uneseni: února 2018

Mrzne, až praští, venku zima, že by psa, ani kočku nevyhnal. V takovym počasí chcete ležet někde za kamnama v pěkně vyhřátý chaloupce třeba na Šumavě a naštěstí v dnešní době není problém si takovou chaloupku pronajmout. My v takový chaloupce na Šumavě mohli za kamnama ležet celý týden. Na rozdíl od Prahy, kde po sněhu nebylo ani památky, ho na jihu byly mraky, takže i ten výhled z okna za to stál. A nejen výhled. Do sytosti jsme si užili všech možných zimních sportů a radovánek a já můžu bezpečně prohlásit, že jsem holka staromódní a mnohem víc než všechny ty moderní vyprděný střediska se sedačkovýma lanovkama a umělym sněhem ocenim obyčejnej zasněženej kopec, kde jezdíte půl dne za sto páďo a nesejme vás tam žádnej šílenej lyžař, protože ten se předvádí v tom vyprděnym středisku. Tady bych byla i ochotná to svoje (ne)lyžování přehodnotit a na ten kopec v Javorníku vlízt.

Minulý šumavský článek byl hodně o jídle, protože kromě krásný přírody najdete na Šumavě celou řadu gastropokladů. Tak nějak jsem doufala, že budeme pokračovat v započatém kurzu, ale jelikož byla fakt zima a silnice místy dost ledový, auto jsme radši nechali zaparkovaný před chalupou a gastrokouzlení provozovali sami. I když první den jsme zvládli aspoň nějaký dorty v Nebespánu v Kašperských Horách (a jejich dorty jsou teda fakt nebe). Zpočátku bylo naše domácí gastrokouzlení velkolepý. Já udělala sekanou, máma upekla kachnu, prostě takový poctivý český jídla, který v zasněžený chalupě u těch kamen přesně jíst chcete. Pak se nám zásoby začaly tenčit a nestárnoucí těstoviny a rejži začaly doplňovat borůvkový knedlíky z místního hotelu Krásná Vyhlídka. Nevím proč, ale borůvkový knedlíky jsou pro mě dokonalý a typický horský jídlo. K horám prostě patří, vždycky tu na ně mám chuť a ty z Krásný Vyhlídky byly výborný.

Vůbec Krásnou Vyhlídku doporučuju, protože klasický český hospodský jídlo tam umí, tu vyhlídku maj opravdu krásnou, ceny lidový a když se tam ubytujete, na sjezdovku vhodnou pro děti to máte, co by přezkáčem dohodil. Navíc se na tom kopci dá i bobovat. A když jedete na bobech z pořádnýho kopce, je to teprve legrace. Horší už je pak ty boby s dítětem tahat nahoru (pořád dokolečka). Hotel je sice trochu retro, ale kdyby nám napřesrok nevyšla pohádková chaloupka, asi zakempíme tady. Není to žádnej Ritz a kamarádka, co tam byla ubytovaná, zmiňovala pár much, ale ta lokalita u sjezdovky je bezkonkurenční a Javorník je s dětmi prostě nej.

V Javorníku a okolí je taky dostatek běžkařských tras, takže se mi doopravdy podařilo oprášit běžky. Nevypadám na tom zrovna přitažlivě, těžko bych se kvalifikovala i na paralympiádu, ale konečně jsem našla zimní sport, který mě baví. Třikrát hurá a možná si běžky budu přát k Vánocům. A vás bych tady poprosila, jestli znáte nějaký běžkařský trasy pro ne až tak šikovný lidi (nejlépe méně frekventovaný), podělte se s nima do komentářů.

A ještě trochu Klostermanna na závěr. Tenhle spisovatel k Šumavě neodmyslitelně patří a jestli prokázal svým dílem Šumavě službu, Šumava mu to teď mnohonásobně oplácí. Bez ní by ho totiž dneska asi nikdo neznal, takhle ho zná každý, kdo na Šumavu zavítá (i když od něj nic nečetl) a dokonce má Karel Klostermann i svoje pivo. A vlastní pivo má jen málo spisovatelů (vlastně jinýho neznám). V Javorníku pod sjezdovkou narazíte na Klostermannovu sochu a krásami kraje se můžete kochat z Klostermannovy rozhledny. Akorát se nenechte nachytat cedulí pod kopcem, která hlásá, že rozhledna je otevřena. Zapomíná totiž dodat, že otevřena je teď v zimě pouze o víkendu. Takže jestli chcete sedět vysoko a vidět daleko, nechte si to na sobotu nebo neděli a ne na pondělíčko jako my.