uneseni: února 2016

Lány levandule je proslulá hlavně francouzská Provence. Od 17. století se levandule pěstuje také v maďarském klášteře Pannonhalma a je zdejší nejznámější bylinou. Místní benediktini z ní vyrábí mýdla, oleje, soli do koupele, čaje, sirupy, najdete ji třeba v čokoládě a předpokládám, že i v benediktinských bylinných likérech připravovaných podle tradičních receptur. A kromě toho všeho jsou zde rozsáhlé vinice. Ročně se tu prý naplní na 300 000 lahví a ve zdejším vinném sklípku je možné si domluvit i ochutnávku. K tomu navíc překrásná knihovna a klášterní muzeum. Pro mě je to tu v podstatě takový malý ráj na zemi.

Klášter sv. Martina se vypíná na kopci nad stejnojmenným městem nedaleko silnice z Vídně na Budapešť. Jméno Pannonhalma pochází až z 19. století a je maďarskou verzí latinského názvu Mons Sacer Pannoniae, tedy Svatý vrch Panonie. Klášter byl založen již roku 996 a zajímavá je i souvislost s českou zemí. Prvním opatem v Pannonhalmě se stal Anastasius I. (v Maďarsku známý jako Astrik), který byl zároveň prvním opatem Břevnovského kláštera v Praze. Tento nejstarší mužský klášter v Čechách založil roku 993 kníže Boleslav II. s pražským biskupem Vojtěchem z rodu Slavníkovců. Jak si mnozí pamatují ze školních lavic, Slavníkovci byli roku 995 na Libici vyvražděni a tato událost pravděpodobně vedla břevnovského opata Anastasia jako přítele Slavníkovců opustit Čechy a vydat se do Maďarska, kde ostatně nakonec udělal asi lepší kariéru. Kromě toho, že se stal prvním opatem v Pannonhalmě, později působil jako diplomat ve službách krále Štěpána I. a byl i první arcibiskup ostřihomský.

Výhled do okolí

Pannonhalma není „pouhou“ památkou s více než tisíciletou historií zapsanou na seznam UNESCO, ale stále živoucím místem. I když klášteru v minulosti několikrát hrozil zánik, ať už kvůli Turkům, Josefovi II. či komunistickému režimu, jeho význam byl takový, že všechny rány osudu přečkal. Velkou měrou se na tom podílela i zdejší škola, která funguje dodnes. Klášter se neustále rozvíjí i architektonicky. Poměrně nedávno bylo vybudováno návštěvnické centrum, vinařství, restaurace a také dům svatého Jakuba, skromnější ubytování pro turisty a poutníky. Nutno poznamenat, že jde o stavby střízlivé, prosté, čistých linií a velmi kvalitní, které se pyšní i různými architektonickými cenami.

Knihovna

Nové je tu souladu jak s okolní přírodou, tak se staršími stavbami, na které je samozřejmě klášterní komplex bohatý. Během jeho dlouhé historie se zde vystřídaly v podstatě všechny umělecké slohy. Bazilika svatého Martina byla vybudována na začátku 13. století v raně gotickém slohu, ale nedávný průzkum odhalil také zbytky starší románské stavby. Interiér baziliky potom pochází až ze století 18. a 19., kdy se napravovaly škody po útocích Turků. Samotný klášter byl z největší části postaven v 15. století a z dob klasicismu pochází nádherná knihovna, která v současné době čítá na 400 000 svazků a hlavně obsahuje i některé velmi cenné maďarské písemné památky. Vše si můžete prohlédnout s audio průvodcem, který je i ve slovenštině (přece jen nejsme tak daleko od hranic) a na prohlídku si můžete dopřát tolik času, kolik jen potřebujete. Samozřejmě musíte počítat s tím, že klášter pořád aktivně žije a během bohoslužeb v bazilice nejde běhat s foťákem.

Po prohlídce kláštera lze pokračovat do místního muzea, kde v době naší návštěvy probíhala výstava ikon, a projít se v klášterních zahradách. Samozřejmě je také možné ochutnat a koupit si místní produkty, ať už v restauraci nebo v obchůdku u bylinkové zahrady. Musím říct, že jsem byla z místních věcí tak unesená, že jsem je potom z tepla domova ještě objednávala na jejich e-shopu. Ale bohužel internetový obchod nenabízí všechno, co jde koupit na místě. Takže se vyplatí si udělat výlet ideálně s přespáním, aby byl čas na ochutnávku místního vína. Naštěstí to není moc daleko.

Bylinková zahrada a obchod

1 comments

Popravdě nevím, jak jsou na tom se světovým věhlasem karlovarské lázně dnes, ale na přelomu 19. a 20. století to byla dobrá značka. Svědčí o tom i to, že ve Spojených státech najdeme Karlovy Vary pod někdejším názvem Carlsbad hned troje a všechny vděčí za svůj název tomu, že zde byly objeveny prameny údajně stejně léčivé a blahodárné jako ty karlovarské. Kalifornské Vary s těmi českými udržují vzájemné vztahy a ty v Novém Mexiku daly název rozsáhlému jeskynnímu komplexu a národnímu parku, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Informační centrum

Centrem je Carlsbadská jeskyně, která byla objevena jako první a dala celému parku jméno. Jen pro představu celý park má rozlohu 189 km²a aktuálně je známo 120 jeskyní, ale číslo se s postupujícím průzkumem stále mění. Přístupný je samozřejmě pouze zlomek. Největší jeskyně Lechuguilla je veřejnosti nepřístupná, některé jeskyně jsou přístupné pouze v rámci „dobrodružných výprav“ a Carlsbadská jeskyně je upravena pro turisty, takže si část lze prohlédnout po vyznačených cestách i bez průvodce. Je zde vybudováno dokonce podzemní informační centrum, kam se návštěvník dostane buď tříkilometrovou cestou od ústí jeskyně, nebo výtahem, který za méně než minutu klesne o výšku Empire State Building.

Existují doklady, že jeskyně byla známá už indiánům, ale když něco objeví bílý muž, je z toho jiná pohádka. A jako v jiných případech i tady je celý seznam lidí, kteří si objev nárokovali. Za objevitele je ale tradičně považován James Larkin White, lépe známý pod jménem Jim White. Což je dáno i tím, že byl prvním, kdo jeskyně začal systematicky zkoumat, mapovat a dal názvy mnoha místům a krápníkovým útvarům, které se používají dodnes.

Oficiálně tedy byla Carlsbadská jeskyně objevena roku 1898. Tehdy šestnáctiletý kovboj Jim White takhle jednou navečer sháněl dobytek, když tu náhle uviděl v dálce sloup kouře. Chtěl vědět, jak silný požár je, aby o tom mohl informovat v táboře. Jel tedy blíž a blíž, až nakonec zjistil, že nejde o kouř, ale o tisíce netopýrů, kteří vylétávají z ústí jeskyně. Stejnou podívanou je zde možné za soumraku od května do října zažít dodnes. My jsme ji bohužel vzhledem k nedostatku času propásli. I tak jsme v jeskyních strávili víc než půl dne a zůstat do večera už jsme si prostě nemohli dovolit.

Přirozený vchod do jeskyně

Díky netopýrům se velmi záhy po objevení jeskyně stala zlatým dolem, přesněji řečeno guanovým dolem. Četná populace netopýrů (dnes se odhaduje na 400 000) samozřejmě zajistila velké množství guána, netopýřího trusu, a to bylo žádané hnojivo. Začalo se tedy s těžbou. Byla vybudována šachta, kterou se spouštěly obrovské železné kbelíky, ve kterých se dolů vozili dělníci, a zároveň se do nich sbíralo guáno. A kromě toho všeho sloužily jako dopravní prostředek prvním turistům, které sem vodil Jim White.

Dnes už je tento přirozený vstup do jeskyně uzpůsoben pěším turistům a jde o vcelku příjemnou cestu, na které si návštěvník všechny ty podzemní krásy může prohlédnout svým tempem. To samé platí o okruhu pro turisty ve Velkém dómu, což je největší takto přístupná jeskynní komora v Severní Americe. Vyplatí se nechat si na všechny ty roztodivné útvary v podobě krápníkového Lustru, Čínského divadla či Haly obrů čas. Takovou krásu na povrchu jen tak nenajdete. Rozhodně si ale nenechte ujít ani prohlídku s rangerem, který vás zavede i do nepřístupných míst a hlavně vše obohatí o zajímavý a zábavný výklad.

No comments

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive