Dallas – město umění i město duchů

by - 12.2.17


          Jak jsem včera (nebo spíš v minulém článku) slíbila, tak dnes taky činím. Dallas není jen rájem pokleslé seriálové zábavy, ale taky tu je dost toho „vysokého“ umění, prostě kultury na úrovni. Vlastně tu je celá čtvrť, která se honosí tím, že je největší souvislou uměleckou čtvrtí ve Spojených státech. Jak jsem psala minule, Texasani jsou dost líný chodit po svých, takže možná mají všechno na jednom místě proto, aby z výstavy na operu neudělali víc jak deset kroků. Toť moje teorie, ale možná jim křivdím.

            Dallaský Arts District jsme tedy nemohli minout. Zajímalo mě hlavně výtvarné umění. Na nějaké divadlo a symfonický orchestr nebyl čas. Přece jen jsme měli pouze den a kvůli jet lagu už se nám v šest večer klížila očka. Večerní operu bychom pravděpodobně prochrápali. Galerie jsou v umělecké čtvrti tři – Nasher Sculpture Center, dallaské muzeum umění a kolekce asijského umění (Crow Collection of Asian Art). Mým cílem bylo hlavně Nasher Sculpture Center neboli centrum plastiky, kde je umístěna sbírka moderního a současného sochařství umělců nejvýznamnějších jmen. Najdete tu Rodina, Picassa (ano, přesně toho slavného malíře, on totiž taky sochal), Giacomettiho, Moorea a plno dalších. Ale co je hlavní – sochy jsou umístěny v zahradě, žádné galerijní sály, prostě se procházíte zahradou a odpočíváte ve společnosti krásných děl. Takovéto sochařské zahrady člověk nepotkává na každém kroku a mně se tohle spojení hrozně líbí, takže sem jsem prostě hrozně chtěla.

            Víc jsem toho na programu neměla, protože jsem Davidovi chtěla dopřát dost času na obdivování Southforku a mně na kochání se sochami. Ano, už jsem to psala. Trvá mi to kochání dlouho a chci si to náležitě užít, takže žádný spěchání. Všechno jsme zvládli díky brzkému vstávání vcelku brzy, v Nasher Sculpture Center jsme ještě poseděli na obědě, prohlídli si výstavu a vydali si obhlídnout centrum Dallasu, což byl pro nás Evropany fakt divný zážitek. My jsme zvyklí, že v centru to žije, je tam plno obchodů restaurací, turistů…a v Dallasu není nic. Tam bylo takhle odpoledne normálně vybydleno. Někde doslova. Jelikož ještě doznívala krize, narazili jsme na celý prázdný mrakodrap. Prostě to mrakodrapové centrum jsou jenom kanceláře a parkoviště. Na oběd pak lidi chodí do parku, kde parkuje milion foodtrucků a ještě si tam o polední pauzičce můžete zacvičit. Což je sice hezký a foodtrucky se mi hrozně líbí, ale nějak jsem ráda, že bydlim ve městě, kde žijou lidi i jindy jak o polední pauze.

Polední cvičeníčko

Foodtrucky jsou super a v Dallasu naprostá nutnost, jinak by tu všichni ty obyvatelé kanceláří pomřeli hlady.


 

Takhle vybydleno není odpoledne ani u nás na sídláku a to tady v těch mrakodrapech musí být nespočetněkrát víc lidí. Jenže všichni zřejmě ráno přijedou, zaparkujou, vytvoří nějaký ty hodnoty a večer zase odjedou do domečku na předměstí. Po setmění tu bude asi ještě lepší město duchů. Naivně jsem si myslela, že když máme čas, že budu moct jít nakupovat. Ale jaksi nebylo kde. Cestou zpět na hotel jsem si koupila aspoň ponožky ve Walmartu (a jedny šaty).

Vybydlený mrakodrap

Nasher Sculpture Center

Socha Henry Moorea s dost krkolomným názvem (Working Model for Three Piece No. 3: Vertebrae), 1968


Auguste Rodin, Eva, 1881. Tahle byla odlita před rokem 1932. Rodin patří mezi moje hodně oblíbený sochaře, jak už jste se dozvěděli, takže tahle Eva, která snědla jablko ze stromu poznání a teď kvůli tomu trpí, mi udělala obzvlášť radost.



Magdalena Abakanowicz je polská sochařka, jejíž dílo značně ovlivnily pohnuté dějiny Polska ve 20. století. Na vlastní kůži zažila, jakého zla jsou lidi schopní a že pod vlivem davu ztrácejí jednotlivci svoji hlavu a hlavně svoje lidství a jednají neobyčejně krutě. Tahle socha na mě zapůsobila hodně. Navíc se dá číst i jinak. Nejen jako zfanatizovaný dav, ale i jako jejich oběti, které útočníci také nevnímají jako lidi, individuální bytosti, ale jenom jako masu těl.



A po kultuře oběd. Jestli něco na Americe miluju, tak je to jídlo. To mají prostě úžasný a strašně moc se těšíme, až tam zase pojedeme a budeme jíst a jíst. Vůbec se nedivim, že jsou Američani tlustý. Kdybych tam žila, tak vypadám jak prase, takže zaplaťpánbůh za Česko. A tady to bylo dobrý jídlo s výhledem na umění.



Ještě jsme zvládli výstavu Davida Batese.



A dokonce dallaské muzeum umění. Ještě přidám pár uměleckých děl na závěr a zase ahoj Ameriko!

Guillame Guillon Lethiére, Erminie a pastýři, 1795

Max Liebermann, Na plovárně, 1875-77

 
Robert Delaunay, Eiffelova věž, 1924


A jeden Alfons Mucha na závěr



Může se vám líbit

0 komentářů