Když Múzy křičí / Obrazy války
Inter arma silent musae.
Říká se, že ve válce Múzy mlčí.
Zapomíná se ale, že po válce Múzy křičí.
Aby varovaly před dalšími hrůzami a utrpením. Aby ukázaly, že válka není vznešená a heroická. Aby připomněly, že válka dopadá hlavně na civilní obyvatelstvo, obyčejné lidi, kteří chtějí prostě jen obyčejně žít.
Zatím Múzy nekřičely dost. Asi je to marná snaha. Přesto bych tu ráda ukázala alespoň některé tyhle výkřiky. Několik uměleckých děl, který ukazují skutečnou tvář války.
Jacques Callot, cyklus Útrapy a hrůzy války, 1633
Tohle Callotovo dílo je takovým základním kamenem všech dalších. Svůj grafický cyklus vytvořil Callot uprostřed třicetileté války, konfliktu, který zachvátil celou Evropu. Jednotlivé lepty ukazují plenění vesnic, rabování, lynčování, popravy, zapálená města, zraněné i propuštěné a žebrající vojáky. Děsivé výjevy potom završuje lept, na kterém hrdý panovník na trůně rozdává odměny svým generálům.Cyklus má ve svých sbírkách například pražská Národní galerie. K vidění bývají na výstavách týkajících se období třicetileté války. Kompletních 18 leptů si můžete prohlédnout tady na wiki.
 |
| Jacques Callot, list Plenění statku z cyklu Útrapy a hrůzy války |
 |
| Jacques Callot, list Strom s oběšenci z cyklu Útrapy a hrůzy války |
 |
| Jacques Callot, list Špitál z cyklu Útrapy a hrůzy války |
Eugène Delacroix, Vraždění na Chiu, 1824
Z tohoto obrovského obrazu pochází detail na úvodní fotce. Pohled té ženy na mě vždycky strašně silně působil. Snad je v něm odevzdání, snad absolutní šílenství, možná snaha najít nějakou logiku v tom chaosu a hrůze.Francouzský malíř Delacroix si za námět svého obrovského obrazu (přes 4 na 3,5 metru, proto se mi v Louvru taky podařilo vyfotit jen ten detail) zvolil událost, která pobouřila tehdejší společnost. Řekové v letech 1821–1824 vedli válku za nezávislost. Jejich země byla pod tureckou nadvládou a 19. století bylo dobou utváření národních států. Snahy o jejich vznik probíhaly po celé Evropě. Někde poměrně mírumilovně, v Řecku z toho bohužel byla krutá a krvavá občanská válka s masakry civilního obyvatelstva na obou stranách.
Evropa byla zpočátku vůči dění v Řecku zdrženlivá. Masakr na ostrově Chios v roce 1822 ji ale šokoval svou brutalitou a zvrátil veřejné mínění v řecký prospěch. Ostrov měl před vyloděním turecké armády 100–120 tisíc řeckých obyvatel. Zhruba 25 tisíc jich bylo při masakru zabito a 45 tisíc bylo prodáno do otroctví.
 |
| Eugène Delacroix, Vraždění na Chiu |
Otto Dix, Válka, 1928–1932
Bůh je mrtev, ať žije válka.Dix svým triptychem navázal na klasická oltářní plátna (například Isenheimský oltář Matthiase Grünewalda z 16. století). Nezobrazil zde ale Ježíše a svaté, ukázal zde modlu své doby – válku. Dix strávil během první světové války čtyři roky na frontě. Do armády prý vstoupil dobrovolně a s vlasteneckým nadšením, odnesl si ale jen děsivé zážitky a traumatizující zkušenosti, ze kterých poté často čerpal.
Německý malíř ve své tvorbě otevřeně kritizoval výmarskou společnost a poukazoval na vzestup nacionalismu. Snažil se oponovat těm, kteří válku vnímali jako heroickou událost, a ukazoval, že ve válce jsou jen a pouze poražení. Dixův pohled se nelíbil nejen Hitlerovi (k tomu se ještě vrátíme), ale ani Konradu Adenauerovi, který zakázal roku 1925 koupi Dixova obrazu Zákop (zobrazoval roztrhaná a rozkládající se těla vojáků) a donutil ředitele kolínského muzea, aby odstoupil. I přes tu děsivou zkušenost první světové války společnost na její syrové zobrazení evidentně připravena nebyla.
Pro Hitlera byl Dix samozřejmě umělecký nepřítel číslo jedna. Po nástupu Hitlera k moci přišel Dix o místo učitele na drážďanské akademii umění a byl zařazen mezi takzvané zvrhlé umělce. Těm byla roku 1937 v Mnichově uspořádána výstava Entartete Kunst (Zvrhlé umění), kde bylo shromážděno na 650 uměleckých děl, které měly urážet německé cítění. Dva zde vystavené Dixovy obrazy (jeden z nich byl výše zmíněný Zákop) byly po výstavě spáleny. Triptych Válka Dix během druhé světové údajně ukrýval v Krušných horách a roku 1968 ho prodal drážďanské galerii.
 |
| Otto Dix, Válka |
Käthe Kollwitz, cyklus Válka, 1918–1922/1923
Matky tvořící pevnost. Matky snažící se ochránit svoje děti. Truchlící rodiče, truchlící ženy.Jako neskutečnou ztrátu a smutek válku zobrazila Käthe Kollwitz. Její tvorba byla vždy laděna sociálně. Silně soucítila s chudými a trpícími, ale pacifistku z ní udělala až ztráta syna na počátku první světové války.
Umělkyně se zpočátku války samozřejmě obávala, ale považovala ji za legitimní a spravedlivou. Rozhodnutí svého syna nastoupit do armády jako dobrovolník prý podpořila. Tohle slepé obětování svého dítěte vyjadřuje první list jejího cyklu Válka. Další listy ukazují Smrt odvádějící vojáky, truchlící rodiče, vdovy i zmíněnou hradbu matek, které odmítají obětovat na oltář války další ze svých dětí. Celý cyklus si můžete prohlédnout na stránkách muzea Käthe Kollwitz v Kolíně nad Rýnem.
Po nástupu Hitlera byla i Kollwitz zařazena do kategorie zvrhlé umění, její díla byla zabavována a bylo zakázáno je vystavovat. Vzhledem k její popularitě v zahraničí, ale její zabavená díla nacisté spíše prodávali, než pálili. Za zvrhlé umění se ve zvrhlém zahraničí platily hezké částky.
 |
| Käthe Kollwitz, Obětování z cyklu Válka |
 |
| Käthe Kollwitz, Matky z cyklu Válka |
0 comments