Vídeňské retro vydání aneb moje první cestování v pravěku

by uneseni - 21.11.18

Vídeň je moje nejoblíbenější zahraniční město. Možná vlastně vůbec nejoblíbenější. Nevím, Praha je domov a u sousedů je vždycky tráva zelenější, takže se to nedá srovnat. Vídeň znám ze zahraničních měst nejlíp, byla jsem tam nejvíckrát a hlavně jsem tam poprvé vyjela na vlastní pěst. Tahle první cesta bez rodičů se odehrála už před nějakým tím pátkem a je fakt šílený, jak se za tu dobu všechno změnilo. Jako když si na tohle vzpomenu, přijdu si už jako totální vykopávka vhodná do muzea. A když o tom tak přemýšlím, Vídeň byla vlastně cílem mého vůbec prvního výjezdu za hranice. Bylo mi asi šest a nic si z toho nepamatuju. Akorát mám pocit, že jsem tam tehdy poprvé viděla samootevírací dveře.

No, prostě Vídeň je moje osudový město a teď k tomu cestování před skoro dvaceti lety (který už nebylo zdaleka tak hrozný jako cestování před třiceti lety). Takže v prvé řadě takhle v pravěku nebyl internet. Nebo byl, ale byl to hrozně pomalej internet přes telefon. Jako ne přes mobilní telefon, ale přes pevnou linku (jakože tohle). Všechno teda trvalo dost dlouho a navíc to stálo hrozně peněz, takže o nějakých rezervacích přes internet, hledání informací a vůbec všem možnym, co teď před cestou standardně děláme, jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Takže jsme měli obyčejnýho tištěnýho průvodce a Vídeň platila šilinky.

Na tom internetu jsem si tehdy našla tak akorát odjezd vlaku z pražskýho Hlavního nádraží, což bylo někdy v noci. Nevim, jak to chodí na Hlaváku teď, ale tehdy byl v nočních hodinách plný pasáků, šlapek, bezdomovců a feťáků. Prostě příjemná společnost. Ve vlaku to nebylo o moc lepší, ale na hranice s Rakouskem jsme dojeli v pohodě, ukázali pasy a zdárně vystoupili na nádraží ve Vídni. Jazykově vybavený jsme moc nebyli. Koupit si lístek na tramvaj se ukázalo jako nadpozemskej výkon, takže jsme k prvnímu vytipovanýmu hostelu dle tištěnýho průvodce jeli načerno. Naštěstí nás nikdo nechytl. V hostelu jsme se chatrnou angličtinou dožadovali pokoje. Napoprvý neúspěšně, v druhym hostelu se zadařilo.

Ubytování tedy bylo. Jelikož jsme se ve vlaku moc nevyspali, kamarád se rozhodl si dát dvacet a já vyrazila na tour de galerie. Mám dojem, že ten první den jsem prochodila celý Kunsthistorisches Museum. Nebo to byl Belvedere? Rozhodně jsem tehdy byla v obou. Pořadí nevim. Pamatuji si, jak jsem v Belvederu obdivovala Klimtův Polibek. A taky díla Egona Schieleho, ale ten Klimt je od té doby moje číslo jedna.

Poučeni tramvajovym neúspěchem, jsme se pak už do žádný hromadný dopravy radši nepouštěli a centrum Vídně prochodili křížem krážem po svých. Možná se od tý doby datuje i moje nechuť hromadnou dopravu ve městech používat. Já prostě nejradši všude chodim pěšky, všechno tak taky líp poznám. Jelikož na tramvaje jsme rezignovali, do Vídně jsme dojeli, ubytování našli, tak jedinou další výzvu představovalo najít dopravu zpět do Prahy. V tistěnym průvodci jsme si našli adresu jakýsi autobusový společnosti, v mapě našli adresu a pěšmo vyrazili koupit jízdenky. Což se kupodivu povedlo.

Vlastně to žádný velký dobrodružství, kde bychom museli bojovat s nepřízní osudu, nebylo, ale přece jen mi tehdy přišlo, že dělám fakt velkou věc. Že jsme sami v cizim městě, v cizim světě, odkázaný jen na sebe. Kilometrově je Vídeň pořád stejně daleko, ale dnes je mnohem mnohem blíž. Jak dopravou, tak tím, že zmizely hranice na zemi i ve vzduchu. Díky telefonům a internetu v mobilu nejsou vaši kamarádi a rodiče vlastně o nic moc dál, než když si odskočíte na nákup do krámu. Tehdy by mě telefonát domu stál měsíční kapesný.

A co vy? Pamatujete si, kdy jste vyjeli za hranice na vlastní pěst a jak se od té doby změnilo cestování? Je docela fajn si takhle sednout a zavzpomínat, jak to vypadalo tehdy a jak by celá ta cesta probíhala asi dnes. Trochu nás to jednoduchý klikání na internetu připravilo o kouzlo lehkého dobrodružství. I když bych teda neměnila. Budu ráda, když vás článek inspiruje k sepsání vašich historek – ať už tady v komentářích nebo napište rovnou článek na blog (jestli nějaký máte) a pošlete mi odkaz. Ráda ho pak nasdílím na fb svým čtenářům, ať si užijeme trochu nostalgický zábavy.

PS: Díky Marku, že jsi se mnou tehdy jel!