Krajina plná koní (Hřebčín v Kladrubech nad Labem)

by uneseni - 4.8.21

S UNESCO máme v posledních letech štěstíčko. Přece jen jsme malá země a že by nám takhle za sebou zapsali na seznam tolik památek…no, kdo by to čekal? Já teda ne a článek o tom, jak mám sesbíraný všechny český UNESCO, musim furt dokola přepisovat a aktualizovat. Myslela jsem, že to bude větší držák.

Ale tak to jsou takový nevděčný povzdechy. Samozřejmě, že jsem ráda, že český místa přibývají na světový seznam. Zvlášť teď když je kvůli covidu cestování tak nějak těžší. Vím, že plno lidí jede ve starých kolejích a letadla furt lítaj, ale já mám z celý týhle situace prostě respekt (článek o mých pocitech z cestování v době covidový najdete zde).

Takže prostě pojďme do Čech, konkrétně tentokrát do Kladrub, který patří mezi ty nedávný zápisy. Na seznam se dostaly v roce 2019 jako „Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem“. Tyhlety člověkem po staletí zušlechťovaný krajiny má vůbec UNESCO rádo. Podobnýho druhu je třeba rakouský údolí Wachau, kde kraj po staletí utvářelo vinařství, nebo třeba i česko-německý nedávno zapsaný Krušnohoří, kde stejnou službu udělalo zase hornictví. V Kladrubech to celý bylo o těch koních.

Historie hřebčína se začala psát někdy v 1. polovině 16. století, kdy tu rod Pernštejnů založil oboru, kde byli mimo jiné chováni i koně. Panství potom bylo zakoupeno pro císaře a roku 1579 Rudolf II. povýšil zdejší hřebčín na dvorní. Zároveň s povýšením se začalo stavět a budovat, byly postaveny nové stáje a hřebčín funguje nepřetržitě dodnes.

I když měl teda namále. Starokladrubský kůň byl vyšlechtěn speciálně pro ceremoniální kočárovou službu na panovnickém dvoře a logicky tedy po vzniku Československa představoval symbol nepříliš oblíbené habsburské monarchie. Po roce 1918 ho převzal stát a neměl úplně zájem v chovu koní pokračovat. Původně prý bylo dokonce rozhodnuto stádo kladrubských běloušů i vraníků zlikvidovat, ale nakonec bylo rozhodnuto ponechat v omezeném počtu bělouše, zatímco dle tehdejších měřítek méně honosní vraníci byli odsouzeni k postupné likvidaci. Díky troše štěstíčka, užitečnosti vraníků a pak hlavně přičinění určitých lidí k tomu nakonec nedošlo a starokladrubský vraníky teď najdete v hřebčíně ve Slatiňanech.

Tam jsme ještě nebyli, my pro začátek vzali ty Kladruby. Výhoda týhle památky UNESCO je, že i když tudy vede klasický prohlídkový okruh s průvodcem - a na takový se snažim s dětma spíše nevydávat, protože hodina poslouchání pro ně spíše nicneříkajícího výkladu je prostě nebaví - tak tenhle okruh vede stájema s krásnýma koňma. A takový věci zase naopak děti spíš baví. V Kladrubech navíc každý podzim probíhá fajn akce pro rodiny s dětmi Kladruby naruby, kdy ty prohlídky jsou ve svý podstatě dětský. Fotky v článku jsou z týhle akce před dvěma lety. Bylo tu plno zábavných her, stánků, tvořivých dílniček a taky přehlídka koní, kde jsme se dozvěděli, jaký je celý to kočárování vlastně věda. A taky ten chov. Z těch koňských jmen se až hlava točí. Jo, a nejvíc fascinující věcí byl koňský fotbal. To jsem absolutně netušila, že existuje. A nejroztomilejší zase žákovská přehlídka.

Letos Kladruby naruby vychází na 18. 9., tak snad všechno klapne, protože to je akce, kterou hodně hodně doporučuju. Akorát tedy ideálně přijeďte brzy, protože prohlídky už potom bývají poměrně rozebraný. Jinak krajinou hřebčína vede pět kilometrů dlouhá naučná stezka, která vypadá taky zajímavě.