Nebilancuju a novoroční předsevzetí
si nedávám. Rok 2017 mě ale cestovně tak příjemně překvapil, že si to nějaký to
psaníčko zaslouží. A taky bych sem ráda hodila pár cestovatelských plánů na
příští rok. Schválně, jak se to nakonec vyvrbí.
Čekaly nás čtyři dny na Šumavě, tak
jsme začali pokukovat, co tam tak budeme dělat. Skončilo to pročítáním
jídelních lístků. Ta část mezi začátkem a koncem moc dlouhá nebyla.
Konstatovali jsme, že bychom chtěli kouknout na vlky v Srní, jeleny na
Kvildě, jít na Jezerní slať, prostě tak nějak dle situace a cože to mají teď na
meníčku U Štěpána? Tataráček, restovaný býčí žlázy asi vynechám a hele líčka se
zauzenou bramborovou kaší. A ve čtvrtek na oběd bychom mohli na Klostermannovu chatu. Škvarky s cibulí jako předkrm a pak možná candát… A blízko to máme
tady ke Kukačkám…to taky vypadá dobře. Jo, takhle nějak to vypadá, když jedem
někam na výlet. Plánování toho, kde a co budeme jíst, je nedílnou součástí
programu. Hubená jsem byla a znova nebudu.
Už je to zase tady. Do obchodů nastoupila vánoční výzdoba, adventní
kalendáře na milion způsobů, vánoční kolekce, vánoční kravička Milka, vánoční
Kinder vejce, vánoční lentilky, vánoční všechno. Nutno říct, že se všemi těmi
vánočními sladkostmi je každá procházka supermarketem pro kohokoliv
s dítětem celkem výzva. Normálně se uličce s čokoládou prostě vyhnete,
ale teď čokoláda číhá u mlíka, u banánů, i u toaletního papíru se stromečkovym
vzorkem. Všechno tohle ale taky znamená, že je načase zapnout mozky a začít
vymýšlet nějaké ty dárky. Což je prostě dřina, takže jdu podat pomocnou ruku.
Neplánovala jsem to, ale ten článek
se vlastně parádně hodí k výročí vzniku Československa. Tehdy, skoro před
sto lety, se totiž součástí nově vzniklého státu stala taky Podkarpatská Rus a
jejím centrem byl právě Užhorod. A tenhle článek je tak trochu vzpomínání na
První republiku.
Naopak výlet na Ukrajinu jsme plánovali pěkně dlouho. Teda plánovali…takhle bych to asi nenazvala, prostě to viselo ve vzduchu. Už už jsme málem vyjeli kdysi v květnu, ale tehdy se na Ukrajině začalo válčit a nakonec jsme zůstali doma. Ono by to možná letos dopadlo stejně, kdyby zůstalo jen u toho náhlého nápadu strejdy, mámy a dědy, ale přidali jsme se my s Davidem a holkama a ještě to doplnily ségry. No, prostě bylo jasný, že v tomhle počtu už nejde jen tak někam naběhnout a dožadovat se pokoje, že už bude nutný něco rezervovat předem, nějak to naplánovat. A když už vznikla celá tahle monstr rodinná akce, couvnout prostě nešlo.
Naopak výlet na Ukrajinu jsme plánovali pěkně dlouho. Teda plánovali…takhle bych to asi nenazvala, prostě to viselo ve vzduchu. Už už jsme málem vyjeli kdysi v květnu, ale tehdy se na Ukrajině začalo válčit a nakonec jsme zůstali doma. Ono by to možná letos dopadlo stejně, kdyby zůstalo jen u toho náhlého nápadu strejdy, mámy a dědy, ale přidali jsme se my s Davidem a holkama a ještě to doplnily ségry. No, prostě bylo jasný, že v tomhle počtu už nejde jen tak někam naběhnout a dožadovat se pokoje, že už bude nutný něco rezervovat předem, nějak to naplánovat. A když už vznikla celá tahle monstr rodinná akce, couvnout prostě nešlo.
Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to.
Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet
z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase
zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou
a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici
potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.
Některý města jsou takový pomníčky
slavných mužů. Asi i žen, ale tady mě nějak nenapadají konkrétní případy.
Klidně mě doplňte, jestli někdo víte. To máte Smetanovu Litomyšl, Wagnerův
Bayreuth, Jiráskův Hronov, Šrámkovu Sobotku… Ale žádnej z těch kluků nebyl
architekt, takže si ten pomníček sám nepostavil. A teď nemyslim jako nějakou
hlavu na klacku uprostřed parku, ale prostě velikánský budovy z cihel,
mramoru, kamení, dřeva, betonu, skla nebo čehokoliv jinýho, z čeho
architekti staví. Mistrem tohohle pomníčkovýho oboru je asi Oscar Niemeyer a
jeho Brasília (což je fakt pecka, kterou rozhodně vidět jednou musim…kuk tady).
Jeho renesanční kolega Andrea Palladio se ve Vicenze držel ještě dost při zemi.
Z letního sídla už jsme se přestěhovali
zpět do Prahy a tak nějak jsem se z toho přesunu, milionu praček a bordelu
stihla vzpamatovat. Dokonce natolik, že za chvíli to zas zabalim a pojedem si zapět
na Vysočinu takovou labutí píseň. Prostě si užijeme ještě trochu babího léta na
vsi. Je tu taky čas na poslední článek o krásách tohohle kraje. A když už jsme
u těch letních sídel, tak se pojďte kouknout domu k Benešovi. Jako k
prezidentu Benešovi. Renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou totiž po druhé
světové válce prodělal přestavbu na jeho letní sídlo. A že to měla být
přestavba velkolepá. V rámci všeobecnýho poválečnýho nadšení prý Náměšť
málem dostala i nový fresky s námětem „tažení proti Hitlerovi“.
Mám ráda food festivaly. Všichni
mají rádi food festivaly. A podle toho to na nich vypadá. Což je samozřejmě
skvělý pro pořadatele a pro všechny, co dělají skvělý jídlo, ale horší už to bývá
pro návštěvníka, který půlku času stráví ve frontách a další kus soubojem
ostrých loktů o kus stolku. Když si k tomu připočtete ještě dítě, který už
nejde připoutat ke kočáru a zároveň není dostatečně mentálně zralý a velký, aby
mělo šanci se neztratit, nevychází vám z toho zrovna hezký odpoledne.
Vlastně těch chutí moc není. Ty
nejdůležitější jsou dvě – vína a meruněk. Samozřejmě tu je pak vůně Dunaje,
skal, lesů a hub (houbaření tady taky frčí), chuť vídeňskýho řízku a
bramborovýho salátu…, ale víno a meruňky jsou víno a meruňky. A toho vína taky
není moc. Všude je to samý veltlínský zelený nebo ryzlink. Natrefíte i na jiný,
ale tyhle odrůdy jsou signatura zdejšího kraje. A pak ty meruňky. I
v takovym supermarketu Spar vás regál přesvědčuje, že bez meruněk se domu
vrátit nemůžete.
Jan Blažej Santini-Aichel je národní
poklad, a kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. To možná přeháním, ale já
ho naprosto nekriticky zbožňuju. On je prostě tak nějak obecně přitažlivej,
trochu takovej Leonardo da Vinci. Toho má taky každej rád. Santini v sobě
kombinuje správnou dávku tajemna, talentu a hlubokýho lidskýho příběhu k tomu.
Narodil se totiž s tělesnou vadou, která mu zabránila převzít kamenickou dílnu
po otci. Díky bohu za vadu, protože jinak by nevzniklo celé to úžasné Santiniho
dílo, které je naprosto nádherné, působivé, ohromující, uchvacující,
okouzlující…a dá se v něm číst jako v knížce. Ty odkazy, narážky,
možné výklady tak podněcují lidskou fantazii, že by se o Santiniho stavbách dal
napsat napínavý román. Počkat, to už vlastně někdo udělal!
Možná si ještě pamatujete (ti mladší
už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za
hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný
fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim
nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho
Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale
řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly
pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci
dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice
byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od
devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá?
Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o
dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého
prince pořád čeká.
Cestujeme přes půl světa a často
zapomínáme na krásy, co máme za humny. Sníme o dalekých krajích a moc toho neznáme
ani z těch blízkých. Sice jste třeba viděli pyramidy, Sochu svobody nebo
Tádž Mahal, ale kolik z dvanácti českých divů světa jste navštívili? Já
osobně v tomhle mám velké mezery, i když z těch českých UNESCO
památek už mi zbývá akorát Litomyšl (poznámka 7/2018: mám všechny!). Ale nejde jen o UNESCO památky. V České
republice je plno krásných míst a cítím se trochu jak ostuda, že jsem tam ještě
nebyla. A to ani nemluvim o našich sousedech. Pokud jde o Slovensko, tak tam se
ze svý neznalosti červenám až na zadku. Jenže ono si říkám, že tam vlastně můžu
kdykoli, když je to za rohem, že plánovat musim spíš ty velký cesty na místa,
kam se podívám nejspíš tak jednou v životě. Bohužel z toho pocitu, že
tam můžete kdykoli, často pramení fakt, že se tam vlastně nekouknete nikdy. Takže
bohužel upřímně řečeno z Třebíče znám spíš supermarket Albert a tamější
nákupní zónu než židovskou čtvrť.
V sobotu se stěhujeme na letní
byt k dědovi na Vysočinu (nebo teda já a holky, někdo musí zůstat
v Praze a vydělávat korunky na Kinder vajíčka). Co se narodila Tonička a
já mám vlastně pořád dovolenou, trávíme tam přes léto podstatně víc času než
dřív. Přece jen starej barák vedle zámku je na letní žití poněkud lepší než
rozpálenej panelák na sídláku. Na zahradu se dá strčit dětskej bazének, za rohem
je pivovar, za dvěma rohy přehrada a když vyběhnu na kopeček můžu se kochat
tim, jak sluníčko zapadá za chladicí věže jaderný elektrárny. A velkou výhodou
je strategická pozice na různý výlety.
Takových článků už jsem napsala a zatím ani jeden Dientzenhofer. Tomu se ani nechce věřit, že jsem tyhle dva geniální barokní architekty ani nezmínila. Přitom teda kam šlápl Dientzenhofer, tam to stojí za to, takže jestli hledáte tipy na výlety po českých luzích a hájích stačí třeba mrknout na nějaký seznam jejich staveb (kuk Kryštof a kuk Kilián Ignác), a máte výlety minimálně na dvě léta. No, prostě Dientzenhoferové jsou stejně geniální jako třeba Santini, o kterém jsem už psala (třeba tady). A když tak koukám na ty seznamy, tak toho mám ještě hodně co navštívit. Ale dneska začnu jedním drobným výletem kousek za Prahou (ano, blog je trochu pragocentrický, omluva všem nepražským), který zvládnete levou zadní. To místo je hotový háelpéčko (neboli hluboký lidský příběh, pokud se to dá říct o budovách), krásný panoramata a navrch přihodim ještě gastrotip, takže šup na Skalku u Mníšku pod Brdy.
David pořád říká, že čtu hrozný
krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla
mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke
všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to
chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi
jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při
každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením
dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co
kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů
z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o
podobných hrůzách.
Loňský knížkový článek se
docela líbil, tak jsem se rozhodla napsat pokračování. On tu inspiraci na čtení
potřebuje občas každý, že jo. Já taky koukám tuhle tu a tuhle tam, co si tak
ještě přidat na seznam, který už takhle je dost rozsáhlý. Minule jsem to pojala
jako takový knižní cestování, na tomhle seznamu najdete to nejlepší, co se mi
za poslední rok dostalo do ruky. Ale nakonec z toho to knižní cestování
vychází taky. Kupodivu tři knížky dokonce vyšly v roce 2016. A to mám
neustále pocit, že než se prokoušu k novinkám, začne se na ně prášit. Asi
to se mnou není zas tak hrozný.
Znáte to, ve filmech a pohádkách je
všechno tak nějak hezčí a malebnější. Praha a kulisy v barrandovských ateliérech
zahrají Paříž tak pařížovatě, až je turista z té skutečné trochu zklamán.
Média a sociální sítě staví Potěmkinovy vesnice ve všech koutech světa, takže
místo romantický liduprázdný zátoky, kterou znáte z tolika fotografií, na
vás čeká asi taková liduprázdná romantika jak nákup ráno v Lidlu, když je
akce na dětský oblečení. Tak samozřejmě
i vy přidáte svojí trošku do mlýna a tu liduprázdnou romantickou fotku tam
taky urvete. No, a pak najednou přijedete na místo, který vypadá, jako kdybyste
se ocitli uprostřed kulis jedné z těch pohádek, co dává každou neděli po
poledni ČT1. Vlastně i tak nějak čekáte, že z tůňky na návsi vyskočí Josef
Dvořák a udělá „brekekeke.“ Jo, tak přesně tohle jsou jihočeské Holašovice.
Otázka je jasná. A taky je jasný, že
do Vegas se jezdí hlavně za alkoholem, hazardem a za lehkýma holkama, ale tu poslední položku většinou zamilovaný dvojice ve svém dovolenkovém itineráři nemívají.
Takže pokud budete mít těchto tradičních zábav dost a budete chtít vyplnit den
něčím hodnotnějším, mám tu dva tipy, kvůli kterým se vyplatí překonat kocovinu
a vykopat se z pokoje.
Vegas nikdy nepatřilo k mým
vysněným destinacím, ale zase když už jsme byli poblíž, byla by škoda tohle
prazvláštní místo minout. Navíc jsme tam měli dostaveníčko s mojí
americkou kamarádkou, která shodou okolností za celý svůj život ve Vegas nebyla.
A vlastně proč ne. Stavby typu podnikatelský baroko mě nějak zvrhle fascinují. Ve
zlatých časech vietnamských tržnic se říkalo, čím víc proužků, tím víc Adidas.
Podnikatelský baroko je něco jako čím víc sloupů a věžiček, tím větší král nebo
tak něco. A zrovna věžiček je ve Vegas dost.
„Veverka má rezavý nebo černý
kožíšek, malá ouška, veselá očička a dlouhý ocásek. Chvíli nepostojí ani
neposedí…“ Tohle povídání o veverkách už asi odrecituju, i když mě vzbudíte ve
tři ráno. Tonička totiž miluje veverky, takže jí o nich čtu pořád. A pak ještě
tu od Daisy Mrázkové o slonovi a mravenci, která je hlavně o veverce, co bydlí
v jeskyni se slonem a mravencem a má s nimi občas trápení. Veverky
jsou na polštáři, na zdi, v posteli, na oblečení, v batohu, na
narozeninovym dortu, krmíme je a stavíme jim domečky. Jsou prostě všude.
 |
| Domeček pro veverku |
Ani pořádně nevím, odkud ty veverky
přihopkaly. Jedna se objevila na stromě ve zvířátkový knížce a pak postupně
byly „veve“ všude. Procházky venku začaly vypadat tak, že Tonička stála pod
stromem se šiškou a čekala na veverku, která jaksi nepřicházela. Obcházeli jsme
teda stromy a hledali a hledali a veverka nikde. Zatímco já začala pátrat po
veverkových vánočních dárcích, David prohledával ty internety a snažil se
dopídit místa, kde bychom tu živou veverku mohli vidět. Dokonce narazil na
nějakou besedu o veverkách a psal jim, jestli tam náhodou nějakou živou veverku
mít nebudou. Až nakonec narazil na park Štěpánka v Mladé Boleslavi.
Zapsali jsme si to teda za uši a už někdy od prosince čekali na vhodnou příležitost. Přece jen se mi v pokročilý fázi těhotenství (a pak zas po porodu) ve sněhu a mrazu moc nikam nechtělo, takže jsme se těšili na jaro a první výlet s miminem. I když by mě teda nikdy nenapadlo, že jako turista pojedu zrovna do Boleslavi. Ještě kvůli veverkám. Dost jsme se modlili, aby tam teda nějaký veverky byly, když už se tam táhneme, protože nevim, jestli by Toničku uspokojila fabrika Škodovky, kdyby veve nebyla.
 |
| Veverky v batohu |
První dojem byl teda dost tristní. Park sice pěkný, ale všude plno lidu a žádný veverky. Naštěstí nám mladoboleslavský domorodec ukázal, kam přesně se máme vydat, a navíc vypadal, že tam fakt nějaká veverka bude. Fakt jsem se bála, že se zeptáme a dozvíme se tak akorát: „Jaký veverky?“
A tak jsme tedy šli a šli, až jsme
narazili na veverčí naučnou stezku. Což mě teda trochu uklidnilo, protože bylo
jasný, že nějaký veverky uvidíme aspoň na obrázku, dozvíme se, co jedí a prostě
nebyli jsme v Boleslavi nadarmo, že jo. Oči jsme teda měli na stopkách…a…fakt
tam jsou. A jsou jich tam mraky. Jakože veverčí ráj. Nikdy jsem jich tolik
najednou neviděla. I když popravdě jsem čekala, že budou ochočenější a budou
mít větší chuť na oříšky. Ale přece jen veverka je tvor plachý a jídla jim tam
nosí lidi asi mraky. No, kdybych se zmohla na inteligentnější objektiv a neměla
na foťáku ten základní (protože kdo by to přendaval, že jo), byly by
z toho fakt skvělý fotky. Jestli rádi fotíte zvířata, rozhodně doporučuju
návštěvu.
A Tonička? Ta měla z veverek
radost. I když jsme čekali, že z toho bude víc jásat a hopkat jako veve.
Ale výlet to byl super.
PS: Za batoh Deuter Kikki, do kterého můžeme strčit na výlet naše veverky
děkujeme outdoorovému eshopu Affekt.cz. Kromě veverek tam nacpete i svačinu
(pro dítě i pro veverky) a vůbec všechny nezbytnosti. Seženete ho i
v zelený a modrý barvě, pokud zrovna neholdujete růžový. A na Affekt.cz
seženete i jiný věci, který se vám budou hodit na výlety.
Velikonoční zajíčci k nám
hopkají sedmimílovými skoky, tak při té příležitosti zavzpomínám na jedny
Velikonoce v Itálii. Teda ne že bychom tam běhali s pomlázkami,
barvili vajíčka a tak. Vlastně na tom velikonočního nebylo nic až na to, že se
mi nepodařilo vidět to hlavní, co jsem v Turíně vidět chtěla. Ono přece
jen ty svatostánky nejsvětější jsou o svátcích vyhrazeny věřícím a ne turistům
s foťákem. A ještě když tam mají takovou cennost jako Turínské plátno.
Lesklý a barevný
katalogy s nabídkou letních zájezdů už jsou dávno na světě a Bulharsko je
jednou z oblíbených destinací, protože písečné pláže, svítící sluníčko,
příznivé ceny, pohodová atmosféra a pohostinné obyvatelstvo. Takhle nějak to ty
katalogy inzerují, ale ostatně se vám to snaží namluvit i názvy letovisek jako
Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží. U mě takový názvy rozsvítí červenou
kontrolku, protože čuchám, čuchám turistickou past a navoněnou bídu. I když
zrovna ty Zlaté Písky nejsou dílem nějakýho prohnanýho marketingovýho experta,
ale českého archeologa Karla Škorpila, který zde s Archeologickým spolkem
začal roku 1922 budovat přímořské letovisko. Asi aby si měli bulharští
archeologové kam jezdit odpočinout. Už jsem tu Karla Škorpila zmiňovala
v jednom článku a schválně si o tomhle otci bulharské archeologie
z Vysokého Mýta něco přečtěte. Je to zajímavý osud a Zlatý Písky jsou teda
pro Čechy vlastně osudový.
Nejsem zvláště zvířátkový člověk a
v návštěvách zoo se moc nevyžívám. I když samozřejmě s nástupem dětí
se frekvence styků se zvířaty značně zvýšila, protože „hele, kravička, bůůůů…a
klokan skáče, hop, hop, hop.“ Ale když už se ocitnete na úplně jinym kontinentu
a kolem baráku vám běhají úplně jiný zvířata, přece jen vás to zaujme. I
v českých luzích a hájích sice fauna doznala v posledních letech
značných změn a v rybníku častěji jak vodníka potkáte vodní želvu, ale
sloni pořád po návsi neběhají. Takže neomylně hned, jak jsme uviděli na Srí Lance u cesty prvního slona, vyskákali jsme z auta jak malý děcka a fotili
zepředu a zezadu a jůůůů a jéééé.
Šestinedělí je VOPRUZ. V zimě
obzvlášť. Pro ty, kdo netuší, oč jde, tak je to taková příjemná doba po porodu,
kdy se vám tělo vrací do původní podoby (v rámci možností), dáváte se tak nějak
dohromady, máte doma malý mimino, který chce pořád jíst a se kterym nemůžete
moc mezi lidi, aby něco nechytlo, a o pořádnym spánku si můžete nechat jenom
zdát. Když je teplo, tak to není tak hrozný, můžete aspoň na procházky a
sednout si třeba na zahrádku v restauraci. Ale stejně pro mě během mýho
prvního šestinedělí představovala cesta na Stodůlky k veterináři
s našim obstarožnim jedenáctiletým králíkem velkou společenskou událost. Teď
je pro mě událost, když jdu s malou Stázkou na polikliniku
k ortopedovi, který u mimin zásadně nerozlišuje pohlaví (což o to, věřim,
že to ulehčí práci). Takže se nostalgicky probírám fotkami a sentimentálně
vzpomínám, jak dobře jsme se kdysi měli. Stejně jsem jednou chtěla napsat o
nejlepších místech, kde jsme kdy bydleli, tak teď je dobrá příležitost.
Pension am Schneiderturm, Sighisoara, Rumunsko
O tom už jsem tu psala (a vy si to chcete přečíst) a
je to prostě srdcovka nejzamilovanější, protože to byl první penzion, kde jsme
spolu s Davidem bydleli. Ale hlavně bylo to bydlení v historické
budově v samotném centru města, pokoje byly zařízené historickým nábytkem
a k snídani se podávalo regionální jídlo. A jestli něco miluju, tak jsou
to hotelový snídaně. Zvlášť když si na nich dá někdo záležet a každý ráno vám
udělá prezentaci toho, co je na stole. Škoda jen, že na snídaních mě zajímá
hlavně to jídlo a focení jde dost stranou, takže se o ten zážitek nemůžu
podělit i vizuálně.
 |
| Rosenhof |
Rosenhof, Illmitz, Rakousko
Taky už jsem opěvovala jejich jídlo a kuchyni (jen koukněte, jak se nám u Neziderského jezera dobře jedlo) a vlastně platí to samé, co výše. Rodinný podnik,
všechno vám vysvětlí, dají vám tipy na výlety, mapičky, kam můžete jet na kole,
řeknou, kde si kola můžete půjčit a kde je máte ustájit. Snídaně plná
regionálních produktů, včetně domácího hroznového moštu. Jestli máte rádi víno,
tak tady jste správně. Kromě hroznového moštu tu můžete ochutnat plno místních
vín a jít i na prohlídku vinařství. Prostě úžasný. Navíc je tu nádherná
zahrada, kde můžete víno po večerech popíjet, a některý pokoje mají balkony
s výhledem právě do zahrady. A hrozně dobře tu vaří. A ještě ke všemu vám
každý den umělecky složí pyžamo. Tady se zrodila moje láska k rakouským
vinařstvím/penzionům. Kdyby to šlo, trávíme tam každý rok aspoň týden.
Taky jsem nám na léto jedno takové vinařství/penzion zarezervovala. Požadavky:
dobrý víno a dětský hřiště. Víc toho letos nepotřebuju. (Poznámka z budoucnosti: Dopadlo to nadpozemsky úžasně. O Wachau čtěte tu.)
 |
| Umělecky poskládaný pyžamo |
Villa Maria, Krakov, Polsko
Další rodinný podnik. Rodinný
podniky jsou nejlepší, protože si tam přijdete jako doma a tady obzvlášť. Tohle
je klasická vilka, v jejímž přízemí bydlí majitelé a v patře je
několik pokojů pro hosty. Nic nebyl problém, připravili nám dětskou postýlku (i
když postel tu byla tak veliká, že jsme ji ani nevyužili), ukázali, kde můžeme
Toničce ohřát nebo uvařit oběd, vlastně udělali, co nám na očích viděli. Na
pokojích má majitel desky s informacemi o Krakově a okolí, o městské
dopravě, o tom, kam si zajít na jídlo. A to v několika jazycích a něco
dokonce i v češtině. Prostě si s tím vyhrál. Pán a paní domácí mluví jen
polsky, ale jde o hezkou a srozumitelnou polštinu, takže jsme si i vcelku
popovídali (některým Polákům nejsem schopná rozumět vůbec). Snídaně sice tak
hvězdný jako ty předchozí nebyly, ale cena za ubytování byla fakt dobrá. Velký
pokoj s terasou pro nás tři stál nějakých 1200 Kč na noc. Tramvají jste
v centru města za pět minut, pěšky to půjdete kousek přes půl hodiny.
O Krakově si přečtěte tady a rovnou házim i odkazy na výlety v okolí: Wieliczka, Kalvárie Zebrzydowska a Osvětim.
O Krakově si přečtěte tady a rovnou házim i odkazy na výlety v okolí: Wieliczka, Kalvárie Zebrzydowska a Osvětim.
 |
| Villa Maria |
Ještě
přidám pár tipů. Ubytování hledám a rezervuji přes www.booking.com. Zvlášť miluju možnost ubytování bez
poplatku kdykoliv před příjezdem zrušit. Nikdy na to sice nedošlo, ale co
kdyby. A dle recenzí taky víte, do čeho jdete. Plno mých kamarádů nedá dopustit
na www.airbnb.cz, ale mně se tam
nikdy nic skvělýho a cenově výhodnýho nepovedlo najít. Navíc jsem nedávno
objevila cashbackový portál www.plnapenezenka.cz, který právě s booking.com spolupracuje a díky
němu získáte ještě nějaké peníze z nákupu zpět. Funguje to jednoduše.
Zaregistrujete se na Plné peněžence a skrz ni se pak prokliknete do vybraného
eshopu, se kterým spolupracují. Pokud jde o cestování, jsou tam třeba i různé
letecké společnosti jako Lufthansa nebo Iberia (a jinak fůra dalších eshopů
jako Mall, Dáme jídlo nebo Košík). Pak už jen nakoupíte a peníze (určité
procento z nákupu) se přičtou na váš účet na Plné peněžence, odkud si je
můžete převést na svůj bankovní účet.
Přiznávám bez mučení, že ubytování jsem takhle
ještě nerezervovala, protože mám v šestinedělí jaksi jiný radostný
priority, jako jsou závěsy Toničce do pokoje a kojicí trička z Bonprixu
(vzhledem k tomu, že jsem vždycky trpěla předsudkem, že podobný zásilkový
obchody jsou jen pro starý báby, je to další znamení, že asi doopravdicky
stárnu, i když si furt připadám na patnáct). Ale když vám takhle za nákup vrátí
skoro dvě stovky (což se vám v hlavě okamžitě přepočte na balík plen), je
to víc než dobrý. A cestování bývá poněkud dražší záležitost než závěsy.
Kdybych přes Peněženku rezervovala loňskou Itálii, hodilo by to skoro osm
stovek. Takže doporučuju ji začít využívat. Kdyby moje babička používala
internet, tohle by milovala.
A poslední a vůbec nejlepší ubytovací tip.
Najděte si kamarády v zahraničí a nastěhujte se jim na gauč. Jestli jste
ještě ve studentských letech, objeďte kamarády na Erasmu! V malym
pokojíčku na koleji se pak sice tísníte čtyři (jako my kdysi v Kodani),
ale zase je to největší sranda. Tímto chci poděkovat všem, kdo mi kdy poskytli
gauče.
 |
| Kolejní pokojíček bohužel vyfocený nemám, tak se aspoň podělim o jednu hostinu, co jsme si udělaly tehdy s holkama v kuchyňce. |
Jak jsem včera (nebo spíš
v minulém článku) slíbila, tak dnes taky činím. Dallas není jen rájem
pokleslé seriálové zábavy, ale taky tu je dost toho „vysokého“ umění, prostě
kultury na úrovni. Vlastně tu je celá čtvrť, která se honosí tím, že je
největší souvislou uměleckou čtvrtí ve Spojených státech. Jak jsem psala
minule, Texasani jsou dost líný chodit po svých, takže možná mají všechno na
jednom místě proto, aby z výstavy na operu neudělali víc jak deset kroků. Toť
moje teorie, ale možná jim křivdím.
Jsem dítě devadesátek, takže na
všechny ty seriály, muziku a další kusy popkultury, co tehdy letěly, ráda
nostalgicky vzpomínám. A přiznávám, že jestli jsem si někdy úplně nejlíp
zatancovala, tak to bylo na Planeta Nova Djs, protože ty maj všechny ty správný
hity včetně Televize od Chaozzu, ze který jsem si vypůjčila název dnešního
článku (ten text je esence českých devadesátek). Ale nebojte, vzpomínat na to,
jak jsem byla mladá, krásná a plná ideálů tu dneska nebudu. Dneska pojedeme do
Dallasu na Southfork.
