facebook instagram goodreads pinterest bloglovin

uneseni

  • moje mapa
  • můj seznam
  • kontakt
  • Kategorie
    • cestování s dítětem
    • Unesco
    • jídlo

 

Dlouho jsem přemýšlela, jak pojmout článek o Praze. Vlastně tak dlouho ne, prostě jsem ho odložila na druhou kolej, protože jak psát o městě, kde jste se narodili, vyrostli a prostě tu žijete celý život? Vidět ho těma turistickýma očima moc nejde a navíc musim přiznat, že na výlety do centra stejně nechodim. Jakože bych šla jen tak bezcílně bloumat, koukat jak vyvoraná myš a plíst se pod nohy místnim, co jdou zrovna na nákup. Chodim do centra spíš do galerie, do archivu, do knihovny a turisti jsou ty lidi, co mi překážej v cestě, když odněkud přemisťuju tunu knih nebo aspoň sebe.

Pak mi přistála do mailu nabídka zkusit si projít pražskou Detective Trail neboli cestu za pokladem s panem Jezevcem. Letem světem vysvětlim. Tahle hra vás provede městem, po cestě luštíte různý hádanky a když je vyluštíte, dostanete na konci malý poklad. Hrát můžete v různých městech Evropy a teď došlo i na Prahu. Cíl je navíc v Lelí’s Cupcakes, což je podnik, který jsem už nějakou dobu chtěla navštívit. A hlavně! Sice děti vláčíme po všech čertech, ale Prahu jsme jim ještě pořádně neukázali. Jako Stázka z toho má tak kytí a pípí, takže prd, ale Tonička už by naši matku stověžatou mohla poznat trochu líp a něco se o ní dozvědět.

A tak jsme v sobotu vyrazili. A musim říct, že stát se na den turistou ve vlastním městě a zažít Prahu úplně jinak, byl jeden z nejlepších zážitků poslední doby. Kochala jsem se, překážela a loudala se jak vyvoranej Číňan. Dokonce jsem na sebe na Staromáku od nějakýho turistolapky nechala za pade nafoukat bubliny. A musim přiznat, že i když jsme šli centrem a prošli takový zásadnosti jako Staroměstské náměstí a Karlův most (a mojí milovanou Kampu), mapa nás také zavedla i do ulic, kterýma jsem v životě nešla. Došlo mi, že jsem nikdy nebyla na prohlídce Klementina a těch skulptur, co v Praze vyrostlo? O mnoha jsem ani netušila.


Což je naprosto skvělý zjištění. I když máte pocit, že Prahu znáte jak svý boty, stejně vás dokáže šíleně překvapit. A já smekám před autorem téhle trasy, protože je tu fakt dobře nakombinovaný to provařený (pokud jste v Praze třeba poprvé) s tim neprovařenym (pokud tu třeba bydlíte) a tu hru si užije každý. Tim myslim i všechny věkový kategorie, protože si to užila i Tonička, který jsou tři, užili jsme si to my, užili by si to určitě i naši rodiče. Hádanky nejsou nijak těžký, často něco hledáte a s tím vám může pomoct i malý děcko.

Takže to by byl tip na pěkný odpoledne (pokud si třeba lámete hlavu kam s dětmi v Praze). Ještě přidám tip na dětskou restauraci, protože těch je v Praze jak šafránu. Detective Trail začíná u Obecního domu, takže doporučuju to jako my začít obědem v italský restauraci Pizza Nuova. Skvělá pizza, těstoviny, dětskej koutek (o víkendu i hlídací pani, yes!!!) a když si dáte degustaci, nebudete ani napružený, že vám jídlo stihlo vystydnout dřív, než jste nakrmili děti.

A pár užitečných informací na závěr

Trasa nám zabrala cca 3 hodiny a to šla tak půlku Tonička pěšky, takže dospělý normálně chodící osoby to zvládnou i rychlejc jak za uvedený dvě a tři čtvrtě hodiny. Jo, a šli jsme i s kočárem. Po cestě jsou schody (třeba ty z Karlova mostu na Kampu), ale upřímně myslim, že by všechny měly jít nějak obejít. Celá ta legrace stojí 3 eura, takže za lidovku neboli za málo peněz hodně muziky. Jo a nevede to přes Hrad, takže nikde nebudete muset stát jako vocasové, aby vás pustili na nádvoří. Tak honbě za pokladem s panem Jezevcem zdar!

Začátek trasy u Obecního domu

A pro lehkou představu o úkolech...to vždycky takhle něco hledáte...

...a hledáte.



A nějaký ty sochy


A památeční fotka cíle a oblíbený opice, kterou jsme v pondělí ztratili po cestě z chuchelskýho zookoutku. Prolezla jsem všechny křoví, ale po opici se slehla zem, tak snad jí někdo adoptoval.

Lelí's cupcakes


Share
Tweet
Pin
Share
4 komentářů


Dlouho jsem si myslela, že pochod Praha – Prčice se logicky jde z Prahy do Prčic. A jelikož je to pěknejch 70 kilometrů, nijak dál jsem po tom nepátrala, i když mě to furt tak nějak lákalo. Teda furt. Poslední desetiletí třeba. V pubertě mi to asi přišlo jako trapnost pro kotlíkáře. Pak šla ovšem před pár rokama Bára a já najednou zjistila, že všechny trasy vedou do Prčic, že cest je prostě víc a nabídka je i pro lemry. Teda pro lemry. Třicet až čtyřicet kilometrů úplně pro lemry není, ale přišlo mi, že i tak sportem nepoznamenaná osoba jako já, by to ujít mohla. Navíc to ušla Bára. A Lenka.

Holek vyprávění nebylo plný duhovejch poníků a místy to znělo dost děsivě a bolestivě, ale když na mě na facebooku vybafla událost Pochod Praha – Prčice 2018, začala jsem hledat parťáka. Konečně jsem ve fázi, kdy nejsem těhotná, ani nekojim, takže si podobný legrace můžu dovolit.

Představovala jsem si to všelijak. Hlavní roli v těch představách hrál pot, slzy a puchejře. Vybranou jsme měli trasu z Milevska do Prčic, která měla nějakých 31 kilometrů. Prvních deset jsem čekala plno elánu a legrace, dalších deset lehce tuhnoucí úsměv a to finále mělo být ta bolest a utrpení. A pak ten pocit vítězství, když se dobelhám do cíle!

Úvodní nadšení

Celý jsem to chtěla aspoň dokumentovat na instastories, aby byl vidět ten přerod z dívky plné nadšení v přichcíplou trosku. Dokonce jsem si na to vybalila z krabičky i power banku, kterou jsem asi před dvěma rokama dostala (toto dobře dokumentuje můj přístup k technice a novinkám), abych si jako mohla cestou dobít mobil. Pak jsem si tu power banku vzala bez kabelu. A pro jistotu ještě vyrazila s téměř vybitym mobilem, páč jsem čekala, že si ho nabiju v autě po cestě do Milevska. Bohužel jsem zapomněla, že naše auto, ve kterym tu nabíječku mám, je v opravě, páč nám ho před pár týdny nabořila milá pani na výletě v Polsku. V půjčenym autě, který jsme aktuálně měli, žádná nabíječka nebyla. Naštěstí David obětavě zastavil u každý benzinky, kterou jsme potkali, a asi na čtvrtej pokus se mu podařilo koupit mi kabel k power bance. Velká dokumentace z toho nebyla, ale aspoň pár fotek se mi udělat povedlo.

Start!

Co mě překvapilo

Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí se na tenhle pochod každý rok vydává. Jako čekala jsem, že tam někdo půjde, ale že budu neustále obklopená cizíma lidma fakt ne. Ze začátku mi to trochu kazilo náladu, ale po pár kilometrech mi to kupodivu úplně vadit přestalo, takže Prčice jsou zjevně jediná davová akce, kterou snesu. A pozor – podle webovek to letos šlo 24 473 pochodníků (naši trasu Milevsko – Prčice 1578). Stejně tak překvapená jsem byla z toho, kolik lidí z mýho okolí se týhle akce někdy účastnilo a já o tom ani nevim. Podobnej efekt, jako když otěhotníte, tak pořád potkáváte samý těhotný. Když dojdete Prčice, najednou budete mít pocit, že to šli všichni kolem.

Hlavní překvapení ale bylo, jak lehce jsme to ušli. Teda ne že by to ke konci nebolelo, ale čekala jsem, že druhý den se nezvednu. Jako bolela mě kyčel, ale svalstvo úplně v pohodě, puchejře žádný. Žádný zásadní přemáhání, ani scénky typu „nechte mě tady, už nemůžu dál“ se nekonaly. Nenasadili jsme žádný zběsilý tempo, šli v klidu a pohodě, kochali se krajinou a bylo to prostě fajn. A ta česká krajina je fakt krásná. Musíme se víc vydávat po turistických trasách mezi loukama. Z auta člověk vidí prd a ty rozkvetlý louky byly fakt božský.


Pár praktických informací

Teď si tady nebudu hrát na nějakýho profesionála. Jsem naprostý zelenáč, ale pár poznatků, který by se mohly hodit, přece jen napíšu. Užitečný budou zvláště pro lidi nepolíbené jako já. Takže vychází se ráno. Jako fakt ráno. I dřív, než se budí moje děti. Čim víc kilometrů hodláte jít, tim dřív budete muset vstát, abyste v určený čas stihli projít kontrolní stanoviště v určenej čas. Celej den tam na vás nikdo čekat nebude.

Pro vaše pohodlí bude samozřejmě nejjednodušší, když vás na start někdo odveze a z cíle přiveze. Zvláště z cíle přiveze, protože tam dojdete chcíplý a bude tam fakt hodně lidí, který se budou chtít nacpat do jakýkoli formy dopravy. Naopak moc nemusíte řešit jídlo a pití, páč po cestě potkáte nějaký ty stánky s pivem, kofolou a klobásama. Někde byl výběr i širší, ale tahle svatá trojice byla všude. Tak půlku proviantu jsem táhla zbytečně.

A nakonec nejzásadnější otázka: jaký si na pochod Praha – Prčice vzít boty? Když jsem komukoliv řekla, že na ten pochod jdu, zeptal se mě, jestli mám dobrý boty. No, mám tenisky Nike, který jsem asi za tři sta pade koupila v létě v outletu na Hatích. Pokud běžně nechodíte podobně dlouhý trasy, stejně netušíte, jak se vám v papírově sebelepších botech půjde. Prostě si vemte prošláplý tenisky, ve kterých se vám dobře chodí. Ségra na tom byla s botama podobně a taky to měla bez puchejřů.


A zajímavost na závěr

Proč se jako chodí do Prčic? Původním záměrem bylo prý překonat vzdálenost tisíc loktů českých. Hledalo se a hledalo místo, až to jednu dámu už štvalo, že pány poslala do prčic, což se nakonec ukázalo jako ideální místo. Stylovka je, že ta nejdelší trasa se jde z pražských Hájů. Takže jako z Háje do Prčic. A pokud by vás pochody s podobně atraktivními názvy lákaly, tak 16. 6. 2018 si můžete dát pochod Řitka – Pičín.





Už tam budem?

Šlo se i přes ski areál Monínec




Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů

Během studií se toho hodně naučíte a po nich hodně zapomenete. A ještě víc toho zapomenete na mateřský. Já si cvičim mozek timhle blogem a cestovánim. Samozřejmě v takový kondici jako kdysi před státnicemi už nejsem a nikdy nebudu, ale aspoň trochu se mi daří zapadlé znalosti znovu oživit a dostat na světlo. I když občas zjistím, že něco zapadlo tak hluboko, že už to prostě nikdy nevyšťourám.

Jestli ve mně ale něco zanechalo hlubokou stopu, bylo to baroko. Přednášel ho pan profesor Mojmír Horyna a řeknu vám, k němu na zkoušku jste jít nechtěli. Na druhou stranu jsem na zkoušky u něj tak dřela, že mi v hlavě i něco utkvělo. Navíc fakt krásně přednášel, s takovou láskou k umění, že jste si baroko museli zamilovat snad, i když jste se ho rozhodli nesnášet. Není to moje srdcové číslo jedna, ale stejně jsem si díky němu baroko oblíbila a nepřestává mě fascinovat.

A teď už se konečně dostáváme k Dientzenhoferům, významným českým barokním architektům, dobovým jedničkám na trhu. Otec a syn jsou podepsáni pod pěknou řádkou překrásných monumentálních kostelů, jako je třeba pražský kostel svatého Mikuláše na Malé Straně. Mě to ale vždycky nejvíc táhlo k takzvané broumovské skupině. Abyste měli představu – jde o skupinu venkovských kostelíků v okolí Broumova. A proč prvotřídní architekti Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác vůbec stavěli venkovské kostelíky a proč zrovna tady?


Řekněme si upřímně, Broumovsko pamatuje lepší časy. Dneska si leckdo řekne, že to je pěkná díra. Inu, jeďte tam a budete překvapeni. Pohnutý dějiny 20. století a odsun německýho obyvatelstva se na regionu bezpochyby podepsaly, ale dneska to tu „vstává z popela“ a je tu cítit spousta udělaný práce. Třeba broumovský klášter mě dostal do kolen a připomněl mi proslulý klášter v Melku. A to jsem ten broumovský viděla (bohužel) jen zvenku. 

Broumovsko dostali roku 1213 darem od Přemysla Otakara I. břevnovští benediktini. Šup, pár století dopředu a máme tu břevnovsko-broumovského opata Otmara Zinkeho, který začátkem 18. století nechal přestavět Břevnovský klášter v Praze a po počátečnim nezdaru s Pavlem Ignácem Bayerem tu zaměstnal právě Kryštofa Dientzenhofera. Roku 1716 se do práce na břevnovském klášteře zapojil i syn Kilián Ignác. Ale nezůstalo jen u Prahy. Hospodářsky na tom byly Břevnov s Broumovem velmi dobře a opat si mohl dovolit velkolepé stavební podniky. Na řadu přišel i broumovský klášter a venkovské kostelíky v blízkých vesnicích.

Při navrhování kostelíků se Dientzenhoferové museli poněkud krotit, jelikož stavby prováděli místní stavitelé a všechny ty jejich složité barokní dispozice s divokými průniky oválů na stropě by jim tady nejspíš spadly na hlavu. Kostely mají tedy jednodušší půdorys a je na nich patrný omezenější rozpočet, ale poznáte je na první pohled. A nemyslim to kvůli tomu, že jim často chybí omítka. Prostě to nejsou čtyři stěny pokryté barokními prvky, ale celá ta stavba má dynamiku, hýbe se, vlní se, prostě vidíte, že jde o prvotřídní architekturu. A co teprve když vlezete dovnitř. I když jsou kostely ve více či méně špatnym nebo trochu lepšim stavu a je na nic potřeba udělat mraky práce, aby zazářily ve svým někdejšim lesku, na kráse jim to neubírá. Diamant bude vždycky diamant, i když bude špinavej od bláta.



Bohužel kostely jsou běžně nepřístupné, ale v létě tu probíhá určitě naprosto úžasný hudební festival Za poklady Broumovska, kdy se do nich můžete podívat a poslechnout si koncert (informace o festivalu a letošní program najdete tady). Bohužel jsem zatím nebyla a letos to ani nemám přes léto šanci zvládnout, takže jsem smutné oči dělala přímo na broumovskou farnost a jsem velmi vděčná, že nám bylo umožněno se do některých kostelů podívat. Konkrétně jsme viděli: kostel svatého Jakuba Většího v Ruprechticích, kostel svaté Anny ve Vižňově, kostel Všech svatých v Heřmánkovicích, kostel svaté Markéty v Šonově, kostel svaté Barbory v Otovicích a kostel svatého Václava v Broumově (zbytek skupiny zde). S dětmi byl tenhle počet tak akorát, víc bychom ani nedali.

Jak už jsem psala a je patrné i z fotografií, kostely na tom nejsou úplně dobře, i když jsem čekala větší zmar a depku. Ta práce je tady opravdu vidět, ale samozřejmě obnova je nákladná a peníze chybí. Pokud byste chtěli udělat dobrý skutek, můžete na Dientzenhofery pár peněz poslat. Informace o veřejné sbírce na broumovské kostely najdete zde a za případné dary děkuji. Pokud nemůžete pustit ani chlup, hlasujte alespoň v soutěži Máme vybráno, ve které si veřejné sbírky nějaké ty finance rozdělují. Hlasování veřejnosti probíhá ještě do 20. května 2018. Hlasovat můžete tady (broumovské kostely mají číslo 077).



Jak tohle celý zakončit? Podtrženo, sečteno, Broumovsko má veliké architektonické poklady, který jsou teď ještě poněkud zaprášený, otlučený a pozapomenutý, ale snad zase brzo zazáří ve svým někdejšim lesku. I ten zápis na seznam UNESCO by jim hodně slušel a věřim, že mají velkou šanci se tam časem dostat. A já si tak předběžně píšu, že příští léto bych se sem ráda podívala znovu. Na festival a hlavně do Broumovského kláštera, který jsme tentokrát nestihli.


Na závěr ještě tip na ubytování na Broumovsku. O ten se rozhodně musím podělit. Letos máme zatím dost šťastnou ruku, ale tohle místo se zařadilo k těm nejlepším. Od podrobnější recenze upustim, ale baráček pro šest byl parádní, dětský hřiště, minigolf, fotbálek, ping pong a další zábavy (a v ceně, žádný vykrvácení peněženky za půjčování minigolfovejch holí apod.). Opejkali jsme buřty, Tonička jela na poníkovi, dokonce i ryby se tam dají chytat. Nevim, jestli je to tim, že areál vlastní Holanďani a ty tam taky jezdí na prázdniny, ale pro rodiny s dětma je Green Valley Park Stárkov fakt nejlepší místo, kde jsme byli. Nebo minimálně v ČR nejlepší. Pokud nepokryjete celou chatku pro šest, můžete na další možnosti ubytování kouknout tady.


Kostel sv. Jakuba Většího v Ruprechticích 


Kostel sv. Anny ve Vižňově




Kostel Všech svatých v Heřmánkovicích





Kostel sv. Markéty v Šonově





Kostel sv. Barbory v Otovicích




Kostel sv. Václava v Broumově




Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů


Čím jsem starší, tím hůř se mi čte. Tytam jsou dny, kdy jsem seděla s knížkou a nemohla se odtrhnout. Takovýto, jak čtete při jídle, na záchodě, za pochodu hltáte knihu a strašně chcete vědět, jak to skončí, ale zase nechcete, aby ten příběh někdy skončil. Tak přesně tohle už se mi poštěstí velmi vzácně, protože těch chvilek s knihou je poskrovnu. Většinou čtu až před spaním, kdy jsem kolikrát tak unavená, že po pár stránkách vytuhnu a druhej den ani nevim, co se na těch stránkách ze včerejška stalo. A řekněme si upřímně na některý knížky potřebujete koncentraci, než se do nich dostanete. Teď jsem prostě ve fázi, kdy se mi knížka musí hodně trefit do noty, aby mě večer udržela vzhůru a abych jí chtěla číst, i když jednou rukou stavim z lega, brala si jí do tramvaje, k obědu i snídani.

Takových knížek je jako šafránu. Případně jsou jiné, které se sice dobře čtou, ale nějak mnou proplují bez větších emocí a nic moc po nich nezbude. Což je třeba případ všemi opěvované Hany od Aleny Mornštajnové, která do mě prostě nějak nezasekla dráp. Mým favoritem současné české literatury asi zůstane Jiří Hájíček, jehož Rybí krev jsem taky měla loni na čtecim jídelníčku (a opět báječný). A co se mi líbilo kromě Hájíčka?

Emma Donoghue, Zázrak


Pokud jste od autorky nečetli její starší knihu Pokoj, udělejte to. I když upozorňuji, že to není žádný příjemný letní čtení. Zázrak je lehčí sousto, i když to taky není nic sluníčkovýho. Trochu historická detektivka, trochu gotický román z drsnýho irskýho venkova. Zdravotní sestra a zastánkyně moderní medicíny přijíždí za jednou dívenkou, která už čtyři měsíce nic nesnědla. Je to zázrak, podvod nebo dívka pod vlivem své fanaticky věřící rodiny páchá pomalou sebevraždu? Knížka, u který sedíte do dvou do rána.



Kateřina Tučková, Žítkovské bohyně


Tu knížku už četl snad každý a já nevím, proč mi trvalo tak dlouho se k ní dostat. Příběh posledních žítkovských bohyň, jakýchsi čarodějek z jednoho bohem zapomenutého kraje, které pro jejich magické schopnosti vyhledávali lidé z dalekého okolí, je jedním z těch malých lidských příběhů na pozadí velkých dějin, který miluju. Tady je to vlastně i příběh jedné zajímavé komunity, o které se po přečtení budete chtít dozvědět víc a možná vás to i inspiruje k cestě do Moravských Kopanic.

Filip Hrubý, Táta mezi žirafami


Typ knížek, který miluju. Příhody Čecha v cizí zemi, kterou vidí skrz ty naše český oči, takže plno věcí tak nějak po česku nechápe a domorodci zase po domorodsku kroutí hlavou nad jeho českými výstřelky. Tady je fakt dost netradiční situace – táta na rodičovský se dvěma dětma (což už je samo dost nezvyklý) v Keni. Jo, vydat se v Nairobi na procházku s kočárkem je prakticky mise nemožná, dokonce nebezpečná a proč by to vlastně někdo dělal. A vůbec se tam dozvíte plno věcí. Já si třeba odnesla, že jedno z nejnebezpečnějších zvířat je hroch a nějak mě přešla chuť se někdy v Keni vydat na lodičku, kdybych tam náhodou byla. To fakt potkat nechceš.


Peter May, Skála


Detektivka starýho dobrýho střihu. Jako jo, je to klišé. Detektiv, kterýho vyšetřování zavede na místo, kde vyrostl, dospíval a odkud při první příležitosti utekl. Vzpomínky ukryl kamsi hluboko a teď je nucen vyhrabat všechny kostlivce ze skříně a postavit se jim čelem, stejně jako staré lásce a kamarádům. Jenže tohle klišé funguje. Zvlášť když se to ještě odehrává kdesi na ostrově ve Skotsku, kde chcípl pes. A najednou začínají vyplouvat na povrch nové skutečnosti, který na dosavadní detektivův život začínají házet úplně jiný světlo. Jestli chcete něco napínavýho, jste tu správně.

A to je vlastně všechno. Od loňskýho článku jsem přečetla něco přes dvacet knížek a jen čtyři byly fakt JO (plus ten jeden Hájíček vlastně). Jsem nějak neměla úplně šťastnou ruku. Ještě se mi líbila docela knížka Fredrika Backmana Babička pozdravuje a omlouvá se, ale je to takovej průtokáč. Jakože se to čte fajn, ale proteče to a nezbude vůbec nic. Popravdě už ani moc nevim, jak to dopadlo a co se tam dělo.
A jelikož se letos tak trochu pouštim do nových věcí, ráda bych se vydala načerpat nějakou tu čtecí inspiraci na Svět knihy, který je teď 10.–13. května. Veletrhy nenavštěvuju, ale už jsem letos na jednom byla a je čas se vydat na další. Snad tam najdu nějaký pěkný čtení, u kterýho neusnu. Nechystá se tam i někdo z vás?

Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O mně




Jmenuji se Katka a mým snem je navštívit všechny památky ze seznamu UNESCO, což je sen těžko splnitelný, ale od toho sny jsou. Píšu tu o tomhle snění, o jídle, knihách, zážitcích a o všech krásách světa, kterými jsem unesena (a se mnou i zbytek rodiny).

najdete mě taky tady

  • facebook
  • goodreads
  • instagram
  • pinterest
  • bloglovin

ŠTÍTKY

Unesco (66) cestování s dítětem (46) architektura (31) ČR (31) jídlo (26) USA (21) Itálie (12) knížky (12) příroda (11) výlet (11) road trip (10) Polsko (9) Vysočina (9) alkohol (9) baroko (9) bizár (9) klášter (9) historie (8) hory (8) nejkrásnější výhled (8) u vody (8) zvířata (8) Portugalsko (7) hotely (7) muzeum (7) plánování (7) středověk (7) Rakousko (6) Rumunsko (6) Louis Sullivan (4)

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive

  • ►  2019 (23)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (2)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (2)
    • ►  června (2)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (2)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (3)
  • ▼  2018 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (4)
    • ►  září (3)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (4)
    • ▼  května (4)
      • Turistou ve vlastnim městě (Detective Trail v Praz...
      • Do Prčic!
      • Opuštěná krása broumovských kostelů
      • V létě k vodě k vodě jedině s knížkou III
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (4)
  • ►  2017 (32)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (2)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2016 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (2)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (1)
Facebook Instagram goodreads pinterest kontakt