Mám ráda food festivaly. Všichni
mají rádi food festivaly. A podle toho to na nich vypadá. Což je samozřejmě
skvělý pro pořadatele a pro všechny, co dělají skvělý jídlo, ale horší už to bývá
pro návštěvníka, který půlku času stráví ve frontách a další kus soubojem
ostrých loktů o kus stolku. Když si k tomu připočtete ještě dítě, který už
nejde připoutat ke kočáru a zároveň není dostatečně mentálně zralý a velký, aby
mělo šanci se neztratit, nevychází vám z toho zrovna hezký odpoledne.
Vlastně těch chutí moc není. Ty
nejdůležitější jsou dvě – vína a meruněk. Samozřejmě tu je pak vůně Dunaje,
skal, lesů a hub (houbaření tady taky frčí), chuť vídeňskýho řízku a
bramborovýho salátu…, ale víno a meruňky jsou víno a meruňky. A toho vína taky
není moc. Všude je to samý veltlínský zelený nebo ryzlink. Natrefíte i na jiný,
ale tyhle odrůdy jsou signatura zdejšího kraje. A pak ty meruňky. I
v takovym supermarketu Spar vás regál přesvědčuje, že bez meruněk se domu
vrátit nemůžete.
Rakousko je mezi českými rodinami
s dětmi vcelku oblíbené. Nebo alespoň já mám pocit, že tam letos jel snad
každý. Většina ale míří k jezerům v okolí Salzburgu a krásy údolí
Wachau zná málokdo. Přitom to všudypřítomný víno (a meruňky) je pro rodinnou
dovolenou jak dělaný. Nebo aspoň takhle si to představuju já – nějaký ty
aktivity přes den (nejlíp památky a těch tu je dost) a večer víno (a klidně i
sklenička přes den). Když se ubytujete přímo ve vinařství, máte co dělat,
abyste z nabídky ochutnali všechno. My to teda nestihli.
Vydejte se na projížďku po Dunaji
Údolí Wachau se táhne od Kremže do Melku, což je nějakých 30 kilometrů, které se po rovince podél Dunaje dají pohodlně zdolat na kole. Cyklostezky oni v Rakousku umí (viz Neziderské jezero) a půjčoven je taky dost. Kola jsme si půjčit chtěli a děti za ně zapřáhnout do vozíčku, ale počasí se celou dobu táhlo (nebo mělo táhnout – jeden den předpověď zarputile celý den ukazovala třicet dva a realita byla dost jinde) ke třicítce a děti jsme si usmažit nechtěli. A poslední den pro změnu chcalo.
Propršený den jsme využili aspoň
k projížďce lodí po Dunaji, což doporučuju všemi deseti. Rozhodně by byla
škoda si břehy Dunaje v klidu neprohlídnout. Po obou stranách se
povětšinou vypínají skály, na kterých jsou terasovité vinice. To je vlastně
charakter zdejší krajiny a důvod, proč bylo Wachau zapsáno na seznam UNESCO.
Pak taky proto, že na každym druhym kopci je nějaký klášter nebo aspoň
zřícenina hradu (o klášterech a zříceninách ještě napíšu).
Cesta lodí z Kremže do Melku a
zpět trvá i s krátkou přestávkou v Melku dohromady pět hodin, což nám
přišlo s dětmi jako trošku velký krajíc chleba. Společnosti tu Dunaj
brázdí dvě – Brandner a DDSG Blue Danube. Ta druhá nám byla sympatičtější,
protože nabízí zkrácenou dvou a půl hodinovou cestu do Spitzu (tam se loď buď
otočí, nebo přestoupíte na tu, co zrovna jede zpět). Dokonce mají výhodný
rodinný vstupný – 2 rodiče + 2 děti asi 33 Euro a ještě dostanete dva
zmrzlinový poháry. Normálně stojí lístek snad 22 Euro za osobu (bez zmrzliny).
V zaznamenávání čísel a kolik, co stojí, moc dobrá nejsem. Tahle varianta
jde pouze v čase od 15:45 (nebo to bylo 15:40, vem to čert…). Loď byla dost
prázdná a v podstatě jsme měli celý spodní patro pro sebe, takže naprostý
ideál. Taky nabízejí ochutnávky vína, brunch a plno dalších věcí. Kdybych tam
byla bez dětí a mohla se věnovat jen tomu jídlu, pití a kochání se krajinou,
budu v absolutním ráji.
Ochutnejte skvělý víno
A teď k tomu vínečku. Všechny ty ryzlinky a veltlínky se dál dělí na tři kategorie – Steinfeder, Federspiel a Smaragd. Laicky řečeno to jde od nejlehčího po nejtěžší (a že já jsem laik). Smaragd už má být takové plné víno z nejvyzrálejších a nejlepších hroznů. Obsahuje taky nejvíc alkoholu a nejvíc vám provětrá peněženku. V našem dočasném domově, vinařství Nikolaihof, stál jeden Smaragd skoro jak dva Federspiely. Smaragd jsme žádný neochutnali. Už tak jsme měli co dělat s nabídkou ledničky na recepci, kde se to hemžilo Federspiely, které jsou nejrozšířenější. Můj osobní favorit byl ryzlink Federspiel z loňska, který jsme měli hned první večer (na nabídku vín Nikolaihof můžete kouknout tady). I díky němu jsem si vína z Wachau zamilovala a už jsem koukala, kde udělat nějaký pěkný nákup domů (takže tady).
Mimochodem i samotné vinařství
Nikolaihof stojí za slovíčko. Podle jejich barevnýho katalogu (i webu) má
tenhle podnik 2000 let dlouhou historii a je to nejstarší vinařství
v Rakousku. Jak se tahle historie měří, ví asi jen Pánbůh, protože podle
mých výpočtů tady proměňovat vodu ve víno klidně mohl Ježíš Kristus. Že jsem se
na to nezeptala, když jsem tam byla.
Kromě historie a dobrýho vína mají
taky množství dalších produktů včetně kosmetiky, všechno je to bio a ještě se
řídí principy antroposofické filozofie Rudolfa Steinera. Což nás tam ale
nepřivedlo. Nás tam přivedlo koupání, pískoviště a trampolína a asi bych mohla
napsat sloh o tom, jak to tam bylo skvělý. Tady a tady se můžete kouknout na
obrázky. Vypadalo to tam přesně jak na nich. A ta sauna a u toho ty lehátka,
kde můžete ležet, pít víno a koukat do vinice. Milion srdíček. Ale to bych tam
musela být bez dětí, že jo. Takhle jsem víc ocenila knihovnu s dětskými
knížkami.
A nezapomeňte na meruňky
Ok, ten článek už je dlouhý, ale ještě ty meruňky! Místní meruňkový PR zapůsobilo tak, že jsem na meruňky měla chuť prakticky pořád, takže každý ráno k snídani croissant s meruňkovou marmeládou a meruňkovej koláč. Pak je tu meruňkovice, meruňkový likér (výborná věc, koupila jsem si domu, opět jsem si jako suvenýr přivezla alkohol, klasika), meruňkový chutney (s chilli moc dobrý, měla jsem k lososovi), meruňkový bonbony, meruňkový džus, meruňkový sirup, meruňkový knedlíky, meruňkový mejdlo...prostě meruňky si vás najdou.
A už opravdu končim, ale ještě tip
na jednu restauraci. Wellenspiel najdete u přístavu v Kremži. Pokud pojedete
lodí, určitě o tuhle restauraci zakopnete a určitě si tam dejte jídlo. Vídeňskej
řízek (opravdovej z telecího, většinou ho mají v restauracích vepřovej) s vymazleným
bramborovým salátem jak od Figlmullera a ten tafelspitz to byla hodně velká
pecka. A teď už opravdu konec hlášení.
PS: A na výlet se vydejte třeba na vyloženě malebně zřícený hrad Aggstein s parádními výhledy do údolí nebo barokní klášter v Melku.
PS: A na výlet se vydejte třeba na vyloženě malebně zřícený hrad Aggstein s parádními výhledy do údolí nebo barokní klášter v Melku.
Tafelspitz ve Wellespiel |
A schnitzel |
Dunaj a lodičky |
A vinice všude, kam se podíváš... |
Tady už koukám z lodní paluby |
Tohle celý jsme mohli okupovat... |
Vídeňská kávička |
A zmrzka jako bonus k lístkům na loď |
Víno a zřícenina |
Pohled na Dunaj z jiné zříceniny |
Losos s meruňkovým chutney |
Tři podoby meruněk |
Zase ty vinice |
A zase ten schnitzel |
A Davidův oblíbenej Almdudler (v tý skleničce vzadu) |
Veltlínský zelený |
A "můj" ryzlink |
Náš pokojík |
Výhled z terasy na bazén nebo teda rybníček, biotop...nevim, jak to nazvat, ale cachtalo se v tom skvěle |
A trampolína s pískovištěm |
Z letního sídla už jsme se přestěhovali
zpět do Prahy a tak nějak jsem se z toho přesunu, milionu praček a bordelu
stihla vzpamatovat. Dokonce natolik, že za chvíli to zas zabalim a pojedem si zapět
na Vysočinu takovou labutí píseň. Prostě si užijeme ještě trochu babího léta na
vsi. Je tu taky čas na další článek o krásách tohohle kraje. A když už jsme
u těch letních sídel, tak se pojďte kouknout domu k Benešovi. Jako k
prezidentu Benešovi. Renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou totiž po druhé
světové válce prodělal přestavbu na jeho letní sídlo. A že to měla být
přestavba velkolepá. V rámci všeobecnýho poválečnýho nadšení prý Náměšť
málem dostala i nový fresky s námětem „tažení proti Hitlerovi“.
Přestavba se nakonec držela při zemi
a Náměšť skončila bez Hitlera. Může se pochlubit tak akorát Masarykovou bustou
od sochaře Vincence Makovského a taky prvotřídními záchody. Tedy ne těmi pro
dnešní návštěvníky. Ty jsem popravdě nezkoumala. Ale ty pro Benešovy návštěvy,
dovedně ukryté ve zdi, jsou fakt dobré. A nejlepší je pak Benešův záchod
s výhledem. Jo, tam se musely číst noviny.
Je skvělý, že se součástí
prohlídkového okruhu stala i tahle nedávná minulost zámku a průvodci se ve svém
výkladu neomezují na suchý výčet dat, jmen a na seznamy věcí v jednotlivých místnostech.
Řekněme si upřímně tyhlety klasické prohlídky ve stylu – „v rohu vidíte kamna
z 18. století, vedle dveří portrét pana X (jehož jméno nikomu
z návštěvníků nic neříká) od pana Y (jehož jméno nikomu z návštěvníků
taky nic neříká)…“ – jsou důvod, proč plno lidí vnímá návštěvy zámků jako těžkou
prudu. Velmi milým překvapením také bylo, že prohlídka v Náměšti je
ozvláštněná ještě expozicí, která přibližuje stolování šlechty v 19. a
raném 20. století. Takže se dozvíte něco o tom, jak vypadala sváteční, všední i
postní tabule či jak se prostíralo dětem. Upřímně řečeno tyhle dějiny
každodennosti jsou poměrně zajímavé a zdá se mi to jako velmi dobrá cesta, jak
často poměrně nudné prohlídky ozvláštnit a zároveň provětrat depozitáře.
Abych ale přidala pár těch suchých
výčtů a letopočtů. Náměšťské panství v polovině 16. století získává rod
Žerotínů. Jan starší ze Žerotína měl tehdy vysoké postavení jako zemský hejtman
a samozřejmě chtěl nějaké reprezentativní sídlo. Prostě nemůžete hosty vídat
v nějaký díře, chtělo to pořádný zámek podle poslední renesanční módy. Přestavba
tedy proběhla. Máme tu pěkné arkády, psaníčkové sgrafito, půdorys připomínající
italské kastely a hlavně jedno parádní mohutné schodiště, jaké jinde
v Čechách nenajdete. Kromě Žerotínů se v 19. století na Náměšti
podepsal nějakými úpravami také rod Haugwitzů, které pak vyhnal až ten Beneš. A
když i ten odešel (a že tu moc nepobyl), přivezly se sem gobelíny, zámek se
otevřel veřejnosti a taky tu párkrát komunisti nechali přespat soudruha Brežněva.
Kromě zámku se skočte dojít dolu do podzámčí projít po baroknim mostě, podél řeky Oslavy a zaskočit do jedný ze zdejších fajn kaváren. Na dobrý kafe je Náměšť vůbec bohatá a vlastně i tak Vysočina obecně. Prostě na Vysočině
je krásně a barevný podzim láká ještě na dovolenou, takže se podívejte třeba na
hotely.cz a vydejte se na výlet. Konkrétně nabídku hotelů na Vysočině najdete
tady. Mívají vcelku fajn akce a různý pobytový balíčky.
Benešova pracovna s Masarykovou bustou |
A tady ty záchody - vlevo pro návštěvy a vpravo pro Beneše se skvělym výhledem |
Expozice stolování |
Další stolování s gobelínem v pozadí |
Gobelín s parádnim šnečkem |
Zámecká kaple |
Schodiště |
Z tohohle na mě úplně dýchala Itálie |
Kavárna |
Jan Blažej Santini-Aichel je národní
poklad, a kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. To možná přeháním, ale já
ho naprosto nekriticky zbožňuju. On je prostě tak nějak obecně přitažlivej,
trochu takovej Leonardo da Vinci. Toho má taky každej rád. Santini v sobě
kombinuje správnou dávku tajemna, talentu a hlubokýho lidskýho příběhu k tomu.
Narodil se totiž s tělesnou vadou, která mu zabránila převzít kamenickou dílnu
po otci. Díky bohu za vadu, protože jinak by nevzniklo celé to úžasné Santiniho
dílo, které je naprosto nádherné, působivé, ohromující, uchvacující,
okouzlující…a dá se v něm číst jako v knížce. Ty odkazy, narážky,
možné výklady tak podněcují lidskou fantazii, že by se o Santiniho stavbách dal
napsat napínavý román. Počkat, to už vlastně někdo udělal!
Kniha Santiniho jazyk Miloše Urbana
vyšla roku 2005 a byl podle ní natočen i televizní film. Tady je taky ta
spojitost s da Vincim, který zase inspiroval slavnou Šifru mistra Leonarda. V obou knihách se pátrá po velkym tajemství, teče tam krev a
čtenář je napnutej jak kšandy. Santiniho jazyk mi na rozdíl od Šifry nepřišel
svým obsahem jako taková blbost (něco k Šifře tu), ale zázrak to taky nebyl.
V zásadě fajn letní čtení a tím jazykem se taky dostáváme na Zelenou horu
ve Žďáru. Jeden velkej jazyk tam totiž zdobí kupoli.
Poutní kostel na Zelené hoře je zasvěcen Janu Nepomuckému, světci, který dle legendy držel jazyk za zuby a dvakrát se mu to nevyplatilo. I když jak se to vezme. Kdyby jazyk za zuby nedržel, dnes by po něm pes neštěkl. Takhle stojí skoro na každym mostě. Legenda vypráví, že Jan Nepomucký byl zpovědníkem královny Žofie. Její manžel král Václav IV. byl chlap žárlivý a samozřejmě ho zajímalo, z jakých hříchů se jeho manželka asi tak může zpovídat. Jan Nepomucký ale ctil zpovědní tajemství, což ho přivedlo na mučidla a nakonec shodilo do Vltavy. A to mu možná královna svěřila pouze to, že si zase koupila nový boty, ale šlo prostě o princip. Tělo milýho Jana potom našli, protože se nad hladinou objevilo pět hvězd, ale největší zázrak zázraků byl, když se po staletích v jeho hrobě objevil Nepomuckýho zachovaný jazyk, jako by ho včera vyplivnul. Což mělo za následek jeho svatořečení a v důsledku i tu Zelenou horu.
Tohle všechno je jenom legenda. Ve skutečnosti Jan s královnou zřejmě neměl co do činění a důvody jeho smrti byly příběhově dost sušší. Pokud by vás zajímalo, jak to všechno s Janem Nepomuckým bylo nejen za života, ale hlavně po smrti (protože to teprve začala pořádná party), určitě neprohloupíte, když si přečtete tuhle knihu. Ono i s tím jazykem se to má jinak a při přezkoumání Nepomuckého ostatků ve 20. století se přišlo na to, že to není jazyk, ale kus mozku.
Proč tu ale tenhle příběh vyprávím?
On je totiž vepsaný v Santiniho stavbě. Můžete tam číst jako v čítance.
Jsou tam toho mraky a není tu prostor se o tom detailněji rozepisovat. Dojděte
si na prohlídku, dozvíte se toho dost i s praktickými ukázkami. Ale tak
uveďme alespoň něco pro představu. Proč je v kostele na stropě jazyk, snad
dojde i pomalejšímu čtenáři. Potom tu máme zmíněných pět hvězd (podle těch Jana
poznáte, když ho někde potkáte) neboli číslo pět. To prý odkazuje také na pět
ran Kristových či latinské slovo TACUI neboli mlčel jsem. A s hvězdami a
pětkami se potkáte na Zelené hoře mockrát. Pět vchodů, pět kaplí s pěti
oltáři, pět andělů na hlavním oltáři...počítat můžete do aleluja.
Kromě samotné Zelené hory najdete Santiniho rukopis v nedalekém zámku, dřívějším klášteře. Určitě se vydejte i tam, protože zajímavých programů tam mají víc než dost. My letos bohužel tamější údajně úžasný a báječný Muzeum nové generace opět nestihli, ale můžu doporučit zdejší kavárnu a obchod se suvenýry. Na literaturu je to tam chudý, ale mají poměrně velký množství různých regionálních výrobků pro všechny generace (mám krásný modrotiskový chňapky – přesně tyhle). Zato byl tentokrát ale výjimečně otevřený Dolní hřbitov, což pro mě byla větší výhra než Muzeum jakýkoli generace. Šanci ho vidět máte ještě každý víkend do konce prázdnin (kuk zde).
PS: A ještě instagramovo-jídelní-dětská
vsuvka. Instagram se mi začíná osvědčovat při hledání restaurací. Ve Žďáru jsem
takhle našla Grand Poppet Restaurant a to teda byla pecka. Krásný prostředí,
skvělý jídlo, výborná obsluha a jako bonus nejlepší dětský koutek. Ještě pěkně
v separátní místnosti, aby děti moc nerušily, a můžete jim mávat přes
sklo.
Areál před jedenácti lety, kdy zde ještě byl hřbitov. Hroby se postupně přesunuly, aby byl zachován charakter poutního místa. |
Areál kdysi |
Hvězda a jazyk |