Miluju Itálii. Miluju, jak dýchá životem. Miluju, jak (slovy klasika) ten život nekrájí, ale opravdu ho žije. Opravdu si ho užívá.
Máte tyhle pocity z některé země světa? O Francouzích se něco takého taky říká. Že se prostopášně prolévají vínem, užívají si tučná jídla a přitom jsou zdraví, hubení, šik a s dobrou náladou. Možná to pro Francouze platí, ale úplně tyhle radosti nepřenášejí na turisty. Italové jsou mnohem srdečnější. Ale možná jsem jen natrefila na špatný vzorek. Navíc jsem ve Francii dlouho nebyla, zato severní Itálie byla jedna z našich posledních předcovidových dovolených. Možná proto na ni tak ráda vzpomínám. Jak ráda bych zas posedávala v italských uličkách a pila prosecco.
Druhý Řím
Ospalé městečko, sytá zeleň venkova, stín středověké baziliky a antické ruiny. I když jde o turisticky atraktivní lokalitu, výběr míst k obědu tu zrovna velký nebyl. Narazili jsme jen na pizza bistro a kavárnu s gelatem a dortíky. Oboje velmi fajn, ale představit si, že tady kdysi žilo na 300 000 lidí chce velkou porci fantazie. Pro názornou ukázku – 300 000 je město někde mezi Brnem a Ostravou. Dnes má italská Aquileia 3 330 obyvatel a v Čechách se jí aktuálně do počtu vyrovná město Staňkov, o kterém pravděpodobně nikdo z vás nikdy neslyšel.Ve své antické době a podobě byla Aquileia nazývaná druhým Římem. Město mělo svůj vlastní říční a námořní přístav (ten byl na nedalekém ostrově Grado). Mělo v zásadě všechny vymoženosti doby – forum, veřejnou baziliku, hřbitov, velké lázně, hipodrom, nechyběl ani akvadukt a kanalizace. Velkolepost vzala za své, když se tu roku 452 prohnal Attila se svojí armádou, a i když i potom hrála Aquileia významnou církevní roli, velká část obyvatelstva přece jen utekla a město zapadalo prachem.
Což je ovšem dobře pro nás. Archeologové prý městu přezdívají druhé Pompeje. Pod tím prachem staletí se totiž prý nachází neuvěřitelné množství pokladů čekajících na objevení. A také věcí, které nám líp pomůžou pochopit doby dávno minulé. Právě pro tohle dřímající archeologické bohatství byla Aquileia zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Raně křesťanské poklady
Druhým důvodem jsou raně křesťanské památky. Těch obecně není moc. Ježíš Kristus neměl v pozemském životě úplně na růžích ustláno a jeho následovníci na tom po několik století nebyli o moc líp. V porovnání s nadějí na život věčný se nějaké to čtvrcení, křižování nebo napichování na rožeň jeví jako malichernost, ale hmotným kulturním památkám tahle situace úplně nepřála. Změnu přinesl až edikt milánský v roce 313, který znamenal svobodu vyznání pro všechny náboženství. Roku 380 bylo potom křesťanství prohlášeno za oficiální náboženství Římské říše, ale už roku 476 Západořímská říše zanikla a tohle datum symbolicky označuje i konec starověku a počátek středověku. Na raně křesťanské památek tedy logicky nenarazíte na každém rohu a ještě v takovém rozsahu, jaké nabízí Aquileia.Zdejší bazilika byla postavena již ve 4. století, a i když byla jako okolní budovy během středověku ještě různě přistavěna a přestavěna, dochovaly se zde naprosto fascinující a rozměrné původní mozaiky. Ty byly také dlouhou dobu zavaleny prachem a pozdějšími úpravami. Přišlo se na ně až počátkem 20. století, pokrývají prakticky celou podlahu hlavní lodi baziliky a jsou prostě úplně neuvěřitelný. Podlaha je pokrytá hejny ryb, mořských potvor a dalších vodních příšer. A právě k té rybí symbolice jsem se chtěla dostat.
Raně křesťanská ryba
Ryba byla jedním z nejdůležitějších raně křesťanských symbolů, byla vlastně takovým tajným kódem, na základě kterého jste poznali, že v tom křesťanství jede soused s vámi. Logicky pak figurovala i v raně křesťanském umění. Ryba – ichtys byla v řečtině zkratkou slov „Ježíš – Kristus – Boží – syn – spasitel“. Zároveň podobné mořské scény, jaké vidíme na podlaze v aquileiské bazilice mělo rádo i římské umění, takže je tu hezky ukázáno, jak to staré dostalo nový obsah. Prostě je to jiná výzdoba, než jak ji známe z našich kostelů.Ty významy, co najdete na podlaze jsou hodně bohaté a já na to nejsem úplně odborník, ale je tu třeba Jonáš a velryba, která ale na mozaice není velryba, ale jakási starořecká příšera, prý zosobnění všech hrůz a děsů, které na moři můžete potkat (větší fotky příšery zde). Jonáš, kterého sežrala a pak vyvrhla mořská příšera byl vnímán jako předobraz Kristovy smrti a jeho vzkříšení.
Dalším rybím tématem je „zázračný rybolov“ neboli scéna, kdy šel Ježíš s Petrem a dalšími na ryby. Hodili do vody sítě a Petr vyjádřil dost pochybnosti, že něco chytí. Chytili toho tolik, že to pomalu nestačili vytáhnout, kamarádi jim museli pomáhat a Ježíš řekl překvapenému Petrovi, že od téhle chvíle bude lovit lidi. Myšleno obrazně pro víru, ne na talíř. Odtud potom rybičky jako věřící, rybář jako kazatel, prostě něco podobného jako pastýř a ovečky, což je známo tak nějak obecně.
Tak to byla taková velmi zjednodušená vánoční rybí vsuvka, abyste byli moudřejší, až v křesťanském umění narazíte na ryby. Ale vůbec to není všechno, co Aquileia nabízí. Jsou tu ještě další římské památky a celé archeologické muzeum. A jako bonus červené víno refosco, které se tu pěstuje už od dob Římanů. Na dnes tak malé město je toho dost a za výlet to rozhodně stojí.
Novoroční předsevzetí si nedávám, ale jestli můžu mít nějaký přání, tak do té Itálie bych se v roce 2022 chtěla vydat. Na Aperol Spritz, na moře, památky a trochu toho italského života. Snad se mi to splní. A snad se všechny vaše přání pro rok 2022 splní i vám. Užijte si svátky, rybí hody, bramborový saláty, cukrovíčko a hlavně rodinu!
Vlčici dostala Aquileia od Říma k výročí |
Vzadu uprostřed vidíte, jak Jonáše hází mořské příšeře |
Fresky v kryptě |
A další mozaiky |