Hranice slovensko-ukrajinského přátelství
Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to.
Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet
z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase
zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou
a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici
potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.
I když bych byla pro to, aby se všichni
kamarádili a hranice byly jenom čáry na mapách, je mi jasný, že tohle jen tak
fungovat nebude. Lidi mají ten svůj smrádek a teplíčko rádi a nelíbí se jim,
když jim v tom čmuchá někdo jinej. Takže fajn, když už ty opravdovský
hranice jsou, nějaká ta kontrola být musí a když na mě na letišti zamávaj
prstíkem a nandaj gumový rukavice, tak prostě jdu, vybalim kufr do posledního
kousku zubní nitě a nenadávám (nebo jen tak trochu). Někdo si Černýho Petra
vybrat musí. Proč mají někde snahu na tom, aby si Černýho Petra vybrali všichni
a nejlíp aspoň třikrát, nechápu.
Nejsem žádnej světem ošlehanej
cestovatel a je mi jasný, že na světě jsou mnohem větší opruzy, ale hraniční
přechod Vyšné Nemecké představoval slušný cestování časem. I když ono už to
východní Slovensko bylo fakt jiná liga. Někde v těch končinách je zřejmě
červí díra, kterou se dostanete o desítky let zpět. Nebo do nějakýho absurdního
dramatu. Scénář je zhruba následující.
Zase ukážete pasy, protože kdyby se
do nich nekoukl každej, kluci a holky by si záviděli. Ukážete papíry od auta.
Dostanete pár kontrolních otázek, jako kolik máte benzínu v nádrži a kolik
najetých kilometrů, závora se zvedá, sláva, hurá, jedem a dojeli jsme do
ukrajinský fronty. Tam se opakuje něco podobnýho, akorát vám tam na začátku daj
papírek udávající počet lidí v autě. Asi abyste nebrali černý pasažéry,
páč všude tu chaoticky pobíhaj lidi tam a zpět. Přes den to ještě nebylo tak
hrozný, ale večer na tý hranici probíhalo hotový stěhování národů. Měla jsem
pocit, že kdybych tu hranici prostě mezi všema těma úřadama prošla pěšmo, nikdo
si toho ani nevšimne.
Takže pěkný dvě hodiny času. Dobře
vám radím před příjezdem nepít, jinak budete odkázáni na moc pěkný toitoiky.
Stav soudim podle obličejů lidí, co odtud vycházeli. Vzhledem k tomu, že
na ně jsou zřejmě odkázaní i zdejší zaměstnanci, jejich nasranost i chápu. Ale
jako dobrá rada: čim míň času tam lidi budou muset trávit, tim míň jich bude ty
toitoiky potřebovat a bude to výhra pro všechny.
Cesta zpátky je ale mnohem lepší.
Jelikož jsme měli v autě dvě malý děti, na ukrajinský straně byli tak
hodný, že nás vzali přednostně a poslali nás cestou pro diplomaty a autobusy. Což
ovšem pani ze slovenský strany těžce nesla, takže jsme dostali pojeb hodnej…no,
ani k tomu nemůžu najít příměr. Takhle mě snad nikdo nezjebal. „Vy
jste diplomat nebo autobus? Co si to dovolujete tady jet?“ „Promiňte, ale my
máme v autě dvě malý děti, takže nám řekli, že máme jet sem, abychom tu
nestáli tak dlouho.“ „A na jaké jste teď hranici?“ „Pardon?“ „Mě nezajímá, že
Vás sem poslali. Tady jste na slovenské hranici, co si to dovolujete poslouchat
Ukrajince?“ „Eh…no, nám řekli, že máme jet tudy.“ „Tady jste na slovenské
hranici, tady Vám nemá co něco říkat nějaký Ukrajinec.“ Slovenský hranice ještě
na padesát způsobů a závěrem: „Příště až budete chtít jet přednostně kvůli
dětem, tak se nás laskavě přijďte zeptat.“
Já už na tenhle hraniční přechod
nepojedu, ale kdybyste se náhodou dostali do podobný situace, jděte se zeptat.
A pak mi napište, co vám řekli. Tohle naše přednostní odbavení trvalo dvě
hodiny. Druhý a bezdětný auto naší výpravy to dalo za čtyři. Sice bez pojebu
ale s jednim úplatkem na ukrajinský straně (jakože prostě zaplať, abys jel
dál) a s jednim pěknym přidušenim na slovenský straně, který posádka vozu
zpětně interpretovala jako skrytou žádost o úplatek. S politovánim jsme museli
konstatovat, že slovenská strana byla mnohem neschopnější, nepříjemnější a
obecně vypadala, že hlavní cíl, co sleduje, je každýho pořádně podusit a zbuzerovat.
Jako fakt, bratia, tohle jsem od vás nečekala. Slušnější chování má snad i
orangutan a tohle vystupování už se ani u nás na úřadech nenosí. A kolikrát se
musíte ptát, jestli vezem chlast a cigarety, abyste pochopili, že fakt nevezem
chlast a cigarety? Se vzpamatujte, tohle je ostuda. Čest teda tý jedný slušný a
milý pani celnici, která tam asi zabloudila.
PS: Jestli máte
k tématu nějaký znalosti a smysl všech těch opatření chápete, budu ráda za
vysvětlení. Nám totiž jaksi unikly důvody, proč musíte sedmsetkrát někomu
ukazovat doklady a nemůže si údaje poznamenat jeden člověk. Proč potřebujou
vědět stav paliva, když si z Ukrajiny stejně můžu přivézt plnou nádrž. A
proč očumujou vnitřek auta, když podle toho těžko někdo pozná, jestli mám tašku
plnou neproclený vodky.
PPS: Slováci maj
ještě velkej smysl pro humor, takže mají webovky, kde udávají aktuální čekací doby na hraničních přechodech. Pár týdnů jsme to sledovali, abychom měli
obrázek. Bylo tam furt udaný průběžně (směr z EU), takže předpokládám, že
průběžně rovná se dvě hodiny.
PPS: Vyšné Nemecké
má zřejmě touhu být nejhoršim hraničnim přechodem EU, takže se mu raději
vyhněte. Tipy, jak se dostat do Užhorodu a neopupínkovat se z toho,
najdete třeba tady. A příště už něco k tomu Užhorodu, ale tohle byl takovej zážitek, že jsem se musela podělit.
 |
| Tak tam už mě nedostaneš! Ba ne, holky ten vopruz zvládly skvěle. Odměnou byl Toničce v Užhorodu aspoň losos jak kráva. |
0 comments