uneseni: Balkán

Proč jsme se kdysi při cestě na Balkán rozhodli podívat i do Kosova, si vlastně ani moc nepamatuju. Asi jsme byli tupě zvědavý, jak to vypadá v zemi, kde ještě nedávno naplno hořel válečný konflikt. Na to, abychom se zde zdržovali nějak více, jsme byli ale jaksi srabi, takže náš plán byl zemí jen projet a rozhodně tam nepřespávat. Ostatně, co bychom tam dýl dělali. Kosovo není moc velký, turisticky atraktivní taky úplně ne a asi jsme se taky chtěli posunout směrem k moři. Takže hrubý plán byl vyjet ráno ze Skopje, dojet do Kosova, navštívit památku UNESCO – pravoslavný klášter Gračanica, okouknout Prištinu z auta a hurá do Albánie, kde přespíme, což jsme teda nakonec nepřespali, protože šílený sebevražedný řidiči a ukrutný množství komárů ve mně úplně důvěru v tento národ nevzbudilo.

Výlet do Kosova byl taky důvod, proč jsme při svý někdejší balkánský cestě komplet vynechali Srbsko, páč jaksi Srbové Kosovo neuznávaj, maj ho furt za součást svýho státu, takže jim úplně nedělaj dobře kosovský razítka v pase. Nebo aspoň v roce 2012 nedělaly, podle stránek Ministerstva zahraničí už dneska můžete Srbsko i Kosovo zařadit na jedno menu. Tehdá byl jedinej rozumnej a bezproblémovej vjezd a výjezd ze země přes Albánii a Makedonii. Jo, a taky tehdá v Kosovu neplatily stejný zelený karty jak ve zbytku Evropy. Za nekřesťanský i nemuslimský peníze jsme si museli koupit pro vjezd do státu jednu speciální, ale tak nějak si ty peníze na provoz vydělat museli, tak jsme to mladýmu státu i přáli.

Ani hotel Emerald nás nepřesvědčil, abychom v Kosovu strávili noc. A klasický dvojjazyčný cedule se začmáranýma nápisama...těch bylo v roce 2012 na Balkáně plno

Do Gračanice jsme se dostali někdy kolem poledního, sedli jsme si na oběd před jedno občerstvení a koukali na zeď kláštera obehnanou ostnatym drátem. Já si v rámci oběda tak třikrát odskočila na překvapivě použitelnej záchod, protože jistý cestovní problémy, a pak jsme vyrazili podívat se za ceduli „Se zbraněmi vstup zakázán.“ Za zdí nás čekal pohled na poměrně malý a velmi střízlivý pravoslavný kostel. Opravdová krása nás čekala uvnitř, kde bylo stejně jako v mnoha jiných pravoslavných kostelech zakázané focení. Celý zdi od shora až dolů byly pokrytý nádhernými freskami s biblickými příběhy a obrazy svatých. Těm svatým ovšem někdo vyškrábal oči.

Gračanica je velmi starý pravoslavný klášter, který byl ve 14. století vybudován na ruinách křesťanské baziliky ze století šestého. Neboli tady šla historie. Ovšem šly tady taky války. Klášter byl ještě ve 14. století několikrát poškozen Turky, další škody utrpěl během bitvy na Kosově poli roku 1389 a těch válek ještě bylo. Poslední byla ta v Kosovu. Jako významný duchovní a kulturní centrum kosovských Srbů byl klášter samozřejmě trnem v oku kosovských Albánců, protože když vymažeš památky, vymažeš vlastně i národ. Záměrný ničení památek národů, jichž se někdo chtěl zbavit, byla za války v bývalý Jugoslávii (a bohužel ve světě stále je) standardní vojenská strategie. Takhle vyhodili Srbové do povětří minarety v Bosně, Chorvati zničili most v Mostaru a bosenští Srbové nechali shořet sarajevskou národní knihovnu, ve který byly uložený tisíce starých svazků. Jestli oči a často i ústa svatých byly záměrně poškozený během poslední války nebo už dříve, netušim, ale byly poměrně jasnou zprávou o tom, jak šílenej tenhle národnostní a náboženskej fanatismus je a že ve válkách nevyhrává nikdo.

Já fotky zevnitř nemám, ale podle těch internetů to vypadá, že už se tam dneska fotit může. Repro dle: http://www.wolffchronicles.com/2015-2/april-2015/april-19-2015/

S ohledem na historii Balkánu je až s podivem, že fresky ze 14. století přečkaly, i když bez očí, až do dneška, ale myslim, že v těžkých dobách byla Gračanica takový ostrůvek naděje. Ona tak vypadala vlastně i tehdy v roce 2012. Všude bordel, naproti tomu za zdmi kláštera čisto, zelenej udržovanej trávníček a „Monastery shop“ se suvenýry, úplně jako by se nechumelilo. Jestli tam někdy budete, zkuste klášterní ostružinový víno. Skvělá věc.

A jestli máte rádi dobrý čtení, sáhněte po knížce Totál Balkán od Blanky Čechový, která v Kosovu strávila rok na mírový misi ve věhlasný mezinárodní organizaci neboli tam dělala demokratizaci. Je to celý absurdní, vtipný a vlastně hrozně smutný. No a taky mě to konečně přinutilo napsat tenhle článek. Jestli byste si měli přát pod stromeček jenom jednu knížku, tak rozhodně tuhle!