úterý 28. března 2017

Rilský monastýr



             Lesklý a barevný katalogy s nabídkou letních zájezdů už jsou dávno na světě a Bulharsko je jednou z oblíbených destinací, protože písečné pláže, svítící sluníčko, příznivé ceny, pohodová atmosféra a pohostinné obyvatelstvo. Takhle nějak to ty katalogy inzerují, ale ostatně se vám to snaží namluvit i názvy letovisek jako Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží. U mě takový názvy rozsvítí červenou kontrolku, protože čuchám, čuchám turistickou past a navoněnou bídu. I když zrovna ty Zlaté Písky nejsou dílem nějakýho prohnanýho marketingovýho experta, ale českého archeologa Karla Škorpila, který zde s Archeologickým spolkem začal roku 1922 budovat přímořské letovisko. Asi aby si měli bulharští archeologové kam jezdit odpočinout. Už jsem tu Karla Škorpila zmiňovala v jednom článku a schválně si o tomhle otci bulharské archeologie z Vysokého Mýta něco přečtěte. Je to zajímavý osud a Zlatý Písky jsou teda pro Čechy vlastně osudový.

neděle 12. března 2017

Jedem na slonovi a další zvířátka na Srí Lance


            Nejsem zvláště zvířátkový člověk a v návštěvách zoo se moc nevyžívám. I když samozřejmě s nástupem dětí se frekvence styků se zvířaty značně zvýšila, protože „hele, kravička, bůůůů…a klokan skáče, hop, hop, hop.“ Ale když už se ocitnete na úplně jinym kontinentu a kolem baráku vám běhají úplně jiný zvířata, přece jen vás to zaujme. I v českých luzích a hájích sice fauna doznala v posledních letech značných změn a v rybníku častěji jak vodníka potkáte vodní želvu, ale sloni pořád po návsi neběhají. Takže neomylně hned, jak jsme uviděli na Srí Lance u cesty prvního slona, vyskákali jsme z auta jak malý děcka a fotili zepředu a zezadu a jůůůů a jéééé.

čtvrtek 2. března 2017

Svátek nad svátky – mimořádná prohlídka Winternitzovy vily od Adolfa Loose



          Miluju architekturu přelomu 19. a 20. století. Vlastně i první poloviny 20. století, prostě hlavně tu architekturu, která představuje takzvaný Gesamtkunstwerk neboli totální umělecké dílo, jednoduše řečeno tu, kde architekt navrhl a řešil všechno od celkové koncepce stavby, přes technické řešení až ke splachovátkům na záchodě. Typické je to pro secesní architekty, kteří interiéry řešili pomalu po poslední párátko. Nepřítele secesního ornamentu rakouského architekta Adolfa Loose tenhle přístup vedl až k napsání povídky „O ubohém boháči“ (k přečtení zde). Ubohý boháč si nechá secesním architektem těžce umělecky zařídit byt. Je to ale taková estetická dokonalost, že tam je k nežití. Do každého pokoje patří na nohy ty správně krásné bačkory a takový narozeninový dárek je hotový průser. Nemá tu místo, protože všechnu tu promyšlenou krásu ničí. Z domu se vlastně stane mrtvé muzeum a boháč jedním z exponátů. Loos se sice secesionistům vysmíval, ale sám měl máslo na hlavě, protože jeho realizace byly podobně dokonalé a promyšlené. Kdyby si Müllerovic rodina nad krb vyvěsila nějaký dětský kresby, vsadim se, že by je Loos utloukl těžítkem.