facebook instagram goodreads pinterest bloglovin

uneseni

  • moje mapa
  • můj seznam
  • kontakt
  • Kategorie
    • cestování s dítětem
    • Unesco
    • jídlo



           Mrzne, až praští, venku zima, že by psa, ani kočku nevyhnal. V takovym počasí chcete ležet někde za kamnama v pěkně vyhřátý chaloupce. My měli to štěstí, že jsme v takový chaloupce na Šumavě mohli za kamnama ležet celý minulý týden. Na rozdíl od Prahy, kde po sněhu není ani památky, ho na jihu byly mraky, takže i ten výhled z okna za to stál. A nejen výhled. Do sytosti jsme si užili všech možných zimních sportů a radovánek a já můžu bezpečně prohlásit, že jsem holka staromódní a mnohem víc než všechny ty moderní vyprděný střediska se sedačkovýma lanovkama a umělym sněhem ocenim obyčejnej zasněženej kopec, kde jezdíte půl dne za sto páďo a nesejme vás tam žádnej šílenej lyžař, protože ten se předvádí v tom vyprděnym středisku. Tady bych byla i ochotná to svoje (ne)lyžování přehodnotit a na ten kopec v Javorníku vlízt.

            Minulý šumavský článek byl hodně o jídle, protože kromě krásný přírody najdete na Šumavě celou řadu gastropokladů. Tak nějak jsem doufala, že budeme pokračovat v započatém kurzu, ale jelikož byla fakt zima a silnice místy dost ledový, auto jsme radši nechali zaparkovaný před chalupou a gastrokouzlení provozovali sami. I když první den jsme zvládli aspoň nějaký dorty v Nebespánu v Kašperských Horách (a jejich dorty jsou teda fakt nebe). Zpočátku bylo naše domácí gastrokouzlení velkolepý. Já udělala sekanou, máma upekla kachnu, prostě takový poctivý český jídla, který v zasněžený chalupě u těch kamen přesně jíst chcete. Pak se nám zásoby začaly tenčit a nestárnoucí těstoviny a rejži začaly doplňovat borůvkový knedlíky z místního hotelu Krásná Vyhlídka. Nevím proč, ale borůvkový knedlíky jsou pro mě dokonalý a typický horský jídlo. K horám prostě patří, vždycky tu na ně mám chuť a ty z Krásný Vyhlídky byly výborný.


            Vůbec Krásnou Vyhlídku doporučuju, protože klasický český hospodský jídlo tam umí, tu vyhlídku maj opravdu krásnou, ceny lidový a když se tam ubytujete, na sjezdovku vhodnou pro děti to máte, co by přezkáčem dohodil. Navíc se na tom kopci dá i bobovat. A když jedete na bobech z pořádnýho kopce, je to teprve legrace. Horší už je pak ty boby s dítětem tahat nahoru (pořád dokolečka). Hotel je sice trochu retro, ale kdyby nám napřesrok nevyšla pohádková chaloupka, asi zakempíme tady. Není to žádnej Ritz a kamarádka, co tam byla ubytovaná, zmiňovala pár much, ale ta lokalita u sjezdovky je bezkonkurenční a Javorník je s dětmi prostě nej.

            V Javorníku a okolí je taky dostatek běžkařských tras, takže se mi doopravdy podařilo oprášit běžky. Nevypadám na tom zrovna přitažlivě, těžko bych se kvalifikovala i na paralympiádu, ale konečně jsem našla zimní sport, který mě baví. Třikrát hurá a možná si běžky budu přát k Vánocům. A vás bych tady poprosila, jestli znáte nějaký běžkařský trasy pro dementy (nejlépe méně frekventovaný), podělte se s nima do komentářů. Pro dementy znamená ne moc kopečků. Nahoru mi to ještě jde, ale dolu je to špaténka.


            A ještě trochu Klostermanna na závěr. Tenhle spisovatel k Šumavě neodmyslitelně patří a jestli prokázal svým dílem Šumavě službu, Šumava mu to teď mnohonásobně oplácí. Bez ní by ho totiž dneska asi nikdo neznal, takhle ho zná každý, kdo na Šumavu zavítá (i když od něj nic nečetl) a dokonce má Karel Klostermann i svoje pivo. A vlastní pivo má jen málo spisovatelů (vlastně jinýho neznám). V Javorníku pod sjezdovkou narazíte na Klostermannovu sochu a krásami kraje se můžete kochat z Klostermannovy rozhledny. Akorát se nenechte nachytat cedulí pod kopcem, která hlásá, že rozhledna je otevřena. Zapomíná totiž dodat, že otevřena je teď v zimě pouze o víkendu. Takže jestli chcete sedět vysoko a vidět daleko, nechte si to na sobotu nebo neděli a ne na pondělíčko jako my.
            PS: Jestli jsem vás do šumavskýho Javorníku nalákala, další informace a možnosti ubytování najdete tady na webu. Pěkně tam bude i v létě, ale v zimě mi to s dětma přijde jako fakt nepřekonatelný místo.


Tak v týhle chaloupce jsme nebydleli...

Ale v týhle jo...

Kachna a ovocná přesnídávka z Nebespána - tak poctivá a dobrá, že to děti nejedly. Já bych tu přesnídávku mohla místo dezertu.

Pohled běžkový

Pohled bobový

Sjezdovka v Javorníku (vlevo) a bobová dráha (vpravo)

Zima kouzlí


Klostermann

Klostermann

A Klostermannova rozhledna



Share
Tweet
Pin
Share
No komentářů


            Vlkolínec se nám připletl do cesty tak trochu náhodou. Cílem naší cesty bylo tehdy pátrání po rodinný historii v ukrajinském Užhorodu (psala jsem o něm tady). Zbytek výpravy to zvládnul za víkend, nám přišlo poněkud drsný tahat děti do Užhorodu a hned zase zpátky. I když naše holky nejsou žádný vořezávátka, chtěli jsme jim z toho udělat aspoň malou a příjemnou dovolenou. A já si říkala, že když už po cestě máme nějaký ty UNESCO památky, nebylo by na škodu je navštívit. Navíc Slovensko je pro mě krajina nepoznaná (jsem ostuda, vim).

            Na cestě Praha–Užhorod leží velmi příhodně dvě památky UNESCO – Spišský hrad a Vlkolínec – a právě u Vlkolínce jsme se rozhodli na tři dny zastavit, protože příroda a hory, prostě oáza pro duši. A co že to vlastně ten Vlkolínec je? Inu, Vlkolínec je stará vesnička v horách (první písemná zmínka je prý z roku 1376), poměrně odřízlá od civilizace, i když silnice do ní vede a úplný návrat do minulosti tu ruší auta zaparkovaný před dřevěnými domečky. Na první pohled to tu vypadá jako ve skanzenu (až na ty auta). V původních dřevěných domcích s šindelovou střechou tu ale lidé stále dospívají, zamilovávají se, vychovávají děti a stárnou. Vesnice je unikátním dokladem lidové architektury. Vlastně je to něco podobného jako naše Holašovice, ale Vlkolínec je kompaktnější, mnohem méně poznamenaný moderními zásahy, navíc zasazený doprostřed nádherné přírody. Pokud bych měla to štěstí a narodila se tu, taky by se mi pryč nechtělo.


            Upřímně řečeno by mě ale zajímalo, jak se v takovém domě dnes žije a jak se starým interiérům a dispozicím podařilo popasovat s moderními nároky na bydlení. Možná pokud s někým prohodíte milé slovo, na návštěvu vás pozve, ale na mnoha domech visí cedule s upozorněním, že jde o soukromý pozemek. Zřejmě podobný věci jako mě zajímají víc lidí a občas místním nějaký turista zabloudí do obýváku nebo nedej bože přímo do sprcháče. Bydlet v turistický atrakci musí být místy náročný a občas na nervy lezoucí. Pokud se chcete podívat do interiéru, jeden z domů slouží jako muzeum. Dozvíte se, jak se v domech žilo kdysi a k tomu můžete vyplenit obchod se suvenýry, což dělám ráda.

            A teď k medvědům. Kromě cedule informující ohledně historie vesnice, zajímavostí a tak, vás uvítá cedule upozorňují na výskyt medvědů včetně poměrně detailních informací, co dělat, když takového medvěda náhodou potkáte. Tady jste totiž na kraji národního parku Velká Fatra a kamarádi medvědi tu bydlej. Co jsem tak koukala po těch internetech, tak na celym Slovensku medvědů bydlí na 1300, což je slušný číslo. Podobnou, i když na informace skromnější ceduli, jsme měli i za kolibou, kde jsme bydleli. Tady si dovolim ještě malou odbočku, ale Koliba u dobrého pastiera je místo, kam fakt chcete. Jestli máte děti, chcete tam ještě víc. Fakt nejlepší místo, nádherný prostředí, skvělý jídlo, báječný personál, kupa zvířat. Jako chtěla jsem si zaplatit okamžitě další pobyt na léto a pořád doufám, že se nám to někam do letoška povede nacpat. A když ne do letoška, tak do příštího roku.


            Před kolibou byl rozcestník hlásající, že do Vlkolínce je to odtud nějakých osm kilometrů. Měla jsem touhu tam jít pěšky, i když jsem uznala, že ta cesta pro kočárky asi nebude a s jednim nechodícim dítětem a s druhym, co to fakt neujde, to není úplně nej nápad. Ještě v podzimnim sychravym počasí. No, dobře jsem udělala. Když jsme se další den vydali s kočárky po cestě do lesů, tak s mizejícím mobilním signálem a zvětšující se vzdáleností od civilizace jsem čím dál intenzivněji přemýšlela, co bychom sakra dělali, kdybychom toho medvěda potkali. Cestou do Vlkolínce bych se asi po strachy. Moc dobře si uvědomuju, jak je to absurdní bát se medvěda, když mnohem pravděpodobnějc mě sejme nějaký dobrák na D1. Jenže jako pusťte si tohle video a pak jděte do těch míst na procházku s dětma, že jo.

Vlkolínec

A nádherná příroda okolo




Suvenýry miluju. Hlavně knížky a praktický věci, žádný lapače prachu, ty ráda nemám.



Dětský hřiště na kraji Vlkolínce. Dětský hřiště já cenim...

My u Vlkolínce potkali naštěstí jenom kozy

Koliba u dobrého pastiera



Share
Tweet
Pin
Share
4 komentářů


Nelyžuju. Už je to tak. V určitym období mýho života to i vypadalo, že ze mě vyroste tak nějak běžná osoba, která každou zimu obuje přezkáče a vydá se na sjezdovku. Ale na lyžích jsem nestála…počkejte, až to spočtu…no, řekla bych, že dobrých sedmnáct let. Možná šestnáct. Svoje lyžařský naposled si nepamatuju. Říká se, že lyžování se nezapomíná, ale to se říká i o bruslení. A tam mám dost empirický důkazy, že jsem to zapomněla. Pokud by na tom moje lyžovací schopnosti byly stejně jako ty bruslící, nebylo by ani trochu bezpečný se vydávat na sjezdovku.

Předpokládám, že řízení auta bude taky patřit do nezapomínávací škatulky, a pochybuju, že byste chtěli, abych vás svezla. Hlavně tedy nechci, aby podobně zdatná osoba svezla moje děti, což případný trénink těchto hluboko ukrytých schopností, které nikdy nebyly moc valné, dost limituje. Ono to řízení má vlastně s tím lyžováním dost společnýho. Když jsem před týdnem stála u sjezdovky (místo lyží mi dělaly společnost boby nebo kočárek) a představila si, že bych se měla vydat dolu, udělalo se mi regulerně blbě. Stejně tak se mi dělalo blbě, když jsem měla někam jet autem a řídit. Doslova smrt v očích. Ale řízení auta má aspoň nějaký praktický využití. Lyžování? Jezdit z kopce a do kopce. Modlit se abych nasedla na vlek, abych vysedla, abych se cestou dolu nerozflákala, pak abych stála frontu na vlek a ještě za to platila těžký peníze….dává to nějakou logiku, pokud u toho zakoušíte podobně libý pocity?

  
Na horách jsem teď byla po hodně dlouhý době, i když šestnáct let to nebylo. V dobách pozdní střední a raný vysoký školy jsme jezdili s kamarády na Šumavu a s kamarádkama pak do Harrachova. Právě Harrachov tak nějak rozhodl o mym nelyžování. Poměrně jsme tam totiž pily a nějak jsem usoudila, že tomu sportu neholduju natolik, abych ho s chutí provozovala s těžkou kocovinou. Takže do příštího Harrachova už jsem jela bez lyží. A na všechny další hory. Okolí se mi sice smálo, že jezdim na hory bez lyží, ale já se zase kolikrát smála ostatním účastníkům zájezdu, když měli celý hory tak nakoupeno, že si ty lyže nebyli schopný nazout.

Na jednu stranu je to škoda. Kdybych tehdy byla slušná holka, co nepije, mohl ze mě být normální lyžař. Zatim je to vcelku jedno, protože děti stejně víc oceněj boby nebo sáňky, což je moje královská disciplína, ale jestli jednou budou brázdit svahy, asi mi to bude na těch bobech trochu líto. A na lyžařskou školu už se cejtim dost stará.


Ale nikdy neříkej nikdy a vůbec uvidíme, jak se to vyvrbí. Třeba z nich budou bobistky. Nebo budou preferovat běžky (ty bych zrovna ráda po letech vyzkoušela, ale Davida na ně nedostanu ani párem volů). Nebo budou nadšený pěší turistky a budou v zimě šlapat na kopce a hory. Prvně si teda kromě cíle zjistí i cestu, aby nedopadli jako my letos, když jsme s Davidem táhli holky na rozhlednu Žalý. Kdesi uprostřed lesa (a kopce) obklopený jen sjezdovkama, každý s jednim dítětem na krku, jsme si chvíli přišli jak v nějaký blbý reality show o přežití v divočině. Navíc jsme byli zoufale nevybavený, protože hezká procházka, že jo. Po žlutý to pak hezká procházka byla. Příště už jen po značkách a s teplym čajem v termosce.

Každopádně i když nelyžař, musim říct, že hory jsou prostě skvělý. O víkendu se zase vydáváme na Šumavu a těšim se jak malá. Praha stojí v zimě s dětma za prd (a v létě taky).


Bobista

Z kočáru nám hned na úvod vypadl šroubek u předního kolečka, tak jsem čekala, kdy v tom sněhovym cross country zařve. Kupodivu furt drží (stále bez šroubku)


Po strastiplné cestě konečně u rozhledny

A na rozhledně

A výhled z rozhledny




Share
Tweet
Pin
Share
9 komentářů
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O mně




Jmenuji se Katka a mým snem je navštívit všechny památky ze seznamu UNESCO, což je sen těžko splnitelný, ale od toho sny jsou. Píšu tu o tomhle snění, o jídle, knihách, zážitcích a o všech krásách světa, kterými jsem unesena (a se mnou i zbytek rodiny).

najdete mě taky tady

  • facebook
  • goodreads
  • instagram
  • pinterest
  • bloglovin

ŠTÍTKY

Unesco (57) cestování s dítětem (38) architektura (28) ČR (28) jídlo (24) USA (17) Itálie (12) knížky (10) výlet (10) Polsko (9) baroko (9) Vysočina (8) příroda (8) road trip (8) Portugalsko (6) Rakousko (6) Rumunsko (6) alkohol (6) hory (6) hotely (6) klášter (6) kostel (6) lidové umění (6) zvířata (6) zámek (6) galerie (5) středověk (5) Louis Sullivan (4)

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Reklama

Blog Archive

  • ►  2019 (4)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (3)
  • ▼  2018 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (4)
    • ►  září (3)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (4)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (4)
    • ►  března (3)
    • ▼  února (3)
      • Žereme Šumavu (i v zimě)
      • Medvědi u Vlkolínce
      • Lyže a já
    • ►  ledna (4)
  • ►  2017 (32)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (2)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (2)
    • ►  června (3)
    • ►  května (3)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (3)
  • ►  2016 (41)
    • ►  prosince (4)
    • ►  listopadu (3)
    • ►  října (3)
    • ►  září (4)
    • ►  srpna (2)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (4)
    • ►  dubna (5)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (1)
Facebook Instagram goodreads pinterest kontakt