uneseni: nejkrásnější výhled

Jeden obrovský barokní klenot máme skoro za humny. Jestli budete dovolenou trávit někde na jižní Moravě, doporučuji si do rakouského Melku udělat výlet. Ze Znojma a přilehlých krajů jste tam tak za hodinu a půl, takže to zvládnete v pohodě na otočku a celá ta výprava vám (možná) ani neprovětrá peněženku. Teda pokud nepěstujete gastro či víno-turistiku. V údolí Wachau, na jehož konci Melk leží, mají (podle mě) nejlepší víno a taky nejlepší meruňky na světě. V sezoně marmelád nic lepšího neseženete. A navíc je v klášteře překrásná knihovna. Jo, a ty klášterní zahrady.

Akorát si tam teda budete muset vyšlápnout pěknej krpál.

Údolí Wachau, kde Melk najdete, je naprosto božský kraj. O jeho (hlavně gastro) přednostech už jsem kdysi článek napsala (o Wachau se dočtete zde). Nejlepší na něm je, že si tu fakt můžete užít jak dovolenou sportovní (cyklistický stezky všude), degustační (vinice všude), dětskou (plavba po Dunaji i fajn dětský hřiště) nebo kulturní, protože kopce nad Dunají, ze kterých je pěkně strategicky vidět široko daleko, jsou doslova obsypány hrady a kláštery. Proto všechno je to taky na seznamu UNESCO a Melk je ze všech místních památek ta nejznámější.

V knihovně se fotit nesmí, takže foto je z: http://www.astour.cz/toulky-rakouskym-podunajim/

Možná za to trošku může i slavný román Umberta Eca Jméno růže. Jeden z jeho hlavních hrdinů je mnich Adso z Melku a říká se, že zdejší knihovna byla Ecovi při psaní románu inspirací. A taky se říká, že to byla úplně jiná knihovna. Co si budem, klášterní knihovny prostě patří k těm nejkrásnějším a kláštery jako někdejší střediska vzdělanosti mají ve svých sbírkách knih habaděj (schválně nakoukněte třeba do Strahovský knihovny v Praze). Celkem mají v Melku na 100 000 svazků. Všechny samozřejmě při návštěvě neuvidíte, ale těch 16 000, co je v hlavnim sále, je taky úctyhodný číslo. Odtud potom vede spirálové schodiště do dalších dvanácti místností, kam se už bohužel v rámci prohlídky nedostanete. A taky je škoda, že se uvnitř nesmí fotit.

Fotit můžete jen na velkolepý terase, ze který je báječný výhled na Dunaj. Tam to za nějaký ty selfíčka fakt stojí. I v tom „okně“ ve spodní části terasy. To je na nějaký fotokousky jak dělaný. Však jsme se taky pokoušeli. Úplně nej fotka by byla, kdyby vás někdo vycvaknul na terase pěkně zdola, jak zasněně koukáte do krajiny, ale na to si s sebou vezměte nějakýho zdatnýho běžce. Je to poměrně daleko.

Abych i nějaký tý historii učinila za dost, tak klášter samotný byl založen roku 1089 benediktinskými mnichy, ale znáte to, přišly nějaký ty požáry, požadavky moderního života a dnešní podoba kláštera pochází až z let 1701–1736 a je hlavně dílem rakouskýho architekt Jakoba Prandtauera. Freska na stropě hlavního sálu knihovny je zase dílem Paula Trogera. Prostě podíleli se na tom samý rakouský barokní mistři. Kromě samotnýho rosáhlýho areálu kláštera (jako stavby samotný) jsou tu taky poměrně úctyhodný klášterní zahrady.

Leták na webu doporučuje si na návštěvu vyhradit alespoň 2,5 hodiny, ale já doporučuji klidně celý den (a kam to nedoporučuju, že…). Areál je opravdu rozsáhlý, takže poměrně dost času zabere jen si projít všechny samotné volně přístupné části. Nějaký čas vám určitě zabere i prohlídka vnitřku kláštera, kde uvidíte právě knihovnu se sbírkami starých tisků, klášterní kostel, muzejní sbírky nebo tu terasu s neskutečným výhledem na Dunaj a celé údolí. Na prohlídku je možné vydat se bez průvodce, takže je to v klidu zvládnutelné v klidu a vlastním tempem s dětmi. Ty pak obzvláště ocení návštěvu klášterních zahrad s různými altánky, pohádkovými zákoutími a roztomilými stavbičkami. Svačinou vybavený být nemusíte (záleží na vašem rozpočtu), v areálu najdete jak kavárnu v nádhernym zahradnim pavilonu, tak restauraci. Vyzkoušeno oboje a oboje spokojenost.

PS: Při psaní jsem tak přemýšlela o nejkrásnějších knihovnách, kde jsem kdy byla. Která je ta vaše nej? Třeba i s pomocí vašich tipů jednou dám dohromady knihovnový článek.

Doby, kdy jsme jezdili se dvěma kočáry. Výhoda Melku je, že ho v pohodě projdete i s nimi.

Podterasový okýnko je skvělý místo na fotky

A úplně nej by bylo, kdy někdo seběhl dolu a vyfotil vás na terase!

Čas na dortík!

No comments

pohled na historické centrum Stralsundu z kostelní věže

Jestli mám pro něco slabost, je to cihlová architektura. Asi máme prostě v Čechách moc omítky, takže jak na mě někde vykouknou červený cihly, jsem ztracená. Nejlíp když se k tomu přidá ještě nějaká ta voda, trocha mořskýho vzduchu, ryba k obědu v pěkný restauraci a v ulicích takovýho města bych mohla prochodit střevíce.

Severoněmecký Stralsund přesně takový město je. Vede odtud úctyhodně dlouhej most na ostrov Rujana, takže jestli se na něj někdy vydáte trochu vykoupat nebo vyfoukat, přes Stralsund určitě pojedete (o našem pobytu na Rujaně se dočtete v tomhle článku). Doporučuju si ve Stralsundu udělat delší zastávku nebo se sem rovnou vydat na samostatný celodenní výlet. Abych řekla pravdu, jeden den stejně nestačí a k vidění je tu toho víc než dost.

výhled z věže kostela Panny Marie ve Stralsundu

Nejkrásnější výhled je z kostelní věže

Jestli mám pro něco slabost, jsou to kostelní věže. Přesněji řečeno lezení na kostelní věže a vyhlídky z nich. Ony jsou vždycky ty soustavy schodů a prapodivných žebříků poměrně dobrodružná věc, když to lezete s malýma dětma. Chvílema máte pocit, že zdechnete, chvílema, že se určitě přizabijete, ale když vylezete nahoru a vidíte pod sebou celý město, je to pocit, kterýmu se jen tak něco nevyrovná. Výstup na věž kostela Panny Marie (Marienkirche) ve Stralsundu byl z těch náročnějších záležitostí, ale ten výhled byl jeden z nejkrásnějších mýho života. Vidíte odsud až na Rujanu včetně celýho toho dlouhatánskýho mostu.

Kostel byl zbudován koncem 13. století a je jedním z typických příkladů cihlový gotický architektury. Jeho věž byla několikrát poškozena bleskem a následně přebudována a poměrně zajímavý je, že v letech 1549-1647 šlo o nejvyšší stavbu na světě. Roku 1647 věž zasáhl další blesk, ta pak dostala svojí nynější barokní podobu a o svoje výškový prvenství přišla. Ony ty věže někdejších nejvyšších budov obecně celkem padaly, tady k tomu najdete zajímavou tabulku. Dnes je věž 104 metrů vysoká, což asi takhle – Petřínská rozhledna má 65,5 metru, takže z toho si můžete odvodit, jaká makačka to nahoru na Marienkirche asi bude. Ale řikám vám, stojí to za to. Akorát asi volte jiný oblečení než sukni. Část lezete po žebřících a opravdu hodně tam fouká, takže moje krásná letní plisovaná sukně mi poměrně často vlála nad hlavou.

Krásy podmořských světů

Jestli mám pro něco slabost, jsou to oceanária. Možná proto, že u nás nemáme moře, ale obecně mě prostě koukání na rybičky a vodní živočichy hrozně fascinuje a uklidňuje. Prostě tohle já radši než klasickou zoologickou. Zatím nejvíc nás oslnilo oceanárium v Lisabonu, to je fakt bezkonkurenční, ale to ve Stralsundu je v těsnym závěsu. Expozice tady ukazují život v Severnim moři a klade důraz na ekologickou výchovu. Prostě je tu ukázáno, jak člověk mořským zvířatům škodí, třeba i hlukem, a je tu plno podnětů k zamyšlení, co pro mořský svět můžete udělat. Třeba když už kupujete mořský ryby, dát přednost těm z udržitelnýho rybolovu. Poznáte je podle takový tý modrý značky s rybičkou a písmeny MSC.

Kromě mořských ryb je tu i řada herních prvků včetně těch vodních, který najdete na střeše hned vedle tučňáků. A teda koukat od tučňáčího bazénu na historický město to je pořádná paráda. Velká paráda musí být také Mořské muzeum, kde mají zase domov mořské želvy a podvodní živočichové tropických krajů a Středozemního moře. Velká bomba je, že tohle muzeum sídlí v budově středověkýho kláštera, což je pro nepoužívaný klášter rozhodně originální uplatnění. Místo mnichů želvy.

Jenže klášterní moře a oceanárium je v jednom dni už docela velký sousto, takže to si necháváme na příští návštěvu. My přijeli dopoledne, prohlídli si Marienkirche, vylezli na věž, prošli centrum města, kde jsme taky zakotvili na oběd, a pak se vydali do oceanária, kde jsme byli skoro až do zavíračky. Mimochodem v Marienkirche maj i dětský kouteček. To jsem v kostele ještě neviděla, ale nápad to není vůbec blbej. A na oběd bych vás zavedla na hlavní náměstí Alter Markt do Wulflamstuben. A dejte si třeba matjesy. Ostatně pro ty mám od návštěvy Rujany velkou slabost taky.

s dětmi na věži kostela Panny Marie ve Stralsundu

Nahoře na věži. Fučelo tam fakt dost

most na Rujanu, pohled z věže kostela Panny Marie ve Stralsundu

Ale ten výhled! Tady most na Rujanu

výstup na věž kostela Panny Marie ve Stralsundu

Schody a žebříky, těch si tu užijete!

interiér kostela Panny Marie ve Stralsundu

Interiér Marienkirche

dětský koutek v kostele Panny Marie ve Stralsundu

A kreslicí koutek

Takhle ta věž tak vysoká nevypadá...

Překrásná radnice

V tom překrásnym starym cihlovym domě je ta mnou doporučovaná restaurace

Mňam!!! I na děti jsou fajn zařízený, pastelky, prostírání s krávou, dětský jídla...

Ale kdyby se vám náhodou stýskalo po domově, je tu Zlatá Praha!

Tučňáci na střeše oceanária

Roztomilouš

vodní a herní prvky na střeše oceanária ve Stralsundu

A ještě nějaký to hraní na střeše oceanária

No comments

Pamatujete si, kdy jste byli poprvý u moře? Jestli jste mladší ročníky, tak nejspíš ne. Naše holky si to taky pamatovat nebudou, ale pro nás starší tohle byla velká věc. Moje první moře proběhlo v Gradu v Itálii. Bylo mi asi jedenáct a jeli jsme autem s mámou, ségrou, strejdou a tetou. Bydleli jsme v jakymsi megakempu pod stanem, vařili si na vařiči, poprvé jsem sbírala mušle na pláži a potkala se s tureckym záchodem.

Máma na tuhle dovolenou moc ráda vzpomíná a řiká: „Jo, tehdy v Gradu, tam vám to bylo hezký, tam bych jela znova.“ Já po tom nikdy nějak zvlášť neprahla, ale shodou okolností jsem se tam nedávno ocitla a nechala tam kus svýho srdce. A tak teď řikám: „Jo, v tom Gradu, tam vám to bylo hezký, tam bych jela znova.“

Stalo se to náhodou. Jeli jsme do Slovinska a posléze do Chorvatska a že to ještě vezmeme přes Itálii a odškrtneme si tam další památku UNESCO, městečko Aquileia. Jelikož tohle míření bylo na počátku listopadu, ubytování jsme neřešili a po naší pasový eskapádě v Lublani teprve začali koukat, kdeže v tý Itálii teda přespíme. A booking nám nabídl Grado, který je od Aquileie coby kamenem dohodil. Hej, tak jedem, pošlem mámě fotky, ať má nostalgickou!

Co tak čekat od turistickýho letoviska počátkem listopadu? Já čekala město duchů. Vybydleno, zavřený baráky a funkční asi tak dvě restaurace. Ale tak pizza, pasta, ciao bella! Itálie je vždycky dobrej nápad. I kdyby v těch jejích krásnejch uličkách a domečcích s dřevěnýma okenicema chcíp pes. Nakonec to všechno bylo ale úplně jinak.

Městečko Grado má jednu zásadní výhodu – není to letovisko postavený na zelený louce, ale má fakt dlouhou historii. Jakože hodně dlouhou, prý 2. století před Kristem a sloužilo jako přístav pro Aquileiu, což bylo ve svý době město velevýznamný. Krásný kulisy pro vaše procházky i večerní sezeníčka u aperolu máte zaručený. A že si ho budete mít kde dát. Restaurací tu bylo otevřeno víc než dost a lidi jedli, pili, bavili se a žili. Fakt to tu pulzovalo životem. Jako ne ve smyslu dunivý diskotéky, ale prostě si jen užívali, že jsou teď, tady a spolu.

Tak taky jsme si užívali večerních sedánků

Už jen tou atmosférou mě to tam dostalo. A k tomu pláže plný mušlí. Lidu tak akorát (mix Italů a Němců, který sem evidentně rádi zavítaj i mimo sezonu). Dostupnost mnoha památek. Již zmiňovaná Aquileia je za rohem, za druhým rohem další UNESCO město Palmanova, za hodinu jste v Terstu, za hodinu a půl v Benátkách. Ty Benátky jsme tentokrát vynechali, ale Terst rozhodně doporučuju. Už jen kvůli tomu, že tam je úžasná zmrzlinárna a ještě cestou pojedete přes vesnici Prosecco. Jako přes doopravdickej domov prosecca!

V hlavní sezoně bych Grado asi vynechala, páč pláže budou nacpaný a lidí tu bude jak sr….mravenců, ale takhle mimo sezonu bych jezdila snad každej víkend. Původně jsme plánovali, že tu zůstanem dvě noci a posuneme se k moři do Chorvatska. Nakonec jsme zůstali noci čtyři (a na chorvatský moře se vykašlali) částečně i kvůli fajn hotelu (Nauthotel Marina Resort), kde jsme byli skoro sami, a hlavně jsme z balkonu koukali na moře. A usínat a budit se vedle moře je po „usínat a budit se vedle Davida“ absolutně nejvíc. Plus jak jsme bookovali na poslední chvíli, tak nás noc na tomhle super místě vyšla asi na 1500 korun.

Cestování mimo sezonu je prostě skvělý. Sice se nebudete koupat v moři, ale nohy si klidně ošplouchnete, sice nebudete chytat půl dne bronz, ale vitaminu D za hezkýho počasí nachytáte stejně dost, ale hlavně nebudete zakopávat o miliony lidí a celý vás to bude stát mnohem míň. A takhle na podzim snad není hezčí místo než Grado.