V létě k vodě jedině s knížkou podruhé (neboli 2017)

by - 23.5.17


          Loňský knížkový článek se docela líbil, tak jsem se rozhodla napsat pokračování. On tu inspiraci na čtení potřebuje občas každý, že jo. Já taky koukám tuhle tu a tuhle tam, co si tak ještě přidat na seznam, který už takhle je dost rozsáhlý. Minule jsem to pojala jako takový knižní cestování, na tomhle seznamu najdete to nejlepší, co se mi za poslední rok dostalo do ruky. Ale nakonec z toho to knižní cestování vychází taky. Kupodivu tři knížky dokonce vyšly v roce 2016. A to mám neustále pocit, že než se prokoušu k novinkám, začne se na ně prášit. Asi to se mnou není zas tak hrozný.

 
Jiří Hájíček, Dešťová hůl 


            Uznávám, že už jsem s Hájíčkem dost otravná, protože ho doporučuju snad všude, kudy chodim, cpu ho do článků i příspěvků na facebooku. Ale když on si to prostě zaslouží a ty jeho jihočeský knížky jsou prostě skvělý, i když tenhle kraj nepopisují úplně idylicky. Naopak ukazují, jak se na něm podepsal komunismus, divoký devadesátky i dnešní spekulanti. Statkáři kdysi museli „dobrovolně“ vstoupit do družstva pro budování lepších zítřků a když se jim „zvelebený“ majetek vrátil zpět, mladý už kolikrát nevěděli, jak na něm hospodařit. Dešťová hůl je vlastně takovym nostalgickym povzdechem nad rozkladem tradiční jihočeský vesnice. Selský baroko bylo spíš taková detektivka a na Rybí krev se teprve chystám.



Piu Marie Eatwellová, Žáby se přece jedí


            Jestli se v létě chystáte do Francie, tak tohle fakt musíte sbalit do batohu. Knížka uvádí na pravou míru čtyřicet pět mýtů o Francouzích, z nichž některý jsem ani neznala. Jakože se nikdy neopijí nebo že hrozně smrdí. V každym případě je tu plno zajímavých informací, nad kterými budete překvapením krčit obočí. Přesně ten typ knihy, který David asi nesnáší, protože pak za nim furt chodim a říkám: „Hele, a věděl jsi, že nejvíc vína se vypije ve Vatikánu? A že nadměrný pití je nejčastější příčinou smrti mezi francouzskou mládeží. Až tři lidi denně prej.“ Kupodivu ho tyhle věci moc nezajímají. Ani informace o francouzských záchodech ho neobměkčily ☹



Sara Gruenová, Na břehu jezera


            Tohle je přesně letní knížka podle mýho gusta, můj šálek ledový kávy. Pokud bych měla zvolit svůj nejoblíbenější knižní žánr, byla by to asi historická fikce. Tedy příběhy, co se nestaly, odehrávající se v historii, co se stala. Někdy se i ty příběhy částečně staly. Prostě si autor v té skutečné historii více či méně vymýšlí, jak se to mohlo stát. Což bývá kámen úrazu, protože někdy ta historie úplně neštymuje, někdy je tam té historie moc, prostě někdy to nevyjde. Ale když to vyjde je to skvělý, protože se člověk ponoří do úžasnýho příběhu a ještě se něco dozví. Od Sary Gruenové znáte možná knížku Voda pro slony, podle které byl natočen i film. Ta se mi taky líbila, ale Na břehu jezera se mi líbilo ještě víc. Možná proto, že je celý příběh kompaktnější, komornější a autorce se úžasně povedlo vystihnout atmosféru zapadlé vesničky ve Skotsku, kam se trojice zpovykané americké smetánky uprostřed 2. světové války vydá ulovit proslulou lochneskou příšeru. Ten příběh mě chytil a nepustil. A měla jsem kliku, že jsem na něj měla zrovna čas.

Carlos Ruiz Zafón, Stín větru


            Loni jsem tu psala o jedný knížce, která se odehrávala v Barceloně a nebyla moc vydařená. Byla to přesně ta historická fikce, co trpěla výše zmíněnými neduhy. No, prostě jestli se chcete toulat Barcelonou, rozhodně sáhněte po Stínu větru. V téhle knížce je toho tolik, že ani nevím, kde začít s chvalozpěvy. Tajuplná atmosféra, detektivka a gotický román v jednom, skvělé vykreslení tíživé atmosféry Frankova režimu. A navíc je to vlastně kniha o knihách a takové miluje deset z deseti knihomolů. Hlavní hrdina získá na tajuplném pohřebišti zapomenutých knih román záhadného Juliána Caraxe, rozhodne se autora vypátrat a vše se začne splétat a proplétat a vy budete víc a víc zvědavý a budete chtít číst dál a dál.

            Jak to tak píšu, nejradši bych si k tý vodě hned lehla a přečetla si všechny ty knížky znova. Bohužel to léto vidim tak, že u nafukovacího bazénku budu číst tak maximálně Medvídka Pú.
            Tak vám přeju, ať se vám všechny plánovaný i neplánovaný dovolený vydaří a pozor, ať nedopadnete jako tenhle pán, o kterém se píše v té knížce Žáby se přece jedí.

Ale pozor: V Paris Métro úsměvy vždy nevedou ke kýženému efektu. V roce 2012 jednoho pozdního srpnového dopoledne asi v deset hodin cestující na lince 4 pozorovali spolucestujícího, který se choval podezřele. To podivné individuum pustilo starší osobu sednout. A nejen to, už když vkročilo do vagonu, radostně pozdravilo „Bonjour, tout le monde“ a pak se omluvilo, že vrazilo do spolucestujícího. Ba co hůř, pak někomu věnovalo bezplatně rozdávané noviny. Napětí ještě vzrostlo, když se zasmálo poté, co mu jedna dívka šlápla na nohu: „Nic se nestalo, pusťte to z hlavy!!“ Proneslo přívětivě. Ostatní cestující tato nevídaná dobrosrdečnost vylekala, a proto zavolali bezpečnostní službu. Muž byl zatčen. Při výslechu přiznal, že se vrátil z letní dovolené a plný optimismu.

Může se vám líbit

4 komentářů

  1. Zrovna hledám nové čtení, to je super :)
    Krásný a zajímavý blog!
    Ejnets in Lisboa
    Zajímá tě cestování? Přidej se do naší skupiny pro Czech Travel Bloggers TADY :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě já nový čtení hledám pořád, i když mám furt dost toho starého :)
      Díky! Do skupiny se určitě přidám.

      Vymazat
  2. Tak s Hajíčkem to máme úplně stejně, kudy chodím, tudy ho vynáším do nebes :-) Ovšem společně s Alenou Mornštajnovou, to je moje top star :-)
    Jana z http://maleeradosti.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenu Mornštajnovou vůbec neznám, tak děkuju za tip. Koukala jsem a myslim, že to bude můj šálek kávy, takže asi hned nějakou knížku koupim. Vůbec mám v českých autorech mezery, takže si je ráda vyplnim. A díky za odkaz na blog, budu sledovat.

      Vymazat