Pár mých nej z Institutu umění v Chicagu

by - 10.12.16


            Už je to nějaký ten pátek (hodně pátků), co jsem kus předvánočního období trávila v Chicagu. Kromě toho, že jsem dost času strávila u Victoria’s Secret a vybírala to nejhezčí spodní prádlo, pyžama a další věci se psem (prostě miluju jejich infantilní kolekci Pink), jsem hodiny a hodiny brouzdala chicagským Art Institute mezi sochami a obrazy. Minule jsem psala o tom, jak nemám ráda být v časovém presu. Tohle byl přímo sen. Byla jsem tam sama, nikdo na mě nečekal, od obrazů mě vyhnal tak akorát hlad nebo žízeň. A stejně jsem toho moře neviděla. Nestihla jsem celé moderní křídlo, ani sbírku fotografie…prostě je tam toho mnoho. Aspoň se mám na co těšit někdy příště, že. Z toho, co jsem viděla, jsem vybrala pár kousků, které by vám neměly uniknout. Takže pokud se dostanete do Chicaga, utíkejte tam. Je to v centru, kousek od „Fazole“ (neboli Cloud Gate), takže okolo určitě půjdete.


  

El Greco, Svatý Martin a žebrák, 1597/1600


            Vlastním jménem byl Domenikos Theotokopoulos a snad se mi to povedlo napsat správně. Jen to jméno opsat je pěkná fuška a zkuste si to ještě vyslovit. Jelikož to zřejmě nikdo ve Španělsku, kde malíř působil, vyslovit nedokázal, tak mu začali říkat El Greco neboli Řek. Greco je významným představitelem manýrismu, což je styl, který jsem zmiňovala v souvislosti s Giuliem Romanem neboli panem Pippi neboli dalším umělcem s nepoužitelným jménem. V malířství se vyznačuje hlavně deformací těl, postavy jsou štíhlé, esovité, spirálovité, prostě takový pokroucený hadi. Odborně se tomu říká figura serpentinata a u Greca jsou těchto hadovitých figur celé zástupy.
            Obecně mě tohle období hodně baví a Grecovy obrazy mají navíc poměrně výraznou barevnost. Prostě je jen tak nepřehlédnete. Bohužel pro mě jich je většina ve Španělsku a tam jsem se ještě moc nedostala, takže každé setkání s Grecem kdekoli jinde je pro mě posvícení. A v chicagském Institutu umění jich mají hned několik.




Dante Gabriel Rossetti, Beata Beatrix, 1871/1872


            Elisabeth Siddal (neboli Beatrix na obraze) byla krásná žena a múza britského malíře Dante Gabriela Rossettiho a najdeme ji na řadě jeho děl. Byla múzou nejen pro něj, ale i pro další z takzvaného prerafaelitského bratrstva, spolku malířů, kteří – jak už název napovídá –  hledali inspiraci, čistou a nezkaženou krásu v dobách před Raffaelem. Nejznámější obraz s Elisabeth Siddal je Ofélie od Johna Everetta Millaise. Ironií osudu se i Elisabeth stejně jako Shakespearova Ofélie „zbláznila“. Trpěla depresemi a její život skončil předávkováním léky. Zda šlo o úmysl nebo nehodu, je otázka. Obraz Beata Beatrix pak Rossetti začal malovat po její smrti a zobrazuje umírající Beatrice z Danteho Nového života (Vita nuova), což je jakýsi příběh idealizované lásky a její ztráty, ve kterém se Rosetti se svou Elisabeth tehdy viděl. Obrazů Beata Beatrix namaloval Rossetti několik verzí a ta chicagská má na rozdíl od ostatních ještě predelu (ta spodní část), kde najdeme Danteho a Beatrice, jak se setkávají v ráji.




Auguste Rodin, Karyatida, 1891


Rodinovy sochy přímo miluju, protože tak úžasně vystihují různé emoce, hnutí mysli, lidské vzestupy a pády. Když se tak zamyslím, tak asi není sochař mému srdci bližší. A zrovna tahle nešťastná zborcená karyatida je takový pomník všem, kteří ač se snažili, nezvládli unést to, co jim osud nadělil. Karyatida je totiž architektonický prvek, socha ženy, která plní funkci sloupu ať už dekorativní nebo skutečně nosnou. A Rodinova karyatida se pod tíhou svého životního úkolu zhroutila. Pro mě jedna z nejdojemnějších soch.




         

Georges Seurat, Odpoledne na ostrově Grande Jatte, 1884/1886


            Rozhodně jedno z nejvýznamnějších děl, které v Art Institute najdete. Tohle rozměrné plátno je manifestem pointilismu, směru, jehož byl Georges Seurat hlavním představitelem. Směr vycházel z impresionismu, který byl zachycením okamžiku a dojmu. Plátna byla najednou plná barevných skvrn, které se spojovaly až na sítnici diváka. Pointilismus šel ještě dál a celý obraz rozložil na množství barevných teček. A co je nejdůležitější – používal pouze čisté barvy, žádné míchání na paletě. Je to v podstatě stejné, jako když si strčíte do tiskárny čtyři barvy a vytisknete si fotky z dovolené. Akorát vaše tiskárna to zvládne o dost rychleji než Seurat. Ten údajně na svá díla potřeboval až rok a vytvořil až 3.000.000 teček na obraz. To je tedy trochu informace jedna paní povídala, ale klidně bych tomu i věřila. Seurat musel být fakt trpělivý člověk. Já bych neutečkovala ani A4. Bych to vzteky z okna vyhodila a spláchla do kanálu. O to větší důvod se obdivovat tomuhle dílu. 






Honoré Daumier, Zákonodárné břicho, 1832/1835 (bronz, odlito 1929/1950)


            Tohle pro mě bylo zjevení všech zjevení. Asi ve druhém ročníku na vysoké jsem připravovala referát a seminární práci o Daumierově karikatuře a od té doby ji miluju. Jeho karikatury jsou fakt nadčasové. Nešlo jen o dobové karikatury politické, ale i o společenské, dělající si legraci z tehdejších mravů a často jde i o vtip, z něhož mrazí – zvlášť pokud jde o karikatury z prostředí soudu nebo chudiny. Daumier byl hlavně malíř a grafik, ale nos strkal i do sochařství. Roku 1832 si u něj majitel satirického opozičního listu objednal sérii karikatur představitelů pravice v parlamentě, z čehož vzešla série těchto byst. Původně byly kolorované z nepálené hlíny a vystavené ve výkladní skříni časopisu. Docela se bavím myšlenkou, že by někdo něco takového vytvořil dneska podle naší poslanecké sněmovny.




Václav Hollar, Podzim, 1641


            A na závěr musíme zmínit ještě Václava Hollara. Našinci musí srdce zaplesat, když vidí, že za mořem na zdi visí i jeho grafiky. Mě to rozhodně potěšilo a překvapilo, protože si nevzpomínám, že bych na nějakého českého umělce na zdech takto významné galerie narazila. Člověk je pak na tu naši zemi o trochu víc hrdej.





Může se vám líbit

0 komentářů