Příběhy z Osvětimi
David pořád říká, že čtu hrozný
krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla
mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke
všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to
chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi
jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při
každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením
dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co
kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů
z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o
podobných hrůzách.
Článek o Osvětimi jsem tedy pořád
odkládala a odkládala, protože tohle prostě zábavný psaní není. Ale psát bychom
o tom měli pořád a pořád bychom si měli tuhle kapitolu dějin připomínat. Aby se
už nikdy nic takovýho nestalo. I když se už stalo a stane ještě mockrát.
V tomhle se lidi mění jen velmi pomalu a je otázkou, jestli se někdy změní
úplně.
Jak ale takový článek pojmout? Mám
vás zahltit čísly? Kolik lidí Osvětimí prošlo? Kolik jich tam zemřelo? Pokud se
omezíme na čísla a data, zapomínáme na lidi. V Osvětimi údajně zemřelo
přes milion lidí. Dokážete si ale představit milion lidí? Dokážete si jich
představit jen tisíc? Zkuste počítat, znáte vůbec tisíc lidí, tisíc tváří,
tisíc osudů, tisíc radostí, tisíc smutků, tisíc bolestí, tisíc strachů, tisíc
lásek?
Čísla z lidí dělali nacisté,
protože je jednodušší chovat se krutě k číslům. Čísla jsou čísla, abstraktní
pojmy, nejsou to lidi jako my. Tenhle vzoreček už k moci vytáhl hodně
diktátorů a totalitních režimů a nepřestává fungovat. Najde se nepřítel,
vytvoří se anonymní masa, co ohrožuje naše šťastný životy a může za všechnu
bolest světa. Je jednodušší hodit sousedovi do okna zápalnou lahev, když je jen
jedno z abstraktních čísel, než když víte, že to je Franta, co rád chodí
na ryby a chce soutěžit v AZ Kvízu. Ostatně neříká se, že oběť se má
snažit s únoscem navázat vztah? Říct mu jméno, cokoliv o sobě. Pak je pro
únosce (pokud je relativně normální) těžší oběti ublížit, když ví, že po
večerech ráda plete ponožky stejně jako únoscova babička.
Ale proč tohle všechno píšu? Myslím,
že každý by měl aspoň jednou Osvětim navštívit, protože je to i takový symbol
koncentračních táborů obecně. Řekněme si upřímně tyhle hrůzy se neděly jen zde,
ale tady dosáhly největšího rozsahu a automatizace. Prostě opravdová továrna na smrt. Ale i když o tom všem čtete, stejně nemůžete tak trochu uvěřit, že se to
opravdu dělo. Prostě pořád to zůstává tak nějak vzdálené. Opravdu se toho
dotknete až na místě.
Když někam jedu, často o těch
místech předem čtu. Tentokrát jsem četla Osvětimskou knihovnici, což je sice
beletrie, ale předlohou byly vzpomínky Dity Krausové, která jako dospívající
dívka Osvětimí skutečně prošla a ve zdejším polozapomenutém rodinném táboře
byla knihovnicí. Její tajná knihovna čítala jen pár knih, ale i ty tehdy
znamenaly mnoho. Realita tábora je v knize vykreslena opravdu podrobně. A
pak najednou stojíte na místě, kde se tohle všechno dělo. Stojíte
v krásném březovém hájku, kde dřív lidé čekali, než se pro ně uvolní místo
v plynové komoře. A proto bychom měli dál číst všechny ty vzpomínky a
knihy a měli bychom se dívat na všechny ty filmy. Protože bez všech těch
příběhů by Osvětim samotná oněměla.
10 comments