facebook instagram goodreads pinterest bloglovin

uneseni

  • moje mapa
  • můj seznam
  • kontakt
  • Kategorie
    • cestování s dítětem
    • Unesco
    • jídlo

            Nebilancuju a novoroční předsevzetí si nedávám. Rok 2017 mě ale cestovně tak příjemně překvapil, že si to nějaký to psaníčko zaslouží. A taky bych sem ráda hodila pár cestovatelských plánů na příští rok. Schválně, jak se to nakonec vyvrbí.
Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů

            Úvodem musim učinit (pro někoho) děsivé doznání. Nikdy jsem nečetla žádnýho Harryho Pottera. Ani řádku. Ani jsem neviděla všechny filmy. Ale přece jen je to takový fenomén, že nějakou představu mám. A Vězeň z Azkabanu se mi náhodou docela dost líbil. Jako zemi Harryho Pottera jsem si vždycky představovala Anglii a Skotsko, ale překvapivě na mě pohádkově harrypoterrovsky dýchlo Portugalsko. Moře, portský, dlaždičky, prostě tady bych Pottera fakt nečekala. Vy jo?

Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů

            To jsme tehdá poprvé vyvezli Toničku za hranice. Tehdy se vlastně lámal chleba, jestli to půjde. V autě byla schopná prořvat i třicetiminutovou cestu k mámě, ale do Krakova jsme kupodivu díky zvířátkům ze Sago Mini na mobilu, vařila myšička kašičku (sedm set padesátkrát) a vyndávání obsahu mojí peněženky (osm set šedesátkrát) dojeli vcelku v klidu a míru. A jelikož nás jedny svátky klidu a míru v brzké době čekají a plno lidí se chystá obrážet adventní trhy, nastal čas sepsat Krakov. Z Prahy je to sice dál a zato horší cesta, ale pokud je vaším domovem region razovity, máte to skoro, coby kamenem dohodil. Navíc bych tam neočekávala takový davy jako v Drážďanech nebo ve Vídni a ještě je tam o dost levnějc.
Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů

Čekaly nás čtyři dny na Šumavě, tak jsme začali pokukovat, co tam tak budeme dělat. Skončilo to pročítáním jídelních lístků. Ta část mezi začátkem a koncem moc dlouhá nebyla. Konstatovali jsme, že bychom chtěli kouknout na vlky v Srní, jeleny na Kvildě, jít na Jezerní slať, prostě tak nějak dle situace a cože to mají teď na meníčku U Štěpána? Tataráček, restovaný býčí žlázy asi vynechám a hele líčka se zauzenou bramborovou kaší. A ve čtvrtek na oběd bychom mohli na Klostermannovu chatu. Škvarky s cibulí jako předkrm a pak možná candát… A blízko to máme tady ke Kukačkám…to taky vypadá dobře. Jo, takhle nějak to vypadá, když jedem někam na výlet. Plánování toho, kde a co budeme jíst, je nedílnou součástí programu. Hubená jsem byla a znova nebudu.
Share
Tweet
Pin
Share
4 komentářů

Už je to zase tady. Do obchodů nastoupila vánoční výzdoba, adventní kalendáře na milion způsobů, vánoční kolekce, vánoční kravička Milka, vánoční Kinder vejce, vánoční lentilky, vánoční všechno. Nutno říct, že se všemi těmi vánočními sladkostmi je každá procházka supermarketem pro kohokoliv s dítětem celkem výzva. Normálně se uličce s čokoládou prostě vyhnete, ale teď čokoláda číhá u mlíka, u banánů, i u toaletního papíru se stromečkovym vzorkem. Všechno tohle ale taky znamená, že je načase zapnout mozky a začít vymýšlet nějaké ty dárky. Což je prostě dřina, takže jdu podat pomocnou ruku.

Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů

Neplánovala jsem to, ale ten článek se vlastně parádně hodí k výročí vzniku Československa. Tehdy, skoro před sto lety, se totiž součástí nově vzniklého státu stala taky Podkarpatská Rus a jejím centrem byl právě Užhorod. A tenhle článek je tak trochu vzpomínání na První republiku.

Rodinný výlet do Užhorodu

Naopak výlet na Ukrajinu jsme plánovali pěkně dlouho. Teda plánovali…takhle bych to asi nenazvala, prostě to viselo ve vzduchu. Už už jsme málem vyjeli kdysi v květnu, ale tehdy se na Ukrajině začalo válčit a nakonec jsme zůstali doma. Ono by to možná letos dopadlo stejně, kdyby zůstalo jen u toho náhlého nápadu strejdy, mámy a dědy, ale přidali jsme se my s Davidem a holkama a ještě to doplnily ségry. No, prostě bylo jasný, že v tomhle počtu už nejde jen tak někam naběhnout a dožadovat se pokoje, že už bude nutný něco rezervovat předem, nějak to naplánovat. A když už vznikla celá tahle monstr rodinná akce, couvnout prostě nešlo.


Proč jsme vlastně měli touhu jet zrovna do Užhorodu? Děda se tam totiž narodil. Podkarpatská Rus v době, kdy se stala součástí Československa, nebyla zrovna rozvinutá země. Byla o dost tříd úplně jinde a bylo nutný s tím něco udělat. Kromě toho, že stát do země investoval plno peněz, tam odešlo plno Čechů, kteří měli zemi vybudovat. A mezi nimi moji praprarodiče. Takže to bylo takové putování po jejich stopách a vlastně obecně po českých stopách v Užhorodu. Na to, že kus Ukrajiny byl naší součástí se trochu zapomíná a přitom je tahle část našich dějin nesmírně zajímavá.

Československý Užhorod a moderní architektura


I když jsme věděli, že se do tohohle kraje hodně investovalo, jen těžko jsme si představili, jak moc. Československá vláda tehdy musela překonat technickou, hospodářskou a kulturní zaostalost nejen města, ale i celé země. Investovalo se do silnic, železnic i letectví, byla vybudována síť nemocnic i škol a díky tomu se výrazně snížila negramotnost a zlepšily se zdravotní a hygienické podmínky obyvatelstva. V Užhorodě byla vybudována sídla státních institucí a zároveň bylo nutné postavit odpovídající bydlení všem úředníkům, kteří ze zemí českých přišli. Proto byla vybudována na jednom břehu řeky Už čtvrť Malé Galago, která dost připomíná pražské Dejvice.

Na těchto úkolech pracovali čeští architekti, kteří svým uměním měli i šířit myšlenku československého státu na vzdáleném východě. Pokud tedy milujete českou prvorepublikovou architekturu, budete milovat i Užhorod. Tolik peněz jako Češi do toho města předtím, ani potom už asi nikdo nenasypal a jak se to za První republiky postavilo, tak to leckde pořád stojí, takže zde najdete plno původních detailů, z čehož srdce milovníka architektury zaplesá. A když milovník architektury zjistí, že jsou tu i dvě stavby od Josefa Gočára (pošta a obchodní dům Baťa), zaplesá podruhé. Kubistické stavění jako Dům U Černé Matky Boží už měl tehdy Gočár za sebou, takže čekejte střízlivé linie. Bohužel vyznění celé budovy dneska dost kazí strom, který zakrývá tu hlavní nárožní část. Schválně koukněte na fotky.


Vzpomínky zůstanou

Že se tu na Čechy vzpomíná v dobrym, mi potvrdil stoletý stařík se zlatými zuby, který se se mnou u pošty dal do řeči. Všiml si, že budovu fotím a začal mi vyprávět celou svojí poštovní kariéru a stěžovat si, jak to tam dnes dělaj na prd. To za jeho časů… Aspoň to jsem z toho pochopila. Ukrajinštinou nevládnu, ale jsou to slovanský jazyky. Když se člověk snaží, něco dá. Pak se mě stařík zeptal, odkud jsem, a já si připadala jak nějaký božstvo, co sestoupilo na zem. Fakt. Byl úplně dojatej, začal mi vyprávět, že poštu postavili Češi, jak Masaryk učil svět demokracii, potom začal něco říkat o vojně, že snad byl kdysi v Čechách. A nakonec začal zpívat české písničky. Dalo mi dost práce se s ním nějak slušně rozloučit, protože se vůbec rozloučit nechtěl, a jestli nezemřel, zpívá tam dodnes. Zvláštní pocit, ale zároveň silný zážitek.

Jelikož jsme se chtěli o historii a českých stopách v Užhorodu něco dozvědět, kontaktovala jsem užhorodský krajanský spolek Klub T. G. Masaryka, zda by nám nemohli doporučit nějakého průvodce. Pokud pojedete, neváhejte a napište mail. Užhorodem nás provedl předseda klubu, Ivan Latko, a nebylo to žádné frk frk na hodinku, dvě. Strávil s námi celý den, ukázal nám Malé Galago, obchodní dům Legio, kde pracoval můj pradědeček, sídlo krajanského klubu v Domě Prosvita, byli jsme na obědě, ve skanzenu i v kavárně v ulici Ivana Olbrachta, kde se dnes krajané schází. A nejen že nám všechny ty české stopy v Užhorodu ukázal, ale také poutavě vyprávěl o minulosti i současnosti města, o Češích i o Ukrajině. Prostě nejen že v Užhorodě žije, ale on žije i tím městem a zdejším českým odkazem. Úžasný zážitek.

Bylo by toho i víc, kdybychom nebyli blbý a došlo nám, že na Ukrajině je o hodinu víc než na Slovensku, takže jsme na smluvenou schůzku samozřejmě přijeli pozdě. Plus samozřejmě ty pitomý hranice (kuk na článek o slovensko-ukrajinskym hraničnim přechodu). Ty jsou dost nepředvídatelný, ale příště budeme chytřejší. Máma chce vidět ještě Koločavu, rodiště loupežníka Nikoly Šuhaje, a mně se Ukrajina taky zalíbila, takže jsme tam nebyli naposled.


PS: Pokud by vás zajímala česká architektura v Užhorodě, tak se na těch internetech podívejte po bakalářský práci „Působení českých architektů v Užhorodě v letech 1918–1938“ od Martina Myhalyny. Je tam i mnoho fotek, jak to tam za První republiky vypadalo. A mám tu i update. Vznikl úžasný projekt s interaktivníma mapičkama Uzhhorod Modernism. Je to interaktivní průvodce po meziválečný architektuře Užhorodu. Článek o projektu najdete tady. Prý se dokonce usiluje o zápis čtvrti Malé Galago na seznam UNESCO. Praktické informace o Užhorodu potom poskytne článek z webu Duše Karpat.

PPS: Pokud by vás zajímalo, co pěknýho vidět po cestě na Slovensku, přečtěte si ještě článek Medvědi u Vlkolínce.





Obchodní dům Legio, kde kdysi dělal praděda a ze kterýho máme ještě doma ramínka na šaty

Gočárova pošta kdysi... (repro dle: uzhorod.info)

...a dneska



Člověk, který rozsvěcuje pouliční lampy. Jeden takový, strýc Kolya, má v Užhorodu za svojí oddanost řemeslu sochu. Zaboha jsem nemohla vymyslet, jak se to jmenuje. Tak je to lampář.

František Krupka, Budova zemského úřadu 

Busta TGM, která  byla odhalena z iniciativy krajanského spolku

A Masarykova škola

Údajně nejdelší lipová alej v Evropě, která zde byla vysázena za První republiky

Ty lampy!

Jeden z domů ve čtvrti Malé Galago

A další

A zase ty detaily!

Dům Prosvita

A kus interiéru. V přízemí bylo taky kino

Skanzen


Ulice Ivana Olbrachta

A kavárna, kde se schází krajané

Share
Tweet
Pin
Share
6 komentářů


Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to. Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.

I když bych byla pro to, aby se všichni kamarádili a hranice byly jenom čáry na mapách, je mi jasný, že tohle jen tak fungovat nebude. Lidi mají ten svůj smrádek a teplíčko rádi a nelíbí se jim, když jim v tom čmuchá někdo jinej. Takže fajn, když už ty opravdovský hranice jsou, nějaká ta kontrola být musí a když na mě na letišti zamávaj prstíkem a nandaj gumový rukavice, tak prostě jdu, vybalim kufr do posledního kousku zubní nitě a nenadávám (nebo jen tak trochu). Někdo si Černýho Petra vybrat musí. Proč mají někde snahu na tom, aby si Černýho Petra vybrali všichni a nejlíp aspoň třikrát, nechápu.

Nejsem žádnej světem ošlehanej cestovatel a je mi jasný, že na světě jsou mnohem větší opruzy, ale hraniční přechod Vyšné Nemecké představoval slušný cestování časem. I když ono už to východní Slovensko bylo fakt jiná liga. Někde v těch končinách je zřejmě červí díra, kterou se dostanete o desítky let zpět. Nebo do nějakýho absurdního dramatu. Scénář je zhruba následující.

Přijedete na hraniční přechod. Jste zvyklý na nějakej ten klasickej scénář, že vystojíte frontu, dojedete k okýnku, dáte pasy, možná dostanete nějakou kontrolní otázku, pustí vás dál a to samý se opakuje v druhý části hranice, kde za odměnu, že jste byli hodný, dostanete obrázek do pasu. Ok, takže jak je to doopravdy? Přijedete. Před vámi v řadě cca šest aut. Vypadá to nadějně. Pak se nic neděje, nic se nehejbe. Nic…nic. Hne se to. Přijde někdo, vezme si pas řidiče. Nic…nic, hne se to. Přijde další, vrátí pas řidiče, čumí do auta a dožaduje se dalších pasů. Proč má jen pas řidiče, když v autě jsou čtyři lidi? Vezme pasy, odejde. Nic, nic. Pak někdo přijde, pasy vrátí. Pak zas nic, pak už se blížíte k boudě a koukáte, jak auto před vámi vyndavá všechny tašky z kufru. Jednu po druhý. Sice je má asi narvaný heroinem a lidskýma orgánama, ale do těch tašek nikdo nekouká. Důležitý je, že je vyskládal a zas je naskládal zpátky. Fajn, zavřel kufr, jede. Konečně jste po hodině na řadě.

Zase ukážete pasy, protože kdyby se do nich nekoukl každej, kluci a holky by si záviděli. Ukážete papíry od auta. Dostanete pár kontrolních otázek, jako kolik máte benzínu v nádrži a kolik najetých kilometrů, závora se zvedá, sláva, hurá, jedem a dojeli jsme do ukrajinský fronty. Tam se opakuje něco podobnýho, akorát vám tam na začátku daj papírek udávající počet lidí v autě. Asi abyste nebrali černý pasažéry, páč všude tu chaoticky pobíhaj lidi tam a zpět. Přes den to ještě nebylo tak hrozný, ale večer na tý hranici probíhalo hotový stěhování národů. Měla jsem pocit, že kdybych tu hranici prostě mezi všema těma úřadama prošla pěšmo, nikdo si toho ani nevšimne.

Takže pěkný dvě hodiny času. Dobře vám radím před příjezdem nepít, jinak budete odkázáni na moc pěkný toitoiky. Stav soudim podle obličejů lidí, co odtud vycházeli. Vzhledem k tomu, že na ně jsou zřejmě odkázaní i zdejší zaměstnanci, jejich nasranost i chápu. Ale jako dobrá rada: čim míň času tam lidi budou muset trávit, tim míň jich bude ty toitoiky potřebovat a bude to výhra pro všechny.

Cesta zpátky je ale mnohem lepší. Jelikož jsme měli v autě dvě malý děti, na ukrajinský straně byli tak hodný, že nás vzali přednostně a poslali nás cestou pro diplomaty a autobusy. Což ovšem pani ze slovenský strany těžce nesla, takže jsme dostali pojeb hodnej…no, ani k tomu nemůžu najít příměr. Takhle mě snad nikdo nezjebal. „Vy jste diplomat nebo autobus? Co si to dovolujete tady jet?“ „Promiňte, ale my máme v autě dvě malý děti, takže nám řekli, že máme jet sem, abychom tu nestáli tak dlouho.“ „A na jaké jste teď hranici?“ „Pardon?“ „Mě nezajímá, že Vás sem poslali. Tady jste na slovenské hranici, co si to dovolujete poslouchat Ukrajince?“ „Eh…no, nám řekli, že máme jet tudy.“ „Tady jste na slovenské hranici, tady Vám nemá co něco říkat nějaký Ukrajinec.“ Slovenský hranice ještě na padesát způsobů a závěrem: „Příště až budete chtít jet přednostně kvůli dětem, tak se nás laskavě přijďte zeptat.“

Já už na tenhle hraniční přechod nepojedu, ale kdybyste se náhodou dostali do podobný situace, jděte se zeptat. A pak mi napište, co vám řekli. Tohle naše přednostní odbavení trvalo dvě hodiny. Druhý a bezdětný auto naší výpravy to dalo za čtyři. Sice bez pojebu ale s jednim úplatkem na ukrajinský straně (jakože prostě zaplať, abys jel dál) a s jednim pěknym přidušenim na slovenský straně, který posádka vozu zpětně interpretovala jako skrytou žádost o úplatek. S politovánim jsme museli konstatovat, že slovenská strana byla mnohem neschopnější, nepříjemnější a obecně vypadala, že hlavní cíl, co sleduje, je každýho pořádně podusit a zbuzerovat. Jako fakt, bratia, tohle jsem od vás nečekala. Slušnější chování má snad i orangutan a tohle vystupování už se ani u nás na úřadech nenosí. A kolikrát se musíte ptát, jestli vezem chlast a cigarety, abyste pochopili, že fakt nevezem chlast a cigarety? Se vzpamatujte, tohle je ostuda. Čest teda tý jedný slušný a milý pani celnici, která tam asi zabloudila.

PS: Jestli máte k tématu nějaký znalosti a smysl všech těch opatření chápete, budu ráda za vysvětlení. Nám totiž jaksi unikly důvody, proč musíte sedmsetkrát někomu ukazovat doklady a nemůže si údaje poznamenat jeden člověk. Proč potřebujou vědět stav paliva, když si z Ukrajiny stejně můžu přivézt plnou nádrž. A proč očumujou vnitřek auta, když podle toho těžko někdo pozná, jestli mám tašku plnou neproclený vodky.

PPS: Slováci maj ještě velkej smysl pro humor, takže mají webovky, kde udávají aktuální čekací doby na hraničních přechodech. Pár týdnů jsme to sledovali, abychom měli obrázek. Bylo tam furt udaný průběžně (směr z EU), takže předpokládám, že průběžně rovná se dvě hodiny.


PPS: Vyšné Nemecké má zřejmě touhu být nejhoršim hraničnim přechodem EU, takže se mu raději vyhněte. Tipy, jak se dostat do Užhorodu a neopupínkovat se z toho, najdete třeba tady. A příště už něco k tomu Užhorodu, ale tohle byl takovej zážitek, že jsem se musela podělit.

Tak tam už mě nedostaneš! Ba ne, holky ten vopruz zvládly skvěle. Odměnou byl Toničce v Užhorodu aspoň losos jak kráva.

Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů

Některý města jsou takový pomníčky slavných mužů. Asi i žen, ale tady mě nějak nenapadaj konkrétní případy. Klidně mě doplňte, jestli někdo víte. To máte Smetanovu Litomyšl, Wagnerův Bayreuth, Jiráskův Hronov, Šrámkovu Sobotku… Ale žádnej z těch kluků nebyl architekt, takže si ten pomníček sám nepostavil. A teď nemyslim jako nějakou hlavu na klacku uprostřed parku, ale prostě velikánský budovy z cihel, mramoru, kamení, dřeva, betonu, skla nebo čehokoliv jinýho, z čeho architekti staví. Mistrem tohohle pomníčkovýho oboru je asi Oscar Niemeyer a jeho Brasília (což je pecka, kterou rozhodně vidět jednou musim…kuk tady). Jeho renesanční kolega Andrea Palladio se ve Vicenze držel ještě dost při zemi.

Ale kde by Vicenza byla bez Palladia? Dokonce i Wikipedie říká, že Vicenzu proslavil především Palladio. Bez něj by to bylo asi hezký provinční městečko, kterých jsou v Itálii mraky. Takhle je v něm plno parádní architektury a snad na všem, co tam za něco stojí, se Palladio podepsal. Nebo tam aspoň natřel dveře. Místní jsou mu taky patřičně vděční, takže Palladio se ve městě jmenuje všechno. Jestli tam jsou nějaký veřejný záchodky, určitě se taky jmenujou Palladio. Historický centrum protíná Corso A. Palladio, v jehož okolí najdete dost architektových děl, ale pak tu je plno míst, který už s architektem nemají nic společnýho – hotely, restaurace, nákupák i sportovní centrum.


Ono se není čemu divit, protože Palladio je hotová architektonická superstar a jeho stavby jsou prostě dokonalé. Krása, harmonie, hotová ušlechtilá prostota a tichá velikost. To s tou prostotou a velikostí adresoval sice J. J. Winckelmann jiné epoše, ale na Palladia mi to sedí jak střevíček na Popelku. Nikde nic nechybí, nepřebývá, je tu pravidelno, symetrično a zároveň tu není nudno.

Tak třeba taková Villa Rotonda (nebo taky Capra, Almerico či La Rotonda), o které se Goethe vyjádřil že „snad nikdy nebylo v architektuře dosaženo takového přepychu“ (citát: "Rotonda – Goethe" mi zůstal v hlavě ze studií, musela jsem to tu udat, na Úřadu práce ho nechtěli), to je tak dokonalá symetrie, až je z toho divočina. Vilky na důchod totiž mívají většinou hlavní vchod, kde můžete zazvonit, když jdete na návštěvu, ale kde zvonit tady, když jsou všechny čtyři strany stejný? Žádná není ta „hlavní“, což vilu tak nějak víc propojuje s okolní krajinou. A ty výhledy vážně stojí za to, i když venkovské stavení dávno spolklo město.

Vila měla být opravdovým chrámem vědění. Podobnost s římským Pantheonem není náhodná a vůbec působí spíše dojmem duchovního svatostánku, včetně vnitřní výzdoby. Bohužel uvnitř se fotit nesmí, takže se o tu nádheru nemůžu podělit, ale nějaké fotky najdete na oficiálních stránkách anebo jinde na těch internetech. Vila je stále v soukromých rukou rodiny Valmarana, která ji koupila roku 1911, což mě docela překvapilo a zároveň jsem ráda, že si to rodina nesyslí jen pro sebe umožňuje prohlídky. Znamená to ale, že si návštěvu musíte trochu naplánovat. Dovnitř se dostanete jen ve středu a v sobotu.

Ale zpět do centra města. Tam si určitě nenechte ujít Palladiovo Teatro Olimpico, což je nejstarší zachované zastřešené divadlo na světě. Na stropě je ovšem namalovaná obloha. Asi aby to pro tehdejší publikum nebyl takový nezvyk. Druhá stavba, kterou je nutno vidět, je Basilica Palladiana, což je středověká radnice, kterou Palladio obestavěl dvojitými arkádami a šup, zase se to jmenuje po něm. Upřímně řečeno na samotnou Vicenzu bych doporučila si vyhradit klidně dva dny, protože tam lze koupit výhodné vstupenky, díky kterým uvidíte kromě Teatro Olimpico i galerii sídlící v další Palladiově stavbě, Palazzo Chiericati, a která má pěkný sbírky. No, díky těm vstupenkám toho uvidíte mnohem víc a bylo mi hodně líto, že ten čas prostě nemáme. V Basilica Palladiana je zase nahoře terasa, kde si můžete dát drink, prostě je toho mnoho. My za ten den stihli La Rotondu, oběd na náměstí Piazza dei Signori, procházku po Corsa Andrea Palladio, prohlídku divadla, kostel Santa Corona (tam určitě taky jděte dovnitř) a už jsme zase museli mazat domu.

Ve Vicenze a v celém benátském regionu je Palladiových staveb hodně. Jejich průzkum by vydal na samostatnou, alespoň týdenní dovolenou. Pokud někde tam budete, určitě koukněte na další místa, která můžete navštívit (já bych například velmi ráda taky do Villa Barbaro). A Palladia nevynechte ani při návštěvě Benátek, kde jsou jeho nejkrásnější kostely. 

La Rotonda ze všech možných i nemožných úhlů








Piazza dei Signori

Basilica Palladiana


Sám velký mistr


Teatro Olimpico - zvenku vypadá poměrně nenápadně,




Kostel Santa Corona 


Palazzo Chiericati


Share
Tweet
Pin
Share
2 komentářů
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O mně




Jmenuji se Katka a mým snem je navštívit všechny památky ze seznamu UNESCO, což je sen těžko splnitelný, ale od toho sny jsou. Píšu tu o tomhle snění, o jídle, knihách, zážitcích a o všech krásách světa, kterými jsem unesena (a se mnou i zbytek rodiny).

najdete mě taky tady

  • facebook
  • goodreads
  • instagram
  • pinterest
  • bloglovin

ŠTÍTKY

Unesco (66) cestování s dítětem (46) architektura (31) ČR (31) jídlo (26) USA (21) Itálie (12) knížky (12) příroda (11) výlet (11) road trip (10) Polsko (9) Vysočina (9) alkohol (9) baroko (9) bizár (9) klášter (9) historie (8) hory (8) nejkrásnější výhled (8) u vody (8) zvířata (8) Portugalsko (7) hotely (7) muzeum (7) plánování (7) středověk (7) Rakousko (6) Rumunsko (6) Louis Sullivan (4)

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive

  • ►  2019 (23)
    • ►  prosince (1)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (2)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (2)
    • ►  června (2)
    • ►  května (2)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (2)
    • ►  února (2)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2018 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (4)
    • ►  září (3)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (4)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (4)
  • ▼  2017 (32)
    • ▼  prosince (2)
      • Bilancování a balancování
      • Harry Potter v Portugalsku
    • ►  listopadu (3)
      • Krakovský maraton (po památkách)
      • Žereme Šumavu
      • Po roce zase Vánoce (Pět tipů na vánoční dárky)
    • ►  října (2)
      • Český stopy v Užhorodu
      • Hranice slovensko-ukrajinského přátelství
    • ►  září (2)
      • Palladiův pomníček ve Vicenze
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2016 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (2)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (1)
Facebook Instagram goodreads pinterest kontakt