uneseni: ledna 2018

Asi mám nejradši menší města. Takový ty, o kterých nic netušíte, který si žijou svym trochu ospalym, línym životem. Nemusíte tam dávat pozor, že vás natáhnou v nějaký turistický pasti, neprodíráte se hromadama levných cetek z Číny, všechny byty v centru nejsou pronajatý turistům a ani to nevypadá, že by tu někde mělo být něco zvláštního. Cítíte se tu trochu jako doma. V plno takových městech asi nic zvláštního není, ale některý se tak jen tváří a berou svý poklady, jako by se nechumelilo. Jako by vlastně o nic nešlo. Tohle tu stojí po staletí, normálka, proč jste z toho tak vedle?

Předloni byla takovým městem překvapení italská Brescia, loni portugalský Tomar. Jojo, zase se na mě usmálo štěstíčko. Kousek od sebe a tak nějak na naší cestě (Lisabon – Porto) jsou totiž tři kláštery ze seznamu UNESCO. Čas jsme měli na jeden, takže babo raď, který si mám vybrat? Korunou jsem neházela, ale ten v Tomaru mi podle fotek přišel tak nějak nejzajímavější, nejneobvyklejší a s takovým exotickým nádechem. Třeba jsou nakonec ty další dva ještě krásnější, ale klášter v Tomaru pro mě byl památkou roku.

Klášter byl založen roku 1160 řádem templářů. Ano, těmi tajemnými templáři, kteří vlastně ani netuším, čím si tu šílenou tajemnost zasloužili, a po kterých nám v Čejkovicích zbyly rozsáhlý vinný sklepy. Víno z nich je dneska sortiment každý benzinky a klasický výběr, když takhle v noci jedete domu a ještě máte chuť na sedmičku. Poklady templářů nyní i na vaší OMV. Takhle dopadaj boží bojovníci.

Ale kdo to mohl kdysi tušit. Templářský rytířský řád vznikl v dobách křižáckých výprav a založil ho Francouz Huguens de Payns spolu s osmi dalšími rytíři pravděpodobně roku 1119. Název řádu potom odkazuje na Šalamounův chrám neboli templ. Kromě obvyklých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti měli templáři chránit posvátná místa a nově vzniklé křesťanské státy proti nevěřícím a za časů rekonkvisty měli páni na Pyrenejském poloostrově kupu práce. Během 13. století byla tomarská pevnost součástí obranného systému, který chránil mladé portugalské království proti Maurům.

Za časů templářů byla postavena jedna z nejúžasnějších částí celého klášterního komplexu, kaple Božího hrobu, která měla předobraz v té jeruzalémské. Výzdoba kaple je až z další významné epochy kláštera, přestavby, která probíhala za krále Manuela I. (králem mezi lety 1495–1521) a po kterém se jmenuje celá umělecké období. Takzvaný manuelský styl v sobě kombinoval pozdní gotiku, italskou renesanci i maurské vlivy, prostě šlo o takovou všehochuť. V gastronomii je dneska moderní říkat míchání různých kuchyní fusion, tak tohle byla fúze umělecká. Místo na talíři se středověk s Itálií a islámem smíchal na stěnách a výsledek byl pořádně oku lahodící. Jedním z vrcholů manuelského stylu je bohatě zdobené okno v tomarském klášteře, které vytvořil Diogo de Arruda. Další z významných manuelských památek jsou Belémská věž a klášter svatého Jeronýma v Lisabonu.

Azulejos

Musím ale říct, že Belémská věž mě tak nenadchla. Ono kouzlo Tomarského kláštera je právě v různorodosti slohů, stylů a prvků, které se zde za celou jeho historii promíchaly. Najdete tu jak klasické portugalské barevné kachličky, takzvané azulejos, další část na vás dýchne až asijskou exotikou, tu je zase racionalita, symetrie a jinde jste okouzleni romantickou ruinou. Jako jo, pokud byste chtěli natáčet napínavý středověký thriller o tajemstvích templářského řádu, lepší lokalitu pro něj těžko najdete.

Celé městečko, na které z kopce shlíží klášter, mi navíc učarovalo hrozně příjemnou atmosférou. Měli jsme tam krásný apartmán, na dvorku rostly pomeranče, jedli jsme oběd v báječné restauraci s parádnim výhledem, kromě návštěvy kláštera jsme zvládli i dětský hřiště a pak ještě v předvánočně vyzdobenym centru narazili na nafukovací atrakce. A turisti prakticky žádný. Prostě zázrak. Tomar leží jen hodinu a půl cesty od Lisabonu, takže jestli do těch končin zavítáte, rozhodně ho nevynechte. Určitě budete taky uneseni.

Centrum města. Klášter nahoře na kopci

Tonička to umění zatim až tak neocení...

Kaple

Slavné okno

Výhled na klášter z restaurace, kde jsme si dávali oběd.

Portugalský předkrmy, naprostý luxus, jedna z nej restaurací...jako další chod měl David parádní chobotnicový rizoto

Tyhlety dětský radosti

A pohled na město od kláštera

2 komentářů

Určitě máte taky nějaký ten zámek, kde jste byli za svůj život nejmíň padesátkrát. Někam do okolí jste jako děti jezdili na prázdniny k babičce, tetě nebo k nějakému jinému příbuzenstvu a návštěva téhle pamětihodnosti se na program dostala skoro vždycky. Možná jste v tom zámku byli tolikrát, že už ho nemůžete ani vidět, a komnata plná loveckých trofejí či portrét zámeckého pána, který vás sleduje všude, kam se hnete, vás už k smrti nudí. Navíc se cítíte podvedeni tím zrcadlem, které vám mělo zajistit věčné mládí, když se do něj podíváte. Řekněme si upřímně, návštěvy zámků bývají plné takových klišé a prohlídky se časem zas až tolik nemění, takže vás toho zpět (kromě nostalgických vzpomínek) už moc netáhne. Přidejte nudné průvodce a nepříjemný personál a může z toho vyjít třeba taková lednická tragédie. To ale není případ Jaroměřic nad Rokytnou. To je jeden ze zámků, kam se budete vracet rádi. Nebo aspoň já se tam ráda vracím a to z několika důvodů.

Několik prohlídkových okruhů

Když je to stejné, začne to za chvíli nudit. V Jaroměřicích mají čtyři prohlídkové okruhy. Jeden z nich se každoročně trochu mění a je s ním spojena výstava přibližující někdejší život šlechty. My před pár lety viděli expozici o někdejším cestování. Hlavní okruh jsem tedy neviděla ani nepamatuju, takže o jeho kvalitě poreferovat nemůžu, ale ségrám se to líbilo moc. Rozhodně nesmíte vynechat prohlídku barokního chrámu svaté Markéty, který k zámku patří, ale zároveň je tak trochu stranou. Dětem se potom bude líbit výstava starých hraček. Jen upozorňuji, že hračky (hlavně staré kočárky) jsou v dosahu, lépe tam tedy jít s dětmi, které pochopí, že si s exponáty hrát nemohou. A musím přiznat, že výstava je i dobrou inspirací. Podobný domeček pro panenky pro holky jednou chci.

Sympatický personál

Nevím, jakou zkušenost máte vy, ale dle té mé je milých pokladních na zámcích jak šafránu. V Jaroměřicích jsem poslední léta na pokladně narazila na hrozně milé paní, které vám vše doporučí, nabídnou a usmívají se od ucha k uchu. A když přijdete do zámecké kavárny chvíli před zavíračkou, tak vás nečekají kyselé ksichty a dokonce si tam vypijete kafe a sníte dort, aniž by vám servírka strkala do židle mopem.

Skvělá cukrárna

Kavárna/cukrárna je zároveň tréninkovým pracovištěm pro lidi s kombinovaným a mentálním postižením, které učí zapojit se do pracovního procesu. Zároveň zde můžete koupit i různé výrobky klientů obecně prospěšné společnosti Barevný svět. Ale hlavně je to příjemné místo, kde koupíte vynikající dorty z Dalešického cukrářství. Jestli něco chcete ochutnat, tak je to jejich dort Excelsior, protože ten je prostě fenomenální.

Krásná zahrada

Pokud nechcete do zámku, můžete se procházet jen po zámeckém parku, který je pěkně udržovaný a v létě to tu všechno krásně kvete. Největší bonus ale je, že v parku je plno kachen, které se dají krmit. Což zní jako skvělá zábava pro důchodce, ale stejně tak to baví i děti. V zahradě je navíc stále co objevovat. Teprve tohle léto se mi povedlo v jednom rohu narazit na užitkovou zahradu, která dříve sloužila k zásobování šlechtických stolů ovocem, zeleninou, bylinkami, ale také čerstvými květinami. Šlechtici už v Jaroměřicích nejsou, zahrada ale zůstala. Květiny z ní dnes zdobí zámecké prohlídkové trasy a pěstují se zde také květiny a keře pro dosadbu do okrasné zahrady.

Festival Petra Dvorského jako bonus

Každé léto se tu koná hudební festival Petra Dvorského, kde můžete navštívit koncerty jak klasické, tak populární hudby. Samozřejmě žádný disko trysko, ale v jaroměřické zahradě hrál třeba Vojta Dyk. Koncerty se konají jak v zahradě, tak ve vnitřních prostorách zámku – třeba i v chrámu svaté Markéty. Musím říct, že nabídka je vcelku bohatá a stojí za to. Byli jsme na koncertě Dana Bárty s Illustratosphere na nádvoří zámku ve Valči a loni se nám povedlo dostat i na zahajovací koncert v jaroměřické zahradě. Musim říct, že to byl jeden z nej kulturních zážitků roku. Skvělá organizace, úžasná hudba, nádherná atmosféra. Za mě lepší jak opera ve Veroně. Letos bych chtěla jít zase.

Jaroměřice jsem navštěvovala ještě v době, když měly červenou barvu, která jim podle mě slušela víc (což je asi o zvyku). Červenou jim ovšem daly zřejmě až soudruzi v šedesátých letech, takže s probíhající rekonstrukcí mění zámek barvu na okrovou. Já to tam budu mít ráda, ať budou mít jakoukoliv barvu.