Vzájemná
nevraživost mezi Prahou a Brnem je známá věc. A asi přirozená. Být druhý
vždycky nasere. Takže Pražáci Brnu posměšně říkají hustě osídlená zatáčka mezi
Prahou a Vídní a moravský patrioti na oplátku posílaj do Prahy místo vína chcanky.
Ona i ta dálnice mezi těmi městy je dost za trest. Taková highway to hell. Směr
si vyberte sami. Minimálně v jedný disciplíně je ale Brno první. Je tu
nejvýznamnější památka moderní architektury v ČR.
V Praze sice
máme Müllerovu vilu od Adolfa Loose, mimochodem rodáka z Brna, která je
naprosto nádherná a okouzluje svou funkčností, materiály, vybavením a
prostorovým uspořádáním. Dokonce tu je i její mladší sestra Winternitzova vila
(o mojí náštěvě Winternitzovy vily si můžete přečíst tady), ale brněnská vila Tugendhat má prostě trochu navrch. Je samostatně zapsaná na seznam světovýho
dědictví UNESCO, ve světovym měřítku je její autor, Ludwig Mies van der Rohe,
známější architekt jak Loos, a k tomu má vila tak pohnutou historii, že to
vydalo na román. Z románu se stal bestseller a nakonec i film, který prý ale za moc nestojí (po tak blbých recenzích jsem si netroufla se na to podívat). A je fakt, že když ve
vile jste, velmi silně ducha tohohle místa se všemi jeho vzlety i pády, cítíte.
Pojďme se na ten příběh trochu podívat.
Za dob
Rakouska-Uherska mělo Brnéčko blíž k Vídni jak k Praze a ostatně i
budování města tu probíhalo v 19. století po vídeňskym vzoru. Strhly se
hradby a postavila okružní třída. Prostě jako Ringstrasse ve Vídni. Současně
s budovánim moderního velkoměsta a vyspělym textilnim průmyslem začaly
vznikat dělnický kolonie a taky rezidenční vilové čtvrti pro ty bohatý. A Černé
Pole, kde vila Tugendhat stojí, platily za velmi prestižní lokalitu.
Roku 1913 koupil textilní
průmyslník Alfred Löw-Beer secesní vilu po továrníku Morizi Fuhrmannovi a
přilehlý pozemek k tomu. Tady se začíná psát historie vily Tugendhat.
Löw-Beerova dcera Greta, která si vzala (dalšího továrníka) Fritze Tugendhata,
dostala horní část pozemku jako věno. Manželé nelenili a začali se poohlížet po
architektovi, který jim postaví domeček snů. Dostali se k Ludwigu Mies van
der Rohe, nadchli se pro jeho dosavadní tvorbu a pak už to šlo ráz naráz. Do
konce roku 1928 byl hotový projekt a v průběhu let 1929 a 1930 stála i
vila. Stavba to byla unikátní i s ohledem na prvotřídní použité materiály.
Architekt tu dostal od Tugendhatů velkou finanční svobodu a mohl realizovat své
představy. Žádné přiškrcené rozpočty, aby zbylo ještě na zahradní domek. Taky
se cena stavby vily Tugendhat vyšplhala údajně na na pět milionů, za což se
tehdy dalo postavit 30 běžných rodinných domů.
Tugendhatovi si ale
svůj palác dlouho neužili. Druhá světová válka byla na spadnutí a rodina raději
roku 1938 opustila Československo. O rok později dům zkonfiskovalo gestapo. Za
jeho působení došlo k mnoha škodám. Zmizela například kruhová stěna
z exotického makasaru, která zdobila jídelnu. Ta byla dlouho pokládána za
ztracenou a byla nalezena až poměrně nedávno v menze brněnské právnické fakulty. Gestapáci v menze mívali svůj bar, tak si to tam prostě chtěli
udělat hezký.
Po Němcích přišli
Rusové, kteří si z vily udělali kůlničku na dříví, přesněji stáj pro koně,
nábytkem zatopili a tak obecně zapracovali na tom, aby zničili vše, co ve vile
ještě zbylo. Po odchodu Rusů byl velký prostor využíván taneční školou Karly
Hladké a později vila sloužila jako rehabilitační středisko. Teprve
v šedesátých letech byla vila patřičně oceněna a osmdesátá léta přinesla
její velkou rekonstrukci. A ještě jedné zásadní události byla vila svědkem.
Právě tady totiž roku 1992 jednal Vladimír Mečiar s Václavem Klausem o
rozdělení Československa. Tady se to všechno upeklo.
Nechci tu zabíhat
do detailů, pokud jde o půdorys a vybavení, tak jen pár poznámek. Z ulice
vypadá vila Tugendhat poměrně nenápadně. Vstupujete do patra s terasami,
ložnicemi, bytem správce a garáží. Ta největší paráda se nachází o patro níž,
kde je velký obývací prostor, který otevírají obrovská okna do zahrady. Nebo
okna….ze skla jsou vlastně celé stěny a prostor plynule přechází
z interiéru do exteriéru. A to světlo tam. A když slunce prozáří slavnou
onyxovou stěnu, která jako zázrakem všechny ty dějinné kotrmelce přečkala na
svém místě, to je teprve koncert barev.
Jelikož vila
Tugendhat patří k nejslavnějším vilám světa, zájem o ni je obrovský a
dostat se na prohlídku neni úplně jednoduchý. Mně to trvalo snad dva roky
naprosto náhodné a nesystematické práce. Vždycky, když jsem nakoukla do
rezervačního systému, bylo všechno beznadějně vyprodaný. Nebo přesněji – bylo
vyprodáno na rozšířený prohlídkový okruh, kde uvidíte i technické zázemí domu.
Až jednou jsem se pravděpodobně trefila do chvíle, kdy se v systému
otevřel nákup vstupenek na několik dalších měsíců dopředu (vypadá to, že to
pouští vždy po čtyřech měsících?) a já si kupodivu mohla i vybírat. Tak snad se
na vás taky usměje štěstí. Základní okruh bývá dostupnější a pokud jste
jazykově vybaveni, můžete zkusit prohlídku třeba v němčině. Jojo,
rezervace prohlídek do vily Tugendhat je běh na dlouhou trať. Tak hodně štěstí.
A kdybyste jeli kolem, tak bez rezervace se dá navštívit aspoň zahrada. A bonus
na závěr: na youtube je pěkný dokument o vile Tugendhat s MirkemTáborskym.
PS. Ty skleněný
stěny dotáhl Mies k dokonalosti v jedné ze svých poválečných amerických
realizací. Kousek od Chicaga najdete víkendovou chatičku Farnsworth House.
Chtěla jsem se tam stavit během našeho letošního road tripu, ale asi to patří
k jedný z věcí, co s dětma nejsou úplně nej, takže si to nechám
na jindy. Články o jiných architektonických klenotech v Chicagu najdete
tady a tady.