Možná si ještě pamatujete (ti mladší
už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za
hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný
fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim
nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho
Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale
řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly
pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci
dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice
byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od
devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá?
Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o
dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého
prince pořád čeká.
Zámek Valeč
Česká republika je na zámky bohatá a
nějaký je skoro v každý vsi. Valeč je taková klasika. Tvrz z 15.
století střídala majitele i vzhled. Každý samozřejmě přidal svojí trošku do
mlýna, aby sídlo odpovídalo dobovým nárokům. Rozhodující podobu zámek dostal
někdy po třicetileté válce a nebyla to nějaká velká architektonická hitparáda.
Už v 18. století z něj tehdejší majitelé panství udělali kanceláře,
byty úředníků a lihovar. Roku 1882 zámek koupil baron Dreher, kterému byly majetky
po vzniku 1. republiky vyvlastněny a zámek přešel do českých rukou. Těm byl ale
po roce 1948 zámek vyvlastněn opět (protože vyvlastňování bylo ve 20. století oblíbený
sport) a zámek začalo využívat zdejší zemědělský družstvo mimo jiné jako sklad
zeleniny a stáje (trochu kultury těm zvířatům). Ještě před revolucí se někdo
probral a začalo se s rekonstrukcí, ale přišel rok 1989, po něm se zámek
vrátil původním majitelům a přišla otázka „Co s ním?“
Tyhlety zámky jsou danajskej dar. Prvně to vypadá jako výhra, prodáte to a budete bohatý. Časem přijdete na to, že to nikdo nechce ani za korunu, protože mnohem mnohem víc korun do toho bude muset nacpat. A k tomu se nikdo neměl. Rodina se zámek snažil léta neúspěšně prodat. Až trosku koupil místní podnikatel a udělal z něj čtyřhvězdičkový hotel s bazénem, restaurací a vším, na co pomyslíte (kuk tady, jestli hledáte pěknej wellness pobyt, jste tu správně). Prostě tohle je happy end snů a kéž by to s podobnými ruinami, který zas až tak zásadní umělecko-historickou hodnotu nemají, ale bylo by mrzutý je nechat spadnout, dopadalo podobně. Pokud si o týhle pohádce chcete přečíst víc a vidět nějaký fotky před, tak tady a tady.
Tyhlety zámky jsou danajskej dar. Prvně to vypadá jako výhra, prodáte to a budete bohatý. Časem přijdete na to, že to nikdo nechce ani za korunu, protože mnohem mnohem víc korun do toho bude muset nacpat. A k tomu se nikdo neměl. Rodina se zámek snažil léta neúspěšně prodat. Až trosku koupil místní podnikatel a udělal z něj čtyřhvězdičkový hotel s bazénem, restaurací a vším, na co pomyslíte (kuk tady, jestli hledáte pěknej wellness pobyt, jste tu správně). Prostě tohle je happy end snů a kéž by to s podobnými ruinami, který zas až tak zásadní umělecko-historickou hodnotu nemají, ale bylo by mrzutý je nechat spadnout, dopadalo podobně. Pokud si o týhle pohádce chcete přečíst víc a vidět nějaký fotky před, tak tady a tady.
Dalešický pivovar
První
dochovaná zmínka o pivovaru je už z roku 1609, ale zlomovým byl rok 1882,
kdy celé panství (právě i se zámkem Valeč) zakoupil významný rakousko-uherský
podnikatel baron Anton Dreher. Za něho proběhla modernizace a zavedl se
průmyslový způsob vaření piva. Po vzniku 1. republiky mu byl pivovar
vyvlastněn, ale o několik let později ho od státu koupila Zemědělská jednota
Hrotovice a pivo se točilo dál. A limonády k tomu. Dalešická limonáda tehdy
konkurovala známé třebíčské ZONce (tyhle limči jsou legenda, jestli neznáte). Pivovar
přežil i změnu režimu a za komunismu zde působil sládek František Nikodém.
Tehdy dosáhla kvalita a pověst piva vysoké úrovně. Po jeho odchodu do důchodu
už to bohužel šlo z kopce a navíc se tehdy razil trend likvidace menších
provozů. Pivovar byl tedy roku 1977 uzavřen. Ožil ještě roku 1980, kdy zde Jiří
Menzel natáčel svoje slavné Postřižiny a poradce mu dělal právě bývalý sládek
František Nikodém.
Pak už ale šlus a pivovar sloužil okolí tak akorát jako zdroj stavebního materiálu a dřeva. Co nebylo přibitý, to se ukradlo. A vlastně i to, co bylo přibitý. Nějakej dobrák vyřezal i trámy ze střešního krovu. Po revoluci pivovar potkal jeden z klasických scénářů divokých devadesátek. Zajímala se o něj skupina podnikatelů, kteří předstírali, že ho chtějí znovu zprovoznit. Ve skutečnosti jim šlo pouze o to vylákat z banky úvěr a zchátralý pivovar dát jako ručení do zástavy. Páni začali s demoličními pracemi (za který nezaplatili, že jo) a pak sbohem a šáteček. No, řeknu vám, že když jsem v pubertě prolejzala těma ruinama, rozhodně bych si netipla, že se tu zase začne vařit pivo. Ale kupodivu se tu už 15 let pivo vaří. A dobrý pivo (kuk na web).
Dalešický zámek
Podobně
smutný devadesátkový příběh za sebou má dalešický zámek a to se jeho příběh za
komunismu psal velmi slibně. Dějiny tu začaly snad již na přelomu 12. a 13.
století, ale dnešní podoba zámku pochází z baroka. Roku 1724 ho koupil
Jindřich Josef hrabě Daun a započal přestavbu, na kterou zřejmě angažoval (jak
se dnes převážně soudí) architekta Josepha Emanuela Fischera z Erlachu.
Pokud jste pravidelní čtenáři, může vám to jméno být trochu povědomé. Tomuhle
architektovi se totiž říká taky Fischer z Erlachu mladší, neboť byl synem
Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a o tom už jsem psala
v souvislosti s vídeňských Schönbrunnem nebo českou Lednicí. Tím chci
říci, že na dalešickém zámku (konkrétně hlavní bráně) se podepisuje jedna
z nejlepších architektonických rukou doby.
Po roce 1948 byl samozřejmě zámek zestátněn a klasika všech klasik, nastěhovalo se sem JZD protože skladovat obilí v baroknim sále je prostě bezva. Naštěstí přišlo jádro neboli stavba nedaleké jaderné elektrárny Dukovany. Zámek byl zrekonstruován, zrestaurován, proběhl stavebně-historický průzkum a kluci a holky z jaderky si sem jezdili odfrknout. A pak přišly ty proklatý devadesátky, návrat původním majitelům a podobná písnička jako u pivovaru. Prodej podvodníkům, peníze žádný a zámek, co nikdo nechce. Současný majitel ho koupil v dražbě za něco přes tři a půl milionu. Náš byt na sídláku bych prodala za víc. Bohužel za ta léta, co tam nikdo nehrábl, by se do toho několik dalších bytů muselo nacpat a to se zatím neděje. Inu, pokud máte někdo nějaký zbytečný peníze, pojďte koupit zámek, ať nám tu nespadne na hlavu. Byla by to fakt škoda.
![]() |
Kromě hotelových hostů, bydlí ve Valči taky čápi. A pardon, některý fotky jsou z mobilu a vypadaj jak omalovánky. |
![]() |
Dalešický pivovar |
Hele, čápi na komíně! |
Jo, tady bydlej čápi taky |
![]() |
Kromě piva vaří v pivovaru i dobrý jídlo. Naprosto luxusní je místní škvarkovka. Fakt nej. A černý pivo taky miluju. |
![]() |
Fotky z knížky o Dalešicích, kde můžete vidět někdejší zoufalej stav pivovaru. |
Zámek - tady ještě bez opravený vstupní brány. aspoň že s tou se pohlo. |
Pohled na nádvoří z věže sousedícího kostela |