Neplánovala jsem to, ale ten článek
se vlastně parádně hodí k výročí vzniku Československa. Tehdy, skoro před
sto lety, se totiž součástí nově vzniklého státu stala taky Podkarpatská Rus a
jejím centrem byl právě Užhorod. A tenhle článek je tak trochu vzpomínání na
První republiku.
Rodinný výlet do Užhorodu
Naopak výlet na Ukrajinu jsme plánovali pěkně dlouho. Teda plánovali…takhle bych to asi nenazvala, prostě to viselo ve vzduchu. Už už jsme málem vyjeli kdysi v květnu, ale tehdy se na Ukrajině začalo válčit a nakonec jsme zůstali doma. Ono by to možná letos dopadlo stejně, kdyby zůstalo jen u toho náhlého nápadu strejdy, mámy a dědy, ale přidali jsme se my s Davidem a holkama a ještě to doplnily ségry. No, prostě bylo jasný, že v tomhle počtu už nejde jen tak někam naběhnout a dožadovat se pokoje, že už bude nutný něco rezervovat předem, nějak to naplánovat. A když už vznikla celá tahle monstr rodinná akce, couvnout prostě nešlo.
Proč jsme vlastně měli touhu jet zrovna do Užhorodu? Děda se tam totiž narodil. Podkarpatská Rus v době, kdy se stala součástí Československa, nebyla zrovna rozvinutá země. Byla o dost tříd úplně jinde a bylo nutný s tím něco udělat. Kromě toho, že stát do země investoval plno peněz, tam odešlo plno Čechů, kteří měli zemi vybudovat. A mezi nimi moji praprarodiče. Takže to bylo takové putování po jejich stopách a vlastně obecně po českých stopách v Užhorodu. Na to, že kus Ukrajiny byl naší součástí se trochu zapomíná a přitom je tahle část našich dějin nesmírně zajímavá.
Československý Užhorod a moderní architektura
I když jsme věděli, že se do tohohle kraje hodně investovalo, jen těžko jsme si představili, jak moc. Československá vláda tehdy musela překonat technickou, hospodářskou a kulturní zaostalost nejen města, ale i celé země. Investovalo se do silnic, železnic i letectví, byla vybudována síť nemocnic i škol a díky tomu se výrazně snížila negramotnost a zlepšily se zdravotní a hygienické podmínky obyvatelstva. V Užhorodě byla vybudována sídla státních institucí a zároveň bylo nutné postavit odpovídající bydlení všem úředníkům, kteří ze zemí českých přišli. Proto byla vybudována na jednom břehu řeky Už čtvrť Malé Galago, která dost připomíná pražské Dejvice.
Na těchto úkolech pracovali čeští architekti,
kteří svým uměním měli i šířit myšlenku československého státu na vzdáleném
východě. Pokud tedy milujete českou prvorepublikovou architekturu, budete milovat
i Užhorod. Tolik peněz jako Češi do toho města předtím, ani potom už asi nikdo
nenasypal a jak se to za První republiky postavilo, tak to leckde pořád stojí,
takže zde najdete plno původních detailů, z čehož srdce milovníka
architektury zaplesá. A když milovník architektury zjistí, že jsou tu i dvě
stavby od Josefa Gočára (pošta a obchodní dům Baťa), zaplesá podruhé. Kubistické
stavění jako Dům U Černé Matky Boží už měl tehdy Gočár za sebou, takže čekejte
střízlivé linie. Bohužel vyznění celé budovy dneska dost kazí strom, který
zakrývá tu hlavní nárožní část. Schválně koukněte na fotky.
Vzpomínky zůstanou
Že se tu na Čechy vzpomíná v dobrym, mi potvrdil stoletý stařík se zlatými zuby, který se se mnou u pošty dal do řeči. Všiml si, že budovu fotím a začal mi vyprávět celou svojí poštovní kariéru a stěžovat si, jak to tam dnes dělaj na prd. To za jeho časů… Aspoň to jsem z toho pochopila. Ukrajinštinou nevládnu, ale jsou to slovanský jazyky. Když se člověk snaží, něco dá. Pak se mě stařík zeptal, odkud jsem, a já si připadala jak nějaký božstvo, co sestoupilo na zem. Fakt. Byl úplně dojatej, začal mi vyprávět, že poštu postavili Češi, jak Masaryk učil svět demokracii, potom začal něco říkat o vojně, že snad byl kdysi v Čechách. A nakonec začal zpívat české písničky. Dalo mi dost práce se s ním nějak slušně rozloučit, protože se vůbec rozloučit nechtěl, a jestli nezemřel, zpívá tam dodnes. Zvláštní pocit, ale zároveň silný zážitek.
Jelikož jsme se chtěli o historii a
českých stopách v Užhorodu něco dozvědět, kontaktovala jsem užhorodský
krajanský spolek Klub T. G. Masaryka, zda by nám nemohli doporučit nějakého průvodce.
Pokud pojedete, neváhejte a napište mail. Užhorodem nás provedl předseda klubu,
Ivan Latko, a nebylo to žádné frk frk na hodinku, dvě. Strávil s námi celý den, ukázal nám Malé Galago, obchodní dům Legio, kde pracoval můj
pradědeček, sídlo krajanského klubu v Domě Prosvita, byli jsme na obědě,
ve skanzenu i v kavárně v ulici Ivana Olbrachta, kde se dnes krajané
schází. A nejen že nám všechny ty české stopy v Užhorodu ukázal, ale také
poutavě vyprávěl o minulosti i současnosti města, o Češích i o Ukrajině. Prostě
nejen že v Užhorodě žije, ale on žije i tím městem a zdejším českým
odkazem. Úžasný zážitek.
Bylo by toho i víc, kdybychom nebyli
blbý a došlo nám, že na Ukrajině je o hodinu víc než na Slovensku, takže jsme
na smluvenou schůzku samozřejmě přijeli pozdě. Plus samozřejmě ty pitomý hranice (kuk na článek o slovensko-ukrajinskym hraničnim přechodu). Ty jsou dost nepředvídatelný, ale příště budeme chytřejší. Máma chce
vidět ještě Koločavu, rodiště loupežníka Nikoly Šuhaje, a mně se Ukrajina taky
zalíbila, takže jsme tam nebyli naposled.
PS: Pokud by vás
zajímala česká architektura v Užhorodě, tak se na těch internetech
podívejte po bakalářský práci „Působení českých architektů v Užhorodě v letech 1918–1938“ od Martina Myhalyny. Je tam i mnoho fotek, jak to tam za
První republiky vypadalo. A mám tu i update. Vznikl úžasný projekt s interaktivníma mapičkama Uzhhorod Modernism. Je to interaktivní průvodce po meziválečný architektuře Užhorodu. Článek o projektu najdete tady. Prý se dokonce usiluje o zápis čtvrti Malé Galago na seznam UNESCO. Praktické informace o Užhorodu potom poskytne článek z webu Duše Karpat.
PPS: Pokud by vás zajímalo, co pěknýho vidět po cestě na Slovensku, přečtěte si ještě článek Medvědi u Vlkolínce.
PPS: Pokud by vás zajímalo, co pěknýho vidět po cestě na Slovensku, přečtěte si ještě článek Medvědi u Vlkolínce.
 |
| Obchodní dům Legio, kde kdysi dělal praděda a ze kterýho máme ještě doma ramínka na šaty |
 |
| Gočárova pošta kdysi... (repro dle: uzhorod.info) |
 |
| ...a dneska |
 |
 |
| Člověk, který rozsvěcuje pouliční lampy. Jeden takový, strýc Kolya, má v Užhorodu za svojí oddanost řemeslu sochu. Zaboha jsem nemohla vymyslet, jak se to jmenuje. Tak je to lampář. |
 |
| František Krupka, Budova zemského úřadu |
 |
| Busta TGM, která byla odhalena z iniciativy krajanského spolku |
 |
| A Masarykova škola |
 |
| Údajně nejdelší lipová alej v Evropě, která zde byla vysázena za První republiky |
 |
| Ty lampy! |
 |
| Jeden z domů ve čtvrti Malé Galago |
 |
| A další |
 |
| A zase ty detaily! |
 |
| Dům Prosvita |
 |
| A kus interiéru. V přízemí bylo taky kino |
 |
| Skanzen |
 |
| Ulice Ivana Olbrachta |
 |
| A kavárna, kde se schází krajané |
