Lesklý a barevný
katalogy s nabídkou letních zájezdů už jsou dávno na světě a Bulharsko je
jednou z oblíbených destinací, protože písečné pláže, svítící sluníčko,
příznivé ceny, pohodová atmosféra a pohostinné obyvatelstvo. Takhle nějak to ty
katalogy inzerují, ale ostatně se vám to snaží namluvit i názvy letovisek jako
Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží. U mě takový názvy rozsvítí červenou
kontrolku, protože čuchám, čuchám turistickou past a navoněnou bídu. I když
zrovna ty Zlaté Písky nejsou dílem nějakýho prohnanýho marketingovýho experta,
ale českého archeologa Karla Škorpila, který zde s Archeologickým spolkem
začal roku 1922 budovat přímořské letovisko. Asi aby si měli bulharští
archeologové kam jezdit odpočinout. Už jsem tu Karla Škorpila zmiňovala
v jednom článku a schválně si o tomhle otci bulharské archeologie
z Vysokého Mýta něco přečtěte. Je to zajímavý osud a Zlatý Písky jsou teda
pro Čechy vlastně osudový.
Nejsem zvláště zvířátkový člověk a
v návštěvách zoo se moc nevyžívám. I když samozřejmě s nástupem dětí
se frekvence styků se zvířaty značně zvýšila, protože „hele, kravička, bůůůů…a
klokan skáče, hop, hop, hop.“ Ale když už se ocitnete na úplně jinym kontinentu
a kolem baráku vám běhají úplně jiný zvířata, přece jen vás to zaujme. I
v českých luzích a hájích sice fauna doznala v posledních letech
značných změn a v rybníku častěji jak vodníka potkáte vodní želvu, ale
sloni pořád po návsi neběhají. Takže neomylně hned, jak jsme uviděli na Srí Lance u cesty prvního slona, vyskákali jsme z auta jak malý děcka a fotili
zepředu a zezadu a jůůůů a jéééé.
Miluju architekturu přelomu 19. a
20. století. Vlastně i první poloviny 20. století, prostě hlavně tu
architekturu, která představuje takzvaný Gesamtkunstwerk neboli totální
umělecké dílo, jednoduše řečeno tu, kde architekt navrhl a řešil všechno od
celkové koncepce stavby, přes technické řešení až ke splachovátkům na záchodě. Typické
je to pro secesní architekty, kteří interiéry řešili pomalu po poslední
párátko. Nepřítele secesního ornamentu rakouského architekta Adolfa Loose
tenhle přístup vedl až k napsání povídky „O ubohém boháči“ (k přečtení
zde). Ubohý boháč si nechá secesním architektem těžce umělecky zařídit byt. Je
to ale taková estetická dokonalost, že tam je k nežití. Do každého pokoje
patří na nohy ty správně krásné bačkory a takový narozeninový dárek je hotový
průser. Nemá tu místo, protože všechnu tu promyšlenou krásu ničí. Z domu
se vlastně stane mrtvé muzeum a boháč jedním z exponátů. Loos se sice
secesionistům vysmíval, ale sám měl máslo na hlavě, protože jeho realizace byly
podobně dokonalé a promyšlené. Kdyby si Müllerovic rodina nad krb vyvěsila
nějaký dětský kresby, vsadim se, že by je Loos utloukl těžítkem.