Svátek nad svátky – mimořádná prohlídka Winternitzovy vily od Adolfa Loose

by - 2.3.17



          Miluju architekturu přelomu 19. a 20. století. Vlastně i první poloviny 20. století, prostě hlavně tu architekturu, která představuje takzvaný Gesamtkunstwerk neboli totální umělecké dílo, jednoduše řečeno tu, kde architekt navrhl a řešil všechno od celkové koncepce stavby, přes technické řešení až ke splachovátkům na záchodě. Typické je to pro secesní architekty, kteří interiéry řešili pomalu po poslední párátko. Nepřítele secesního ornamentu rakouského architekta Adolfa Loose tenhle přístup vedl až k napsání povídky „O ubohém boháči“ (k přečtení zde). Ubohý boháč si nechá secesním architektem těžce umělecky zařídit byt. Je to ale taková estetická dokonalost, že tam je k nežití. Do každého pokoje patří na nohy ty správně krásné bačkory a takový narozeninový dárek je hotový průser. Nemá tu místo, protože všechnu tu promyšlenou krásu ničí. Z domu se vlastně stane mrtvé muzeum a boháč jedním z exponátů. Loos se sice secesionistům vysmíval, ale sám měl máslo na hlavě, protože jeho realizace byly podobně dokonalé a promyšlené. Kdyby si Müllerovic rodina nad krb vyvěsila nějaký dětský kresby, vsadim se, že by je Loos utloukl těžítkem.

Frontička část první
            Na rozdíl od secesních architektů ale rodák z Brna Adolf Loos fasády svých domů doslova oholil. Dnes už nás to nijak nešokuje, protože (i díky Loosovi) stavíme hlavně domy bez ozdob a kudrlinek, ale tehdy to byla revoluce a skandál. Jedné z jeho nejslavnějších staveb, domu na Michalském náměstí ve Vídni, se kvůli hladké fasádě posměšně říkalo dům bez obočí nebo rovnou dekl od kanálu. Navíc stojí přímo u Hofburgu a zlé jazyky tvrdili, že císařpán musel mít na oknech celý den zatažené závěsy, aby na tu hrůzu nemusel koukat.

            Za architekturou Adolfa Loose, ale nemusíte do Vídně. Jeho realizace najdete i v Plzni a Praze. V Plzni jde hlavně o interiéry bytů, které byly poměrně nedávno zpřístupněny. Bohužel jsem je ještě neviděla, ale rozhodně to mám na seznamu míst, kam nutně chci a musím. V Praze je to hlavně slavná Müllerova vila ve Střešovicích, postavená podle projektu Adolfa Loose a Karla Lhoty v letech 1928–1930 a kterou si můžete prohlédnout v plné parádě včetně interiéru. A potom je tu její málo známá sestra, Winternitzova vila na pražském Smíchově, kterou po Loosově smrti dokončil Karel Lhota.

Frontička část druhá (David a kočár jako bonus)
            Stejně jako na jiných Loosových realizacích se na ní podepsaly pohnuté dějiny 20. století. Vila pro pražského právníka Josefa Winternitze byla dostavěna roku 1932, ale rodina si ji mnoho let neužila. Již roku 1941 se jí z rasových důvodů musela vzdát a o dva roky byla rodina poslána do Terezína a poté do Osvětimi. Hrůzy koncentračního tábora přežila pouze paní Jenny Winternitzová s dcerou Suzanou, ale bohužel stejně jako v mnoha dalších případech ani zde se happy end nekonal. Český stát sice blahosklonně uznal, že vila dámám Winternitzovým patří, napařil jim k ní ale pěknou milionářskou a dědickou daň. Z Osvětimi se tehdy žádné úspory nevozily, takže dámy nakonec vilu „darovaly“ státu a dál o ní nemluvily. Vše vlastně vyplavalo na povrch až při přípravě restitucí v roce 1991 a teprve po takové době mohlo dojít k happy endu. I když Jenny, ani Suzana už se vrácení vily nedočkaly.

            Vila je běžně nepřístupná (pokud si ji od majitelů nepronajmete) a veřejnost měla možnost se do ní podívat pouze párkrát. Poslední příležitost byla teď v únoru a zároveň zde probíhala výstava. Vila byla otevřena celý týden a zájem byl obrovský (fronta většinou tak na hodinu). A i když ve frontách stojím nerada, moc mě těší, že je tolik milovníků Adolfa Loose. Na nás se v den naší návštěvy usmálo sluníčko a hlavně štěstí. Přišli jsme chvíli před otevřením a skoro celá ta velká fronta se vešla do vily, takže jsme nečekali dlouho. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli obě děti, asi bychom hodinu čekání nedali. Takhle jsem mohla udělat plno fotek, o které se teď můžu podělit. A ještě dobrá zpráva na závěr – dle zprávy majitelů na facebooku by se přibližně do měsíce měla vila otevřít jako galerie, takže příležitostí k návštěvám bude plno.
A poznámka z podzimu 2017 - vila je veřejnosti přístupná a koná se zde mnoho zajímavých akcí. Dokonce se zde dá i přenocovat, což hodnotim jako těžkou romantiku. Určitě koukněte na webovky


PS: Až do roku 1997 ve vile sídlila školka, takže touhle nádherou prošlo plno dětí. Docela by mě zajímalo, jak taková loosovská školka vypadala. Do takový bych určitě chtěla chodit.










Výhled z vily stojí za to!


Rodinné fotografie




Může se vám líbit

0 komentářů