uneseni: září 2018

Loučíme se s P. a vydáváme se na další dlouhou cestu přes zemi ničeho (předchozí díly našeho road tripu najdete zde, zde a zde). Najít na cestě z Boulderu směrem na Kansas City něco zajímavýho k vidění je opět řádná dřina. Nakonec nacházim Monument Rocks neboli křídový pyramidy, prostě takový skály uprostřed pole. Kansas je placatá země, kde se daří tornádům, takže když tam naprosto nepatřičně z prostředka polí čouhá tohle, je to jak z jinýho světa. Možná tam nějaký tornádo kus jinýho světa přineslo.

K Monument Rocks je to sice dohromady asi hodinová zajížďka, ale vypadá to jako zajímavý místo a mohly by z toho být hezký fotky. A prý je to kousek od dálnice, takže cajk. Prvně to fakt cajk vypadá. Potkáváme cedule, který nás směrujou. Nojo, je to prý jeden z osmi divů Kansasu, tak jsou na to asi náležitě pyšní. Za chvíli cedule mizí a my zapínáme navigaci. Ta v autě žádný Monument Rocks nezná, jedem podle mý na telefonu a brzo končíme v polích uprostřed kukuřice. Na kousek od dálnice to nevypadá a začíná pršet, ale rozhodnem se vytrvat. Vlastně už by to mělo být kousek, akorát je divný, že na tý kukuřičný placce kolem nás žádný skály nejsou vidět. Za chvíli navigace hlásí, že jsme v cíli. Kde nic, tu kukuřice.

Krávy a mezi nima skály

David zapíná navigaci na svým telefonu. Když už jsme tady, a že naše auto na tyhle cesty fakt stavěný není, tak ty posraný skály najdem. Apple navigace se ukazuje jako nejspolehlivější a po nějaký další půl hodině na polních cestách uvidíme krávy a mezi nima skály. Div Kansasu si bohužel moc neužijem. Chčije a trochu se bojíme, že už se odtud nedostaneme na pevnou silnici. Protáhnem nohy uprostřed skal a kravinců a jedem pryč. Přes cestu se nám ovšem postaví kráva, tak čekáme a čekáme a doufáme, že se nám nehodlá proběhnout po kapotě. Kráva po chvíli odchází a teď, když jedem po správný cestě, je to na normální silnici fakt jen kousek. Pro jistotu ale začíná šíleně chcát, ale jako fakt šíleně, takže jsme šťastný, když to brzo zakempíme v motelu a povečeříme hnusnou bagetu z benzínky. Rosničky varují před povodněmi v centrálním Kansasu (přesně tam, kde jsme), okna z pokoje nám vedou přímo na chodník a já usínám se vzpomínkama na film Povodeň a plánkem únikových východů.

Velká voda se nekoná. Ráno svítí sluníčko, ale Kansas jsme si nějak nezamilovali, takže se rozhodnem místo zastávky v Kansas City cestu natáhnout a dojet až do St. Louis. Když jsme takhle jezdili sami, spát každý den na jinym místě mi nevadilo, ale s dětma to vnímám jako trochu vopruz, takže vidina tří nocí na jednom místě je prostě jupí. Den je zabitý cestou. Vrcholem je pozorování mraků, páč ty jsou tady v Kansasu fakt neskutečný, a zastávka v mym oblíbenym Dennys.

Jo, v Dennys bych mohla jíst furt. A pak bych neprošla dveřma.

A už jsme v St. Louis. Vlastně o tom městě nic moc nevíme krom toho, že tu je slavný oblouk, pár budov od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana a na předměstí jedna památka UNESCO. O to víc jsme ale z těch tří nocí a dvou dnů překvapený. Tyhle zážitky jen tak něco nepřekoná.

Památku UNESCO Cahokia Mounds (neboli pozůstatky někdejšího největšího indiánskýho města na Sever od Mexika) si nechám na samostatnej článek a vezmu vás rovnou na Gateway Arch. To je ten velkej oblouk, dominanta St. Louis, určitě jste ho na nějaký fotce už viděli. Oblouk je vidět už z Cahokia Mounds a jsme překvapení, jak je obrovský. Na fotce vám to tak nepřijde, ale je stejně vysoký jak sousední mrakodrapy. Konkrétní číslo je 192 metrů a stejná je i šíře dole (což už se vůbec nezdá). Ještě pár slov o něm a pak už vás čeká šedesátková jízda s Jamesem Bondem. Slibuju.

Výhled na Gateway Arch z Cahokia Mounds

Řeka Mississippi představovala na začátku 19. století hranici tehdejších Spojených států. To změnila tzv. koupě Louisiany v roce 1803 a začalo osidlování divokýho Západu. Město St. Louis, který na Mississippi leží, pak představovalo jakousi bránu na Západ. A právě pomník týhle velkolepý expanzi, úprava břehu Mississippi a vytvoření nádhernýho parku v St. Louis bylo zadání velký architektonický soutěže, která byla vypsána roku 1947. A výsledkem je mimo jiné Gateway Arch, perfektní brána, dílo architekta Eero Saarinena. Ve slunečním světle se třpytí a působí, jak kdyby se sem snesla z nebe. Jak kdyby jí tu nechala nějaká mimozemská civilzace, abychom si lámali hlavu co a k čemu, že to vlastně je.

Při koupi vstupenek se nás paní ptá, jestli nemáme strach z výšek, což je poměrně pochopitelný, když se chystáme vyjet na vrchol Gateway Arch. Proč se nás ptá, jestli nemáme strach z těsných prostor, už tak pochopitelný není. Nahoru má jet nějaká lanovka přece. Prvně si lehce prohlídnem podzemní muzeum zasvěcený osidlování Západu. Je to fakt velký a zajímavý a oceňuju, že muzeum neopomíjí fakt, že osidlování Západu mělo pro původní indiánský obyvatelstvo dost katastrofální následky. Nic moc vám k tomu jinak neřeknu, páč děti. Zábavná jim přijde jen ta poslední část muzea, která se věnuje právě architektonický soutěži a budování Gateway Arch. Jsou tu i modely dalších soutěžních projektů. Jestli jste architektonický nadšenci, budete to tu milovat a zamilujete se i do vítěze soutěže Eero Saarinena.

Holky, podzemní muzeum a model lanovky

Jo, a taky tady prvně vidíme model tý „lanovky“, co nás vyveze nahoru na oblouk. Vlastně jsou to spíš takový divný kapsle, páč vymyslet nějaký schůdný transport nahoru po tvaru oblouku (neboli obrácený řetězovky) bylo dost složitý. Eskalátory by byly nekonečný, výtah by jel šikmo, tyhle kapsle se dle sklonu pohybujou, takže jste furt rovně. Ale to předbíhám. Teď teprve čekáme frontu. Je to trochu opruz, protože Stázka není moc v náladě. A když se konečně dočkáme a dojdem k lanovce, řeknu si jen: „No, doprdele.“ Ty těsný prostory už jsou mi jasný. Před náma dvířka jak pro trpaslíky, do kterých máme zřejmě hupsnout, až to přijede. Vlez do toho s nenaloženym dítětem. Celý to tady vypadá jak ve skrýši Dr. No nebo jinýho šílenýho padoucha z bondovky ze šedesátek. Kdyby z těch dvířek vyskočil mladý Sean Connery a začal mávat pistolkou, ani by mě to nepřekvapilo. Soutěž sice byla vypsána roku 1947, ale Gateway Arch byla postavena až v 60. letech a celý je to tu šedesátkama prosycený skrz na skrz. Takový zvláštní futuretro pocit nebo jak to popsat.

Když to konečně přijede a nasoukáme se dovnitř, Stázka kupodivu nasraná bejt přestane. Sice je z týhle lanovky vidět jen na schody v nitru Gateway Arch, ale to jí nevadí. Lanovky prostě miluje, takže lidi, co tam sedí s náma, maj štěstí. Nemusí osm minut poslouchat, jak řve. V kapsli je dost těsno, pět průměrných dospělých se sem snad ani nemůže nacpat. A už jsme nahoře. Míjíme malýho chlapce, kterýmu těsný prostory evidentně dobře neudělaly a klepe se jak ratlík. Ani nahoře na vyhlídkový plošině není moc prostoru. Není to místo, kde byste chtěli dělat narozeninovou párty. Při poryvech větru se to tu trochu hejbe a já mám pocit, že když zafouká víc, musíme se zřítit do Mississippi. Těšim se dolu na pevnou zem. Architektonický počin je to ale impozantní a výhled stejně tak. Dole v obchodě si kupuju Saarinenovu malou monografii od Taschenu, protože se o tomhle architektovi musim dozvědět něco víc.

Okýnka nahoře na Gateway Arch

Tím jsme vlastně vyčerpali všechno, co jsme měli v St. Louis naplánovaný. Naštěstí nám moje kamarádka V. z Chicaga pověděla o jednom údajně supercool místě, kam se jednou chce podívat. City Museum. Z webu to vypadá jako taková hodně nabušená dětská herna, ale to je asi tak třetina toho, co to ve skutečnosti je.

Tohle je místo, kde se fantazie vydala na hodně divokou jízdu. Pokud bych měla použít filmový přirovnání, tak dejte dohromady filmy Tima Burtona, Jumanji a Hooka a budete někde tam. Je tu cirkus, vycpaný zvířata, divný bary, jeskyně, letadlo, ruský kolo na střeše, obrovský varhany hrající v jakymsi světlíku, šílený klouzačky, tunely, bludiště, různé průlezky. Neexistují tu mapy. Tady se z vás stává Indiana Jones na průzkumný výpravě a když někam vlezete, absolutně netušíte, jak a kde se dostanete ven. Což nás trochu limituje, protože Tonička by samozřejmě lezla a klouzala se, ale když netušim, kde by vylezla či vypadla, těžko jí tam můžu pustit. A s rok a půl starou Stázkou se mi nechce skočit na klouzačku, která mě možná vyplivne o tři patra dole a octnu se v tunelu, ze kterýho budu muset vylízt jak had. Jestli vůbec vylezu. Některý ty prostory jsou tak úzký, že kdokoli s nadváhou se tam musí zaseknout.

U týhle skluzavky jsme věděli, kde končí, takže jí Tonička s Davidem sjeli.

Takže volíme jen místa, u kterých máme pocit, že se ven dostaneme živý a budem se ještě schopný najít, když se rozdělíme. Ale i když tu jsou tyhle limity, pořád je to neskutečná jízda. Přesně ty typy filmů, který mi to tu připomíná, miluju. A teď jako bych byla v jednom z nich. Bohužel je to dost nepřenositelná zkušenost. Zkoušela jsem hledat nějaký videa na youtube, ale nic moc, co by to přiblížilo tu není, ale aspoň malý obrázek si můžete udělat z tohohle a tohohle.

A navíc k tomu všemu to opravdu je muzeum! A vystavují tu Louise Sullivana a díla mnoha dalších architektů a sochařů jeho doby. Může být absurdnější spojení než muzeum a herna pro děti? Jo a taky tu vyráběj tkaničky do bot. Vlastně tu asi dělaj všechno a jestli ne, tak to tu brzo bude, protože v týhle někdejší továrně na boty se pořád buduje něco novýho.

Rajská s knedlikem. Dámy se po čtrnácti dnech konečně pořádně najedly. Pravý milovnice český kuchyně

No, a to je vlastně taková tečka za celým naším road tripem. Vlastně ne, opravdová tečka nás čeká v Chicagu v český restauraci. Jestli někdy do Chicaga dojedete, do Czech Plaza na Čermákově ulici musíte jít, protože to je místo vašich vzpomínek. Sem přijdete, sednete si a najednou si připadáte jako na škole v přírodě ve třetí třídě. Víte v tý jídelně… Přepadne vás pocit takový zvláštní dětský nostalgie. Teda až na to jídlo. To je tu naprosto skvělý, žádný UHO nečekejte.

Czech Plaza tu už funguje pěkně dlouho. V. mi říkala, jak jí sem jako malou babička posílala pro polívku s knedlíčkama, kterou V. hrozně nesnášela. A já hrozně doufám, že až příště přijedeme do Chicaga, pořád tam Czech Plaza bude. Bez tohohle místa by to nebylo ono. Tečka.

PS: Kamarádka mi poslala velmi zajímavý článek o St. Louis, kterej podává komplexnější pohled na město. Naše zážitky jsou z těch hezčích převážně bílých čtvrtí. No, ostatně všude v Americe platí, že některym čtvrtim je dobrý se vyhýbat (jestli se vydáte na road trip, dejte na to bacha). A tady článek z A2larm.

Třetí třída škola v přírodě. Prostě jo!

Jedu si to stádem krav

Kravince a Monument Rocks

Stázka a Monument Rocks

Velká fotografická seance z toho nebyla

Mračna nad Kansasem

Tady kdysi žili indiáni. A pak záhadně zmizeli. Jako dřív, než přišli bílí osadníci.

Další památka UNESCO na seznamu, yes!

St. Louis

Pěkný hřiště v samym centru

Dokonce s výhledem na dům od Louise Sullivana (ten červenej, ale to už poznáte, ne?)

Já ty starý mrakodrapy prostě miluju

Jako dárek z jiný planety

Pod Gateway Arch - fronta na lanovku

Dostanete čísílko a pak už čekáte před svýma dvířkama, abyste se nasoukali dovnitř

Výhled z Gateway Arch

Jo, je to mrňavý

Vidíte ty okýnka nahoře? Tam jsme byli!

City Museum - letadlo, autobus, klouzačky a koukněte na ty průlezky

Výhled ze střechy

Leze Tóňa, leze máma...

Louis Sullivan

Tady hrály varhany. A po tom vpravo se snad dá vylézt až na tu střechu s ruskym kolem

Jeskyně tu jsou taky. Trochu výzva se z nich dostat ven

2 comments

Americký svatby bejvaj velký. A drahý. Průměrná americká svatba vás vyjde na víc jak 30.000 dolarů. Pokud čísla za rok 2017 (článek s odkazem na statistiky tu) převedu aktuálním kurzem, vyjde mi pěkných 737 tisíc, 573 korun a 80 halířů. V Čechách asi nikdo podobně detailní statistiku nedělá, ale většina českých svateb prý stojí v rozmezí 100–250 tisíc. To jen tak pro srovnání, abyste věděli, že za mořem je svatba velká věc. A já byla hodně zvědavá jak velká, když už jsme se na jednu vydali.

Jelikož jsem počítala se všim, usoudila jsem, že na tu slávu můj šatník nestačí a vyrazila ještě v Praze nakupovat. Tahle část byla ještě poměrně zábavná. Horší to bylo s holkama, páč na ně připadla zásadní životní role takzvaných „flower girls“. To jsou ty roztomilý načančaný holčičky, který jdou v bílých šatičkách před nevěstou a rozhazujou kytičky. Ty bílý šatičky schválně zdůrazňuju, protože sehnat načančaný bílý šatičky (ideálně pro obě stejný), byla téměř mise nemožná. Nechala jsem v obchodech a na internetu kus života a začínala být smířená se skutečností, že za jedny šaty, který si na sebe holky vezmou asi tak jednou, dám minimálně litr. Nakonec nás zachránila Bambule a oblečení Cool Club. To neni placená reklama, ale hodně dobrá rada. Až budete shánět dětský šatičky pro družičku, poděkujete mi. Osm stovek za oboje šaty. Chtěla jsem bouchnout šampus.

S botama už to naštěstí taková anabáze nebyla, ale bezpochyby by bylo lepší, kdybych je, když už jsem je koupila, taky hodila do kufru. Ale tak stálo mě to jen dopoledne v outletovym centru v Nebrasce a zvládla jsem si během toho koupit i kecky pro sebe, takže to nebylo tak hrozný. Kdybych v Praze nechala ty šaty, asi spáchám rituální sebevraždu.

Jak z americkýho filmu

Takže jo, tady jsme. I s botama. Po Chicagu, Iowě a Nebrasce jsme konečně v Coloradu (minulý části cesty najdete tady a tady). Je čtvrtek večer a u budoucích novomanželů se koná BBQ party. Seznámíme se s rodinou, okoukneme dům, sníme domácí burgery a někdy po osmý se vydáme zpět na hotel. Musíme se vyspat na pátek, protože jedeme do národního parku Rocky Mountains. Vyprávění o týhle přírodní kráse a jak to zvládnout s prťatama si nechám na jindy. Pojďme skočit rovnou do dne D.

Jelikož obřad začíná až v pět hodin, plánovala jsem, že se před tím pojedeme podívat do nedalekýho Boulderu. Je to univerzitní městečko, jsou tam hory, krásná příroda i domy, malý pivovary a dokonce i česká hospoda. Navíc se v sobotu konaj farmářský trhy. Jenže dámy a pánové, prádlo se samo neudělá. Za a) nutně potřebujeme vyprat, za b) dovedete si představit, jak vypadaj naše šaty na svatbu po tý cestě? Místo výletu teda žehlíme a perem. Ve čtyři jsme krásný a vymydlený a jedem na místo. Svatba se koná venku. Kromě nevěsty jsou hlavní ozdobou Skalistý hory v dálce. Když za nimi zapadá večer slunce, je to nádhera, co bere dech.

Pere se to

Svatební hosté pomalu usedaj na místo a my s holkama čekáme, abychom se správně zařadily do průvodu. Před námi jdou družičky, za námi nevěsta, společnost nám dělá ještě dvouletá americká holčička (další flower girl) a její maminka. Plán je, že my maminky dojdeme s dětmi až k uličce, tam je vypustíme a k oltáři to zvládnou samy s házenim kytiček a roztomilými úsměvy. Jako pojistka, čekají vepředu tatínci s velkými lízátky neboli úplatky. Upřímně doufám, že velký, barevný lízátko zabere, protože když Tonička měla v rámci tréninkový přípravy pohodit pár květů na strejdově svatbě, úplně to nedopadlo. Americká část výpravy naopak vypadá nabušeně a všechno bude „awesome“ a „perfect“.

Průvod je tu, blížíme se k sedícím svatebním hostům a já vypouštim holky na start. Tonička drží kurz, Stázka se bohužel nedrží Toničky. Zasekla se a křičí: „Mamííííííí!“ Zkoušim do ní trochu šťouchnout, ale nehne se ani o píď. Šťouchnout víc se bojim, asi 150 lidí kouká mym směrem a když jí povalim, bude to ultratrapný. Nakonec usoudim, že ta nikam nepůjde, čapnu jí i kýbl kytek a běžim si sednout za Davidem. Nějaký kvítí je rozsypaný po zemi, takže snad aspoň někdo úkol splnil.

Zpropadený lízátko

Obřad by mě i dojal, kdyby mi během něj holky neotíraly do šatů ty barevný lízátka, případně si je nezaplejtaly do vlasů. A taky je na tom sluníčku šílený vedro. Mám pocit, že se usmažíme. Ale bylo to něco o tom, jaký je zázrak, že se jejich cesty spojily, když jeho rodina je z Ameriky, její pochází z Polska. Ale jo, mělo to v sobě správnou dávku svatebního patosu. Nebejt lízátek, možná slzim. David slzí, do něj si totiž nikdo lízátka neutírá.

Vzali se, políbili a my se můžeme schovat před sluníčkem do stanu, kde bude probíhat hostina. Dávám si szarlotku (polskej drink ze zubrowky a jablečnýho džusu, který mě vlastně naučila pít nevěsta) a David mi říká, jak to ta Tonička krásně zvládla, házela kytičky na všechny strany a bylo to „awesome“ a „perfect“. Tak mám radost, že jsme tu svatbu P. nezkazili. Ptám se, co ta americká holčička, protože jsem při šťouchání do Stázky neměla čas sledovat dění. „Neunesla tíhu odpovědnosti a zdrhla zadem i s kýblem.“ Super, dětskej svatební trojboj jsme vyhráli.

A pak je tu seznamování se zbytkem osazenstva našeho stolu, jídlo, pití, tanec, radost, štěstí a prostě svatební veselí. Poslechneme si pár proslovů o tom, jak úžasní lidé ženich a nevěsta jsou. Což jsou a vede nás to s Davidem k úvaze co by takhle naši přátelé na svatbě řekli o nás. Nakonec usoudíme, že i když jsou ty americký proslovy pěkná a dojemná tradice, na naši někdy-svatbu je radši nezařadíme. A je vlastně po všem. S dětmi do rána nezapaříme, takže si spravíme chuť aspoň na nedělnim brunchi s rodinou a blízkými.

Nesvatební dinosauři

Pak už nás ještě čeká naprosto nesvatební program bez novomanželů. Jedeme se podívat na místo, kde dřív běhali dinosauři a můžete tam zakopnout o nějaký ty stopy a kosti. Ráj pro děti i rodiče a mohli jsme si sáhnout na opravdickou dinosauří kost, heč! V pondělí ráno ještě kafíčko a je po všem. Hlavní bod naší cesty za oceán máme za sebou, teď zase zpátky do Chicaga. Jen doufám, že nás cestou přes Kansas neodfoukne tornádo jak Dorotku z Čaroděje ze země Oz.

PS: V příštím článku dojedem přes Kansas do St. Louis, města, který nám vyrazilo dech. Zdejší zážitky byly jak z jiných světů, tak se těšte. Příští čtvrtek mě ale čekaj státnice, takže mi držte palce a uvidíme se tu zase 20. září!

PPS: státnice úspěšný, další článek pod tímhle odkazem.