Velikonoční Turín

by - 7.4.17


            Velikonoční zajíčci k nám hopkají sedmimílovými skoky, tak při té příležitosti zavzpomínám na jedny Velikonoce v Itálii. Teda ne že bychom tam běhali s pomlázkami, barvili vajíčka a tak. Vlastně na tom velikonočního nebylo nic až na to, že se mi nepodařilo vidět to hlavní, co jsem v Turíně vidět chtěla. Ono přece jen ty svatostánky nejsvětější jsou o svátcích vyhrazeny věřícím a ne turistům s foťákem. A ještě když tam mají takovou cennost jako Turínské plátno.

Kopie Turínského plátna a dalších relikvií ve vitrínce v San Lorenzo
            Pokud jste tímto tajemstvím nepolíbení, krátce ho přiblížím. Poté, co Krista sňali z kříže, zabalili ho do plátna, do kterého se otiskla jeho postava. A právě to je Turínské plátno. Relikvie, na které můžete vidět samotného Krista. A co může být víc? Kam se na tohle hrabou všechny ty relikvie, který nasbíral Karel IV. a vystavil je na Karlštejně. Turínské plátno bylo samozřejmě podrobeno asi tak milionu zkoumání, byla vyvracena i potvrzována jeho pravost, stalo se tématem mnoha knih a článků a stejně jak tak koukám, zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, kde se ten chlap na tý látce vzal a kdo to vůbec je. Dokonce i jednu ne úplně zdařilou a trochu překombinovanou detektivku jsem o Turínském plátně četla.

            Ale za plátnem jsem do Turína nejela. Ostatně je to přece jen vzácnost nad vzácnosti, co se veřejnosti vystavuje jednou za uherský rok, a nemůže se na ní koukat každý Hej nebo Počkej. Já chtěla vidět Santissima Sindone. Kapli, kterou pro tenhle svatý rubáš postavil úžasný barokní architekt Guarino Guarini. K osobě samotného architekta toho moc psát nebudu. To by bylo nadlouho. Snad jen, že šlo o theatinského mnicha a roku 1830 jedno psaní o něm končilo slovy: „Zemřel ku prospěchu umění 1683.“ V 19. století totiž tyhle barokní konvexní a konkávní divočiny zrovna moc populární nebyly. Prostě to působilo jako rudý hadr na býka, pěst na oko, Dan Nekonečný na pohřbu…ale dál.

Obličej Krista z Turínského plátna v dalším kostele
            Santissima Sindone jsem viděla na mnoha fotkách, četla o ní, učila se o ní, ta promyšlenost, motivy překvapení, nečekané prvky... Bohužel v katedrále byla o Velikonocích velká sláva jen pro zvané. V okolí to vypadalo, že sloužit mši přijede snad samotný papež, takže smůla a mohla jsem obdivovat tak akorát kupoli, která byla navíc pokrytá lešením. Tak někdy příště.

            Naštěstí to není jediná věc, kterou po sobě Guarini v Turíně zanechal. Tohle město totiž představovalo vrchol jeho kariéry, takže to nejlepší od něj najdete tady. Jako třeba kostel San Lorenzo, který je skryt na hlavním turínském náměstí. V podstatě je to takový maskovaný kostel schovaný v bloku domů a snadno ho tedy minete. Já naštěstí měla nakoukáno dost, abych jeho kupoli bezpečně poznala už zdálky. Pokud ji uvidíte, rozhodně neváhejte a zamiřte dovnitř. Je to nádhera. V kupoli není žádná iluzivní freska, ale je to hvězda otevřená nebesům, skrze kterou dovnitř proudí světlo. Samotný kostel je poměrně malá centrála, takže se mi jako celek blbě fotila a prostě se mi to absolutně nepodařilo vystihnout. V sakristii pak byly vystaveny obrázky turínského plátna a různé dokumenty s ním spojené. Tak jsme i téhle záhadě byly skoro na dotek.

            Poslední Guariniho stavbou, kterou jsme v Turíně viděli, byl Palazzo Carignano se svojí úžasně zvlněnou fasádou. Právě Palazzo Carignano je jednou z překrásných rezidencí, které v Turíně a okolí nechala postavit Savojská dynastie pro svou reprezentaci a které patří na seznam UNESCO. Těch staveb je pěkná řádka (jejich seznam najdete tady) a jejich objíždění zabere docela dost času, tak snad taky někdy příště. Prostě Turín má hodně co nabídnout a ošklivým pomluvám, že to je hnusný průmyslový město, fakt nevěřte.


Palazzo Madama, další ze savojských rezidencí

San Lorenzo zvenku



San Lorenzo zevnitř





Kupole Santissima Sindone pod lešením



Palazzo Carignano





Může se vám líbit

0 komentářů