uneseni: USA

Naše zážitky a dojmy z památek UNESCO bývají různý. Občas někam přijedeme a doslova nás to srazí k zemi, občas je to ze slabšího soudku. Kritériem pro zápis na seznam UNESCO logicky není wow efekt, ani turistická atraktivita, ale hlavně kulturní a historický význam pro lidstvo. A ten zas tak vizuálně ohromující být nemusí. Takže když jsme přijeli na předměstí St. Louis a viděli tam pár travnatejch kopečků, byli jsme trochu zklamaný. Něco jak opuštěný hroudy vybagrovaný zeminy na sídláku, na který se během zimy chodilo sáňkovat.

Ale jak se říká, nesuď knihu podle obalu, zdání klame a tak dále. Zážitek z toho nakonec byl poměrně intenzivní, ale k tomu jsme se museli dozvědět, co za těmi kopečky vězí a nechat se trochu pohltit duchem tohohle prastarýho indiánskýho a opět děsně tajemnýho místa. Ono tedy všechny indiánský UNESCO místa, který jsme ve Státech navštívili (koukněte na článek o Mesa Verde nebo Chaco Culture), jsou sakra tajemný a archeologové si úplně neví rady s otázkami, kam a proč tak najednou jejich obyvatelé zmizli. U nás v Evropě jsme tak nějak zvyklý, že města mizí za pomoci válek či přírodních katastrof. V případě komplexu Cahokia to vypadá, jak kdyby si najednou 30 000 lidí sbalilo svých pět kukuřic a prostě odešlo někam jinam.

Teď...teď tu byli...

Archeologická lokalita dnes známá jako Cahokia Mounds byla poprvé osídlena v 7. století a největšího rozkvětu dosáhla v letech 1050-1350. Zdejší indiáni po sobě nezanechali žádný písemný památky, takže není jistý, kdo vlastně byli. Jméno dostalo místo až dávno potom, co odtud lidi odešli. Nezůstalo ostatně ani nic z jejich domů, jen obrovské mohyly z hlíny, na jejichž vrcholech pravděpodobně kdysi bydleli kněží a náčelníci a mohli tu být důležité svatyně. Těžko říct. Všechno, co o kultuře víme, se skládá z útržků nalezených při zdejších vykopávkách. Právě jednotlivé vrstvy zeminy navršené na mohylách toho můžou dosti prozradit, jak se dozvíte v přilehlém muzeu a návštěvnickém centru.

Teprve tam si uděláte představu, jak život v prastarém indiánském velkoměstě vlastně vypadal. Jak indiáni žili, hospodařili, jaká byla jejich obydlí, co všechno po sobě zanechali, ale i to, jak vlastně probíhá archeologický výzkum. Abyste si všechno dokázali představit ještě názorněji, je tu i krátký film, který vám cahokijské indiány přiblíží. Jelikož tu bylo dost animace, bez problémů na něj koukaly i naše holky. Dokonce bych i řekla, že je to bavilo.

Když jsme návštěvnické prošli a vydali se ven, už jsme na mohyly koukali úplně jinýma očima. Neviděli jsme jen nějaký kopečky, ale viděli jsme i to neskutečný úsilí, který tehdejší lidi stálo je vybudovat. A tolik. V nynějším parku, který je chráněn jako památka UNESCO a samozřejmě i jako National Historic Landmark je zhruba na osmdesát mohyl. Celkově jich ale ve městě bylo zhruba 120 a ta největší, Monk Mound, má nějakých 30 metrů na výšku. A teď si představte, že tehdy neměli žádný bagry, ale tak kyblík s lopatkou. Neuvěřitelný.

Na nejvyšší Monk Mound vedou taky schody a když se vyškrábete nahoru (a že to je docela kus cesty), jste zase o kousek blíž tý představě, jak velký tohle město vůbec bylo. Dokonce z toho kopec vidíte až do centra St. Louis na jejich ikonický oblouk, Bránu na západ, kam se určitě jeďte podívat taky. Tam to byla zase jízda jak z Jamese Bonda (o St. Louis si přečtěte tady). Abych se tu ale ještě vytasila s nějakýma číslama, Cahokia byla údajně největší město, který na sever od Mexika až do roku 1780 bylo. Podle dalších měření byla ve 13. století větší než Londýn v tý samý době.

Takže jak je možný, že něco tak velkýho dokázalo beze stopy zmizet? Kam ti indiáni zase šli? Jako obvykle se spekuluje o tom, že v oblasti došlo k vyčerpání přírodních zdrojů, což je taková univerzální odpověď na mizející indiány. Poslední výzkumy taky přišly s tím, že oblast byla zasažena povodněmi, mluví se o klimatických změnách, které zapříčinily neúrodu (neboli malá doba ledová), a svojí roli asi sehrál i fakt, že bydlet v tak velkym městě bez fungující kanalizace a komunálního svozu odpadu zdravíčku taky úplně neprospívalo. Na kloub týhle věci asi nikdo nikdy nepřijde, ale návštěvy podobných míst se vám zaryjí hluboko pod kůži.

Návštěvnický centrum a model celýho komplexu

Takhle indiáni kdysi žili...

a takhle probíhaj vykopávky

Další UNESCO

Monks Mound a Tonička

Tam v dáli vidíte centrum St. Louis

Nahoře

No comments

pohled na New York z One World Observatory

Město, který nikdy nespí. Betonová džungle. Velký jabko. Na New York jsem dostala nějaký dotazy ještě předtím, než jsem tam vůbec odjela. A potom taky. Jestli jako napíšu článek a jestli bude tak nějak podrobnější, kolik že tam co stojí a kde je dobrý bydlet. Takže teda kromě dojmů teďka píšu spíš takový praktický věci, který se Vám budou hodit, až třeba jednou pojedete.

New York je pro spoustu lidí sen. Do nedávna ten sen nebyl zas až tak nedosažitelnej. Letenky z Mnichova nebo Berlína byly poměrně za babku. My je kupovali už loni v létě a jedna vyšla na 6500 Kč. Bylo to teda jen s příručnim zavazadlem, což ale bohatě stačilo a vlezly se nám tam i nákupy oblečení a bot. A dokonce se za tu cenu daly pořídit i přímý lety s Lufthansou. Jak to bude vypadat s lítánim nadále, těžko říct.

Vlivem okolností neboli toho, že Stázka na poslední chvíli onemocněla, jsem nakonec v New Yorku strávila jen půlku plánovanýho pobytu – tři noci místo šesti. To jen abych tak upozornila, že nejsem žádný supercestovatelský odborník, co má zmapovanou každou uličku. Jsou to prostě jen moje dojmy z týhle krátký doby. I když za ty tři dny jsem viděla skoro všechno, co jsem si tak původně malovala. Se dvěma dětma jsem cíle neměla velký.

Socha svobody

Tak to je zrovna to, co jsem bohužel nezvládla a hodně mě to mrzí. Lístky na Sochu svobody jsme kupovali předem na oficiálnim webu (pozor na různý přeprodejce, který to mají dražší, a navíc s vámi třeba jen objedou ostrov), kde si musíte zarezervovat určitý čas. Původně jsme chtěli vylézt až nahoru do korunky, protože odtud musí být úžasný výhled, ale bohužel malé děti tam nesmí (děti musí mít aspoň 4 stopy, tedy nějakých 120 cm). Plavbu jsme měli rezervovanou na čtvrtek, já se do New Yorku nakonec dostala až v pátek odpoledne. David, moje máma a Tonička ale na Soše byli a byli hodně nadšený. Když ne v korunce, tak aspoň v podstavci, ale stejně se jim nejvíc líbilo být prostě na ostrově, u ní a koukat na Manhattan. Tonička byla ze Sochy svobody unesena totálně. Nechtějte vědět, kolik máme doma suvenýrů (nebyla jsem tam a nemohla zasáhnout).

V rámci výletu se taky dostanete na Ellis Island, který dříve fungoval jako stanice pro imigranty do USA. Dnes je to muzeum imigrace, který mě taky dost zajímalo, ale smolík, no. Je proto vhodnější si koupit lístky na loď na dopoledne, abyste měli dost času jak na Sochu, tak na Ellis Island.

No, a pokud se vám za výlet lodí k Soše nechce dávat peníze nebo se tam prostě z nějakýho důvodu nedostanete, určitě se vypravte aspoň na Staten Island Ferry. To je prostě přívoz, který funguje v rámci městský dopravy a dostanete se jím zadarmo na Staten Island. Okolo Sochy svobody taky pojedete a navíc si užijete úžasný výhled na Manhattan. Nejlepší věci jsou někdy fakt zadarmo.

Výhled z mrakorapu

To jsem taky dle původního plánu nezvládla, což mě…no, takhle…Socha svobody včetně podstavce stojí necelých 20 dolarů. Plujete tam lodí, je to památka, jejíž údržba není zadara. Metropolitní muzeum se všema těma hodně obrazama, jejichž pojištění je sakra drahý a péče o ně jakbysmet, stojí 25 dolarů. Mrakodrapový vyhlídky v budovách, který slouží komerčnim účelům, a kde maj náklady tak na výtah, stojí cca 35 dolarů. Což sorryjako, ale to je podle mě zlodějina a z placení takových peněz za výtah se mi fakt kroutí nehty u nohou. Ale tak plánovali jsme vyhlídku Top of the Rock z Rockefellerova centra, páč jsem tak dostala echo, že to za to stojí.

Top of the Rock zvládl David s mámou a Toničkou dřív, než jsem se do NY dostala, a byli z toho pohledu tak vedle, že prostě chtěli, ať město vidim z vejšky taky. David mě chtěl jeden večer vytáhnout na Empire State Building jakože romantika, ale než Tonička usnula, byla jsem už tuhá taky. Nakonec mě tedy přemluvili další den k One World Observatory, kde vás výtah vyveze až do 102. patra. Výhled je to pořádný a pokud jste nikdy na opravdovym mrakodrapu uprostřed velkoměsta nebyli, určitě návštěvu nevynechejte. Já už byla kdysi v Chicagu, takže to pro mě takový wow efekt nemělo a NY bych pohodlně přežila i bez toho. Ale Top of the Rock, kde jste venku nad městem na čerstvym vzduchu, je prý mnohem větší zážitek. Navíc celé Rockefellerovo centrum stojí za návštěvu.

vyhlídka One World Observatory v New Yorku

Muzea

Tohle je důvod, proč jsem se do New Yorku vždycky chtěla podívat. New York je totiž hlavně sen každýho uměnímilovnýho člověka. Metropolitní muzeum, Muzeum moderního umění, Guggenheimovo muzeum, Morgan Library…proto jsem teda taky vždycky chtěla do New Yorku jet bez dětí. S dětma bylo jasný, že jediný muzeum, kde strávíme fakt hodně času, bude Americký přírodovědný muzeum, protože dinosauři. Jejich koster tam mají fakt požehnaně. Ale můžu ho vřele doporučit. Opravdu za to stojí a budete tam s dětmi klidně chtít strávit celý den. Možná i dva. Američani tyhle věci prostě umí. Z Guggenheimova muzea jsme bohužel zvládli kvůli změně plánů jen oběd v muzejní kavárně, ale stavba to je fakt impozantní. Franka Lloyda Wrighta jsem si prostě nemohla nechat ujít aspoň v takhle okleštěný formě, i když na tyhlety jeho stavby je prostě stejně lepší podívat se do Chicaga. Architektonicky je pro mě Chicago pořád číslo jedna.

kostra dinosaura v americkém Přírodovědném muzeu v New Yorku

Brooklynský most

Věc, která vypadá líp na fotkách. Ve skutečnosti to bylo něco jako kdybyste se s mořem dalších lidí šli projít po pražský magistrále. Nebo hůř…z magistrály můžete ve městě zdrhnout, tohle bylo spíš jak kdybyste z Nuselskýho mostu plynule přešli na Barrandovskej. Čupr dlouhá procházka nad frekventovanou silnicí, ze který není úniku. Prej je to teda lepší vzít směrem z Brooklynu na Manhattan, že chodí míň lidí, ale upřímně i kdyby tam nebyl nikdo, fakt si dovedu představit procházky po přívětivějších místech.

Tahle fotka tak nějak shrnuje moje pocity z Brooklynskýho mostu

Lidi, lidi, lidi

V samotnym New Yorku žijou miliony lidí, další miliony žijou v jeho okolí a kolik tam přijíždí turistů ani nechci vědět. Proto jsme se sem taky vydali začátkem března, abychom se vyhnuli těm největším davům, což se nám vcelku podařilo. Na ulicích jsme nějaký nával nepociťovali, ale prostě New York je betonová džungle. Zeleně a míst na procházky tam je sakra málo, takže jak se udělalo pěkně, vyrazili na svoje oblíbený místa i obyvatelé města. Na populární High Line (visutý park na bývalym kolejišti) musí být za ještě teplejšího počasí fakt k nehnutí. A pokud se vydáte ochutnávat dobroty na Chelsea Market (trh s jídlem na místě bývalý továrny na sušenky Oreo), volte radši brzký oběd. Kolem dvanáctý už tam bylo fakt hodně lidí a fronta na vyhlášený tacos byla poměrně šílená.

High Line, lidi a pěknej barák

Central Park

Naštěstí má New York Central Park, který je fakt obrovský, takže se tam ty davy tak nějak ztratí. Nebo aspoň ztratily během naší návštěvy, kdy jsme měli i štěstí na krásných 20 stupňů. Po svým znechucení Brooklynskym mostem jsem si říkala, cože asi jako uvidim v parku, ale tak tenhle kus přírody obklopený mrakodrapy prostě má svoje nepopiratelný kouzlo. Určitě zajděte k neogoticko-románskýmu zámečku Belveder. Je to takováta klasická parková pohádková stavbička z 19. století, kterou jsem si pamatovala z hranýho filmu o Šmoulech. Ve filmu se v ní utábořil Gargamel, ve skutečnosti v jezírku pod nim táboří vodní želvy. Což teda na víc místech Central Parku, takže ideální místo s dětma, páč kromě želv tam je na pozorování plno roztomilých veverek.

Ubytování

S ubytovánim je to v NY poměrně složitý, páč je to město prostě drahý. Hodně lidí, málo místa, takže zaplatíte poměrně dost i za ubytování poněkud diskutabilní kvality. Lehce jsem se obávala, že peněženka zapláče a jako bonus si ještě domu přivezu štěnice. Jelikož jsme měly letenky koupený dost dlouho předem, dost dlouho předem jsme taky řešili ubytování. Nebo teda řešili, koukali na booking, jak to vypadá a co je za tak nějak zkousnutelný ceny.

Měli jsme levnějšího favorita poblíž Brooklynskýho mostu a dražšího favorita v New Jersey hned u vody s božskym výhledem na Manhattan. Nakonec se nám ale povedlo čapnout v akci Stewart Hotel na střednim Manhattanu hned vedle Madison Square Garden a nedaleko Times Square (oboje jsme viděli i z okna). Šest nocí stálo pro pět lidí 28 000 Kč. Měli jsme jednu ložnici a obývák s kuchyňskym koutem, který byl teda vybavený naprosto zoufale, ale tak hlavní pro nás byla lednice. Pokoje už teda zažily lepší časy, ale uklízelo se tam často a důkladně a ta lokalita byla prostě bezkonkurenční. New York je totiž fakt obrovskej a ze středního Manhattanu vám to metrem netrvá moc dlouho ani nahoru, ani dolu. Navíc poblíž je stanice Penn Station, odkud jezdí vlak přímo na letiště (Long Island Rail Road, je to nejrychlejší spojení), takže jako neměnila bych. Jídla, pití i nákupů bylo v okolí taky víc než dost.

výhled z hotelového pokoje, Stewart Hotel, New York

Tonička a výhled z hotelovýho pokoje

Jídlo

Já vždycky řikám, že se Američanům nedivim, že jsou tlustý, páč jídlo tam je prostě velmi poctivý a velmi vydatný. Dáš si jeden milkshake a vyčerpal si svůj denní příjem kalorií. Jenže když ono je to tak děsně dobrý! Jelikož v New Yorku žijou snad všechny národy světa, můžete tam ochutnat i prakticky všechny kuchyně. Takže jo, jestli tam budete, rozhodně se vydejte prozkoumávat všechny ty čínský, korejský nebo italský čtvrti. Nás v tomhle děti poněkud limitujou, páč toho moc nejedí a moc se s nima nedá táhnout do vyhlášených restaurací a čekat tam fronty. Prostě když přijde hlad, je třeba jednat, takže i když jsem si pár restaurací vypsala, dostali jsme se akorát na zmiňovaný Chelsea Market a Los Tacos No. 1, ale zato jsme ochutnali tacos s grilovanym kaktusem! A že teda dobrý.

V Chelsea Marketu si taky můžete zajít na humra, kterýho určitě ochutnejte, když už jste tady. My si ho užili v podniku Red Lobster na Times Square (hrozně příjemná obsluha a šílený porce). Jinak je NY samozřejmě plnej různejch řetězců. My měli v přízemí hotelů bistro Paris Baguette, který se staralo o naše snídaně a někdy i večeře – výborný sladký pečivo, dorty a i slaný věci jako saláty a obložený bagety. Kafe bylo fajn přes ulici v Gregory’s Coffee, dělaj flat white a dá se u nich koupit kafe normálních rozměrů. Američani totiž pijou kafe fakt obří. Jakože hrozně obří.

Red Lobster

Nákupy

S nákupama už to v Americe není tak žhavý, jak to bejvávalo, ale prostě bez nich domu nejedu. Náš oblíbený řetězec je Nordstrom Rack, kde při troše štěstí seženete pěkný značkový věci za přívětivý ceny. Jeden jejich obchod jsme měli blok od hotelu. Pěknej outlet je taky na Staten Island hned u přístavu. Nový boty jsme si domu odvezli všichni.

Tonička a nový svítící boty na Grand Central Terminal

S Davidem jsme se ale shodli, že na Americe se nám stejně nejvíc líbí road tripy, národní parky, cestování pustými kraji, jídla v dinerech u cesty a přespávání v motelech. Na mě bylo v New Yorku fakt málo zeleně a možností, kde se projít. Přišlo mi to město až trochu klaustrofobický, baráky až do nebe, který si ani pořádně nemůžeš prohlídnout, krásná architektura totálně utopená v bezduchých vysokých stavbách, který rostou kolem jak houby po dešti. Jo, tady jsem si říkala, že ta naše památková péče a výškový limity prostě smysl mají a zaplaťpánbůh za ně. New York takhle za chvíli požere sám sebe. Na druhou stranu jsem od New Yorku čekala mnohem větší dravost, neohleduplnost, prostě takovýto silnější přežívá. Fakt, že vás v metru s pětiletym dítětem téměř pokaždý někdo pustí sednout, mě dost překvapil. A už jen kvůli všem těm muzeím bych se tam někdy chtěla vypravit znova. I když pokud jde o americký velkoměsta, tak moje větší srdcovky jsou stejně Chicago a St. Louis.

výhled na New York z One World Observatory

Betonová džungle

Times Square v dešti

A výhled z hotelovýho okna - vzadu svítí Times Square

I seriálový lokace jsme prošli - tady bydleli Přátelé

A tady bydlela Carrie a teď tu fakt nesnáší Trumpa

Industriální Chelsea Market

Prázdný Los Tacos před otvíračkou

A krásný knihkupectví v Chelsea Market

kniha Miroslava Šačka This is New York v knihkupectví v New Yorku

Jestli neznáte Miroslava Šaška, tak ho poznejte! Krásný knížky pro děti o různých městech a místech světa. Tohle je New York nesmí chybět ani v knihkupectví v New Yorku. Česky vydává nakladatelství Baobab