Cestování v časech koronaviru

by uneseni - 30.12.20

Závěr roku pro mě byl totálně ve znamení práce. V takovym tempu jsem ve svým životě nikdy nekmitala a upřímně doufám, že už nebudu. Ono se to totiž moc dlouho nedá. Když jsem tu práci někdy loni na jaře brala, prosinec 2020 se jevil úplně jinak, ale koronavirus do toho hodil vidle. Někdy teda zahrál do karet, ale ve finále všechno vlastně strašně zkomplikoval. Jako celý tenhle rok.

Vstupovali jsme do něj s plno cestovatelskými plány – USA, Rakousko... Jestli jsem si něco na rok 2020 přála a říkala si, že to je totální tutovka, tak pokořit konečně 100 UNESCO památek. Nakonec mi tenhle rok vyšla jen jedna – Socha svobody. A to ještě jinak, než jsem si ji malovala. Když na to teď tak myslim, tak možná nemocná Stázka byla vlastně takovým předobrazem věcí příštích. New York byl poslední zahraničí, kam jsme se podívali, a když teď koukám na newyorský článek, přijde mi to jak z jinýho světa. Po zásahu covidu už za 6500 Kč za oceán asi lítat nebudeme, co?

Svoboda. Hodně skloňovaný slovo roku 2020

Právě New York zbytek roku a naše rozhodnutí ohledně cestování výrazně ovlivnil. Před ním byla doba, kdy se šlo odkudkoli kdykoli vrátit kdyby něco. Ale po něm… My se tehdy vrátili za pět minut dvanáct. Pár dní po našem příletu se kvůli covidu zrušily lety mezi USA a EU. Potom sedla na zem většina letadel a já sledovala příběhy lidí, který zůstali zaseklý v různých koutech světa. My jen o pár dní bojům o letenky unikli a tohle štěstíčko jsme už tak nějak nehodlali pokoušet. Zůstat trčet daleko od domova ještě s dětma to prostě nechceš. Z lítání mám teď prostě velký respekt.

Opalování a sladká nevědomost na newyorský High Line

Všechno se stalo tak nějak nejistý a právě vědomí, že může kdykoli kdokoli onemocnět, nás drželo doma poblíž rodiny. Jasně, v létě přišlo rozvolnění a do Chorvatska se vydali i ti, kteří tam nikdy nebyli, ale upřímně trávit léto na Vysočině u dědy je pro nás cennější než všechny moře světa. K moři můžeme furt, ale kolik společných letních měsíců ještě máme?

Neříkám, že jsme neuvažovali, že se aspoň na týden z Vysočiny zdejchneme směr Slovensko nebo Rakousko, ale vzhledem k tomu „s testem – bez testu – s karanténou – bez karantény“ kolu štěstí jsme se nakonec rozhodli na to vyprdnout. Navíc v létě po celym Třebíčsku běhalo průměrně tak osm lidí nakažených covidem, což se jevilo jako sympatický číslo na to, abychom mohli bez obav vyrážet po výletech a zároveň pobývat v jedný domácnosti s dědou.

Celý tenhle rok byl vlastně obrovská změna. Místo toho, abychom se honili po dalekých krajích, poznávali jsme světy, co máme za humny, a nejvíc času trávili po různých lesních a polních cestičkách. Ve znamení hromadných akcí a velkých zábav to prostě letos nebylo. Místo toho jsem se konečně naučila připravovat svačiny a počítat s tím, že restaurace vrchol výletu nebude. Tím se pro letošek stalo kafe. Okýnka fungujou a kafe si můžete vzít i do lesa.

Místo sbírání UNESCO památek jsme s dětma začali sbírat turistický vizitky do cestovatelskýho deníčku, i když i s tím jsme měli poměrně záhy po legraci, protože s podzimnim lockdownem se zavřely i infocentra a vizitky si můžeme leda tak kreslit. Ale i to je možnost. Paradoxně jsme si možná nejvíc letos užili Prahu, která se vylidnila tak, že se z ní stal příjemný cíl volných dnů a procházek s dětma.

Přiznám ale, že teď s koncem roku mi to daleký cestování začalo opravdu chybět. Chybí mi spaní po hotelech, tyhle dočasný domovy na zkoušku, iluze, jaký by to mohlo být někde jinde, kam bysme chodili na hřiště, kam na kafe, jaký by byly naše všední dny. Chybí mi cizí kraje, cizí zvyky, nad kterýma se někdy pousmějete, někdy koukáte s povytaženym obočím. Chybí mi to těšení na neznámý vody, i když zároveň musim s překvapenim konstatovat, že vlastně tenhle rok v Česku byl na dobrodružství a nečekané objevy bohatší než ta cizina. Když vyrážíte za hranice, předem si většinou připravíte, co chcete vidět. Když vyjdete do lesa ztratit se od lidí, jakýkoli tajemný skály, jeskyně, kouzelný studánky a magicky zarostlý zříceniny, jsou překvapivý bonus.

Několikrát jsme takhle totálně objevili Ameriku. Třeba když jsme při jarní karanténě vyjeli hledat velký NIC. Totálně nezajímavý místo, kde nepotkáme žádný lidi a budeme na chvilku moct sundat roušky a nadechnout se čerstvýho vzduchu. Objevili jsme totálně posvátný a mystický místo – vrch Velíz. Nebo když jsme šli na Vysočině na procházku na nějakou tu zříceninku a ocitli se v kulisách dalšího dobrodružství Indiana Jonese. Templštejn nedaleko jaderky v Dukovanech si rozhodně zapište za uši!

Výčtem všech výletů vás tu nebudu unavovat. Plno jich najdete, když projdete facebookovou stránku blogu nebo výběry na instagramu. A i když si v roce 2021 strašně přeju, abychom se zase podívali za hranice, spali v hotelu a navštívili další UNESCO památky, tak zároveň chci, abychom neztratili chuť objevovat ty zdánlivě malý místa kolem nás, který jsme dřív pro samý velký věci, programy a události neviděli.