Žijí v Benátkách vozíčkáři?

by uneseni - 20.12.16

Jsou věci, které bereme jako samozřejmost a zapomínáme, jak jsou vlastně cenné. Proto tady jsou různé neviditelné výstavy a kavárny, abychom si uvědomili, jaký je bez těch samozřejmostí život. Když se vám narodí dítě a vytáhnete kočár, stane se z vašeho života taková soft verze života na vozíku. Na rozdíl od vozíčkáře máte ovšem možnost někde ten kočár nechat, když vám rupnou nervy, nebo si pořídit nosítko, což je elegantnější varianta. Ale upřímně, i když s tím kočárem nějaký ten pátek chodíte, stejně vám plno věcí nedojde, takže si v klidu vyjedete do Benátek. Benátky leží na laguně. Benátky jsou milion ostrovů, mezi těmi ostrovy milion kanálů a přes kanály vedou mosty. A na všech těch mostech jsou schody.

Schody, schody...

Nevím, jak na tom byli ostatní členové výpravy, ale mně tohle absolutně nedošlo. I když ono by to asi na věci nic neměnilo, protože ségra chtěla Benátky vidět a chodit ve víc jak třiceti stupních s dítětem v nosítku na břiše je stejný jako si na to břicho umístit radiátor, což je ještě horší varianta než neustále vynášet a snášet kočár ze schodů. Navíc já byla tohle léto z obliga, protože těhotenství, nebudeš to tahat přece…takže to tahali David s mámou a já si mohla v klidu běhat s foťáčkem.

Sice jsem si letos chtěla splnit přání a projet se na gondole, ale nakonec jsem to odsunula někam do budoucna. Nějak mi přišlo, že pouštět se na vodu v prvním trimestru, když už je na vodě často váš žaludek, by nebyl ten úplně nejromantičtější zážitek. Na můj žaludek byla dost i jízda vaporettem, což mě tak přivádí k nadpisu článku. Modernější vaporetta (jakože místní lodní MHD) jsou totiž bezbariérové a najdete tam i vyhrazené místo pro vozíčkáře. Ale jak se ten vozíčkář vůbec dostane na zastávku, když jsou všude schody? Ono, jak se tam vůbec dostane kdokoliv se sníženou pohyblivostí? Jediná možnost je asi bydlet na ostrůvku se zastávkou a všude se dopravit jenom MHD, jinak to nejde. I když teda ono v Benátkách asi obecně moc lidí nebydlí a je to spíš skanzen pro turisty. Ono si ani nedovedu představit bydlet tam s tím batoletem v kočáru. Na procházku si tam s ním člověk zrovna nevyjde. Sice je to tam nádhera a romantika, ale pro běžný život to fakt moc není a většina těch našich životních samozřejmostí tam je úplně jinak.

...a schody

Tohle byla moje čtvrtá návštěva města (o minulé jsem psala tady), ale vždycky jsem tam byla jen na jeden den. Někdy bych si přála si tam pár nocí přespat a strávit pár dní touláním po uličkách dál od centra, kde není tolik lidí a má to úžasnou romantickou atmosféru. Navíc je plno věcí (nejen ta gondola), které bych tam ráda viděla. Třeba Muzeum Peggy Guggenheimové. My jsme tenhle rok zvládli jen Scuola Grande di San Rocco, kam se určitě vydejte.

Jde o budovu bratrstva svatého Rocha, jejíž stavba byla započata v roce 1517. Bratrstvo samo bylo založeno roku 1478 a zajímavé je, že existuje dodnes a mezi jeho členy (tedy bratry) jsou i ženy. Ale i když mě tedy činnost benátských laických bratrstev vcelku zaujala a někdy bych si o nich ráda něco přečetla, hlavní důvod, proč jsme sem šli, byl malíř Tintoretto. Ten totiž tuhle budovu vyzdobil neuvěřitelnými 65 malbami, na kterých pracoval s přestávkami mezi lety 1564–1587. Jeho obrazy zdobí stěny a v prvním patře pokrývají i strop velkého sálu. Abyste si je pořádně prohlédli a nevykroutili si u toho krk, jsou na místě k dispozici zrcadla. Kromě maleb jsou stěny velkého sálu zdobeny překrásnými dřevořezbami. Myslím, že i z fotek je patrné, že tam toho je k obdivování dost, ale ten zážitek, kdy stojíte uprostřed vší té krásy a nevíte, jestli se dřív koukat nahoru, nalevo nebo napravo, je naprosto nepřenosný. To prostě musíte zažít na vlastní kůži.

Kromě téhle krásy už byly naše letošní Benátky vlastně jen o procházení a jídle a pití. Chtěli jsme tedy ještě konečně nahlédnout do chrámu svatého Marka, ale když jsme viděli množství toho lidu, nějak nás přešla chuť. Navíc s kočárem by to asi nebyl úplně ideální zážitek, takže jsme chrám obdivovali pouze zvenku, když jsme si sedli do kavárny na náměstí a dali si nejdražší kafe našich životů za nějakých 250 Kč. Ale tak za výhled se platí. A musím říct, že když jsme s mámou jako chudý Češi byli někdy v polovině devadesátých let v Itálii a v Benátkách poprvý, asi jen těžko by nás napadlo, že si tam o nějakých dvacet let později budeme pít kafíčko na náměstí jak zbohatlíci ze Západu.