uneseni: hranice

Chodit po památkách, který najdete v každym průvodci je pro amatéry. Sice si s sebou vezu magazín Lonely Planet s tipy na Lublaň, ale nakonec jsem si řekla: ne, půjdu na to jinak. Vlastně to rozhodla jedna věta. „Vzala jsi holkám pasy?“

Normálně bereme pasy dětem vždycky. I když jedem jen kousek za hranice, protože kdo by se chtěl v případě „náhoda je blbec“ dohadovat, čí že ty děti vlastně jsou. Nevim, jestli za to mohlo, že jsme prvně jeli na Moravu do vinnýho sklípku (a v duchu se tam už viděli), že David jel pracovně, že jsme balili dost na poslední chvíli nebo že prostě, jak je Schengen, už ani nevnímám, že jedu do ciziny. Prostě jsme se ocitli v Lublani bez dokladů dětí a potřebovali za pár dní pokračovat do Chorvatska. Takže tak.

Volám na velvyslanectví. Paní sekretářka je moc milá. Dokonce mě pochválí, že máme holek pasy a rodný listy vyfocený (dík, mami, žes to zařídila). Dostávám instrukce, z nichž hlavní je obstarat dětem pasový fotky. Radí mi, kde najdu dvě fotobudky. Až splnim misi, mám se ozvat. Tady orel, přepínám.

Fotobudku náhodou najdeme kousek od našeho ubytování. Mám drobný přesně na dvoje focení. Cajk. Začnu s Toničkou, že to natrénuju. Zkoušim umístit její hlavu do vyznačenýho oválu, ale je moc nízko, malá, mimo… zkus si na to stoupnout, kleknout, lehnout…snažim se jí držet tak, abych tam nebyla vidět. Hotový artistický vystoupení. Cvak, cvak, cvak. Vybírám ze tří pokusů ten nejlepší. Bohužel stroj to naprosto nepoužitelně ořízne. Tak nic. Musim jít někam rozměnit prachy. Tuhle fotku mi na pas nedaj. Prší.

V blízkym baru nemaj ráno na rozměnění stoeurovky. Kašlem na budku, ať se stará jinej. Na mapě najdu fotolab vzdálený asi kilák a jdem. „Usměj se, bradičku nahoru, zavřít pusu.“ Tady je vše v nejlepšim pořádku. O 30 euro chudší se jdem naobědvat do McDonalda, kterýho si děti vyprosily stejně jako fotorámeček se žirafou.

Píšu na velvyslanectví, že teda máme. Můžeme prý přijít hned. Jako dezert si dáváme skoro kilák a půl v dešti. Jsme tu a já dostávám papíry k vyplnění, takže já vyplňuju, konzul mizí, holky si hrajou s poníkama z Happy Mealu a snaží polít sebe a případně i něco okolo džusem. Konzul přichází, dávám mu papíry, který jsem posrala, protože „nehodící se škrtněte“ je prostě chyták. Konzul mi dává nový papíry, zase mizí, já vyplňuju dál, venku se zatím rozpršelo ještě víc.

Mám vyplněno, konzul se nevrací. V nastalé dlouhé chvíli si všimnu, že postrádáme Toničky olezlýho pavouka (takovýho toho pouťovýho). Nenápadně ho hledám plus dávám bacha, aby na sebe dámy nelily džus. Po chvíli musím konstatovat, že pavouk je v prdeli. Nic neřikám, páč jinak bude scéna. V další prodlevě přemýšlim, kam dám v týhle sklepní místnosti v případě nouze děti čurat. Asi květináč venku přede dveřma, na trávu za plot se nedostanem. Ale když vyjdeme ven, dostaneme se zpátky? „Mami, mě se chce čurat.“ Ten džus. Já to věděla. Prší.

Čurat se naštěstí chce Toničce, která disponuje potenciálem chvíli vydržet. Po chvíli se vrací i konzul a s politovánim nám oznamuje, že správní poplatek musíme zaplatit takhle mimo úřední hodiny přesně. Na stoeurovku nám nevrátí, musim někde splašit třicet, což znamená jít někam do obchodu. Bohužel jsme ve vilový čtvrti, kde nic není, musíme jít trochu dál. Nechávám mu tam kočár a batoh (nejradši bych mu tam nechala i děti, ale jsem srab a navrhnout se to ani neodvažuju), beru jen to nejnutnější a běžíme. Jo, na čurání jsme zapomněly. Tak stromečky. Prší poměrně intenzivně.

Najdeme potraviny, koupíme nějaký jídlo domu, získáme 30 euro na zaplacení a můžeme postoupit do dalšího levelu. Vracíme se na velvyslanectví už poměrně mokrý, dostáváme náhradní pasy a vydáváme se v dešti domu. Tonička má mokro v botech a já jí opatrně sděluju, že pavouk není. „Můžeme ho zkusit jít hledat.“ Už má dost, takže se spokojí s tim, že koupíme novýho, naskočí ke Stázce na golfky a běžíme v dešti domu. Příjemně strávených šest hodin, ale tak zažily jsme Lublaň jinak.

PS: V suchu na Toničku ztráta pavouka samozřejmě dolehla. Kdyby měl holky kdo pohlídat, šla bych ho do toho deště ještě hledat. A díky velvyslanectví, že bylo rychle schopno reagovat na naši debilitu.

No comments

Vídeň je moje nejoblíbenější zahraniční město. Možná vlastně vůbec nejoblíbenější. Nevím, Praha je domov a u sousedů je vždycky tráva zelenější, takže se to nedá srovnat. Vídeň znám ze zahraničních měst nejlíp, byla jsem tam nejvíckrát a hlavně jsem tam poprvé vyjela na vlastní pěst. Tahle první cesta bez rodičů se odehrála už před nějakým tím pátkem a je fakt šílený, jak se za tu dobu všechno změnilo. Jako když si na tohle vzpomenu, přijdu si už jako totální vykopávka vhodná do muzea. A když o tom tak přemýšlím, Vídeň byla vlastně cílem mého vůbec prvního výjezdu za hranice. Bylo mi asi šest a nic si z toho nepamatuju. Akorát mám pocit, že jsem tam tehdy poprvé viděla samootevírací dveře.

No, prostě Vídeň je moje osudový město a teď k tomu cestování před skoro dvaceti lety (který už nebylo zdaleka tak hrozný jako cestování před třiceti lety). Takže v prvé řadě takhle v pravěku nebyl internet. Nebo byl, ale byl to hrozně pomalej internet přes telefon. Jako ne přes mobilní telefon, ale přes pevnou linku (jakože tohle). Všechno teda trvalo dost dlouho a navíc to stálo hrozně peněz, takže o nějakých rezervacích přes internet, hledání informací a vůbec všem možnym, co teď před cestou standardně děláme, jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Takže jsme měli obyčejnýho tištěnýho průvodce a Vídeň platila šilinky.

Na tom internetu jsem si tehdy našla tak akorát odjezd vlaku z pražskýho Hlavního nádraží, což bylo někdy v noci. Nevim, jak to chodí na Hlaváku teď, ale tehdy byl v nočních hodinách plný pasáků, šlapek, bezdomovců a feťáků. Prostě příjemná společnost. Ve vlaku to nebylo o moc lepší, ale na hranice s Rakouskem jsme dojeli v pohodě, ukázali pasy a zdárně vystoupili na nádraží ve Vídni. Jazykově vybavený jsme moc nebyli. Koupit si lístek na tramvaj se ukázalo jako nadpozemskej výkon, takže jsme k prvnímu vytipovanýmu hostelu dle tištěnýho průvodce jeli načerno. Naštěstí nás nikdo nechytl. V hostelu jsme se chatrnou angličtinou dožadovali pokoje. Napoprvý neúspěšně, v druhym hostelu se zadařilo.

Ubytování tedy bylo. Jelikož jsme se ve vlaku moc nevyspali, kamarád se rozhodl si dát dvacet a já vyrazila na tour de galerie. Mám dojem, že ten první den jsem prochodila celý Kunsthistorisches Museum. Nebo to byl Belvedere? Rozhodně jsem tehdy byla v obou. Pořadí nevim. Pamatuji si, jak jsem v Belvederu obdivovala Klimtův Polibek. A taky díla Egona Schieleho, ale ten Klimt je od té doby moje číslo jedna.

Poučeni tramvajovym neúspěchem, jsme se pak už do žádný hromadný dopravy radši nepouštěli a centrum Vídně prochodili křížem krážem po svých. Možná se od tý doby datuje i moje nechuť hromadnou dopravu ve městech používat. Já prostě nejradši všude chodim pěšky, všechno tak taky líp poznám. Jelikož na tramvaje jsme rezignovali, do Vídně jsme dojeli, ubytování našli, tak jedinou další výzvu představovalo najít dopravu zpět do Prahy. V tistěnym průvodci jsme si našli adresu jakýsi autobusový společnosti, v mapě našli adresu a pěšmo vyrazili koupit jízdenky. Což se kupodivu povedlo.

Vlastně to žádný velký dobrodružství, kde bychom museli bojovat s nepřízní osudu, nebylo, ale přece jen mi tehdy přišlo, že dělám fakt velkou věc. Že jsme sami v cizim městě, v cizim světě, odkázaný jen na sebe. Kilometrově je Vídeň pořád stejně daleko, ale dnes je mnohem mnohem blíž. Jak dopravou, tak tím, že zmizely hranice na zemi i ve vzduchu. Díky telefonům a internetu v mobilu nejsou vaši kamarádi a rodiče vlastně o nic moc dál, než když si odskočíte na nákup do krámu. Tehdy by mě telefonát domu stál měsíční kapesný.

A co vy? Pamatujete si, kdy jste vyjeli za hranice na vlastní pěst a jak se od té doby změnilo cestování? Je docela fajn si takhle sednout a zavzpomínat, jak to vypadalo tehdy a jak by celá ta cesta probíhala asi dnes. Trochu nás to jednoduchý klikání na internetu připravilo o kouzlo lehkého dobrodružství. I když bych teda neměnila. Budu ráda, když vás článek inspiruje k sepsání vašich historek – ať už tady v komentářích nebo napište rovnou článek na blog (jestli nějaký máte) a pošlete mi odkaz. Ráda ho pak nasdílím na fb svým čtenářům, ať si užijeme trochu nostalgický zábavy.

PS: Díky Marku, že jsi se mnou tehdy jel!

Fotky samozřejmě nejsou z mý pravěký návštěvy, páč za a) nevim, jestli jsem tehdy fotila; za b) jestli jo, tak na film a ví Bůh, kde ty fotky jsou

Na Naschmarktu býval o sobotách velmi kvalitní blešák. Byl někdo? Nevíte, zda to ještě funguje?

Budova Secese

Kafe u Hawelky

Štěstí jsem měla jednou i na barevný Stephansdom

Pohled od Belvederu

Pohled od Schönbrunnu

A pohled ze zoo

I výstavu toitoiek na Karlskirche jsem ve Vídni zažila

No comments

Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to. Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.

I když bych byla pro to, aby se všichni kamarádili a hranice byly jenom čáry na mapách, je mi jasný, že tohle jen tak fungovat nebude. Lidi mají ten svůj smrádek a teplíčko rádi a nelíbí se jim, když jim v tom čmuchá někdo jinej. Takže fajn, když už ty opravdovský hranice jsou, nějaká ta kontrola být musí a když na mě na letišti zamávaj prstíkem a nandaj gumový rukavice, tak prostě jdu, vybalim kufr do posledního kousku zubní nitě a nenadávám (nebo jen tak trochu). Někdo si Černýho Petra vybrat musí. Proč mají někde snahu na tom, aby si Černýho Petra vybrali všichni a nejlíp aspoň třikrát, nechápu.

Nejsem žádnej světem ošlehanej cestovatel a je mi jasný, že na světě jsou mnohem větší opruzy, ale hraniční přechod Vyšné Nemecké představoval slušný cestování časem. I když ono už to východní Slovensko bylo fakt jiná liga. Někde v těch končinách je zřejmě červí díra, kterou se dostanete o desítky let zpět. Nebo do nějakýho absurdního dramatu. Scénář je zhruba následující.

Přijedete na hraniční přechod. Jste zvyklý na nějakej ten klasickej scénář, že vystojíte frontu, dojedete k okýnku, dáte pasy, možná dostanete nějakou kontrolní otázku, pustí vás dál a to samý se opakuje v druhý části hranice, kde za odměnu, že jste byli hodný, dostanete obrázek do pasu. Ok, takže jak je to doopravdy? Přijedete. Před vámi v řadě cca šest aut. Vypadá to nadějně. Pak se nic neděje, nic se nehejbe. Nic…nic. Hne se to. Přijde někdo, vezme si pas řidiče. Nic…nic, hne se to. Přijde další, vrátí pas řidiče, čumí do auta a dožaduje se dalších pasů. Proč má jen pas řidiče, když v autě jsou čtyři lidi? Vezme pasy, odejde. Nic, nic. Pak někdo přijde, pasy vrátí. Pak zas nic, pak už se blížíte k boudě a koukáte, jak auto před vámi vyndavá všechny tašky z kufru. Jednu po druhý. Sice je má asi narvaný heroinem a lidskýma orgánama, ale do těch tašek nikdo nekouká. Důležitý je, že je vyskládal a zas je naskládal zpátky. Fajn, zavřel kufr, jede. Konečně jste po hodině na řadě.

Zase ukážete pasy, protože kdyby se do nich nekoukl každej, kluci a holky by si záviděli. Ukážete papíry od auta. Dostanete pár kontrolních otázek, jako kolik máte benzínu v nádrži a kolik najetých kilometrů, závora se zvedá, sláva, hurá, jedem a dojeli jsme do ukrajinský fronty. Tam se opakuje něco podobnýho, akorát vám tam na začátku daj papírek udávající počet lidí v autě. Asi abyste nebrali černý pasažéry, páč všude tu chaoticky pobíhaj lidi tam a zpět. Přes den to ještě nebylo tak hrozný, ale večer na tý hranici probíhalo hotový stěhování národů. Měla jsem pocit, že kdybych tu hranici prostě mezi všema těma úřadama prošla pěšmo, nikdo si toho ani nevšimne.

Takže pěkný dvě hodiny času. Dobře vám radím před příjezdem nepít, jinak budete odkázáni na moc pěkný toitoiky. Stav soudim podle obličejů lidí, co odtud vycházeli. Vzhledem k tomu, že na ně jsou zřejmě odkázaní i zdejší zaměstnanci, jejich nasranost i chápu. Ale jako dobrá rada: čim míň času tam lidi budou muset trávit, tim míň jich bude ty toitoiky potřebovat a bude to výhra pro všechny.

Cesta zpátky je ale mnohem lepší. Jelikož jsme měli v autě dvě malý děti, na ukrajinský straně byli tak hodný, že nás vzali přednostně a poslali nás cestou pro diplomaty a autobusy. Což ovšem pani ze slovenský strany těžce nesla, takže jsme dostali pojeb hodnej…no, ani k tomu nemůžu najít příměr. Takhle mě snad nikdo nezjebal. „Vy jste diplomat nebo autobus? Co si to dovolujete tady jet?“ „Promiňte, ale my máme v autě dvě malý děti, takže nám řekli, že máme jet sem, abychom tu nestáli tak dlouho.“ „A na jaké jste teď hranici?“ „Pardon?“ „Mě nezajímá, že Vás sem poslali. Tady jste na slovenské hranici, co si to dovolujete poslouchat Ukrajince?“ „Eh…no, nám řekli, že máme jet tudy.“ „Tady jste na slovenské hranici, tady Vám nemá co něco říkat nějaký Ukrajinec.“ Slovenský hranice ještě na padesát způsobů a závěrem: „Příště až budete chtít jet přednostně kvůli dětem, tak se nás laskavě přijďte zeptat.“

Já už na tenhle hraniční přechod nepojedu, ale kdybyste se náhodou dostali do podobný situace, jděte se zeptat. A pak mi napište, co vám řekli. Tohle naše přednostní odbavení trvalo dvě hodiny. Druhý a bezdětný auto naší výpravy to dalo za čtyři. Sice bez pojebu ale s jednim úplatkem na ukrajinský straně (jakože prostě zaplať, abys jel dál) a s jednim pěknym přidušenim na slovenský straně, který posádka vozu zpětně interpretovala jako skrytou žádost o úplatek. S politovánim jsme museli konstatovat, že slovenská strana byla mnohem neschopnější, nepříjemnější a obecně vypadala, že hlavní cíl, co sleduje, je každýho pořádně podusit a zbuzerovat. Jako fakt, bratia, tohle jsem od vás nečekala. Slušnější chování má snad i orangutan a tohle vystupování už se ani u nás na úřadech nenosí. A kolikrát se musíte ptát, jestli vezem chlast a cigarety, abyste pochopili, že fakt nevezem chlast a cigarety? Se vzpamatujte, tohle je ostuda. Čest teda tý jedný slušný a milý pani celnici, která tam asi zabloudila.

PS: Jestli máte k tématu nějaký znalosti a smysl všech těch opatření chápete, budu ráda za vysvětlení. Nám totiž jaksi unikly důvody, proč musíte sedmsetkrát někomu ukazovat doklady a nemůže si údaje poznamenat jeden člověk. Proč potřebujou vědět stav paliva, když si z Ukrajiny stejně můžu přivézt plnou nádrž. A proč očumujou vnitřek auta, když podle toho těžko někdo pozná, jestli mám tašku plnou neproclený vodky.

PPS: Slováci maj ještě velkej smysl pro humor, takže mají webovky, kde udávají aktuální čekací doby na hraničních přechodech. Pár týdnů jsme to sledovali, abychom měli obrázek. Bylo tam furt udaný průběžně (směr z EU), takže předpokládám, že průběžně rovná se dvě hodiny.

PPS: Vyšné Nemecké má zřejmě touhu být nejhoršim hraničnim přechodem EU, takže se mu raději vyhněte. Tipy, jak se dostat do Užhorodu a neopupínkovat se z toho, najdete třeba tady. A příště už něco k tomu Užhorodu, ale tohle byl takovej zážitek, že jsem se musela podělit.

Tak tam už mě nedostaneš! Ba ne, holky ten vopruz zvládly skvěle. Odměnou byl Toničce v Užhorodu aspoň losos jak kráva.

No comments

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Blog Archive