uneseni: Louis Sullivan

Loučíme se s P. a vydáváme se na další dlouhou cestu přes zemi ničeho (předchozí díly našeho road tripu najdete zde, zde a zde). Najít na cestě z Boulderu směrem na Kansas City něco zajímavýho k vidění je opět řádná dřina. Nakonec nacházim Monument Rocks neboli křídový pyramidy, prostě takový skály uprostřed pole. Kansas je placatá země, kde se daří tornádům, takže když tam naprosto nepatřičně z prostředka polí čouhá tohle, je to jak z jinýho světa. Možná tam nějaký tornádo kus jinýho světa přineslo.

K Monument Rocks je to sice dohromady asi hodinová zajížďka, ale vypadá to jako zajímavý místo a mohly by z toho být hezký fotky. A prý je to kousek od dálnice, takže cajk. Prvně to fakt cajk vypadá. Potkáváme cedule, který nás směrujou. Nojo, je to prý jeden z osmi divů Kansasu, tak jsou na to asi náležitě pyšní. Za chvíli cedule mizí a my zapínáme navigaci. Ta v autě žádný Monument Rocks nezná, jedem podle mý na telefonu a brzo končíme v polích uprostřed kukuřice. Na kousek od dálnice to nevypadá a začíná pršet, ale rozhodnem se vytrvat. Vlastně už by to mělo být kousek, akorát je divný, že na tý kukuřičný placce kolem nás žádný skály nejsou vidět. Za chvíli navigace hlásí, že jsme v cíli. Kde nic, tu kukuřice.

Krávy a mezi nima skály

David zapíná navigaci na svým telefonu. Když už jsme tady, a že naše auto na tyhle cesty fakt stavěný není, tak ty posraný skály najdem. Apple navigace se ukazuje jako nejspolehlivější a po nějaký další půl hodině na polních cestách uvidíme krávy a mezi nima skály. Div Kansasu si bohužel moc neužijem. Chčije a trochu se bojíme, že už se odtud nedostaneme na pevnou silnici. Protáhnem nohy uprostřed skal a kravinců a jedem pryč. Přes cestu se nám ovšem postaví kráva, tak čekáme a čekáme a doufáme, že se nám nehodlá proběhnout po kapotě. Kráva po chvíli odchází a teď, když jedem po správný cestě, je to na normální silnici fakt jen kousek. Pro jistotu ale začíná šíleně chcát, ale jako fakt šíleně, takže jsme šťastný, když to brzo zakempíme v motelu a povečeříme hnusnou bagetu z benzínky. Rosničky varují před povodněmi v centrálním Kansasu (přesně tam, kde jsme), okna z pokoje nám vedou přímo na chodník a já usínám se vzpomínkama na film Povodeň a plánkem únikových východů.

Velká voda se nekoná. Ráno svítí sluníčko, ale Kansas jsme si nějak nezamilovali, takže se rozhodnem místo zastávky v Kansas City cestu natáhnout a dojet až do St. Louis. Když jsme takhle jezdili sami, spát každý den na jinym místě mi nevadilo, ale s dětma to vnímám jako trochu vopruz, takže vidina tří nocí na jednom místě je prostě jupí. Den je zabitý cestou. Vrcholem je pozorování mraků, páč ty jsou tady v Kansasu fakt neskutečný, a zastávka v mym oblíbenym Dennys.

Jo, v Dennys bych mohla jíst furt. A pak bych neprošla dveřma.

A už jsme v St. Louis. Vlastně o tom městě nic moc nevíme krom toho, že tu je slavný oblouk, pár budov od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana a na předměstí jedna památka UNESCO. O to víc jsme ale z těch tří nocí a dvou dnů překvapený. Tyhle zážitky jen tak něco nepřekoná.

Památku UNESCO Cahokia Mounds (neboli pozůstatky někdejšího největšího indiánskýho města na Sever od Mexika) si nechám na samostatnej článek a vezmu vás rovnou na Gateway Arch. To je ten velkej oblouk, dominanta St. Louis, určitě jste ho na nějaký fotce už viděli. Oblouk je vidět už z Cahokia Mounds a jsme překvapení, jak je obrovský. Na fotce vám to tak nepřijde, ale je stejně vysoký jak sousední mrakodrapy. Konkrétní číslo je 192 metrů a stejná je i šíře dole (což už se vůbec nezdá). Ještě pár slov o něm a pak už vás čeká šedesátková jízda s Jamesem Bondem. Slibuju.

Výhled na Gateway Arch z Cahokia Mounds

Řeka Mississippi představovala na začátku 19. století hranici tehdejších Spojených států. To změnila tzv. koupě Louisiany v roce 1803 a začalo osidlování divokýho Západu. Město St. Louis, který na Mississippi leží, pak představovalo jakousi bránu na Západ. A právě pomník týhle velkolepý expanzi, úprava břehu Mississippi a vytvoření nádhernýho parku v St. Louis bylo zadání velký architektonický soutěže, která byla vypsána roku 1947. A výsledkem je mimo jiné Gateway Arch, perfektní brána, dílo architekta Eero Saarinena. Ve slunečním světle se třpytí a působí, jak kdyby se sem snesla z nebe. Jak kdyby jí tu nechala nějaká mimozemská civilzace, abychom si lámali hlavu co a k čemu, že to vlastně je.

Při koupi vstupenek se nás paní ptá, jestli nemáme strach z výšek, což je poměrně pochopitelný, když se chystáme vyjet na vrchol Gateway Arch. Proč se nás ptá, jestli nemáme strach z těsných prostor, už tak pochopitelný není. Nahoru má jet nějaká lanovka přece. Prvně si lehce prohlídnem podzemní muzeum zasvěcený osidlování Západu. Je to fakt velký a zajímavý a oceňuju, že muzeum neopomíjí fakt, že osidlování Západu mělo pro původní indiánský obyvatelstvo dost katastrofální následky. Nic moc vám k tomu jinak neřeknu, páč děti. Zábavná jim přijde jen ta poslední část muzea, která se věnuje právě architektonický soutěži a budování Gateway Arch. Jsou tu i modely dalších soutěžních projektů. Jestli jste architektonický nadšenci, budete to tu milovat a zamilujete se i do vítěze soutěže Eero Saarinena.

Holky, podzemní muzeum a model lanovky

Jo, a taky tady prvně vidíme model tý „lanovky“, co nás vyveze nahoru na oblouk. Vlastně jsou to spíš takový divný kapsle, páč vymyslet nějaký schůdný transport nahoru po tvaru oblouku (neboli obrácený řetězovky) bylo dost složitý. Eskalátory by byly nekonečný, výtah by jel šikmo, tyhle kapsle se dle sklonu pohybujou, takže jste furt rovně. Ale to předbíhám. Teď teprve čekáme frontu. Je to trochu opruz, protože Stázka není moc v náladě. A když se konečně dočkáme a dojdem k lanovce, řeknu si jen: „No, doprdele.“ Ty těsný prostory už jsou mi jasný. Před náma dvířka jak pro trpaslíky, do kterých máme zřejmě hupsnout, až to přijede. Vlez do toho s nenaloženym dítětem. Celý to tady vypadá jak ve skrýši Dr. No nebo jinýho šílenýho padoucha z bondovky ze šedesátek. Kdyby z těch dvířek vyskočil mladý Sean Connery a začal mávat pistolkou, ani by mě to nepřekvapilo. Soutěž sice byla vypsána roku 1947, ale Gateway Arch byla postavena až v 60. letech a celý je to tu šedesátkama prosycený skrz na skrz. Takový zvláštní futuretro pocit nebo jak to popsat.

Když to konečně přijede a nasoukáme se dovnitř, Stázka kupodivu nasraná bejt přestane. Sice je z týhle lanovky vidět jen na schody v nitru Gateway Arch, ale to jí nevadí. Lanovky prostě miluje, takže lidi, co tam sedí s náma, maj štěstí. Nemusí osm minut poslouchat, jak řve. V kapsli je dost těsno, pět průměrných dospělých se sem snad ani nemůže nacpat. A už jsme nahoře. Míjíme malýho chlapce, kterýmu těsný prostory evidentně dobře neudělaly a klepe se jak ratlík. Ani nahoře na vyhlídkový plošině není moc prostoru. Není to místo, kde byste chtěli dělat narozeninovou párty. Při poryvech větru se to tu trochu hejbe a já mám pocit, že když zafouká víc, musíme se zřítit do Mississippi. Těšim se dolu na pevnou zem. Architektonický počin je to ale impozantní a výhled stejně tak. Dole v obchodě si kupuju Saarinenovu malou monografii od Taschenu, protože se o tomhle architektovi musim dozvědět něco víc.

Okýnka nahoře na Gateway Arch

Tím jsme vlastně vyčerpali všechno, co jsme měli v St. Louis naplánovaný. Naštěstí nám moje kamarádka V. z Chicaga pověděla o jednom údajně supercool místě, kam se jednou chce podívat. City Museum. Z webu to vypadá jako taková hodně nabušená dětská herna, ale to je asi tak třetina toho, co to ve skutečnosti je.

Tohle je místo, kde se fantazie vydala na hodně divokou jízdu. Pokud bych měla použít filmový přirovnání, tak dejte dohromady filmy Tima Burtona, Jumanji a Hooka a budete někde tam. Je tu cirkus, vycpaný zvířata, divný bary, jeskyně, letadlo, ruský kolo na střeše, obrovský varhany hrající v jakymsi světlíku, šílený klouzačky, tunely, bludiště, různé průlezky. Neexistují tu mapy. Tady se z vás stává Indiana Jones na průzkumný výpravě a když někam vlezete, absolutně netušíte, jak a kde se dostanete ven. Což nás trochu limituje, protože Tonička by samozřejmě lezla a klouzala se, ale když netušim, kde by vylezla či vypadla, těžko jí tam můžu pustit. A s rok a půl starou Stázkou se mi nechce skočit na klouzačku, která mě možná vyplivne o tři patra dole a octnu se v tunelu, ze kterýho budu muset vylízt jak had. Jestli vůbec vylezu. Některý ty prostory jsou tak úzký, že kdokoli s nadváhou se tam musí zaseknout.

U týhle skluzavky jsme věděli, kde končí, takže jí Tonička s Davidem sjeli.

Takže volíme jen místa, u kterých máme pocit, že se ven dostaneme živý a budem se ještě schopný najít, když se rozdělíme. Ale i když tu jsou tyhle limity, pořád je to neskutečná jízda. Přesně ty typy filmů, který mi to tu připomíná, miluju. A teď jako bych byla v jednom z nich. Bohužel je to dost nepřenositelná zkušenost. Zkoušela jsem hledat nějaký videa na youtube, ale nic moc, co by to přiblížilo tu není, ale aspoň malý obrázek si můžete udělat z tohohle a tohohle.

A navíc k tomu všemu to opravdu je muzeum! A vystavují tu Louise Sullivana a díla mnoha dalších architektů a sochařů jeho doby. Může být absurdnější spojení než muzeum a herna pro děti? Jo a taky tu vyráběj tkaničky do bot. Vlastně tu asi dělaj všechno a jestli ne, tak to tu brzo bude, protože v týhle někdejší továrně na boty se pořád buduje něco novýho.

Rajská s knedlikem. Dámy se po čtrnácti dnech konečně pořádně najedly. Pravý milovnice český kuchyně

No, a to je vlastně taková tečka za celým naším road tripem. Vlastně ne, opravdová tečka nás čeká v Chicagu v český restauraci. Jestli někdy do Chicaga dojedete, do Czech Plaza na Čermákově ulici musíte jít, protože to je místo vašich vzpomínek. Sem přijdete, sednete si a najednou si připadáte jako na škole v přírodě ve třetí třídě. Víte v tý jídelně… Přepadne vás pocit takový zvláštní dětský nostalgie. Teda až na to jídlo. To je tu naprosto skvělý, žádný UHO nečekejte.

Czech Plaza tu už funguje pěkně dlouho. V. mi říkala, jak jí sem jako malou babička posílala pro polívku s knedlíčkama, kterou V. hrozně nesnášela. A já hrozně doufám, že až příště přijedeme do Chicaga, pořád tam Czech Plaza bude. Bez tohohle místa by to nebylo ono. Tečka.

PS: Kamarádka mi poslala velmi zajímavý článek o St. Louis, kterej podává komplexnější pohled na město. Naše zážitky jsou z těch hezčích převážně bílých čtvrtí. No, ostatně všude v Americe platí, že některym čtvrtim je dobrý se vyhýbat (jestli se vydáte na road trip, dejte na to bacha). A tady článek z A2larm.

Třetí třída škola v přírodě. Prostě jo!

Jedu si to stádem krav

Kravince a Monument Rocks

Stázka a Monument Rocks

Velká fotografická seance z toho nebyla

Mračna nad Kansasem

Tady kdysi žili indiáni. A pak záhadně zmizeli. Jako dřív, než přišli bílí osadníci.

Další památka UNESCO na seznamu, yes!

St. Louis

Pěkný hřiště v samym centru

Dokonce s výhledem na dům od Louise Sullivana (ten červenej, ale to už poznáte, ne?)

Já ty starý mrakodrapy prostě miluju

Jako dárek z jiný planety

Pod Gateway Arch - fronta na lanovku

Dostanete čísílko a pak už čekáte před svýma dvířkama, abyste se nasoukali dovnitř

Výhled z Gateway Arch

Jo, je to mrňavý

Vidíte ty okýnka nahoře? Tam jsme byli!

City Museum - letadlo, autobus, klouzačky a koukněte na ty průlezky

Výhled ze střechy

Leze Tóňa, leze máma...

Louis Sullivan

Tady hrály varhany. A po tom vpravo se snad dá vylézt až na tu střechu s ruskym kolem

Jeskyně tu jsou taky. Trochu výzva se z nich dostat ven

2 comments

Když jsme koupili letenky a začali plánovat náš road trip (první díl tu), ptala jsem se V., jestli má nějaký tipy, co po cestě z Chicaga do Colorada vidět. Taktně mi naznačila, ať to rychle projedem, že to jsou prdele plný krav a kukuřice. První den v Chicagu mi pak řekla, že nikdo z jejích přátel a známých nechápe, proč my, lidi z překrásné Evropy, letíme za oceán, abychom trávili čas v takových dírách jako Iowa a Nebraska. Inu, měli pravdu, moji drazí Američané. Jsou to prdele plný krav a kukuřičných polí.

Nebo takhle. Já tvrdim, že všude je něco k vidění a ono je i tady, ale když jste na cestě s malými dětmi, přece jen to váš výběr poněkud limituje. Kdybychom jeli bez dětí, itinerář naší cesty by bezpochyby vypadal trochu jinak. V Iowě je totiž několik takzvaných Jewel Box Banks od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana. To jsou maloměstský banky, který připomínaj šperkovnice a Sullivan (víc o jeho chicagský tvorbě ve starším článku) je dělal ve skomírající fázi svý kariéry. Což nic nemění na tom, že to jsou úžasný stavby. Bez dětí bychom je projeli všechny. A pak mě v Iowě v Cedar Rapids hodně zaujalo Československý muzeum, stejně jako celá česká čtvrť.

Bohužel do Cedar Rapids by to byla zajížďka a vůbec nám to nekorespondovalo s hlavnim bodem první části cesty. Když už děti taháme po všech čertech, musíme program aspoň trochu přizpůsobit jim, ať se maj na co těšit a ty zastávky je trochu baví. Zlatý hřeb je teda zoologická zahrada ve městě Omaha. Internety se předháněj v tom, jak je to tam skvělý, tak jsme zvědaví.

Nejlepší lívance v Chicagu. Každý ráno, prosim!

Náš třetí den v Americe začínáme někdy kolem příčetné půl sedmé. S časovým posunem se perem úspěšněji, než jsem čekala. Původně jsme chtěli hned ráno vyjet směr Iowa, ale jelikož si V. vzala volno a chceme si ji trochu užít, jdeme společně na snídani a pak se ještě podívat na prohlídku kostela od Franka LloydaWrighta. V bříšku mám jak v pokojíčku a moje uměleckohistorické srdce překypuje štěstím.

S architekturou dneska ale nekončíme. Jednu tu Sullivanovu banku máme naštěstí po cestě, takže po skoro pěti hodinách jízdy si jdeme prohlídnout i banku v městečku Grinnell. Kousek od banky je dětský hřiště, takže si na svý přijdou i holky. Jen David vypadá trochu ztrápeně. Po dalším kousku cesty jsem už ztrápená i já, protože na takhle dlouhý dřepění v autě nejsem zvyklá, holky to už taky dvakrát nebaví (zvlášť Stázku, Tóňa je celkem ok) a dělat jim baviče je vyčerpávající. Jako řízení není věc, která by mě lákala. Neřídim. Mám vlastně až panickou hrůzu z řízení, ale tady si fakt přeju řídit. Jako i uvažuju, že řeknu Davidovi, jestli by mi to na chvíli nepůjčil, páč už jsem z toho bavení, mluvení, podávání, sbírání, napít, najíst, tohle mi spadlo, zvedni to….no, jsem z toho děsně unavená. A ještě jsme samozřejmě důležitý rekvizity nechali v kufru, takže musim dost vařit z vody.

Tonička před motelovym pokojem večeří čokoládovej muffin. Jedna z asi tří věcí, který byla v Americe ochotná jíst.

Nakonec to zapíchnem v motelu v díře De Soto, na benzínce koupíme večeři a pár plechovek americkýho Budweisera (mimochodem pěkně hnusný pivo) a se soumrakem jdem spát, páč jsme utahaný jak koťata. Do Omahy nám zbývá nějaká hodina a půl. Tu dáme druhý den taky trochu se skřípěnim zubů. Snad se to poddá nebo mi jebne.

Zoologická je překvapivě příčetná. Čekala jsem trochu víc americkýho kýče a bombastických efektů. Nejsem z toho víc odvařená jak z pražský zoologický, ale zas je fakt, že tu maj všechno. Tropický pavilony s opicema i s motýlama, oceanárium s podvodnim tunelem a žraloky, ale všechno jsem tak nějak viděla jinde lepší (moje srdce má Lisabon a Jihlava). Body dávám za parní vláček a zátoku rejnoků, protože pohladit si rejnoka je zážitek nad zážitky. Věřili byste, že ty ryby jsou přítulný? Že připlavou a strkaj vám čumák jak pes?

Přítulný rejnoci jsou i v zoo ve Zlíně.

Mínusový body naopak dávám za jídlo. U nás rodiče řeší, že na místech určených dětem se podávaj hranolky, sladkosti a smažený jídla. Tady je to dovedený k naprostý dokonalosti. Jako menu tu maj párek v rohlíku a k tomu ani ne ty hranolky, ale rovnou pytlík chipsů. Speciální dětský menu je pak sendvič s marmeládou a arašidovym máslem, kompotovaný ovoce a pytlík zvířátkovejch sušenek. Nemusim ani zmiňovat, že to stálo raketu.

Njn, zoologický nebývaj levný záležitosti. Chuť si spravíme večer, páč za nějakých 65 dolarů seženem pokoj v hotelu Best Western se snídaní a bazénem k tomu. A ještě navíc absolutně skvělou blízkou restaurací. Perfektní burgery, sendviče s domácíma hranolkama a báječnym coleslawem přesně, jak to máme rádi, yes!

Další den cesty už neponechávám nic náhodě a trochu se na svojí auto one woman show připravim. Hotovej Michal z Kouzelný školky. Ubíhá nám to vcelku obstojně a vypadá to, že si to cestování po Americe brzo sedne. Drobná nepříjemnost je setkání s podivně vypadající a dosti silnou bouří. Naštěstí nás to jen lízne, ale vzhledem k tomu, že oblast Velkých plání je proslulá jako místo s největšim výskytem tornád, nemám po zbytek dne z jízdy moc dobrej pocit.

Bouře ve tvaru atomovýho hřibu

Řeknu vám, že v týhle části cesty (tj. někde na hranici Nebrasky a Colorada) jsem měla docela problém najít nějaký zajímavý místo k přenocování. Nakonec to vyhrálo město s vtipnym názvem Ogallala a blízký jezero McConaughy. Když už nic jinýho, můžem se vykoupat. Navzdory vtipnýmu názvu je Ogallala vidlákov všech vidlákovů, lidi tady jsou hotový zhmotnění pojmu „white trash“ nebo aspoň mojí představy o něm (a všichni určitě volili Trumpa). I motel je spíš z kategorie „Batesův motel“, prostě místo, který vám asociuje americký horory. Večer se někdo baví tim, že nám zabouchá na dveře a zdrhne. Tady sladký sny mít nebudem.

Jezero McConaughy je mnohem přívětivější místo k životu především proto, že tu až na pár stanů a obytňáků není ani noha. Pláž je čistá, voda teplá, o kus dál jsou nějaký domy bez známek života, žádný stánky s jídlem, nic, prostě božskej klid. Jsme tu nadšený a já těm lidem ve stanu na pláži hodně závidim, i když jsem naprosto nestanovej typ. No, dobře, možná víc závidim těm v obytňáku.

Holky se vykoupou a pak už to máme jen pár hodin do Boulderu, přesněji řečeno do městečka kousek od Boulderu, kde se v následujících dnech koná ta velká sláva neboli jedna americká svatba. A o tom zase příští čtvrtek (další článek o road tripu najdete tady).