Velikonoční zajíčci k nám hopkají sedmimílovými skoky, tak při té příležitosti zavzpomínám na jedny Velikonoce v Itálii. Teda ne že bychom tam běhali s pomlázkami, barvili vajíčka a tak. Vlastně na tom velikonočního nebylo nic až na to, že se mi nepodařilo vidět to hlavní, co jsem v Turíně vidět chtěla. Ono přece jen ty svatostánky nejsvětější jsou o svátcích vyhrazeny věřícím a ne turistům s foťákem. A ještě když tam mají takovou cennost jako Turínské plátno.

            Pokud jste tímto tajemstvím nepolíbení, krátce ho přiblížím. Poté, co Krista sňali z kříže, zabalili ho do plátna, do kterého se otiskla jeho postava. A právě to je Turínské plátno. Relikvie, na které můžete vidět samotného Krista. A co může být víc? Kam se na tohle hrabou všechny ty relikvie, který nasbíral Karel IV. a vystavil je na Karlštejně. Turínské plátno bylo samozřejmě podrobeno asi tak milionu zkoumání, byla vyvracena i potvrzována jeho pravost, stalo se tématem mnoha knih a článků a stejně jak tak koukám, zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, kde se ten chlap na tý látce vzal a kdo to vůbec je. Dokonce i jednu ne úplně zdařilou a trochu překombinovanou detektivku jsem o Turínském plátně četla.

            Ale za plátnem jsem do Turína nejela. Ostatně je to přece jen vzácnost nad vzácnosti, co se veřejnosti vystavuje jednou za uherský rok, a nemůže se na ní koukat každý Hej nebo Počkej. Já chtěla vidět Santissima Sindone. Kapli, kterou pro tenhle svatý rubáš postavil úžasný barokní architekt Guarino Guarini. K osobě samotného architekta toho moc psát nebudu. To by bylo nadlouho. Snad jen, že šlo o theatinského mnicha a roku 1830 jedno psaní o něm končilo slovy: „Zemřel ku prospěchu umění 1683.“ V 19. století totiž tyhle barokní konvexní a konkávní divočiny zrovna moc populární nebyly. Prostě to působilo jako rudý hadr na býka, pěst na oko, Dan Nekonečný na pohřbu…ale dál.

Obličej Krista z Turínského plátna v dalším kostele

            Santissima Sindone jsem viděla na mnoha fotkách, četla o ní, učila se o ní, ta promyšlenost, motivy překvapení, nečekané prvky... Bohužel v katedrále byla o Velikonocích velká sláva jen pro zvané. V okolí to vypadalo, že sloužit mši přijede snad samotný papež, takže smůla a mohla jsem obdivovat tak akorát kupoli, která byla navíc pokrytá lešením. Tak někdy příště.

            Naštěstí to není jediná věc, kterou po sobě Guarini v Turíně zanechal. Tohle město totiž představovalo vrchol jeho kariéry, takže to nejlepší od něj najdete tady. Jako třeba kostel San Lorenzo, který je skryt na hlavním turínském náměstí. V podstatě je to takový maskovaný kostel schovaný v bloku domů a snadno ho tedy minete. Já naštěstí měla nakoukáno dost, abych jeho kupoli bezpečně poznala už zdálky. Pokud ji uvidíte, rozhodně neváhejte a zamiřte dovnitř. Je to nádhera. V kupoli není žádná iluzivní freska, ale je to hvězda otevřená nebesům, skrze kterou dovnitř proudí světlo. Samotný kostel je poměrně malá centrála, takže se mi jako celek blbě fotila a prostě se mi to absolutně nepodařilo vystihnout. V sakristii pak byly vystaveny obrázky turínského plátna a různé dokumenty s ním spojené. Tak jsme i téhle záhadě byly skoro na dotek.

            Poslední Guariniho stavbou, kterou jsme v Turíně viděli, byl Palazzo Carignano se svojí úžasně zvlněnou fasádou. Právě Palazzo Carignano je jednou z překrásných rezidencí, které v Turíně a okolí nechala postavit Savojská dynastie pro svou reprezentaci a které patří na seznam UNESCO. Těch staveb je pěkná řádka (jejich seznam najdete tady) a jejich objíždění zabere docela dost času, tak snad taky někdy příště. Prostě Turín má hodně co nabídnout a ošklivým pomluvám, že to je hnusný průmyslový město, fakt nevěřte.

Palazzo Madama, další ze savojských rezidencí

San Lorenzo zvenku

San Lorenzo zevnitř

Kupole Santissima Sindone pod lešením

Palazzo Carignano