Lyže a já

by uneseni - 14.2.18

Nelyžuju. Už je to tak. V určitym období mýho života to i vypadalo, že ze mě vyroste tak nějak běžná osoba, která každou zimu obuje přezkáče a vydá se na sjezdovku. Ale na lyžích jsem nestála…počkejte, až to spočtu…no, řekla bych, že dobrých sedmnáct let. Možná šestnáct. Svoje lyžařský naposled si nepamatuju. Říká se, že lyžování se nezapomíná, ale to se říká i o bruslení. A tam mám dost empirický důkazy, že jsem to zapomněla. Pokud by na tom moje lyžovací schopnosti byly stejně jako ty bruslící, nebylo by ani trochu bezpečný se vydávat na sjezdovku.

Předpokládám, že řízení auta bude taky patřit do nezapomínávací škatulky, a pochybuju, že byste chtěli, abych vás svezla. Hlavně tedy nechci, aby podobně zdatná osoba svezla moje děti, což případný trénink těchto hluboko ukrytých schopností, které nikdy nebyly moc valné, dost limituje. Ono to řízení má vlastně s tím lyžováním dost společnýho. Když jsem před týdnem stála u sjezdovky (místo lyží mi dělaly společnost boby nebo kočárek) a představila si, že bych se měla vydat dolu, udělalo se mi regulerně blbě. Stejně tak se mi dělalo blbě, když jsem měla někam jet autem a řídit. Doslova smrt v očích. Ale řízení auta má aspoň nějaký praktický využití. Lyžování? Jezdit z kopce a do kopce. Modlit se abych nasedla na vlek, abych vysedla, abych se cestou dolu nerozflákala, pak abych stála frontu na vlek a ještě za to platila těžký peníze….dává to nějakou logiku, pokud u toho zakoušíte podobně libý pocity?

Na horách jsem teď byla po hodně dlouhý době, i když šestnáct let to nebylo. V dobách pozdní střední a raný vysoký školy jsme jezdili s kamarády na Šumavu a s kamarádkama pak do Harrachova. Právě Harrachov tak nějak rozhodl o mym nelyžování. Poměrně jsme tam totiž pily a nějak jsem usoudila, že tomu sportu neholduju natolik, abych ho s chutí provozovala s těžkou kocovinou. Takže do příštího Harrachova už jsem jela bez lyží. A na všechny další hory. Okolí se mi sice smálo, že jezdim na hory bez lyží, ale já se zase kolikrát smála ostatním účastníkům zájezdu, když měli celý hory tak nakoupeno, že si ty lyže nebyli schopný nazout.

Na jednu stranu je to škoda. Kdybych tehdy byla slušná holka, co nepije, mohl ze mě být normální lyžař. Zatim je to vcelku jedno, protože děti stejně víc oceněj boby nebo sáňky, což je moje královská disciplína, ale jestli jednou budou brázdit svahy, asi mi to bude na těch bobech trochu líto. A na lyžařskou školu už se cejtim dost stará.

Ale nikdy neříkej nikdy a vůbec uvidíme, jak se to vyvrbí. Třeba z nich budou bobistky. Nebo budou preferovat běžky (ty bych zrovna ráda po letech vyzkoušela, ale Davida na ně nedostanu ani párem volů). Nebo budou nadšený pěší turistky a budou v zimě šlapat na kopce a hory. Prvně si teda kromě cíle zjistí i cestu, aby nedopadli jako my letos, když jsme s Davidem táhli holky na rozhlednu Žalý. Kdesi uprostřed lesa (a kopce) obklopený jen sjezdovkama, každý s jednim dítětem na krku, jsme si chvíli přišli jak v nějaký blbý reality show o přežití v divočině. Navíc jsme byli zoufale nevybavený, protože hezká procházka, že jo. Po žlutý to pak hezká procházka byla. Příště už jen po značkách a s teplym čajem v termosce.

Každopádně i když nelyžař, musim říct, že hory jsou prostě skvělý. O víkendu se zase vydáváme na Šumavu a těšim se jak malá. Praha stojí v zimě s dětma za prd (a v létě taky).

Bobista

Z kočáru nám hned na úvod vypadl šroubek u předního kolečka, tak jsem čekala, kdy v tom sněhovym cross country zařve. Kupodivu furt drží (stále bez šroubku)