uneseni: architektura

kostel moravských bratří v dánském Christiansfeldu

Málo se to ví, ale největší moravskou památku, která to dotáhla až na seznam UNESCO, překvapivě najdete v Dánsku. Zdejší město Christiansfeld založili v roce 1773 moravští bratři a celý unikátní urbanistický koncept je věrný jejich ideálům. Dovezli sem také výborný moravský perník a původní recepty na něj si můžete prohlédnout a případně opsat v místní kavárně. K pečení podle nich už ale budete potřebovat znalost němčiny nebo aspoň Google překladač.

Kdo jsou moravští bratři?

Zjednodušeně lze říci, že moravští bratři jsou pokračovatelé jednoty bratrské. Tu si pravděpodobně pamatujete ze školních lavic, včetně jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského (1592–1670). Taky si určitě pamatujete, že Jan Amos neměl v životě zrovna na růžích ustláno a kvůli své víře musel odejít do exilu.

Podobný byl i osud jeho bratří. Stoupenci jednoty bratrské museli po porážce na Bílé hoře přestoupit na katolickou víru, skrývat se nebo odejít. Právě uprchlíky pro víru ze severní Moravy začal na svém panství ve 20. letech 18. století přijímat hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf. Bylo založeno město Herrnhut a jelikož podstatnou část příchozích tvořili německy mluvící Moravané, novému církevnímu společenství se začalo říkat po nich.

interiér bratrského kostela s beránkem božím

Myšlenkově moravští bratři navazovali právě na jednotu bratrskou, k jejímž hodnotám se hlásili. Proto je tato církev známá také jako Obnovená jednota bratrská. Moravští bratři postupně rozšířili svá působiště a provozovali poměrně intenzivní misijní činnost. Už ve 30. letech 18. století vyslali své misionáře do Surinamu a do severní Ameriky, kde založili bratrské město Bethelem. Svá města budovali moravští bratři velmi jednoduše a funkčně. Jejich um a pracovitost okouzlily dánského krále Kristiána VII., který je pozval do Dánska a daroval jim půdu k vybudování svého města. Na počest krále město dostalo název Christiansfeld.

Co vidět v Christiansfeldu?

Christiansfeld je malé město, na které vám budou stačit dvě hodinky. Samozřejmě záleží, jak dlouze a důkladně ho budete chtít zkoumat, protože je zde i možnost organizovaných prohlídek s průvodcem, kde se dozvíte leccos o jeho historii i současnosti. Do takových větších akcí, navíc v cizím jazyce, se ale s dětmi zatím nevrháme.

Srdcem města je kostel, u kterého svoji procházku začněte. Možná budete mít problém ho identifikovat, protože bratrský kostel rozhodně nepřipomíná to, co si pod kostelem představujeme, ale spíš vypadá jako taková parádní stodola. Podobu tu hledejte spíš s polskými kostely Míru, které ovšem když už musely rezignovat na zdobnost exteriéru a nesměly připomínat katolické kostely, vevnitř si to vynahradily vrchovatě. To moravští bratři ne.

strohý interiér kostela moravských bratří

Jednou z hodnot jednoty bratrské i moravských bratří je prostota. Obecně církevní reformátoři kázali proti přepychu církve a požadovali umírněnost. Evangelické kostely tak mívají proti těm katolickým o dost minimalističtější výzdobu interiéru, ale v případě bratrského kostela v Christiansfeldu je to vyloženě minimalismus nejminimalističtější. Tak strohý kostelní interiér jsem v životě neviděla. Jedinou ozdobu zde představují varhany, krásné ručně kované lustry z roku 1777 a výšivka s beránkem božím na oltáři.

Od kostela se můžete vydat dál a obdivovat přísný urbanistický plán i zachované ikonické domy ze žlutého kamene. Určitě dojděte ke Comeniushaven neboli Komenského útočišti, zahradě, kde si můžete odpočinout i v klidu rozjímat. Je to taková oáza klidu s černým, červeným i bílým rybízem, prostě skoro jak u babičky na zahradě.

keřík s bílým rybízem v Komenského zahradě v Christiansfeldu

Nejlepší moravský perník v Dánsku

Moravští bratři byli skvělí řemeslníci, proto je taky král Kristián do Dánska pozval, aby pomohli téhle části jeho země rozkvést. Jedním z těch řemesel bylo i pekařství a s ním recept na ten nejlepší medový perník. Ten tu rozhodně nevynechejte, protože tak dobrý perník jsem v životě nejedla. Pěkně nadýchaný, medový a s nakyslou marmeládou. Christiansfeldu se taky říká město perníku.

My zamířili do podniku Xocolatl, který tu funguje už od roku 1783 a je to také čokoládovna. Měla jsem tu takový hodně upgradovaný perník s višňovou marmeládou a smetanovym krémem. Totální gastronebe, jeden z těch dezertů, které se vám trvale uloží do chuťové paměti. Kromě toho tu měli skvělou zmrzku, pralinky, spoustu regionálních dobrot a perník na všechny způsoby. Přesně typ obchodu, kde bych utrácela, až bych brečela.

Moravští bratři na seznamu UNESCO

Jako unikátně dochované město postavené podle myšlenek moravských bratří se Christiansfeld dostal v roce 2015 na seznam UNESCO. Není mezi těmi bratrskými městy osamělý, ale je považován za nejkrásnější. V každém případě v roce 2024 byl tenhle zápis rozšířen a na seznam ke Christiansfeldu přibyl ještě již zmiňovaný Herrnhut a americký Bethelem.

Komenského útočiště

Kromě klidu a rybízu je tu i wifi...co by na to Komenský?

No comments

Dostupné bydlení. Věčný problém moderního člověka, který se z vesnic přestěhoval do měst a místo obdělávání půdy nastoupil do továren. Růsty počtu obyvatel byly během 19. století obrovský. Takový Londýn měl v roce 1801 kousek pod milion obyvatel. O sto let později už to bylo šest a půl milionu. A s touhle zásadní změnou přišla samozřejmě otázka, kam se všemi těmi lidmi?

A hlavně kam s těmi, kteří mají hluboko do kapsy? Což dělníci v továrnách měli. Začaly vznikat chudinský čtvrti, kde rostla kriminalita a byly otřesný hygienický podmínky. Některý dělníci si dokonce pronajímali jen na určitý počet hodin postel, kde se vyspali a pak mazali zase do továrny. Na víc než na pár hodin v posteli neměli. Osvícenější továrníci postupem času začali budovat bydlení pro své zaměstnance, zavedli cenově dostupné stravování nebo pokladnu pro případ nemoci, prostě i když tohle byla nelítostná městská džungle, všichni průmyslníci se ke svým zaměstnancům nechovali jak k citrónu, který vymačkaj a zahodí. Časem se podobných sociálních výdobytků chytnul i stát.

Berlín, modernistické sídliště Carl Legien

Kolem a kolem před architekty stála velká výzva: jak narvat hodně lidí do relativně malýho prostoru a zajistit jim slušný bydlení?

Jak se s tim kdo vyrovnával a kam to všechno vedlo, je na dlouhý vyprávění. V podstatě bychom tímhle způsobem mohli projet celý dějiny architektury 20. století, na což tu není prostor a ani se k tomu necítim moc kompetentní. Bohužel hodně zapomínám a málo čtu, ale aspoň mě to donutilo vyndat z knihovny Modern Architecture since 1900 s tim, že si tuhle bichli za dlouhých zimních večerů třeba prostuduju a někdy taky napíšu něco erudovanějšího.

Sídliště pro moderního člověka mě totiž strašně fascinujou. Nejen sídliště, ale třeba i dělnický kolonie jako je ta v Ostravě – Vítkovicích nebo třeba takový Baťovy domky. Kvalitní a zároveň dostupný bydlení je věc, kterou v dnešní době nějak postrádám. Jsou to domy, jejichž autoři stáli před relativně novými problémy a čas ukázal, že obstáli na výbornou.

Některý z těchto projektů měli na svědomí opravdu velký jména architektury, některý jsou dokonce zapsaný na seznam UNESCO. To je třeba případ modernistických sídlišť v Berlíně, který vznikly povětšinou v meziválečný době za takzvané Výmarské republiky. Republiky, která byla nejspíš odsouzena k zániku už ve chvíli svýho zrodu, ale i když skončila neslavně nástupem Hitlera, za její vlády nastal neuvěřitelný intelektuální a kulturní rozkvět.

sídliště Carl Legien v Berlíně, detail bytů

Na seznamu UNESCO je šest těchto obytných komplexů v Berlíně, jejichž autory byly takový jména jako Walter Gropius nebo Bruno Taut. Bytový jednotky splňovaly moderní nároky na bydlení. Ty taky pořád splňují a jejich řešení mělo velký vliv na další podobný sociální projekty. Kromě funkčnosti a promyšlenosti je tu taky krásný design, který časem tak nějak ještě víc uzrál. A taky práce s veřejnym prostranstvim a společnym prostorem. Prostě se nad tim někdo zamýšlel komplexně.

V domech se pořád bydlí a evidentně si tu klidně můžete pronajmout byt. Což je taky důvod, proč byty můžete obdivovat jen zvenku, i když se samozřejmě nabízí taky procházky s průvodcem, který vám ukáže a poví víc. My tu byli s dětma, takže jsme dali jen dvě sídliště – Wohnstadt Carl Legien a Siedlung Schillerpark, který jsme měli tak nějak příhodně při cestě. Víc procházení a šmírování balkonů jsme nedali a pokračovali pak dál do Postupimi. Ale kdybych si měla vybrat, tak jedu hlavně do Großsiedlung Britz ve tvaru koňský podkovy nebo do absolutně neuvěřitelnýho Großsiedlung Siemensstadt.

Na další courání po Berlíně a nějaký ty must see se podívejte do tohoto článku.

Wohnstadt Carl Legien

moderní architektura v Berlíně, detail dveří

modernistické sídliště v Berlíně, památka UNESCO

modernistické sídliště Schillerpark v Berlíně

Siedlung Schillerpark

No comments

centrální náměstí v italském městě Palmanova

Inspirací k psaní může být i hnusný počasí. Měla jsem sice nakouslýho něco úplně jinýho, ale všudypřítomný déšť a vítr mě zanesl do města Palmanova v severní Itálii. Tehdy nám tam počasí bylo nakloněné tak, že jsme museli vytáhnout holiny i deštník. Ani jedna z věcí není standardní výbavou našich cestovních zavazadel, ale deštníky jsou naštěstí standardní výbavou našeho auta a s těma holinama mě asi nějak při balení osvítilo nebo co.

V Itálii jsme se tehdy ocitli neplánovaně. Celý tenhle výlet byl až na pár pracovně nutných bodů série spontánních rozhodnutí, ale kalkulovala jsem s možností, že se ocitneme někde u moře v počasí ne úplně vhodnym na bosý nohy a ty holiny by se mohly na běhání po pláži v listopadu vcelku hodit. Nakonec to putování proběhlo po trase Lublaň – Idrija – Postojnské jeskyně – Grado – Aquileia – Palmanova – Terst – Záhřeb a tenhle článek je takový poslední dílek skládačky a tip na další zajímavý místo co vidět, až pojedete do severní Itálie k moři.

I když Palmanova je město, které je zajímavější ze vzduchu než ze země. Je totiž postavené ve tvaru devíticípé hvězdy a vzniklo kvůli obraně Benátské republiky ze severu a východu. Město bylo kompletně vybudováno na zelené louce a představuje vrcholný doklad renesančního městského plánování, postaveném na přísné racionalitě a ideálních tvarech. Upřímně řečeno vyprojektovat a postavit kompletní město je snem leckterýho architekta doteď, ale jen málokomu se to podaří. Navíc život má tendenci do těchto architektonických vizí házet vidle. Čas maže a mění narýsované čáry, život se přelévá sem a tam a hradby postupem staletí přestávají mít svůj smysl.

Proto je taky Palmanova tak unikátní, protože v téhle prakticky původní podobě se zachovalo jen velmi málo míst. Města se rozšířila, hradby šly k zemi a jejich místa zaplnily široké bulváry. Unikátní je i to, o jak rozsáhlý podnik šlo a jak rychle byl realizován. V roce 1587 se benátská vojenská administrativa rozhodla vytipovat vhodné místo pro postavení ideální bastionové pevnosti. Roku 1593 (symbolicky v den výročí bitvy u Lepanta) byl položen základní kámen, v lednu 1594 bylo na stavbu povoláno 7480 dělníků a za tři roky byla pevnost už obranyschopná.

půdorys města Palmanova ve tvaru hvězdy, screenshot z navigace v telefonu

Do města vedly a stále vedou tři brány a všechny cesty se sbíhají na centrálním náměstí uprostřed. V podstatě šlo o uskutečnění plánů na ideální renesanční město podobné tomu, jak ho navrhoval například Filarete. Navrhování utopických měst se vůbec věnovala řada renesančních architektů včetně velikána Leonarda da Vinci. Ten je sice dnes nejvíce znám jako malíř, ale v podstatě se zabýval snad vším, čím se zabývat šlo, včetně vojenského inženýrství a architektury. Proto se také můžete setkat s tím, že Palmanova je jakési Leonardovo město a bylo inspirováno jeho pracemi. Zde je ale přání spíše otcem myšlenky a nejspíš i marketingovou strategií. Co si budem, génius da Vinci prostě prodává.

Hradby jsou dnes městu prakticky k ničemu, takže se proměnily v místo oddechu a relaxace. Stal se z nich park, který můžete projít po značených stezkách nebo objet na kole. Tuhle okružní procházku nebo projížďku bych si dala moc ráda, protože jak jsem psala, Palmanova svoje krásy ukazuje hlavně ze vzduchu. Proto má smysl celý opevnění aspoň obejít, abyste získali nějakou představu. Jenže jak jsem taky psala, měli jsme pěkně hnusně a na velké chození to fakt nebylo, i když aspoň na krátkou procházku k hradbám jsme se vydali.

Jinak jsme zvládli jen oběd, prohlídku kostela a expozici různých renesančních strojů na náměstí. Mimochodem dost mi tu utkvělo, že v nabídce v restauraci U dvou delfínů měli pizzu UNESCO. Samozřejmě jsem si ji musela dát a vlastně jsem ještě nezmínila, že Palmanova byla roku 2017 přidána na seznam UNESCO jako součást zápisu Benátskéobranné stavby 16. a 17. století.

Palmanova ovšem není jediné město ve tvaru hvězdy, i když v téhle kategorii je rozhodně číslo 1. Fascinující hvězdný tvar má například Naarden, místo posledního spočinutí Jana Amose Komenského. Na další hvězdná města se můžete kouknout do tohoto nebo tohoto článku. Třeba se vám někdy poštěstí kolem nějakýho z nich letět letadlem.

pohled z centrálního náměstí k jedné z bran města Palmanova

Z centrálního náměstí vidíte až k bráně do města

Palmanova kdysi, repro dle: www.messynessychic.com

letecký pohled na půdorys města Palmanova ve tvaru hvězdy

Palmanova dnes, repro dle: visitworldheritage.com

mapa hradeb města Palmanova proměněných v park

dnešní hradby města Palmanova v severní Itálii

Hradby dnes

expozice starých strojů na centrálním náměstí města Palmanova

expozice strojů na hlavním náměstí severoitalského města Palmanova

expozice strojů na centrálním náměstí města Palmanova

Deštová Palmanova, restaurace U dvou delfínů

Deštivé uvítání, vpravo zmiňovaná restaurace U dvou delfínů

Pizza UNESCO! Příště bych volila jinou, trochu těžká kombinace pro můj žaludek.

Ale jinak všechno velmi fajn

No comments

Pohádku o Šípkové Růžence známe všichni. Po sto letech se probudila z hlubokého spánku a s ní i celé království. Pak byla velká svatba a nikdo se ani nepozastavil nad tim, že svět se za 100 let spánku tak trochu změnil. V nějakym historickym venkovskym bezčasí, kdy se tyhle pohádky povídaly a dědily z generace na generaci na tom asi až tak nic k pozastavení nebylo, ale dneska? Jde sto let spát a přežít probuzení?

Jistě, je to jenom pohádka. Ale i pohádky se občas stávají a začarovaný palác, co už přes sto let spí, v Bruselu opravdu stojí. Dokonce je na seznamu UNESCO a děti a vnoučata původních majitelů mu doopravdy říkali začarovaný dům. Jen málokdy má umělec či umělecké hnutí naprosto volné ruce zhmotnit svoje ideje, jen málokdy nezáleží na penězích (nebo jen trochu) a umělec dostane absolutní tvůrčí svobodu. Adolphe Stoclet ji Josefu Hoffmanovi dal a v Bruselu díky němu stojí zhmotnění snu vídeňské secese.

Tím snem bylo prostoupit celé lidské bytí uměním. Vytvořit ve všudypřítomnym chaosu života krásný nový svět, kde spolu bude v dokonalé harmonii vše od párátek až po střechu domu. Si tak řikám, jestli všichni ti přívrženci secese netrpěli určitou formou obsedantně kompulzivní poruchy, když se snažili vytvořit tenhle sice krásný, ale poměrně přísný řád, kde se dekorativní motiv z fasády opakoval na židlích i vidličkách. Zlý jazyky tvrdí, že do každýho pokoje navrhovali i patřičný bačkory a dokonalý svět se začal hroutit, když jste v jídelně nosili papuče určený do ložnice. Inu, přelom 19. a 20. století byla doba hroutících se jistot. Měnilo se postavení žen, církve, společenských vrstev…nahoře začalo být dole a obráceně. Není divu, že se umělci snažili vytvořit harmonický ráj, kde by vše bylo jasné a kytice na stole vždy ladila s šaty paní domu. Protože takhle to prý u Stocletů bylo.

Palác Stoclet vznikl v Bruselu mezi lety 1905 až 1911 a patří mezi nejluxusnější soukromé domy 20. století. Architekt a designér Josef Hoffmann, rodák z moravský Brtnice, tu vytvořil dokonalý umělecký dílo a navrhl nejen celý dům, ale třeba taky nábytek, příbory a koberce. A co nenavrhl Hoffmann, navrhli jiní umělci z Wiener Werkstätte, uměleckořemeslných dílen, který měly dostat umění mezi všechny lidi a nahradit tak ošklivou a lacinou průmyslovou výrobu. Ekonomicky to moc nefungovalo, ale zase tu vznikly vyloženě ikonický kousky designu 20. století.

Takovym vrcholnym kouskem výzdoby Stocletova paláce byla jídelna se třemi mozaikami od Gustava Klimta. Je tu použit mramor, keramika, polodrahokamy a i perly. Původně očekávané náklady se samozřejmě i v tomto případě pěkně přeťáply, ale vzniklo tu něco vyloženě kouzelnýho. Na dvou mozaikách po delších stranách jídelny je ve středu vždy Strom života. Na jedné z nich pak tančící žena představuje „Očekávání“ a na druhé objímající se pár „Naplnění“. Psát se o tomhle díle dá mnoho, i výkladů můžeme podat bezpočet, ale já to čtu tak, že smysl a naplnění lidskýho života je prostě v lásce. A logicky byla tahle mozaika umístěna do jídelny, do srdce domu, kde se celá rodina společně scházela a jedla. Třetí menší mozaika s rytířem pak byla v čele místnosti. Před ní v čele jídelního stolu sedával pan Stoclet a já si představuju, že ten třpytivý rytíř byl vlastně on, ochránce rodinnýho ráje a domácího štěstíčka.

To tady kupodivu zafungovalo. V podobně výjimečných vilách se jejich stavitelé většinou příliš neohřáli, 20. století rodinnýmu štěstíčku nakloněno dvakrát nebylo (třeba takhle u Tugendhatů nebo Winternitzů). Stocletovi ovšem žádné podobné dějinné zvraty nepotkali a svůj palác si poměrně úzkostlivě chránili. Nepouštěli se do modernizací, přestaveb, nákupů nábytku. Ráj byl perfektní tak, jak byl. Netřeba měnit ani lžičku. Dokonce sem ani nepouštěli zvědavé historiky umění, kteří si jejich poklady chtěli fotit a psát o nich vědecké práce. Palác usnul tak, jak ho Hoffmann stvořil.

Na jednu stranu to je samozřejmě něco úžasného. Vše je tak, jak to bylo. Bez poškození, bez toho, abychom to pracně museli skládat dohromady. Bez kompromisů, které zázemí pro návštěvníky vždycky představuje. Šatna, pokladna, záchody… Na druhou stranu do paláce nikdo nemůže. Tahle jedinečná kulturní památka je nepřístupná a samozřejmě se nabízí otázka, co s ní dále. Palác je v soukromém vlastnictví, je plné právo majitelů tam turisty nepouštět a palác užívat dle libosti. Vlastnictví kulturní památky ovšem taky zavazuje a o dům se musí adekvátně starat. Což je v tomto případě nákladná záležitost. Asi si dovedete představit, že vymalování dětskýho pokoje (s krásnými malbami od Ludwiga Heinricha Jungnickela) nespraví kýbl Primalexu a finanční možnosti rodiny nejsou, co bývaly. Současné majitelky se prý pokoušely palác i prodat, ale ta hodnota bude tak mimo, že jen málokdo má šanci zaplatit. Jen pro představu – Klimtův obraz Dáma ve zlatém se prodal za 135 milionů dolarů. Ta Stocletovic mozaika na tom může být cenově podobně. A to máme jen výzdobu jídelny.

Na restaurování se tedy přispívá z veřejných peněz a je jen otázkou času, kdy bude současný stav neúnosný a alespoň jisté zpřístupnění bude na oplátku požadováno. Popravdě jsem zvědavá, jak se to s palácem bude vyvíjet dál a jestli se tenhle začarovaný zámek po více než sto letech probudí. Dovnitř bych se jednou hodně chtěla podívat.

PS: Některé umělecké sbírky z paláce už se objevily na uměleckym trhu, tak snad se vybavení neprodá po kouskách. Odkaz na aukci Christies tady. Jsou tam i pěkný fotky interiéru.

PPS: V Brtnici je Hoffmannovo muzeum. Pokud se zajímáte o design, určitě navštivte. Brtnice je vůbec pěkný město.

PPPS: Protože fotek interiéru je na těch internetech poskromnu, použila jsem do článku fotky ze dvou knih ze svý domácí knihovničky. Konkrétně: Gustav Klimt. The Complete Paintings, ed. T. G. Natter, 2012; Gustav Klimt. Josef Hoffmann. Pioneers of Modernism, ed. A. Husslein-Arco, A. Weidinger, 2011.