uneseni: března 2025

Někdy na podzim přišla Tonička s tím, že by se strašně chtěla podívat na Gibraltar, že tam žijí opice. Říkala jsem si, jaké mám zvídavé dítě s velkým rozhledem, dmula se mateřskou pýchou, abych nakonec zjistila, že tohle přání pochází z YouTube videa Káji a Bambuláčka. Kája byla na Gibraltaru, viděla tam opice a my musíme taky.

Stázka měla zase velké přání jet do Francie. Byla jsem překvapená, jak ji ta zimní Provence a francouzská kultura uhranula, ale nakonec se z toho vyklubal naprosto přízemní fakt, že jí hrozně zachutnaly churros. Tahle pochoutka pro Francii sice není úplně typická, ale zrovna Nîmes je touhle pochoutkou proslulé a na churros v centru natrefíte hned. Španělský země a churros k sobě ovšem sednou líp, takže nám z toho všeho vyšlo, že se na jarní prázdniny vypravíme do Španělska.

Jak se dostat na Gibraltar

Na Gibraltaru sice najdete letiště, a to dost unikátní – přistávací dráha tu kříží hlavní silnici z Gibraltaru do Španělska a údajně jde i o nejnebezpečnější evropské letiště – civilní lety sem ovšem míří pouze z Velké Británie. Gibraltar je totiž britské zámořské teritorium, takový kousíček britského království na Pyrenejském ostrově. Z Prahy je tak nejjednodušší letět do Sevilly nebo Malagy a odtud se potom na Gibraltar dopravit. Já zvolila Sevillu, protože jsou tu památky UNESCO, které jsem chtěla vidět.

Na hranici Španělska a Gibraltaru pak musíte projít standardní pasovou kontrolou, která tu v době naší návštěvy probíhala (i s ohledem na to, že na Gibraltaru pracuje dost Španělů) poměrně ledabyle. Auto se obecně doporučuje nechat na parkovišti na hranici a na Gibraltar s ním vůbec nezajíždět, ale jelikož jsme tu byli mimo sezonu, rozhodli jsme se to risknout a neměli jsme s parkováním problém.

já, španělská pláž a výhled na gibraltarskou skálu

Gibraltarská skála

Co sem láká turisty a co zabírá největší plochu Gibraltaru je The Rock neboli slavná gibraltarská skála, majestátní vápencový výběžek, kde najdete přírodní rezervaci (tam žijí ty opice), síť tunelů (sloužila jako pevnost) a dechberoucí výhledy na moře. Skála je poměrně strmá a pokud chcete vystoupat nahoru pěšky, musíte překonat zhruba 400 metrů převýšení. Proto je tu lanovka a většina lidí volí k cestě na vrchol tuhle cestu.

Naše jarňáky se ovšem jaksi kryly s dlouhodobější odstávkou lanovky, takže jsme se museli nahoru vydat po svých. Ještě tedy existuje varianta vzít si taxíka, který vás až nahoru doveze, ale to by mě teda hanba fackovala jezdit po přírodní rezervaci tágem, když máme všichni zdravý a funkční nohy.

Po nějakém tom motání se úzkými, klikatými uličkami, kdy jsme se snažili najít místo na parkování aspoň tak nějak poblíž vstupu do přírodní rezervace, jsme zakotvili na parkovišti u The Eliott Hotel. Za rozumný poplatek nás tam nechali a my se vydali zdolat Skálu.

Po vystoupání Union Jack Steps zdobených britskou vlajkou jsme zapluli do přírody a kochali se nejen krásnými výhledy, ale celou tou okolní botanickou zahradou. Nakonec jsme byli rádi, že lanovka nejezdí, protože bychom o všechny tyhle přírodní krásy přišli, navíc nám díky nim stoupání nepřišlo ani nijak vysilující. Brzy jsme se dostali ke vstupní bráně do přírodní rezervace, kde jsme dostali mapku a přečetli si informace, jak se chovat k místním opicím. Nehladit, nekrmit a když se jim pusa vytvaruje do písmene O, jako by říkaly „No“, klidit se jim pomalu z cesty.

Zvláště to krmení je pod pohrůžkou pokuty přísně zakázáno a dávejte si pozor i na konzumaci jakéhokoli jídla, pokud jsou opice poblíž. Když si koupíte v kiosku zmrzlinu, snězte si ji uvnitř. Nám tohle samozřejmě nějak nedošlo a když se Stázka pokusila vyjít z obchodu se zabalenou zmrzlinou v ruce, hned se jí vydalo několik opic naproti. Zapluli jsme tedy zpět do obchodu, zmrzlinu jsem strčila do kapsy s tím, že opice obejdeme a zmrzlinu si Stázka sní, až tam žádný nebudou. Takhle půlku sníst zvládla, ale pak nás zase vyčmuchaly. Ty opice jsou prostě chytrý jak opice.

Kromě opic a přírody můžete na Skále navštívit jeskyni svatého Michaela, kde je světelná a zvuková instalace a slouží také jako divadlo. Určitě se tu zastavte, protože z toho obrovského krápníkového anděla šla až hlava kolem. Neuvěřitelný, jaký divy příroda dokáže.

Neandrtálci v Gorhamově jeskyni

Východní stranu Gibraltaru zabírá skoro celou skála. Těch pár domečků krčících se u moře je úplně jiný svět než západní strana s výškovými budovami. Když jsme projížděli autem kolem, přemýšlela jsem, jaké je asi žít v domku, který z jedné strany obklopuje moře a z druhé silnice, nad kterou se tyčí strmá skála. Jinak vlastně široko daleko (kromě dalších domků) nic a pěšky si vlastně nikam asi moc nezajdeš. Ale to trochu odbočuju.

Do těchto končin jsme se vydali kvůli památce na seznamu UNESCO, Gorhamově jeskyni. Kdysi tady žili neandrtálci a v jeskynním komplexu je cenné archeologické naleziště plné důležitých informací o jejich způsobu života a kultuře. Samotná jeskyně není turistům běžně přístupná, protože zde neustále probíhají výzkumné práce, a ostatně, jak řekla paní na informačním centru, není ani moc hezká na pohled. „Jestli chcete hezkou jeskyni, navštivte jeskyni svatého Michaela,“ takhle přesně to řekla.

Poblíž vstupu do jeskyně byla ale vybudovaná vyhlídka a informační centrum, kde probíhají krátké přednášky o jeskyni, neandrtálcích a době ledové. Bylo to fakt hodně zajímavý. Dozvěděli jsme se třeba, že v době ledové, kdy tu neandrtálci žili, byla hladina moře mnohem níž, což je samozřejmě logické, když voda byla zmrzlá v ledovcích. Okolí tedy vypadalo úplně jinak a všude byla bujná vegetace. A co tam kdysi rostlo a žilo, se ví třeba ze zkamenělých zvířecích bobků. Rozborem zjistíte, co dané zvíře jedlo a případně i to, co jedlo zvíře, které tohle zvíře snědlo. Taky se tu našla nejstarší známka neandrtálského pokusu o jakési umění, primitivní hashtag vyrytý do skály.

Pokud jde o neandrtálce, paní doporučovala dokument Tajemství neandrtálců na Netflixu, kde „hraje“ i Gorhamova jeskyně a její šéf, zdejší vedoucí výzkumu Clive Finlayson. Tento sedmdesátiletý profesor tu vede výzkum už desítky let a fit se zřejmě udržuje neustálým chozením do jeskyně, která není úplně snadno přístupná.

Co dalšího jsme viděli a zažili na Gibraltaru

Od neandrtálců jsme zamířili na nedaleký Europa Point, nejjižnější bod Gibraltaru, odkud vidíte na Afriku. Je tu mešita a taky dětské hřiště, které holkám vynahradilo tu půlhodinovou nudnou přednášku o neandrtálcích.

Potom jsme se autem vydali na parkoviště u dolní stanice lanovky. Hned u něj je totiž vstup do botanické zahrady, kde najdete prima hřiště a taky minizoo Alameda Wildlife Park, která se stará převážně o zvířata zabavená z nelegálního obchodu nebo o exotická zvířata, co si někdo pořídil, aby nakonec zjistil, že se o ně postarat neumí nebo vlastně ani nechce.

dětské hřiště v botanické zahradě na Gibraltaru

Po zoo a hřišti jsme zamířili ještě do místní maríny, kde jsme si dali něco mezi obědem a večeří. Tady můžeme doporučit Moniques Bistro, který se do Davidova srdce navždy zapsalo tím, že si tu dal svůj první Beef Wellington. Levný to nebylo, ale stálo to za to. No, a potom už zpět přes hranice do La Línea de la Concepción a jít blbnout na pláž.

Ubytování na Gibraltaru a La Linea de la Concepción

Na španělské straně na Gibraltar navazuje město La Linea de la Concepción. Jelikož ubytování na Gibraltaru je dost drahé a navíc často bez možnosti zaparkovat, koukali jsme po možnosti noclehu zde. Nakonec jsme vybrali ubytování na hausbótech v místní maríně. Levný to sice taky nebylo, ale s ohledem na nadšený recenze na Bookingu a zážitku pro děti nám to přišlo jako nejlepší varianta.

Recenzi bych sice až takhle nadšenou nedávala, ale vzhledem k situaci bych to furt brala jako tu nej možnost, co takhle se dvěma dětma v týhle lokalitě můžete dostat. Samotná La Linea totiž není úplně pěkná. Na první pohled mi to spíš přišlo jako polovybydlený město někde na americko-mexický hranici. A i to, co kdysi hezký bylo – jako třeba park a hřiště – už mělo to nejlepší za sebou.

A upřímně obydlená část Gibraltaru na nás nepůsobila o moc líp, pokud tedy nepočítám uličky starého města kolem a ten zmíněný The Eliott Hotel, kde jsme parkovali, ale to bychom se museli jinak plácnout přes kapsu.

pohled na Gibraltar a La Linea de la Concepcion

Z hausbótu jsme měli krásný výhled na gibraltarskou skálu, byli jsme hned u moře a kousek bylo i místní tržiště. Jediná nevýhoda byla dost úsporná koupelna, úzký odpadní trubky, takže se toaletní papír musel házet do koše, což děti ne úplně dobře nesly (už se těšim, až se seznámí s tureckými záchody), no a taky fakt, že se s námi houpala zem ještě v Seville v obchodě s keramikou.

Pokud chcete vidět video, jak hausbót vypadal, a vůbec všechny naše zážitky z Gibraltaru, mrkněte na můj Instagram. Najdete mě pod profilem @giglous a ve výběrech ze stories je i celý náš gibraltarský výlet. A taky plno dalších našich cest a výletů s dětmi.