uneseni: 2017

Neplánovala jsem to, ale ten článek se vlastně parádně hodí k výročí vzniku Československa. Tehdy, skoro před sto lety, se totiž součástí nově vzniklého státu stala taky Podkarpatská Rus a jejím centrem byl právě Užhorod. A tenhle článek je tak trochu vzpomínání na První republiku.

Rodinný výlet do Užhorodu

Naopak výlet na Ukrajinu jsme plánovali pěkně dlouho. Teda plánovali…takhle bych to asi nenazvala, prostě to viselo ve vzduchu. Už už jsme málem vyjeli kdysi v květnu, ale tehdy se na Ukrajině začalo válčit a nakonec jsme zůstali doma. Ono by to možná letos dopadlo stejně, kdyby zůstalo jen u toho náhlého nápadu strejdy, mámy a dědy, ale přidali jsme se my s Davidem a holkama a ještě to doplnily ségry. No, prostě bylo jasný, že v tomhle počtu už nejde jen tak někam naběhnout a dožadovat se pokoje, že už bude nutný něco rezervovat předem, nějak to naplánovat. A když už vznikla celá tahle monstr rodinná akce, couvnout prostě nešlo.

Proč jsme vlastně měli touhu jet zrovna do Užhorodu? Děda se tam totiž narodil. Podkarpatská Rus v době, kdy se stala součástí Československa, nebyla zrovna rozvinutá země. Byla o dost tříd úplně jinde a bylo nutný s tím něco udělat. Kromě toho, že stát do země investoval plno peněz, tam odešlo plno Čechů, kteří měli zemi vybudovat. A mezi nimi moji praprarodiče. Takže to bylo takové putování po jejich stopách a vlastně obecně po českých stopách v Užhorodu. Na to, že kus Ukrajiny byl naší součástí se trochu zapomíná a přitom je tahle část našich dějin nesmírně zajímavá.

Československý Užhorod a moderní architektura

I když jsme věděli, že se do tohohle kraje hodně investovalo, jen těžko jsme si představili, jak moc. Československá vláda tehdy musela překonat technickou, hospodářskou a kulturní zaostalost nejen města, ale i celé země. Investovalo se do silnic, železnic i letectví, byla vybudována síť nemocnic i škol a díky tomu se výrazně snížila negramotnost a zlepšily se zdravotní a hygienické podmínky obyvatelstva. V Užhorodě byla vybudována sídla státních institucí a zároveň bylo nutné postavit odpovídající bydlení všem úředníkům, kteří ze zemí českých přišli. Proto byla vybudována na jednom břehu řeky Už čtvrť Malé Galago, která dost připomíná pražské Dejvice.

Na těchto úkolech pracovali čeští architekti, kteří svým uměním měli i šířit myšlenku československého státu na vzdáleném východě. Pokud tedy milujete českou prvorepublikovou architekturu, budete milovat i Užhorod. Tolik peněz jako Češi do toho města předtím, ani potom už asi nikdo nenasypal a jak se to za První republiky postavilo, tak to leckde pořád stojí, takže zde najdete plno původních detailů, z čehož srdce milovníka architektury zaplesá. A když milovník architektury zjistí, že jsou tu i dvě stavby od Josefa Gočára (pošta a obchodní dům Baťa), zaplesá podruhé. Kubistické stavění jako Dům U Černé Matky Boží už měl tehdy Gočár za sebou, takže čekejte střízlivé linie. Bohužel vyznění celé budovy dneska dost kazí strom, který zakrývá tu hlavní nárožní část. Schválně koukněte na fotky.

Vzpomínky zůstanou

Že se tu na Čechy vzpomíná v dobrym, mi potvrdil stoletý stařík se zlatými zuby, který se se mnou u pošty dal do řeči. Všiml si, že budovu fotím a začal mi vyprávět celou svojí poštovní kariéru a stěžovat si, jak to tam dnes dělaj na prd. To za jeho časů… Aspoň to jsem z toho pochopila. Ukrajinštinou nevládnu, ale jsou to slovanský jazyky. Když se člověk snaží, něco dá. Pak se mě stařík zeptal, odkud jsem, a já si připadala jak nějaký božstvo, co sestoupilo na zem. Fakt. Byl úplně dojatej, začal mi vyprávět, že poštu postavili Češi, jak Masaryk učil svět demokracii, potom začal něco říkat o vojně, že snad byl kdysi v Čechách. A nakonec začal zpívat české písničky. Dalo mi dost práce se s ním nějak slušně rozloučit, protože se vůbec rozloučit nechtěl, a jestli nezemřel, zpívá tam dodnes. Zvláštní pocit, ale zároveň silný zážitek.

Jelikož jsme se chtěli o historii a českých stopách v Užhorodu něco dozvědět, kontaktovala jsem užhorodský krajanský spolek Klub T. G. Masaryka, zda by nám nemohli doporučit nějakého průvodce. Pokud pojedete, neváhejte a napište mail. Užhorodem nás provedl předseda klubu, Ivan Latko, a nebylo to žádné frk frk na hodinku, dvě. Strávil s námi celý den, ukázal nám Malé Galago, obchodní dům Legio, kde pracoval můj pradědeček, sídlo krajanského klubu v Domě Prosvita, byli jsme na obědě, ve skanzenu i v kavárně v ulici Ivana Olbrachta, kde se dnes krajané schází. A nejen že nám všechny ty české stopy v Užhorodu ukázal, ale také poutavě vyprávěl o minulosti i současnosti města, o Češích i o Ukrajině. Prostě nejen že v Užhorodě žije, ale on žije i tím městem a zdejším českým odkazem. Úžasný zážitek.

Bylo by toho i víc, kdybychom nebyli blbý a došlo nám, že na Ukrajině je o hodinu víc než na Slovensku, takže jsme na smluvenou schůzku samozřejmě přijeli pozdě. Plus samozřejmě ty pitomý hranice (kuk na článek o slovensko-ukrajinskym hraničnim přechodu). Ty jsou dost nepředvídatelný, ale příště budeme chytřejší. Máma chce vidět ještě Koločavu, rodiště loupežníka Nikoly Šuhaje, a mně se Ukrajina taky zalíbila, takže jsme tam nebyli naposled.

PS: Pokud by vás zajímala česká architektura v Užhorodě, tak se na těch internetech podívejte po bakalářský práci „Působení českých architektů v Užhorodě v letech 1918–1938“ od Martina Myhalyny. Je tam i mnoho fotek, jak to tam za První republiky vypadalo. A mám tu i update. Vznikl úžasný projekt s interaktivníma mapičkama Uzhhorod Modernism. Je to interaktivní průvodce po meziválečný architektuře Užhorodu. Článek o projektu najdete tady. Prý se dokonce usiluje o zápis čtvrti Malé Galago na seznam UNESCO. Praktické informace o Užhorodu potom poskytne článek z webu Duše Karpat.

PPS: Pokud by vás zajímalo, co pěknýho vidět po cestě na Slovensku, přečtěte si ještě článek Medvědi u Vlkolínce.

Obchodní dům Legio, kde kdysi dělal praděda a ze kterýho máme ještě doma ramínka na šaty

Gočárova pošta kdysi... (repro dle: uzhorod.info)

...a dneska

Člověk, který rozsvěcuje pouliční lampy. Jeden takový, strýc Kolya, má v Užhorodu za svojí oddanost řemeslu sochu. Zaboha jsem nemohla vymyslet, jak se to jmenuje. Tak je to lampář.

František Krupka, Budova zemského úřadu

Busta TGM, která byla odhalena z iniciativy krajanského spolku

A Masarykova škola

Údajně nejdelší lipová alej v Evropě, která zde byla vysázena za První republiky

Ty lampy!

Jeden z domů ve čtvrti Malé Galago

A další

A zase ty detaily!

Dům Prosvita

A kus interiéru. V přízemí bylo taky kino

Skanzen

Ulice Ivana Olbrachta

A kavárna, kde se schází krajané

6 komentářů

Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to. Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.

I když bych byla pro to, aby se všichni kamarádili a hranice byly jenom čáry na mapách, je mi jasný, že tohle jen tak fungovat nebude. Lidi mají ten svůj smrádek a teplíčko rádi a nelíbí se jim, když jim v tom čmuchá někdo jinej. Takže fajn, když už ty opravdovský hranice jsou, nějaká ta kontrola být musí a když na mě na letišti zamávaj prstíkem a nandaj gumový rukavice, tak prostě jdu, vybalim kufr do posledního kousku zubní nitě a nenadávám (nebo jen tak trochu). Někdo si Černýho Petra vybrat musí. Proč mají někde snahu na tom, aby si Černýho Petra vybrali všichni a nejlíp aspoň třikrát, nechápu.

Nejsem žádnej světem ošlehanej cestovatel a je mi jasný, že na světě jsou mnohem větší opruzy, ale hraniční přechod Vyšné Nemecké představoval slušný cestování časem. I když ono už to východní Slovensko bylo fakt jiná liga. Někde v těch končinách je zřejmě červí díra, kterou se dostanete o desítky let zpět. Nebo do nějakýho absurdního dramatu. Scénář je zhruba následující.

Přijedete na hraniční přechod. Jste zvyklý na nějakej ten klasickej scénář, že vystojíte frontu, dojedete k okýnku, dáte pasy, možná dostanete nějakou kontrolní otázku, pustí vás dál a to samý se opakuje v druhý části hranice, kde za odměnu, že jste byli hodný, dostanete obrázek do pasu. Ok, takže jak je to doopravdy? Přijedete. Před vámi v řadě cca šest aut. Vypadá to nadějně. Pak se nic neděje, nic se nehejbe. Nic…nic. Hne se to. Přijde někdo, vezme si pas řidiče. Nic…nic, hne se to. Přijde další, vrátí pas řidiče, čumí do auta a dožaduje se dalších pasů. Proč má jen pas řidiče, když v autě jsou čtyři lidi? Vezme pasy, odejde. Nic, nic. Pak někdo přijde, pasy vrátí. Pak zas nic, pak už se blížíte k boudě a koukáte, jak auto před vámi vyndavá všechny tašky z kufru. Jednu po druhý. Sice je má asi narvaný heroinem a lidskýma orgánama, ale do těch tašek nikdo nekouká. Důležitý je, že je vyskládal a zas je naskládal zpátky. Fajn, zavřel kufr, jede. Konečně jste po hodině na řadě.

Zase ukážete pasy, protože kdyby se do nich nekoukl každej, kluci a holky by si záviděli. Ukážete papíry od auta. Dostanete pár kontrolních otázek, jako kolik máte benzínu v nádrži a kolik najetých kilometrů, závora se zvedá, sláva, hurá, jedem a dojeli jsme do ukrajinský fronty. Tam se opakuje něco podobnýho, akorát vám tam na začátku daj papírek udávající počet lidí v autě. Asi abyste nebrali černý pasažéry, páč všude tu chaoticky pobíhaj lidi tam a zpět. Přes den to ještě nebylo tak hrozný, ale večer na tý hranici probíhalo hotový stěhování národů. Měla jsem pocit, že kdybych tu hranici prostě mezi všema těma úřadama prošla pěšmo, nikdo si toho ani nevšimne.

Takže pěkný dvě hodiny času. Dobře vám radím před příjezdem nepít, jinak budete odkázáni na moc pěkný toitoiky. Stav soudim podle obličejů lidí, co odtud vycházeli. Vzhledem k tomu, že na ně jsou zřejmě odkázaní i zdejší zaměstnanci, jejich nasranost i chápu. Ale jako dobrá rada: čim míň času tam lidi budou muset trávit, tim míň jich bude ty toitoiky potřebovat a bude to výhra pro všechny.

Cesta zpátky je ale mnohem lepší. Jelikož jsme měli v autě dvě malý děti, na ukrajinský straně byli tak hodný, že nás vzali přednostně a poslali nás cestou pro diplomaty a autobusy. Což ovšem pani ze slovenský strany těžce nesla, takže jsme dostali pojeb hodnej…no, ani k tomu nemůžu najít příměr. Takhle mě snad nikdo nezjebal. „Vy jste diplomat nebo autobus? Co si to dovolujete tady jet?“ „Promiňte, ale my máme v autě dvě malý děti, takže nám řekli, že máme jet sem, abychom tu nestáli tak dlouho.“ „A na jaké jste teď hranici?“ „Pardon?“ „Mě nezajímá, že Vás sem poslali. Tady jste na slovenské hranici, co si to dovolujete poslouchat Ukrajince?“ „Eh…no, nám řekli, že máme jet tudy.“ „Tady jste na slovenské hranici, tady Vám nemá co něco říkat nějaký Ukrajinec.“ Slovenský hranice ještě na padesát způsobů a závěrem: „Příště až budete chtít jet přednostně kvůli dětem, tak se nás laskavě přijďte zeptat.“

Já už na tenhle hraniční přechod nepojedu, ale kdybyste se náhodou dostali do podobný situace, jděte se zeptat. A pak mi napište, co vám řekli. Tohle naše přednostní odbavení trvalo dvě hodiny. Druhý a bezdětný auto naší výpravy to dalo za čtyři. Sice bez pojebu ale s jednim úplatkem na ukrajinský straně (jakože prostě zaplať, abys jel dál) a s jednim pěknym přidušenim na slovenský straně, který posádka vozu zpětně interpretovala jako skrytou žádost o úplatek. S politovánim jsme museli konstatovat, že slovenská strana byla mnohem neschopnější, nepříjemnější a obecně vypadala, že hlavní cíl, co sleduje, je každýho pořádně podusit a zbuzerovat. Jako fakt, bratia, tohle jsem od vás nečekala. Slušnější chování má snad i orangutan a tohle vystupování už se ani u nás na úřadech nenosí. A kolikrát se musíte ptát, jestli vezem chlast a cigarety, abyste pochopili, že fakt nevezem chlast a cigarety? Se vzpamatujte, tohle je ostuda. Čest teda tý jedný slušný a milý pani celnici, která tam asi zabloudila.

PS: Jestli máte k tématu nějaký znalosti a smysl všech těch opatření chápete, budu ráda za vysvětlení. Nám totiž jaksi unikly důvody, proč musíte sedmsetkrát někomu ukazovat doklady a nemůže si údaje poznamenat jeden člověk. Proč potřebujou vědět stav paliva, když si z Ukrajiny stejně můžu přivézt plnou nádrž. A proč očumujou vnitřek auta, když podle toho těžko někdo pozná, jestli mám tašku plnou neproclený vodky.

PPS: Slováci maj ještě velkej smysl pro humor, takže mají webovky, kde udávají aktuální čekací doby na hraničních přechodech. Pár týdnů jsme to sledovali, abychom měli obrázek. Bylo tam furt udaný průběžně (směr z EU), takže předpokládám, že průběžně rovná se dvě hodiny.

PPS: Vyšné Nemecké má zřejmě touhu být nejhoršim hraničnim přechodem EU, takže se mu raději vyhněte. Tipy, jak se dostat do Užhorodu a neopupínkovat se z toho, najdete třeba tady. A příště už něco k tomu Užhorodu, ale tohle byl takovej zážitek, že jsem se musela podělit.