmě snažíme předcházet například nekoukáním do tabletu. Taky meloun před cestou se nám úplně neosvědčil. Dobré tipy, jak předcházet kinetóze, najdete na webu lékárny Benu. Také tu najdete odkazy na jednotlivý léky. Letitym a spolehlivym hitem je samozřejmě Kinedryl, případně zkuste zázvorový lízátka, jestli to chcete přírodnějc. Pokud máte dítě mladší dvou let, dejte na homeopatika. Nebo se snažte jet, když dítě spí. V tomhle věku se to ještě dá.

Takže cestování zdar! A jestli tý autozábavy nemáte dost, další dobrý tipy najdete třeba v článku na blogu Objevíme svět.

Tonička naše auto doslova miluje

Řidič, ten tvrdej chleba má

Začátek americkýho road tripu - na cestě na letiště do Budapešti

A konec. Pak nás čekala ještě cesta z Budapešti do Prahy

6 comments

Loučíme se s P. a vydáváme se na další dlouhou cestu přes zemi ničeho (předchozí díly našeho road tripu najdete zde, zde a zde). Najít na cestě z Boulderu směrem na Kansas City něco zajímavýho k vidění je opět řádná dřina. Nakonec nacházim Monument Rocks neboli křídový pyramidy, prostě takový skály uprostřed pole. Kansas je placatá země, kde se daří tornádům, takže když tam naprosto nepatřičně z prostředka polí čouhá tohle, je to jak z jinýho světa. Možná tam nějaký tornádo kus jinýho světa přineslo.

K Monument Rocks je to sice dohromady asi hodinová zajížďka, ale vypadá to jako zajímavý místo a mohly by z toho být hezký fotky. A prý je to kousek od dálnice, takže cajk. Prvně to fakt cajk vypadá. Potkáváme cedule, který nás směrujou. Nojo, je to prý jeden z osmi divů Kansasu, tak jsou na to asi náležitě pyšní. Za chvíli cedule mizí a my zapínáme navigaci. Ta v autě žádný Monument Rocks nezná, jedem podle mý na telefonu a brzo končíme v polích uprostřed kukuřice. Na kousek od dálnice to nevypadá a začíná pršet, ale rozhodnem se vytrvat. Vlastně už by to mělo být kousek, akorát je divný, že na tý kukuřičný placce kolem nás žádný skály nejsou vidět. Za chvíli navigace hlásí, že jsme v cíli. Kde nic, tu kukuřice.

Krávy a mezi nima skály

David zapíná navigaci na svým telefonu. Když už jsme tady, a že naše auto na tyhle cesty fakt stavěný není, tak ty posraný skály najdem. Apple navigace se ukazuje jako nejspolehlivější a po nějaký další půl hodině na polních cestách uvidíme krávy a mezi nima skály. Div Kansasu si bohužel moc neužijem. Chčije a trochu se bojíme, že už se odtud nedostaneme na pevnou silnici. Protáhnem nohy uprostřed skal a kravinců a jedem pryč. Přes cestu se nám ovšem postaví kráva, tak čekáme a čekáme a doufáme, že se nám nehodlá proběhnout po kapotě. Kráva po chvíli odchází a teď, když jedem po správný cestě, je to na normální silnici fakt jen kousek. Pro jistotu ale začíná šíleně chcát, ale jako fakt šíleně, takže jsme šťastný, když to brzo zakempíme v motelu a povečeříme hnusnou bagetu z benzínky. Rosničky varují před povodněmi v centrálním Kansasu (přesně tam, kde jsme), okna z pokoje nám vedou přímo na chodník a já usínám se vzpomínkama na film Povodeň a plánkem únikových východů.

Velká voda se nekoná. Ráno svítí sluníčko, ale Kansas jsme si nějak nezamilovali, takže se rozhodnem místo zastávky v Kansas City cestu natáhnout a dojet až do St. Louis. Když jsme takhle jezdili sami, spát každý den na jinym místě mi nevadilo, ale s dětma to vnímám jako trochu vopruz, takže vidina tří nocí na jednom místě je prostě jupí. Den je zabitý cestou. Vrcholem je pozorování mraků, páč ty jsou tady v Kansasu fakt neskutečný, a zastávka v mym oblíbenym Dennys.

Jo, v Dennys bych mohla jíst furt. A pak bych neprošla dveřma.

A už jsme v St. Louis. Vlastně o tom městě nic moc nevíme krom toho, že tu je slavný oblouk, pár budov od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana a na předměstí jedna památka UNESCO. O to víc jsme ale z těch tří nocí a dvou dnů překvapený. Tyhle zážitky jen tak něco nepřekoná.

Památku UNESCO Cahokia Mounds (neboli pozůstatky někdejšího největšího indiánskýho města na Sever od Mexika) si nechám na samostatnej článek a vezmu vás rovnou na Gateway Arch. To je ten velkej oblouk, dominanta St. Louis, určitě jste ho na nějaký fotce už viděli. Oblouk je vidět už z Cahokia Mounds a jsme překvapení, jak je obrovský. Na fotce vám to tak nepřijde, ale je stejně vysoký jak sousední mrakodrapy. Konkrétní číslo je 192 metrů a stejná je i šíře dole (což už se vůbec nezdá). Ještě pár slov o něm a pak už vás čeká šedesátková jízda s Jamesem Bondem. Slibuju.

Výhled na Gateway Arch z Cahokia Mounds

Řeka Mississippi představovala na začátku 19. století hranici tehdejších Spojených států. To změnila tzv. koupě Louisiany v roce 1803 a začalo osidlování divokýho Západu. Město St. Louis, který na Mississippi leží, pak představovalo jakousi bránu na Západ. A právě pomník týhle velkolepý expanzi, úprava břehu Mississippi a vytvoření nádhernýho parku v St. Louis bylo zadání velký architektonický soutěže, která byla vypsána roku 1947. A výsledkem je mimo jiné Gateway Arch, perfektní brána, dílo architekta Eero Saarinena. Ve slunečním světle se třpytí a působí, jak kdyby se sem snesla z nebe. Jak kdyby jí tu nechala nějaká mimozemská civilzace, abychom si lámali hlavu co a k čemu, že to vlastně je.

Při koupi vstupenek se nás paní ptá, jestli nemáme strach z výšek, což je poměrně pochopitelný, když se chystáme vyjet na vrchol Gateway Arch. Proč se nás ptá, jestli nemáme strach z těsných prostor, už tak pochopitelný není. Nahoru má jet nějaká lanovka přece. Prvně si lehce prohlídnem podzemní muzeum zasvěcený osidlování Západu. Je to fakt velký a zajímavý a oceňuju, že muzeum neopomíjí fakt, že osidlování Západu mělo pro původní indiánský obyvatelstvo dost katastrofální následky. Nic moc vám k tomu jinak neřeknu, páč děti. Zábavná jim přijde jen ta poslední část muzea, která se věnuje právě architektonický soutěži a budování Gateway Arch. Jsou tu i modely dalších soutěžních projektů. Jestli jste architektonický nadšenci, budete to tu milovat a zamilujete se i do vítěze soutěže Eero Saarinena.

Holky, podzemní muzeum a model lanovky

Jo, a taky tady prvně vidíme model tý „lanovky“, co nás vyveze nahoru na oblouk. Vlastně jsou to spíš takový divný kapsle, páč vymyslet nějaký schůdný transport nahoru po tvaru oblouku (neboli obrácený řetězovky) bylo dost složitý. Eskalátory by byly nekonečný, výtah by jel šikmo, tyhle kapsle se dle sklonu pohybujou, takže jste furt rovně. Ale to předbíhám. Teď teprve čekáme frontu. Je to trochu opruz, protože Stázka není moc v náladě. A když se konečně dočkáme a dojdem k lanovce, řeknu si jen: „No, doprdele.“ Ty těsný prostory už jsou mi jasný. Před náma dvířka jak pro trpaslíky, do kterých máme zřejmě hupsnout, až to přijede. Vlez do toho s nenaloženym dítětem. Celý to tady vypadá jak ve skrýši Dr. No nebo jinýho šílenýho padoucha z bondovky ze šedesátek. Kdyby z těch dvířek vyskočil mladý Sean Connery a začal mávat pistolkou, ani by mě to nepřekvapilo. Soutěž sice byla vypsána roku 1947, ale Gateway Arch byla postavena až v 60. letech a celý je to tu šedesátkama prosycený skrz na skrz. Takový zvláštní futuretro pocit nebo jak to popsat.

Když to konečně přijede a nasoukáme se dovnitř, Stázka kupodivu nasraná bejt přestane. Sice je z týhle lanovky vidět jen na schody v nitru Gateway Arch, ale to jí nevadí. Lanovky prostě miluje, takže lidi, co tam sedí s náma, maj štěstí. Nemusí osm minut poslouchat, jak řve. V kapsli je dost těsno, pět průměrných dospělých se sem snad ani nemůže nacpat. A už jsme nahoře. Míjíme malýho chlapce, kterýmu těsný prostory evidentně dobře neudělaly a klepe se jak ratlík. Ani nahoře na vyhlídkový plošině není moc prostoru. Není to místo, kde byste chtěli dělat narozeninovou párty. Při poryvech větru se to tu trochu hejbe a já mám pocit, že když zafouká víc, musíme se zřítit do Mississippi. Těšim se dolu na pevnou zem. Architektonický počin je to ale impozantní a výhled stejně tak. Dole v obchodě si kupuju Saarinenovu malou monografii od Taschenu, protože se o tomhle architektovi musim dozvědět něco víc.

Okýnka nahoře na Gateway Arch

Tím jsme vlastně vyčerpali všechno, co jsme měli v St. Louis naplánovaný. Naštěstí nám moje kamarádka V. z Chicaga pověděla o jednom údajně supercool místě, kam se jednou chce podívat. City Museum. Z webu to vypadá jako taková hodně nabušená dětská herna, ale to je asi tak třetina toho, co to ve skutečnosti je.

Tohle je místo, kde se fantazie vydala na hodně divokou jízdu. Pokud bych měla použít filmový přirovnání, tak dejte dohromady filmy Tima Burtona, Jumanji a Hooka a budete někde tam. Je tu cirkus, vycpaný zvířata, divný bary, jeskyně, letadlo, ruský kolo na střeše, obrovský varhany hrající v jakymsi světlíku, šílený klouzačky, tunely, bludiště, různé průlezky. Neexistují tu mapy. Tady se z vás stává Indiana Jones na průzkumný výpravě a když někam vlezete, absolutně netušíte, jak a kde se dostanete ven. Což nás trochu limituje, protože Tonička by samozřejmě lezla a klouzala se, ale když netušim, kde by vylezla či vypadla, těžko jí tam můžu pustit. A s rok a půl starou Stázkou se mi nechce skočit na klouzačku, která mě možná vyplivne o tři patra dole a octnu se v tunelu, ze kterýho budu muset vylízt jak had. Jestli vůbec vylezu. Některý ty prostory jsou tak úzký, že kdokoli s nadváhou se tam musí zaseknout.

U týhle skluzavky jsme věděli, kde končí, takže jí Tonička s Davidem sjeli.

Takže volíme jen místa, u kterých máme pocit, že se ven dostaneme živý a budem se ještě schopný najít, když se rozdělíme. Ale i když tu jsou tyhle limity, pořád je to neskutečná jízda. Přesně ty typy filmů, který mi to tu připomíná, miluju. A teď jako bych byla v jednom z nich. Bohužel je to dost nepřenositelná zkušenost. Zkoušela jsem hledat nějaký videa na youtube, ale nic moc, co by to přiblížilo tu není, ale aspoň malý obrázek si můžete udělat z tohohle a tohohle.

A navíc k tomu všemu to opravdu je muzeum! A vystavují tu Louise Sullivana a díla mnoha dalších architektů a sochařů jeho doby. Může být absurdnější spojení než muzeum a herna pro děti? Jo a taky tu vyráběj tkaničky do bot. Vlastně tu asi dělaj všechno a jestli ne, tak to tu brzo bude, protože v týhle někdejší továrně na boty se pořád buduje něco novýho.

Rajská s knedlikem. Dámy se po čtrnácti dnech konečně pořádně najedly. Pravý milovnice český kuchyně

No, a to je vlastně taková tečka za celým naším road tripem. Vlastně ne, opravdová tečka nás čeká v Chicagu v český restauraci. Jestli někdy do Chicaga dojedete, do Czech Plaza na Čermákově ulici musíte jít, protože to je místo vašich vzpomínek. Sem přijdete, sednete si a najednou si připadáte jako na škole v přírodě ve třetí třídě. Víte v tý jídelně… Přepadne vás pocit takový zvláštní dětský nostalgie. Teda až na to jídlo. To je tu naprosto skvělý, žádný UHO nečekejte.

Czech Plaza tu už funguje pěkně dlouho. V. mi říkala, jak jí sem jako malou babička posílala pro polívku s knedlíčkama, kterou V. hrozně nesnášela. A já hrozně doufám, že až příště přijedeme do Chicaga, pořád tam Czech Plaza bude. Bez tohohle místa by to nebylo ono. Tečka.

PS: Kamarádka mi poslala velmi zajímavý článek o St. Louis, kterej podává komplexnější pohled na město. Naše zážitky jsou z těch hezčích převážně bílých čtvrtí. No, ostatně všude v Americe platí, že některym čtvrtim je dobrý se vyhýbat (jestli se vydáte na road trip, dejte na to bacha). A tady článek z A2larm.