Předem upozorňuji, že tenhle článek
bude trochu povzdechnutí. Taková ukázka, jak by to být nemělo a vlastně trochu
jak i mělo. Zámek v Lednici měl navíc tu smůlu, že jsem ho navštívila
krátce poté, co jsem se vrátila z road tripu po USA, kde je úroveň služeb
úplně jinde než v Čechách a člověk si na to rychle zvykne. Po památkách
vás provázejí lidé, kteří tomu rozumí, zajímá je to a jsou schopni odpovědět téměř
na jakýkoli dotaz. Nevím, jak tam na tom jsou s platy, ale uvědomuji si,
že u nás jsou platy v kultuře mizerné. Což se projevuje tím, že naše zámky
jsou plné rozkvétajících průvodkyň a odkvétajících pokladní. Fajn, hrad nebo
zámek je v každé druhé vsi a všude úžasně kvalifikovaný personál prostě
obstarat a zaplatit nejde, ale aby tohle platilo i pro Lednici, která je na
seznamu kulturního dědictví UNESCO?
Spruce Tree House - původní vzhled kivy (se "střechou") |
Do Mesa Verde jsme
přijeli v polovině dubna, tedy v době před hlavní sezonou. Nebyl ještě
otevřený kemp, ani horská chata Far View, o které jsem psala v minulém článku. Stejně tak nebyly přístupné všechny památky, což byla na jednu stranu
škoda, ale za den bychom toho stejně o moc víc nezvládli. Do parku jsme přijeli
kolem deváté ráno a odjížděli po šesté. Pokud byste tedy chtěli vidět opravdu
všechno, jeden den vám rozhodně stačit nebude.
S čím
kdo zachází, tím také schází. Já dřív hodně koukala na horory, což se vám na
cestách může snadno vymstít. Obzvlášť na takovém road tripu po Americe. Pokud
něco podobného plánujete, vyhněte se filmům o výletnících, kteří kdesi na
samotě potkali skupinu zmutovaných horníků, nebo těm o párech, kterým se
porouchalo auto a musely se ubytovat v hodně špatném motelu.
V minulém článku jsem psala o českých stopách v
Bulharsku, což mi připomnělo moje bulharské stopy. Plán byl jasný. Po skalních
kostelech pojedeme do Sofie, kde se najíme, prohlédneme si katedrálu svatého Alexandera
Něvského, navštívíme muzeum pravoslavných ikon, následovat bude Bojanský
kostel, který je na seznamu UNESCO, a potom se vydáme směr Rilský monastýr a
někde po cestě najdeme něco na přespání.
Už od rána mi tu něco nehrálo a
cestou do Sofie už to nešlo dál ignorovat. Překvapení v podobě zánětu
močových cest. Dojet do Sofie a najíst se jsme zvládli vcelku v pohodě.
Zbytek plánu jsme museli změnit, i když tu katedrálu jsme viděli aspoň zvenku,
protože já se byla schopná soustředit jen na dvě věci: najít lékárnu a pak se
zahrabat do postele poblíž záchodu.
Od téhle příhody vím jednu věc. Když jedu někam, kde se nejspíš nedorozumím s lékárníkem, je vcelku dobrý nápad přibalit si do baťůžku léky pro tyhle případy. Bolest v krku, hlavy nebo břicha ještě rukama nohama popsat zvládnu, ale tohle… Nakonec jsme se tedy s bulharským lékárníkem nějak „domluvili“ a nějakou krabičku léků jsem dostala. Když jsem se pak dostala i do toho pokoje s postelí a záchodem, název těch léků jsem si vygooglila. Bylo to na mykózu nebo tak něco. Naštěstí jsem během toho mávání rukama nohama zahlédla za lékárníkem krabičku, na které byl obrázek brusinek, tak jsem si koupila ještě tu. Tabletky s brusinkami a hektolitry tekutin na mě naštěstí většinou zaberou. Takže další den už mi bylo vcelku žitelně. Akorát jsem zhruba každých 30 minut hledala křoví nebo aspoň použitelnou škarpu u silnice a celé mi to trochu připomínalo psa, který si značkuje teritorium. Já označkovala Bulharsko, Makedonii, Kosovo i Albánii a člověk se ze mě zase stal teprve někde v Černé Hoře.
Od téhle příhody vím jednu věc. Když jedu někam, kde se nejspíš nedorozumím s lékárníkem, je vcelku dobrý nápad přibalit si do baťůžku léky pro tyhle případy. Bolest v krku, hlavy nebo břicha ještě rukama nohama popsat zvládnu, ale tohle… Nakonec jsme se tedy s bulharským lékárníkem nějak „domluvili“ a nějakou krabičku léků jsem dostala. Když jsem se pak dostala i do toho pokoje s postelí a záchodem, název těch léků jsem si vygooglila. Bylo to na mykózu nebo tak něco. Naštěstí jsem během toho mávání rukama nohama zahlédla za lékárníkem krabičku, na které byl obrázek brusinek, tak jsem si koupila ještě tu. Tabletky s brusinkami a hektolitry tekutin na mě naštěstí většinou zaberou. Takže další den už mi bylo vcelku žitelně. Akorát jsem zhruba každých 30 minut hledala křoví nebo aspoň použitelnou škarpu u silnice a celé mi to trochu připomínalo psa, který si značkuje teritorium. Já označkovala Bulharsko, Makedonii, Kosovo i Albánii a člověk se ze mě zase stal teprve někde v Černé Hoře.
Já a křoví - na několik dní nejlepší kamarádi |
Někdy
se při cestování cizími zeměmi dozvíte něco o své domovině, o čem jste neměli
ponětí. Nebo se dozvíte o českých rodácích, které neznáte. A musím říct, že mě
tyhle české stopy v zahraničí hodně baví, protože odhalují úplně jiný úhel
pohledu na nás a naši zem. Někdy ty stopy cíleně vyhledávám, třeba když jdu
v cizině do české hospody. Někdy na ně narazím úplnou náhodou. Když jsme
se vyšplhali v Bulharsku do skalního kostela poblíž vesnice Ivanovo, vážně
jsme nečekali, jak vřelého přijetí se nám od zdejšího průvodce dostane kvůli
Karlu Škorpilovi. Hlavně jsme tedy vůbec netušili, kdo je Karel Škorpil.
To si
potom připadáte trochu jako blbec, protože pan průvodce vypadal, že Karel
Škorpil je pro něj největší Čech. Ale z jeho výkladu jsme pochopili, že
šlo o archeologa, který se velmi silně zapsal do výzkumu regionu a podílel se i na výzkumu zdejšího klášterního komplexu a kostelů ve skalách. Zbytek jsme
potom doplnili doma, takže jsme se dozvěděli, že jestli nebyl Škorpil největším
Čechem, tak byl určitě největším bulharským archeologem. Uvádí se, že 4/5
památek zapsaných do archeologické mapy Bulharska jsou právě výsledkem jeho
výzkumu. Archeologií a muzei byla poznamenána celá rodina Škorpilů, která
pocházela z Vysokého Mýta. Pět z devíti sourozenců se věnovalo práci
v muzeu a nejen v tom vysokomýtském, ale i v Plzni a samozřejmě v
Bulharsku. Kromě Karla tu působil i jeho bratr Hermenegild. Karel inicioval
založení muzea ve Varně a také v Ruse, což je město na hranici
s Rumunskem a právě toto muzeum skalní kostely v Ivanovu spravuje.
Před vstupem do kostela |
Skalní
klášter svatého archanděla Michaela byl založen zřejmě ve 20. letech 13.
století mnichem Joakimem, který se později stal bulharským patriarchou. Leží
v údolí řeky Rusenský Lom, kde je rovněž stejnojmenná přírodní a
archeologická rezervace. I příroda je zde moc krásná. Ve srovnání s okolní
krajinou to bylo, jak kdybychom se najednou ocitli v oáze. Vysoko ve
skalách mniši zvětšili přirozené jeskyně a niky a proměnili je v kostely a
klášterní cely. Kdysi bylo údajně osídleno až 60 jeskyní v celém údolí,
ale část podlehla běhu dějin a hlavně osmanským nájezdům. V šesti kostelech
se ale dochovala i nástěnná výzdoba. Nejkrásnějšími freskami se pyšní kostel
Matky Boží, který jsme navštívili. Ostatní kostely jsou, jak jsme pochopili
z výkladu, nepřístupné.
Vstup
do jeskyně/kostela nevypadal tehdy zrovna slibně, ale uvnitř je to opravdu
zážitek. Nádhernými freskami jsou poryty všechny stěny. Bohužel v plné
kráse se dochovaly jen ty na stropě, ale stejně vám to aspoň dá představu, jak
nádherně výzdoba musela kdysi vypadat. Kromě toho je z kostela krásný
výhled na celé údolí, což za ty schody nahoru rozhodně stojí. A po prohlídce
kostela, který je maličkatý, se můžete ještě podívat na zdejší vyhlídku. Akorát
mám dojem, že v přírodní rezervaci vedle chráněných druhů ptactva bydlí taky
nějací ti hadi, tak pozor, kam šlapete.
Výhled z kostela |
Do
Bulharska se jezdí spíš vyvalit se na pláž než za památkami. Ale rozhodně stojí
za to udělat si čas i na ně, protože je to skvělý zážitek. V každém
případě na Karla Škorpila nakonec narazíte i na té pláži. Právě on kdysi začal
společně s varenským Archeologickým spolkem budovat přímořské letovisko – dnes
známé jako Zlaté Písky.